Wikipedie

Gejza (velkokníže)

uherský velkokníže z rodu Arpádovců

Gejza (asi 940–997; maďarsky Géza) byl od začátku 70. let 10. století až do své smrti v roce 997 uherský velkokníže z rodu Arpádovců.

Gejza
velkokníže uherský
Portrét
Miniatura Gejzy (Chronicon Pictum)
uherský velkokníže
Obdobíasi 972–997
PředchůdceTakšoň
NástupceŠtěpán I.
Narozeníasi 940
Úmrtí997
ManželkySarolt z Transylvanie
Adelaida Polská?
PotomciŠtěpán I. Svatý
Judita Uherská
Markéta Uherská (manželka Gabriela Radomíra)
Grimelda
Sarolt (manželka Samuela Aby)
DynastieArpádovci
OtecTakšoň
Matkaprincezna z Chazarské říše, z kmene Pečeněhů či z Volžského Bulharska
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Narodil se jako syn uherského velkoknížete Takšoně a jeho chazarské, pečeněžské nebo volžskobulharské manželky. Oženil se se Sarolt z Transylvánie, dcerou transylvánského vládce Gyuly II. Po nástupu na trůn uzavřel mír se Svatou říší římskou. Za jeho vlády došlo v Uhersku k politické konsolidaci, jež podle zdrojů z 10. století probíhala velice krutě a nemilosrdně. Gejza se stal prvním křesťanským uherským panovníkem a podporoval zájmy křesťanských misionářů ze západu. I přesto, že se nechal pokřtít a při křtu přijal jméno Štěpán, pokračoval v pohanských rituálech. Na uherském velkoknížecím stolci po něm následoval syn Štěpán I. Svatý, který se v roce 1000 stal prvním uherským králem.

Původ a mládí editovat

 
Busta Gejzy v maďarském historickém národním parku

Gejza se narodil jako nejstarší syn Takšoně, jenž se uherským velkoknížetem stal roku 955.[1] Podle kroniky Gesta Hungarorum byla Gejzova matka ze země Kumánů,[2][3] což zřejmě naznačuje, že pocházela buď z Chazarské říše, anebo z kmene Pečeněhů či z Volžského Bulharska. Historik Gyula Kristó se domníval, že se Gejza narodil okolo roku 940. Když byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennetos na své listině přibližně z roku 950 vyjmenovával potomky velkoknížete Arpáda, Gejzu na ní však nezmínil. Kristó argumentoval tím, že císař Takšoňova syna vynechal proto, že Gejza tehdy byl ještě dítětem.[4]

Původní uherská forma Gejzova jména pravděpodobně zněla jako Gyeücsa nebo Gyeusa. Jednalo se snad o formu turkického titulu jabghu.[4] Z popudu svého otce se Gejza oženil se Sarolt, dcerou Gyuly II.,[4][5] významného uherského náčelníka vládnoucího v Transylvánii nezávisle na uherském velkoknížeti.[5] Proto, že se Gyula v Konstantinopoli dříve nechal pokřtít, snad i Sarolt byla před sňatkem křesťankou. Podle kronikáře Bruna z Querfurtu byla její křesťanská víra však „slabá a zmatená“. Na svého chotě měla Sarolt podle Bruna značný vliv.[6]

 
Socha Gejzy Uherského v Székesfehérváru

Vláda editovat

Gejza se stal velkoknížetem po smrti svého otce okolo roku 972.[4][7][8] Uplatňoval centralizační politiku, a kroniky ho proto většinou vyobrazují jako nemilosrdného a krutého vládce.[7][9] V jedné z verzí legendy o svatém Štěpánovi (Legenda Maior S. Stephani Regis) je dokonce napsáno, že Gejzovy ruce byly pošpiněny krví. Historik Pál Engel z toho vyvodil, že Gejza nechal vyvraždit některé své příbuzné, například svého bratrance Zerinda Lysého.[10] Tuto domněnku podporuje fakt, že kolem roku 972 se v pramenech kromě Gejzy a Koppányho, vládnoucího jižní části Zadunají, neobjevují žádní jiní Arpádovci.[7]

V roce 972 se sňatkem spojily dvě říše sousedící s Uherskem, Svatá říše římská a Byzanc.[11] Zatímco mezi Byzancí a Uhry trvalo napětí již deset let, se Svatou říší římskou Uhersko udržovalo vztahy relativně dobré. Bylo tedy logické, že se Gejza rozhodl uzavřít mír se Svatou říší římskou.[12] Gejzova orientace na římskou říši souvisela také s tím, že pokud by se s žádostí o vyslání misionářů obrátil na Byzanc, nebyl by z maďarských vladařů prvním, protože od byzantského císaře křesťanství přijal už jeho tchán Gyula II.[13] Brzy poté začali do Uher z římské říše přicházet křesťanští misionáři. První misionář vyslaný císařem Otou I. Velikým, se jménem Bruno, přicestoval do Uher okolo roku 972.[14] O rok později bylo na císařem svolaném říšském sněmu v Quedlinburgu přítomno i dvanáct vyslanců z Uherska.[7][15]

„ Gejza, ten co byl krutý a přísný, choval se zdvořile. Byl soucitný a velkorysý k cizincům, jako by jednal se svými vlastními lidmi, a to hlavně ke křesťanům, ačkoliv [byl] stále zapleten do pohanství. Když pak přiblížil se světlu duchovní milosti, začal se všemi sousedy vyjednávat o míru. Kromě toho zavedl pravidlo, že všem křesťanům, kteří se chtěli dostat do jeho země, se musí zajistit bezpečnost a chovat se k nim laskavě i pohostinně. Dal knězům a mnichům možnost, aby odcházeli na jeho dvůr, nabídl jim své ochotné naslouchání a potěšil je klíčením semene pravé víry zeseté v zahradě jeho srdce. “
— Hartvik: Život svatého Štěpána (Legenda Maior S. Stephani Regis)[16]
 
Obraz Gejzy od Josefa Kriehubera, předloha od Moritze von Schwinda

Z kláštera Sankt Gallenu ve Švýcarsku pochází zápis, že jakýsi biskup Prunwart úspěšně pokřtil mnoho obyvatelů Uherska, a to i včetně jejich „krále“. Prunwart byl možná totožný se zmíněným misionářem Brunem, jehož do Uher vyslal císař Ota Veliký. Křest Uhrů je zmíněn i v kronice Dětmara z Merseburku, která se zmiňuje o tom, že christianizace Uhrů započala za Gejzovy vlády,[17] který se stal prvním křesťanským vládcem Uherska.[11] Gejza při křtu přijal jméno Štěpán.[4] I přes svůj křest však pokračoval v pohanských rituálech, a nestal se proto nikdy pravým křesťanem.[18] Historik Gyula Kristó uvedl, že za Gejzovy vlády došlo k založení veszprémské diecéze.[4] Tato domněnka historiky ovšem nebyla jednomyslně přijata.[19][20] Jedna pověst mluví rovněž o tom, že Gejza vystavěl hrad v Ostřihomi, což archeologické průzkumy ale nepotvrdily.[13]

„ Jeho otec jmenoval se Deuvix (Gejza) a byl to muž nadmíru krutý, který v náhlém návalu hněvu zabil mnoho lidí. Když se však stal křesťanem, postupoval zuřivě při upevňování víry vůči těm, kteří ji odmítali. Tak prokázal horlivost Bohu a smyl své předchozí hříchy. Skládal oběti nejen všemohoucímu bohu, ale také obrazům bohů jiných. Když ho z toho biskup obvinil, odpověděl mu: ‚Mám dost bohatství a moci i svobodnou možnost tak činit.‘ “
— Dětmar z Merseburku[21]
 
Jindřich IV. Bavorský, se kterým Gejza vedl válku

Po smrti Oty I. Velikého v roce 973 se jeho následníci Ota II. a Ota III. již nesoustředili na východní politiku a přestali udržovat vztahy s Uhry. Otova smrt na čas přerušila další christianizaci Gejzovy země. Mnoho Maďarů se proto postupně znovu začalo vracet k pohanství, jak o tom svědčí listina císaře Oty II. z roku 985. Dokonce i misionář Bruno odešel z Uher.[13]

V 70. a 80. letech se Svatá říše římská zmítala ve vnitřních válkách. Proti císaři Otovi II. se totiž postavil jeho příbuzný, bavorský vévoda Jindřich. Gejza těchto konfliktů využil tak, že v roce 983 zaútočil na Bavorsko. Při tomto útoku se mu podařilo obsadit pevnost Melk.[22] O 8 let později bavorské vojsko ale zahájilo protiútok. Bavoři tehdy zatlačili uherská vojska až za Vídeňský les.[22] V roce 996 uherský velkokníže s bavorským vévodou Jindřichem IV., budoucím císařem Jindřichem II., uzavřel mír a vzdal se v jeho prospěch území na východ od řeky Litavy.[7] Dohodu obě strany zpečetily svatbou mezi Gejzovým synem Štěpánem a Jindřichovou sestrou Giselou.[4][7] Jednalo se o Gejzův diplomatický triumf.[13]

 
Socha Štěpána I. Svatého, Gejzova syna, v Ostřihomi

Podle listiny, která byla sepsána za Štěpánovy vlády, Gejza založil benediktinský klášter v Pannonhalmě.[23][24][25] Zřízení pannonhalmského kláštera pravděpodobně úzce souviselo se Štěpánovým sňatkem. Při založení tohoto kláštera i Štěpánově sňatku hrál zřejmě významnou roli pražský biskup svatý Vojtěch, jenž podle pověsti Štěpána vychoval, pokřtil i oddal.[13] Ještě před sňatkem z roku 996 Gejza zajistil Štěpánovo nástupnictví. Svolal totiž významné uherské velmože, které přinutil složit přísahu, že po jeho smrti přijmou Štěpána na trůn.[26] V roce 997 Gejza zemřel.[13]

Během své vlády Gejza, s výjimkou konfliktu v Bavorsku, nepodnikl žádné válečné tažení proti jiným panovníkům. Obezřetně zachovával mír a uzavíral spojenectví s ostatními knížaty, díky čemuž se mohl soustředit na upevňování své vlády.[27]

Rodina editovat

Gejzovou manželkou byla Sarolt z Transylvánie, jež mu během života porodila nejméně tři, nejvíce však pět dětí. Prvním dítětem byl Štěpán, který se po Gejzově smrti stal velkoknížetem a později králem.[28] Na základě Polsko-uherské kroniky,[28][29] se historik Szabolcs de Vajay domníval, že matkou dvou Gejzových dcer byla Adelaida Polská, Gejzova druhá manželka. Tato domněnka však nebyla historiky přijata.[4] Adelaida je zmíněna pouze v polsko-uherské kronice, jako sestra Měška I. Historici pochybují nejen o tom, že byla matkou některých Gejzových dcer, ale i o její existenci. [30] Podle Polsko-uherské kroniky Adelaida Polská Gejzu donutila k přijmutí křesťanství.[31]

Zoltán

nar. 896 zm. 949

  dcera Menumoruta   ?   ?
         
     
  Takšoň

nar. asi 931

zm. asi 970

  Kumánská žena  
     
   
Sarolt z Transylvánie?

OO datum neznámé

Gejza

nar. asi 940 zm. 997

               
               
                   
Štěpán I. Svatý

 nar. asi 975

 zm. 15. srpen 1038  

Judita 

nar. asi 969 zm. 988  

Markéta 

 nar. asi mezi 969/975

zm. 11. století

Grimelda Uherská

nar. po 975 

zm. po 1026

Sarolt

nar. po 975 

zm. 11. století

Odkazy editovat

Reference editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Géza, Grand Prince of the Hungarians na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Kristó a Makk 1996, s. 26.
  2. ↑ Deeds of the Hungarians. Redakce Martyn C. Rady, László Veszprémy; překlad Martyn C. Rady, János M. Bak. Budapest: Central European University Press, 2010. 326 s. ISBN 9781441694997. S. 127. (anglicky) 
  3. ↑ Kristó a Makk 1996, s. 24.
  4. ↑ a b c d e f g h KRISTÓ, Gyula. Géza. In: KRISTÓ, Gyula; ENGEL, Pál; MAKK, Ferenc. Korai magyar történeti lexikon (9.–14. század). 1. vyd. Budapest: Akadémiai Kiadó, 1994. ISBN 9789630567220. S. 235. (maďarsky)
  5. ↑ a b SĂLĂGEAN, Tudor. Romanian Society in the Early Middle Ages (9th–14th Centuries AD). In: POP, Ioan-Aurel; BOLOVAN, Ioan. History of Romania: Compendium. Cluj-Napoca: Romanian Cultural Institute, 2006. ISBN 978-973-7784-12-4. S. 150. (anglicky)
  6. ↑ Kristó a Makk 1996, s. 28.
  7. ↑ a b c d e f Engel 2001, s. 19.
  8. ↑ MOLNÁR, Miklós. A Concise History of Hungary. Cambridge: Cambridge University Press, 2001. 370 s. Dostupné online. ISBN 978-0-521-66736-4. S. 26. (anglicky) 
  9. ↑ Kirschbaum 1995, s. 41.
  10. ↑ SZABADOS, György. Magyar államalapítások a IX-X. században. Szeged: Szegedi Középkorász Műhely, 2011. ISBN 978-963-08-2083-7. S. 260. (maďarsky) 
  11. ↑ a b KONTLER, László. Millennium in Central Europe: A History of Hungary. Budapešť: Atlantisz Publishing House, 1999. 537 s. ISBN 963-9165-37-9. S. 51. (anglicky) 
  12. ↑ Kontler a Pražák 2001, s. 41.
  13. ↑ a b c d e f KRISTÓ, Gyula. Szent István Király. Budapest: Neumann Kht., 2002. Dostupné online. Kapitola A felmenők. (maďarsky) 
  14. ↑ Berend, Laszlovszky a Szakács 2009, s. 329.
  15. ↑ Dětmar z Merseburku, Kronika. Překlad Bořek Neškudla, Jakub Žytek. Praha: Argo, 2008. 342 s. ISBN 978-80-257-0088-4. S. 68. Dále jen Kronika. 
  16. ↑ Hartvic, Life of King Stephen of Hungary. In: HEAD, Thomas. Medieval Hagiography: An Anthology. London, New York: Routledge, 2001. Překlad Nora Berend. Dostupné online. ISBN 0-415-93753-1. S. 379–380. (anglicky)
  17. ↑ Berend, Laszlovszky a Szakács 2009, s. 329, 331.
  18. ↑ Engel 2001, s. 27.
  19. ↑ Berend, Laszlovszky a Szakács 2009, s. 350–351.
  20. ↑ Engel 2001, s. 42.
  21. ↑ Kronika s. 263.
  22. ↑ a b Kristó a Makk 1996, s. 30.
  23. ↑ Berend, Laszlovszky a Szakács 2009, s. 352.
  24. ↑ Engel 2001, s. 43.
  25. ↑ Kontler a Pražák 2001, s. 45.
  26. ↑ Kristó a Makk 1996, s. 33.
  27. ↑ Kontler a Pražák 2001, s. 42.
  28. ↑ a b Kristó a Makk 1996, s. 29.
  29. ↑ MACARTNEY, Carlile Aylmer. The Medieval Hungarian Historians: A Critical & Analytical Guide. Cambridge: Cambridge University Press, 1953. 218 s. Dostupné online. ISBN 978-0-521-08051-4. S. 175. (anglicky) 
  30. ↑ Homza 2017, s. 22–25.
  31. ↑ Homza 2017, s. 22-24.

Literatura editovat

  • Dětmar z Merseburku, Kronika. Překlad Bořek Neškudla, Jakub Žytek. Praha: Argo, 2008. 342 s. ISBN 978-80-257-0088-4. 
  • BEREND, Nora; LASZLOVSZKY, József; SZAKÁCS, Béla Zsolt, 2009. The kingdom of Hungary. Cambridge: Cambridge University Press. 460 s. ISBN 978-0-521-87616-2. (anglicky) 
  • ENGEL, Pál, 2001. The Realm of St Stephen: A History of Medieval Hungary, 895–1526. New York: Tauris Publishers. ISBN 1-86064-061-3. (anglicky) 
  • HOMZA, Martin, 2017. Mulieres suadentes - Persuasive Women: Female Royal Saints in Medieval East Central and Eastern Europe. Boston: Brill. 260 s. ISBN 978-90-04-31466-5. (anglicky) 
  • KIRSCHBAUM, Stanislav J., 1995. A History of Slovakia: The Struggle for Survival. New York: St. Martin's Press. 350 s. Dostupné online. ISBN 963-482-113-8. (anglicky) 
  • KONTLER, László; PRAŽÁK, Richard, 2001. Dějiny Maďarska. Překlad Miloslav Korbelík. Brno: Lidové Noviny. 601 s. ISBN 80-7106-405-X. 
  • KONTLER, László. Millennium in Central Europe: A History of Hungary. Budapešť: Atlantisz Publishing House, 1999. 537 s. ISBN 963-9165-37-9. (anglicky) 
  • KRISTÓ, Gyula. Géza. In: KRISTÓ, Gyula; ENGEL, Pál; MAKK, Ferenc. Korai magyar történeti lexikon (9.–14. század). 1. vyd. Budapest: Akadémiai Kiadó, 1994. ISBN 9789630567220. (maďarsky)
  • KRISTÓ, Gyula; MAKK, Ferenc, 1996. Az Árpád-ház uralkodói. Maďarsko: I.P.C. Könyvek. 288 s. ISBN 9637930973. OCLC 1087538045 (maďarsky) 
  • MACARTNEY, Carlile Aylmer. The Medieval Hungarian Historians: A Critical & Analytical Guide. Cambridge: Cambridge University Press, 1953. 218 s. Dostupné online. ISBN 978-0-521-08051-4. (anglicky) 
  • MOLNÁR, Miklós. A Concise History of Hungary. Cambridge: Cambridge University Press, 2001. 370 s. Dostupné online. ISBN 978-0-521-66736-4. (anglicky) 
  • SĂLĂGEAN, Tudor. Romanian Society in the Early Middle Ages (9th–14th Centuries AD). In: POP, Ioan-Aurel; BOLOVAN, Ioan. History of Romania: Compendium. Cluj-Napoca: Romanian Cultural Institute, 2006. ISBN 978-973-7784-12-4. (anglicky)
  • SZABADOS, György. Magyar államalapítások a IX-X. században. Szeged: Szegedi Középkorász Műhely, 2011. ISBN 978-963-08-2083-7. (maďarsky) 

Externí odkazy editovat

Předchůdce:
Takšoň 		  Uherský velkokníže
Gejza
asi 972–997 		  Nástupce:
Štěpán I. Svatý

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Gejza_(velkokníže)&oldid=23689344“