Otevřít hlavní menu
Egypský bůh slunce Re

Kult slunce je druh náboženského chování při kterém je uctíváno Slunce či božstva jej ztělesňující. Ačkoliv bylo uctívání slunce v minulosti zaměňováno s archaickými náboženstvími či „pohanstvím“ obecně tak ve skutečnosti došlo k vývoji významného solárního kultu prakticky jen mezi Egypťany, Indoevropany, v Mezoamerice a Incké říši. Kult slunce byl tak typický především pro rozvinuté městské civilizace s ideologií sakrálního království. Náčelníci a králové byli často chápány jako spojení se Slunce, například jako jeho synové. Příkladem jsou polynéští náčelníci nebo inčtí, babylónští, chetitští a indičtí králové.[1][2]

V náboženstvích bez výrazného slunečního kultu bůh Slunce zpravidla splývá s laskavým nejvyšším bohem, který bývá zároveň stvořitelem a nebeským božstvem. I v tomto případě je pak zpravidla zachována pasivita nejvyššího božstva, které je vzýváno jen v krajních situacích. Ústřední pozici má v těchto náboženstvích zpravidla kult předků a přírodních duchů. Tento přístup se objevuje například v náboženstvích subsaharské Afriky, Indonésie, drávidské a austroasijské Indie. Často je také Slunce označováno za oko nejvyššího boha. V Mezopotámii se zase například v Mardukovi spojili plodnostní a solární atributy. Slunce často hraje svojí roli v pohřebních rituálech a je chápáno jako průvodce mrtvých – psychopomp. V archaickém myšlení Slunce každou noc prochází podsvětím bez toho aby zemřelo. V důsledku toho má ambivalentní povahu, přivádí mrtvé do podsvětí a zároveň je z něj vyvádí.[3]

EgyptEditovat

Velmi významný byl sluneční kult v Egyptě kde sluneční bůh Re postupem času splýval s dalšími božstvy například jako Chnum-Re nebo Amon-Re. Mezi další sluneční bohy nebo bohy se slunečními atributy patří například Atum, Hor či Cheprer. Bohové jsou často vyobrazeni se slunečním kotoučem zobrazeným nad hlavou (reliéfy a nástěnné malby) nebo (v podobě soch) se slunečním diskem, spočívajícím na dlouhých rozích, obepínajících jeho dolní polovinu obvodu a vycházejících z temene jeho (její) hlavy. Toto zobrazení bylo znakem důstojnosti. Další takové vyobrazení byl okřídlený sluneční kotouč coby symbol egyptského boha Hora nebo Behdeta, který lze najít v některých egyptských chrámech.

AmerikaEditovat

V aztéckém náboženství byly bohu slunce Huitzilopochtlimu obětováni lidé aby byla zachována jeho existence. Podle Kečuú děti Slunce Manco Capac a Mama Ocllo naučili lidi obdělávání půdy, tkaní atd., založili Cuzco a stali se praotci říše Inků.[4]

IndoevropanéEditovat

 
Sluneční vůz z Trundholmu, germánský kultovní artefakt z doby bronzové

Kult slunce hrál také prominentní v takzvané solární teorii prosazované některými badateli mytologické školy, především Maxem Müllerem. Podle této teorie jsou mýty, především indoevropské, metafory spojené se sluncem.[5]

U Chetitů se výrazně projevil vliv neindoevropského národu Chattijců, kteří ctili sluneční bohyni Estan. Z těchto důvodů se stala sluneční bohyně pod jménem Arinnitti nejvýznamnějším chetitským božstvem. Kromě ní byl znám také sluneční bůh jménem Sius-summi nebo Istanu, palajsky Tiwat či Tiyat.[6]

SeznamEditovat

IndoevropanéEditovat

  • Apollón – řecký bůh, později ztotožňovaný s Héliem, římský Apollo
  • Dagr – severská personifikace dne
  • Dažbog – slovanský sluneční bůh
  • Dellingr – severská personifikace úsvitu
  • Hélios – řecký sluneční bůh, římský Helius
  • Hyperion (mytologie) – řecký titán spojený se sluncem
  • Mithra – perský bůh, později považovaný za boha slunce
  • Saule – baltská sluneční bohyně
  • Savitar – védský bůh splývající se Súrjou, jeho solární povaha je sporná
  • Sol – severská bohyně slunce
  • Sol Indiges – římský sluneční bůh
  • Sol Invictus – pozdně římský sluneční bůh
  • Súrja – védský sluneční bůh
  • Vivasván – védský sluneční bůh

EgyptEditovat

AfrikaEditovat

AsieEditovat

  • Amaterasu – japonská sluneční bohyně
  • Utu – sumerský sluneční bůh, splynul se Šamašem
  • Šamaš – akkadský sluneční bůh, splynul s Utuem

AmerikaEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Encyclopædia Britannica - Sun Worship [online]. [cit. 2018-05-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ELIADE, Mircea. Pojednání o dějinách náboženství. Praha: Argo, 2004. ISBN 80-7203-589-4. S. 149. [Dále jen Eliade (2004)]. 
  3. Eliade (2004), s. 124, 141-148.
  4. PRESCOTT, William Hickling. Dějiny dobytí Peru. Překlad Libuše Vokrová-Ambrosová. Praha: Panorama, 1980. S. 18. 
  5. MOLENDIJK, Arie L. Friedrich Max Muller and the Sacred Books of the East. New York: Oxford University Press, 2016. ISBN 978-0198784234. 
  6. WEST, Martin Litchfield. Indo-European Poetry and Myth. New York: Oxford University Press, 2007. ISBN 978-0-19-928075-9. S. 194, 196. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat