Wikipedie

Tekla Náhlovská

česká dramatička, autorka situačních komedií a frašek

Tekla Náhlovská, roz. Oliveriusová (23. září 1847, Kralovice – 11. srpna 1916, Praha), byla česká autorka divadelních her, především komedií a frašek.

Tekla Náhlovská
Rodné jménoTekla Oliweriusová
Narození23. září 1847
Kralovice
Úmrtí8. listopadu 1916 (ve věku 69 let) nebo 11. srpna 1916 (ve věku 68 let)
Praha
Místo pohřbeníVinohradský hřbitov
Povoláníspisovatelka a dramatička
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Pozvánka na ochotnické představení

Život editovat

Narodila se 23. září 1847 v Kralovicích jako poslední z osmi dětí Antonínu Oliveriusovi a Barboře Oliveriusové, roz. Kondelíkové (zemřela 2. října 1891).[1] Antonín Oliverius byl v Kralovicích měšťanem, kupcem a magistrátním radou.

O dětství a mládí Tekly Náhlovské v Kralovicích se neví nic.

 
Pozvánka na ochotnické představení

V roce 1870 se provdala za úředníka banky Slavia v Praze Antonína Náhlovského. Měli dva syny – Jaroslava a Vladimíra, manžel Antonín Náhlovský tragicky zemřel 18. března 1899.[2] Jinak o jejím životě není nic známo. Byla členkou Společnosti přátel starožitností od roku 1889 (Národní politika 14. ledna 1889). Zemřela 11. srpna 1916 v Praze a v Praze na Vinohradském hřbitově byla pochována. Na její úmrtí upozorňují noviny Venkov 16. srpna 1916 slovy "spisovatelka oblíbených divadelních her napsala také řadu veršů a pěkných povídek". Slávie, týdeník věnovaný politice, všeobecnému vzdělávání a jiným praktickým potřebám Čechoameričanů v Americe, uveřejnil zprávu o jejím úmrtí 31. října 1916.[3]

Dílo editovat

Svoji dramatickou tvorbu – frašky a komedie – zahájila v 90. letech 19. století. Napsala pět her, v nichž těží ze situační komiky venkovského i městského prostředí. Jednající osoby v jejích hrách jsou dobře odpozorované figury a figurky české společnosti přelomu 19. a 20. století narušované sociálními vztahy, mocí peněz a nerovností osob. Příběhy jsou jednoduché s nebohatou fabulací. Dobře má autorka také odpozorované pokleslé vlastenectví a ztrátu národního uvědomění, všímá si i otázek ženské emancipace. Dalších několik jejích her zůstalo v rukopise.[4]

Z maloměstského prostředí těží fraška Výstavní los aneb Honba za ženichem, v roce 1892 ji hrála divadelní Pištěkova společnost.

Ve stejném roce měla na repertoáru Společnost P. Švandy ml. hru Nevěřím aneb Sázka o vous s titulem Prohráno, vousy dolů! V komedii těžící ze záměny osob se mladík z bohaté rodiny vydává za ševce, aby zjistil, zda ho jeho chudá milá nemá ráda jenom pro peníze. Hru uvádělo také Divadlo českých ochotníků v Místku v roce 1[5] 893, jak upozorňovaly Lidové noviny i noviny Moravská orlice. Plzeňské divadlo tuto hru uvedlo v roce 1894.[6]

Do venkovského prostředí je zasazena hra Paní představená poukazující na sociální předsudky. Komedii Paní představenou sehráli v roce 1900 ochotníci v Žadonicích (v okrese Hodonín) v hostinci u Svozilů 22. ledna 1900; čistý výnos z přestavení byl věnován na školní knihovnu, jak uvedly Lidové noviny 22. dubna 1900 v čísle 92. Hru uvedli také ochotníci ve Starém Svojanově 13. ledna 1901, jak se lze dočíst v Jitřence s datem 15. ledna 1901 (vydávány v Poličce).

Hra Defraudanti už má rysy kritičnosti; ředitel banky chce utajit její bankrot, ke kterému banku dovedl společně se svými příbuznými. Ve hře nevystupuje žádná kladná postava, protože původně jediná, totiž novinář Chudobka, se také dal zkorumpovat .

Politika odnárodňování a postupující maďarizace se odráží ve hře Pan notárko! napsané podle povídky Karla Kálala. Hlavní postava, pomaďarštělý notář, vystupuje proti Slovákům a Slovanům vůbec. Jeho záporný charakter je násoben otcovstvím nemanželského dítěte a odmítáním ženitby s jeho matkou, což v té době bylo vysoce nemorální. Nakonec ho matka dítěte Marienka odmítne a notář končí sebevraždou. Pan notárko! vyšel nákl. Josefa Svobody na Královských Vinohradech v roce 1905. Na hru bylo upozorněno v Národních listech slovy:

"...Paní Náhlovská postavila na scénu obraz plný života nejen zevního, ale i vnitřního. Mluví se tu sice o věcech vlasteneckých, ale nikoli šablonou a frázemi. Notárko je vtělení slovenské bolesti. Syn slovenské matky věrné a náboženské, ale výchovou úřední naprosto skoro zvrhlý a zkažený. Pravme skoro. Na dně duše mu přece je zůstalo něco citu pravého, ten se vzedme a přinutí ubožáka k poznání a zoufalství. Drama je schopno vzbuditi na českých divadlech více poznání a mravního účinku, než deset knih a kupa přednášek. Upozorňujeme naše spolky na tuto hru. Není dlouhá, scény se bystře střídají, řeč je přirozená a jadrná, česká, ale zbarvená slovenskými a maďarskými pořekadly, dobrých efektů je dosti. Provozovací právo je úplně volné."[7]

Informaci o vydání Pana Notárka u nakl. Josefa Svobody přinesla zprávu i revue Naše doba (1906. roč. 13, seš. 11). Znovu byla hra vydána v roce 1908 v Telči nakladatelem E. Šolcem. A podle Poledního listu z 11.10.1930 hrál Ochotnický spolek Vojan v Lounech hru ještě 14. října 1930, v novinách je na tuto skutečnost upozorněno ve třech po sobě následujících říjnových číslech - 11., 12. a 14.

Za jejího života byla vydána postupně Výstavní los aneb Honba za ženichem (1892), Prohráno, vousy dolů! aneb I chudý lid má svou čest (1893), Paní představená (1900), Defraudanti (1902), Pan notárko! (1905).

O provedeních jejích her informovaly různé deníky a týdeníky v Čechách a na Moravě.

V knihovně Muzea a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici je uložen mj. plakát ochotnického divadelního spolku Kolár v Kralovicích, který pořádal 20. března 1898 představení Prohráno, vousy dolů aneb I chudý lid má svou čest.

Galerie editovat

  •  
    Pozvánka na představení
  •  
    Pozvánka na představení
  •  
    Úmrtní oznámení (Národní listy)
  •  
    Pozvánka na představení
  •  
    Úmrtní oznámení (Národní listy)

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ Smuteční oznámení – Barbora Oliveriusová. Pokrok západu, týdeník politický, poučný a zábavný. 23. 9. 1891, roč. 20, čís. 23, s. 8. Dostupné online. 
  2. ↑ Smuteční oznámení – Antonín Náhlovský. Národní listy. 13.3.1899, roč. 39, s. 4. Dostupné online. 
  3. ↑ Tekla Náhlovská. Slávie. 31. 10. 1916, čís. 3807, s. 3. 
  4. ↑ Ottův slovník naučný. Doplňky. 28.. Praha: J. Otto, 1909. S. 983. 
  5. ↑ TUPÁ, Hana. Tekla Náhlovská a divadelní hry. Vlastivědný sborník, čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska. 2010, roč. 20, čís. 1, s. 12–13. 
  6. ↑ Sto let českého divadla v Plzni, 1865-1965.. 1.. vyd. Plzeň: Západočeské vydavatelství, 1965. 309, 104 s. S. 140. 
  7. ↑ Vbk. Pan notárko!. Národní listy. 22.12.1905 (ranní vydání), s. 9. 

Literatura editovat

  • OPELÍK, Jiří, ed. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 3, M - Ř. Praha: Academia, 2000. ISBN 80-200-0708-3. S. 395-396.
  • OLIVERIUS, Miroslav. Genus unum sumus: kniha o minulosti i přítomnosti nositelů příjmení Oliberius, Oliverius. Malé Kyšice: Miroslav Oliverius, 2005. ISBN 80-239-6194-2. S. 127 a 132.
  • ŠORMOVÁ Eva a kol. Česká činohra 19 a začátku 20. století. Osobnosti II, N-Ž. Praha: Institut kění - Divadení ústav - Academia 2015. S. 687-1294. ISBN 978-80-7008-342-0. S. 687.

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Tekla_Náhlovská&oldid=22908995“