Václav Jindřich Gajzler
Václav Jindřich Gajzler OP (15. ledna 1944, Nové Město nad Metují – 25. srpna 2000 Jablonec nad Nisou) byl český katolický kněz, člen dominikánského řádu, „Strážce hrobu“ sv. Paní Zdislavy a děkan v Jablonném v Podještědí.
| Pater Václav Jindřich Gajzler OP | |
|---|---|
| „Strážce hrobu“ svaté Paní Zdislavy | |
 P. Jindřich Gajzler v 90. letech 20. století | |
| Církev | římskokatolická |
| Zasvěcený život | |
| Institut |  dominikáni |
| Sliby | |
| doživotní | 6. ledna 1969 kostel Panny Marie v Chlumu nad Ohří |
| Svěcení | |
| Kněžské svěcení | 23. června 1968 Praha |
| Osobní údaje | |
| Datum narození | 15. ledna 1944 |
| Místo narození | Nové Město nad Metují |
| Datum úmrtí | 25. srpna 2000 (ve věku 56 let) |
| Místo úmrtí | Jablonné v Podještědí |
| Povolání | římskokatolický duchovní |
| Ovlivnil | Jiří Hladík |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Období totality editovat
Pocházel z rodiny varhaníka z Nového Města nad Metují. Kněžské svěcení přijal 23. června 1968 v Praze. Zpočátku působil v královéhradecké diecézi, a sice jako kaplan v Holicích u Pardubic. Tehdy již patřil ilegálně k dominikánskému řádu, ačkoliv komunistický režim v Československu vstup do řeholí v té době nepovoloval. Slavné řádové sliby v řádu dominikánů složil 6. ledna 1969 u v kostele Panny Marie v Chlumu nad Ohří. Dominikánský provinciál Ambrož Svatoš, OP si povšiml Gajzlerových intelektuálních schopností a snažil se v době politického uvolnění kolem roku 1968 vyjednat mu možnost dalších teologických studií v zahraničí,[1] což však nebylo státní mocí dovoleno. Roku 1969 byl Gajzler povolán, aby obnovil a pokračoval v díle blahoslavené Zdislavy v klášteře v Jablonném v Podještědí (litoměřická diecéze). V této době také nějaký čas vykonával službu představeného provizorního noviciátu (tzv. novicmistra) pro českou dominikánskou provincii,[1] která tajně přijímala nové zájemce o vstup do řádu.
V 70. letech 20. století mu byl odebrán státní souhlas k duchovenské činnosti[2] a po odvolání z funkcí a internaci (ze které se vrátil s podlomeným zdravím[1]) musel nastoupit k nucené práci v závodě NISA, kde pracoval až do roku 1989. Ze zřetele jej také nepouštěla StB, jíž byl průběžně sledován.[1] Přesto se po celou dobu obětavě staral rekonstrukci kostela i kláštera spolu s dalšími dominikánskými řeholníky Františkem Šverclem OP[1] a Tomášem Pospíšilem.[1] Tomáš Pospíšil byl však zakrátko donucen státními orgány z Jablonného odejít a přijmout správu farnosti v Mimoni.[1] V Jablonném zůstal s Gajzlerem z kněží pouze Švercl, který ovšem oficiálně nastoupil zdravotní dovolenou[1] a v duchovní správě působit nesměl. S tímto spolubratrem a trojicí kongregačních dominikánských sester vytvářel Jindřich Gajzler po celá léta de facto ilegální dominikánskou komunitu v klášteře v Jablonném, která ovšem nesměla veřejně působit a oba kněží docházeli do civilního zaměstnání. Komunita se odmítala rozejít, nakonec bylo jejím členům umožněno v klášteře zůstat jako "nájemníci". Žili zde pak až do roku 1989 ve velmi nevyhovujících podmínkách.[3] V rámci možností její členové věrně zachovávali ideál dominikánského komunitního života.[3] K tomu, že komunitu se podařilo alespoň takto udržet, přispělo i to, že Gajzler dokázal v případě potřeby jednat s příslušnými orgány celkem rázně a leckdy se v komunikaci s nimi nezdráhal používat i velmi hrubých, až vulgárních výrazů.[3] Tato určitá hrubost a ostražitost se stala postupně jednou z jeho charakteristik, ač sám připouštěl - a lidmi, kteří s ním byli v blízkém kontaktu to bylo potvrzováno - že tomuto způsobu jednání jej naučily podmínky, ve kterých byl jako režimu nepohodlná osoba nucen žít.[3] K lidem, kterým důvěřoval, se choval naopak velmi taktně a citlivě a tito s ním velmi rádi udržovali kontakt.[3] V jednání s lidmi si velmi cenil pravdivosti a rovného jednání.
V roce 1989 natočil v Jablonném režisér Milan Tomsa krátkometrážní černobílý dokument Srdce se nemá chytat,[4] z převážné části ukazující Gajzlerovy snahy o obnovu jablonské basiliky a zčásti též život oné poloilegální komunity. Gajzler v tomto dokumentu mimo jiné zkritizoval tehdejšího předsedu MěNV v Jablonném za devastaci a následnou demolici řady historicky cenných objektů v městečku a okolí. Název snímku byl odvozen od Gajzlerova výroku o zvonech a technice vyzvánění, který zaznívá v závěru filmu. Snímek byl uveden až v roce 1990.
Svatořečení Zdislavy z Lemberka editovat
K plné práci na obnově kláštera a baziliky v Jablonném se mohl vrátit však až v roce 1990 (hned k 1. lednu 1990 mu byl navrácen tehdy ještě stále formálně povinný státní souhlas[1]), kdy zde byl jmenován nejprve administrátorem a k 1. říjnu 1990[1] naopak, pro přemíru jiných nutných povinností, kaplanem děkanského úřadu a kustodem hrobu blahoslavené Zdislavy s pověřením ke generální opravě kostela. Se svými názory se netajil ani v těchto nových podmínkách a nelíbilo-li se mu naopak něco na jednání církevních představených, dokázal to dát najevo.[3] Na straně druhé si ale velmi cenil zachovávání poslušnosti vůči těmto představeným a sám jí důsledně zachovával i ohledně příkazů, se kterými z nějaké příčiny vnitřně nesouhlasil.[3]
Od 1. června 1991 byl jmenován administrátorem děkanského úřadu v Jablonném v Podještědí a excurrendo administrátorem farnosti Dubnice.
Během několika let se mu podařilo obnovit vzhled baziliky a dožil se také svatořečení Zdislavy z Lemberka papežem Janem Pavlem II. dne 21. května 1995. Stal se rektorem této baziliky a získal titul Strážce hrobu sv. Zdislavy. Z jeho iniciativy si dominikánský řád v roce 1994 u skladatele Miloše Boka objednal oratorium Svatá Zdislava. Dne 16. srpna 2000 během návštěvy na faře ve Smržovce náhle zkolaboval[3] (jednalo se o kolaps, způsobený souběhem infarktu a mrtvice, následovaný selháním ledvin[3]) a byl hospitalizován v nemocnici v Jablonci nad Nisou. Zde také 25. srpna 2000 zemřel. Poslední rozloučení s ním se konalo 2. září 2000 v klášterním chrámu a papežské bazilice sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí, po mši svaté byl pohřben do řádové hrobky v téže bazilice.
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ a b c d e f g h i j KOŠTEJNOVÁ, Ladislava: Historie řádu dominikánů v Jablonném v Podještědí v letech 1945 až 1995, bakalářská práce, Pedagogická fakulta UHK, Hradec Králové 2017
- ↑ § 1 a 2 zákon č. 218/1949 Sb.
- ↑ a b c d e f g h i R.D. Michal Podzimek: Pater Jindřich Gajzler OP, první strážce hrobu svaté Zdislavy, in: Zdislava, měsíčník litoměřické diecéze 5/2010
- ↑ Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava: Srdce se nemá chytat Archivováno 8. 6. 2021 na Wayback Machine.
Literatura editovat
- Acta Curiae Litomericensis 10/1990, Litoměřice 1990, str. 56.
- Acta Curiae Litomericensis 5/1991, Litoměřice 1991, str. 37.
- Acta Curiae Litomericensis 7/2000, Litoměřice 2000, str. 41.
- SECURITAS IMPERII 11, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Praha, 2005, ISBN 80-86621-16-2, str. 14, 20.
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Václav Jindřich Gajzler na Wikimedia Commons - Bazilika sv. Vavřince a sv. Zdislavy
- Prezident ČR Václav Klaus u hrobu sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí
- Dominik Duka o Jindřichu Gajzlerovi[nedostupný zdroj]
- Parte Jindřicha Gajzlera Archivováno 5. 3. 2016 na Wayback Machine.
