Sbor stráže bezpečnosti
Sbor stráže bezpečnosti neboli státní policie se skládala ze sboru uniformovaného a neuniformovaného. Uniformovaný sbor byl ozbrojen, řízen po vojenském vzoru a vykonával pořádkovou službu. Příslušníci neuniformovaného sboru prováděli službu zpravodajskou, pátrací, daktyloskopickou apod.; vytvořili tak základ pozdější kriminální služby. Zjednodušeně lze říci, že působnost státní policie byla v obvodech větších statutárních měst, na venkově konalo bezpečnostní službu četnictvo a obecní policie.
Sbor Stráže Bezpečnosti ČSR | |
---|---|
Zkratka | SUSB |
Vznik | 1918 Československo |
Zánik | 1945 Československo |
Působnost | Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko, Podkarpatská Rus Československo |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Pojem „policie“ byl tehdy značně široký a zahrnoval v sobě mnohé obory veřejné správy. Proto se tento sbor označoval ve své době jako Sbor stráže bezpečnosti.
Vznik sborů stráže bezpečnosti
editovatStátní policie v Československu vznikla převzetím rakousko-uherských státních policejních úřádů. Těch ovšem v době vzniku Československé republiky neexistovalo mnoho. Drtivá většina policejních orgánů v českých zemích i na Slovensku a Podkarpatské Rusi byla součástí obecních policií v jednotlivých vesnicích a městech. Probíhal sice proces postátňování obecních policií, ale tento proces byl završen teprve se vznikem SNB, tedy až po zániku Sboru stráže bezpečnosti.
Státní policie byla na území Československé republiky organizována a vnitřně konsolidována zejména v průběhu 20. let minulého století. Síť státních policejních úřadů byla postupně zhušťována - na konci třicátých let se nalézala ve všech politicky, průmyslově, obchodně nebo jinak bezpečnostně důležitých místech republiky. Státní policejní úřady vykonávaly funkce policie správní a úkoly policie kriminální.
Zákonem roku 1920 byla vláda zmocněna zřizovat státní policejní úřady (SPÚ) na území celé Československé republiky. Jejich služební obvod se mohl vztahovat zároveň i na několik samostatných obcí. Ke zřízení takového úřadu postačoval souhlas zastupitelstev obcí, jež ve svých katastrech sdružovaly alespoň polovinu celkového počtu obyvatelstva žijícího v tomto obvodu. Vyjádření souhlasu se zřízením SPÚ zároveň vyžadovalo souhlas obcí, které čítaly více než 500 obyvatel. Státní policejní úřad ovšem mohl být zřízen i proti vůli zastupitelstva obce, pokud bylo zjištěno hrubé zanedbávání péče o veřejnou bezpečnost. Úkolem SPÚ bylo „…pečovati o veřejnou bezpečnost a vnitřní klid, starati se o bezpečnost osob a majetku, udržovati veřejný řád a vésti v patrnosti obyvatelstvo a cizince“. Obce byly povinny přispívat po dobu prvních pěti let ode dne zřízení SPÚ v konkrétní obci na jeho náklady částkou, kterou stanovilo ministerstvo financí po dohodě s ministerstvem vnitra. Obce byly současně povinny přenechat státu bezplatně k užívání budovy, místnosti a věcná zařízení, které sloužily k plnění úkolů bezpečnostní povahy, které na sebe převzal od obce stát. Státní policejní úřady mohly být zrušeny, kdykoliv to uznala vláda za vhodné. Plnění úkolů SPÚ v takovém případě přešlo zpět na obec.
Organizace bezpečnostní služby
editovatNa základě zákona ze dne 13. července 1922, č. 230 Sb. z. a n., o sborech stráže bezpečnosti a zákona ze dne 25. ledna 1914, č. 15 ř. z., o služebním poměru státních úředníků a státního zřízenectva (služební pragmatiky) bylo vydáno prováděcí nařízení vlády republiky Československé ze dne 5. října 1922 č. 295 k provedení citovaného zákona.
Uvedenými právním normami byly v podstatě zřízeny dva policejní sbory. Nutno ovšem podotknout, že označení „policista“ se ve dvacátých letech minulého století vůbec neužívalo a zaveden byl pojem „strážník“. Oficiální názvy pro policejní sbory zněly Sbor uniformované stráže bezpečnosti (SUSB) a Sbor neuniformované stráže bezpečnosti (SNSB).
SUSB vykonával policejní službu správní a pořádkovou a byl postaven na uplatňování přímé velitelské pravomoci. SNSB plnil úkoly kriminální policie; ve své činnosti byl podřízen úřední moci představenské.
Sbory stráže bezpečnosti příslušely k těm státním policejním nebo politickým úřadům, u nichž byly zřízeny. Sbory, jejich velitelé nebo představení i všichni jejich členové byli služebně, pořádkově, disciplinárně a osobně podřízeni přednostovi úřadu.
Rozdělení sborů podle věcné působnosti a služební řád určovaly vnitřní předpisy. Týkaly se pravidel pro výkon služby, jak ve služebních úředních hodinách, tak i mimo ně. Určovaly zásady užívání služebního oděvu, zbraní, pomůcek potřebných pro výkon služby i způsob, jak si tyto pomůcky opatřit. Současně byly stanoveny podmínky pro přijetí do služby u některého ze sborů, podmínky výcviku a vyškolení členů sborů, včetně zkušebního řádu.
Členové sborů se dělili na úředníky a gážisty mimo hodnostní třídy. Pro úředníky platily obecné předpisy o státních úřednících, pro gážisty mimo hodnostní třídy pak obecné předpisy o státních zřízencích a podúřednících.
Úředníci sborů vykonávali zejména dozor, kontrolu, vedení služby a také pečovali o řádné vyškolení mužstva.
Podle systemizačních zásad v každém sboru připadalo na 100 gážistů mimo hodnostní třídy zpravidla 32 strážníků u SUSB nebo policejních agentů II. třídy u SNSB, 38 nadstrážníků u SUSB nebo policejních agentů u SNSB a 20 obvodních inspektorů II. třídy a 10 obvodních inspektorů I. třídy u obou uvedených sborů.
Inspektorům příslušel i hodnostní přídavek, který činil u obvodního inspektora II. třídy 200,-Kč a u obvodního inspektora I. třídy 300,- Kč ročně.
Svobodní a bezdětní ovdovělí gážisté mimo služební třídy SUSB mohli být ubytováni v kasárnách.
Pro přijetí gážisty mimo služební třídy se vyžadovalo:
- československé státní občanství,
- věk nejméně 22 a nejvýše 35 roků,
- zachovalost a čestný dosavadní život,
- tělesné a duševní zdraví, jakož i tělesná a duševní způsobilost k službě a
- úplná znalost jazyka státního, oficiálního, po případě znalost jiných řečí k výkonu služby potřebných.
Úkoly a oprávnění stráže bezpečnosti
editovatMezi základní úkoly gážistů mimo hodnostní třídy sboru uniformované stráže bezpečnosti (SUSB) patřilo:
- konání hlídek a pochůzek,
- eskortování a hlídání vězňů,
- poskytování první pomoci zraněným,
- vykonávání služby telefonní a telegrafické,
- vykonávání dalších úkolů v zájmu bezpečnostní služby nařízených předpisy nebo příkazy nadřízených.
Obvodní inspektoři vykonávali kromě uvedených úkolů navíc službu velitelů strážnic a hlídek. Prováděli současně kontrolní činnost a dohled na výkon služby hlídek. Byli činní i v případech, kdy bylo potřeba určité důvěryhodnosti či služebních zkušeností.
Gážisté mimo hodnostní třídy sboru neuniformované stráže bezpečnosti (SNSB), zjednodušeně detektivové konali službu:
- zpravodajskou, během které pozorovali a hlásili všechny události, které byly významné z hlediska veřejného pořádku a bezpečnosti občanů,
- vyšetřovací,
- dohledovou, při které dohlíželi na osoby a podniky, které by mohly ohrožovat veřejný pořádek a bezpečnost,
- pátrací, spočívající v zabraňování protizákonnému jednání a vypátrání osob, které porušily zákony a předpisy,
- kancelářskou, při které vykonávali manipulační, telefonické, telegrafické, fotografické, daktyloskopické a litografické služby.
Členové obou sborů mohli v rámci svých služebních povinností a pravomocí uplatňovat tzv. „právo strážní“. To spočívalo v oprávnění požadovat od každého, aby uposlechl výzvy a nařízení s možností si později proti postupu strážníka stěžovat.
Služební hodiny byly stanoveny služebním řádem, ovšem všichni členové sborů byli povinni být i mimo tyto hodiny v pohotovosti pro případ služebního nasazení.
Gážisté mimo hodnostní třídy SUSB vykonávali službu zpravidla ve služebním oděvu - uniformě stanovené služebním předpisem, čímž veřejně deklarovali příslušnost ke sboru. Gážisté mimo hodnostní třídy SNSB konali službu v občanském oděvu.
Zvláště dobré služební výkony byly uznány:
- u sboru uniformované stráže bezpečnosti veřejnou pochvalou v denním rozkaze, u sboru neuniformované stráže bezpečnosti ústní pochvalou,
- u obou sborů:
- a. písemnou pochvalou v dekretu
- b. odměnou peněžitou
- c. mimořádným jmenováním
Jedno z nejdůležitějších oprávnění pro příslušníky obou sborů, a to právo použít zbraň, bylo zakotveno v § 4 zákona ze dne 13. července 1922, č. 230 Sb. z. a n.:
„Členové sborů stráže bezpečnosti mají, konajíce službu, zákonem ustanovená práva stráže civilní a vojenské, používají právní ochrany těchto stráží a smějí užíti zbraně, šetříce předepsané opatrnosti, jen v těchto případech:
- v případě nutné obrany, aby odvrátili násilný útok, jenž na ně byl učiněn, nebo jímž se život jiné osoby ohrožuje;
- nelze-li jinak překonati odpor, směřující k zmaření jejich služebního výkonu;
- aby zamezili útěku nebezpečného zločince, jehož nemohou jiným způsobem zadržeti.“
Úprava organizace v roce 1936
editovatVládním nařízením č. 51 ze dne 6. března 1936 byla nově upravena organizace policejní správy a služby. Státní policejní úřady byly i nadále povolány pečovat o veřejnou bezpečnost a klid, starat se o bezpečnost osob a majetku, udržovat veřejný pořádek a „bdíti nad veřejnou mravností“. Současně měly v evidenci obyvatelstvo a cizince a plnily úkoly, které jim byly uloženy platnými předpisy. V kompetenci vlády zůstalo zřizování a rušení státních policejních úřadů a stanovení jejich sídel a správních obvodů.
Přednostou státního policejního úřadu v Praze byl policejní prezident, přednosty ostatních státních policejních úřadů pak policejní ředitelé nebo policejní správci. Policejní prezident a policejní ředitelé byli podřízeni zemskému prezidentu a ministru vnitra, policejní správci okresnímu hejtmanovi, zemskému prezidentovi a ministru vnitra. Policejního prezidenta jmenoval do funkce prezident republiky, přednosty ostatních státních policejních úřadů ministr vnitra. Dočasné pověření vedením státního policejního úřadu bylo v kompetenci zemského prezidenta.
Státním policejním úřadům byl přidělen potřebný počet úředníků, zřízenců a pomocných zaměstnanců. Ministr vnitra mohl propůjčovat systemizovaná služební místa, pokud toto nebylo vyhrazeno vládě nebo prezidentovi republiky. Současně mohl ustanovovat čekatele a aspiranty. Úředníky státní policejní služby překládalo do jiného působiště či dávalo do výslužby ministerstvo vnitra. Ostatní zaměstnance (gážisty mimo hodnostní třídy) překládal do jiného působiště zemský úřad ve svém správním obvodu. O případném přeložení do jiného působiště mimo správní obvod rozhodovalo ministerstvo vnitra.
Služební příjem zaměstnancům státní policejní služby vyměřoval a vyplácel zemský úřad. Týž úřad spravoval budovy a věcné vybavení těchto budov.
Důchod (odpočivné) a zaopatřovací platby zaměstnancům a pozůstalým po nich poukazoval zemský úřad po dohodě s příslušným finančním úřadem, který byl rovněž oprávněný a příslušný k vyplácení dávek. Zaměstnance státní policejní služby penzionoval zemský prezident.
Vláda mohla ustanovit, aby státní policejní úřad vykonával ve svém správním obvodu působnost přináležející obecní policii.
Uvedená právní úprava z roku 1936 oproti předchozí normě z roku 1922 již hovořila o policejních strážních sborech (dříve byl používán termín Sbor uniformované a neuniformované stráže bezpečnosti). Podstata oprávnění a povinností příslušníků policejního sboru zůstala v intencích úpravy z roku 1922. Ke změně ovšem došlo v oblasti ukládání pokut na místě. Zde mohly politické a státní policejní úřady a současně i obce v mezích své trestní pravomoci zmocnit orgány veřejné moci (policii), aby za správní přestupky osobám přistiženým při činu ukládaly peněžité pokuty, a tyto ihned na místě vybraly. Platilo zde ovšem pravidlo, že přestupce musel být ochoten pokutu zaplatit. Pokuty za přestupky byly vybírány v mezích zákonných sazeb, nesměly však překročit v jednotlivém případu částku 300 Kč. Pokuty na místě nesměly být vybírány u těch správních přestupků, které se stíhaly jen na návrh nebo soukromou žalobu. Pokutu na místě nebylo možno uložit ani tehdy, byla-li správním přestupkem způsobena škoda, o níž bylo možno rozhodnout společně s trestní věcí. Vlastní zmocnění muselo být pro jednotlivého zaměstnance vystaveno v listinné podobě a přestupci byl povinen je předložit, jestliže o to požádal. Nebyla-li osoba přistižená při činu ochotna pokutu zaplatit, zmocněný orgán pokutu nevyměřil a učinil oznámení příslušnému úřadu. Zmocněný orgán (policista) byl povinen přistiženou osobu přestupce o jejím právu odepřít zaplacení pokuty poučit, stejně jako o následcích tohoto odepření a o tom, že proti trestnímu příkazu není opravného prostředku.
V případě, že byl přestupce ochoten pokutu zaplatit, ale nemohl tak na místě učinit, vydal policista trestní příkaz s uvedením údajů, kdy a kde má být pokuta zaplacena, a o následcích nezaplacení. Nebyla-li pokuta ve stanovené lhůtě zaplacena, pozbyl trestní příkaz platnosti a nastoupilo řádné trestní řízení.
Policejní stejnokroj
editovatPřesné datum zavedení jednotného policejního stejnokroje nebylo do současné doby zjištěno. Existuje strojopis s názvem „Předpisy o výstroji a výzbroji sboru uniformované stráže bezpečnosti v republice Československé“ koncipovaný jako předpis, nicméně nenese jakékoli informace o tom, kdy, kde a kým byl vydán.
Počátkem 20. let dochází k prvním snahám o sjednocení stejnokrojů pro sbor uniformované stráže bezpečnosti (SUSB). Jako vzor pro nové stejnokroje měl patrně posloužit stejnokroj amerických policistů.
Nový stejnokroj se skládal z tmavomodré čepice, po okolku opatřené stuhou z černého moire, ve spodní části obšitou 3 mm širokou šňůrkou, po stranách nad štítkem opatřenou dvěma knoflíky s iniciálami ČS na kterých byl přichycen podbradník, spleteny ze dvou šňůrek. Ve přední části byl upevněn stříbřený nebo zlacený odznak ČSR. Další součástkou byla přilba z černé ztužené plsti, ve přední části opatřena stříbřeným nebo zlaceným kovovým odznakem, v jehož středu byla na tmavě červeném podkladu umístěna písmena RČS. Ve spodní části odznaku bylo pro strážníky, nadstrážníky a obvodní inspektory II. třídy prořezáno služební číslo. Kolem přilby byl připevněn stříbřený nebo zlacený pásek, kovové růžice s tlačenými lvími hlavami s kovovým kroužkem, který spojoval ozdobný šupinovitý kovový podbradník. U úředníků a obvodních inspektorů byl povrch přilby opatřen kováním do kříže. Tyto přilby však byly zavedeny již v roce 1919 pro pražskou dopravní stráž.
Blůza tmavomodré barvy se zapínáním na 6 knoflíků, byla opatřena čtyřmi vnějšími kapsami s patkami na knoflíky. V zadní části byla opatřena dvěma svislými patkami, které byly mezi sebou spojeny jednodílnou látkovou sponou (tzv. dragounem) připjatou dvěma knoflíky. Okraje blůzy, límce patek a spony byly lemovány výložkovou barvou. Veškeré knoflíky nesly iniciálu ČS.
Mezi další součástky stejnokroje patřil plášť, plášť do deště, dlouhé a jezdecké kalhoty (tzv. brechees) v černé barvě.
Všechny oděvní součástky byly opatřeny límcovými výložkami z červeného sukna. Výložky na límcích blůzy byly vystřiženy a v tomto místě opatřeny kovovým knoflíkem s iniciálami ČS. Hodnostní označení bylo umístěno na štítku na levém rukávu. Veškeré kovové doplňky a šňůrky byly pro strážníky a obvodní inspektory stříbřené a pro úředníky zlacené.
Vládním nařízením z roku 1931 byl pro sbory stráže bezpečnosti vydán nový stejnokrojový předpis. Původní střih i barva stejnokrojů zůstaly nezměněny. Zásadní změnou však byl vzhled hodnostního označení a odznaků. Odznak na čepici a střed do přilbového odznaku nově obdržely střední státní znak, který byl výhradním atributem bezpečnostních sborů (četnictvo a Finanční stráž). Nové hodnostní značení na rukávovém štítu bylo zrušeno a byly zavedeny límcové výložky, na kterých se hodnost vyznačovala pomocí čtyřcípých rozet. Ty byly pro mužstvo stříbřité barvy, pro úředníky pak zlaté. K poslední stejnokrojové změně došlo v roce 1938. Barva stejnokrojových součástek zůstala opět beze změn, pouze ze zadní části blůzy byl odstraněn dragoun. Změněn však byl tvar distinkčních odznaků. Hodnost byla napříště vyznačena troj- nebo pěticípými rozetami Ty se ve zmenšené velikosti umisťovaly i na pokrývkách hlavy. Podstatnou změnou byla změna systému hodností. Policie dosud používala cca 31 hodnostních stupňů, které se zásadně lišily od systému, používaného četnictvem či armádou. Nově byl tento systém zrušen a nahrazen „vojenským“. Policie tedy začala používat vojenské hodnosti, shodné s četnictvem krom hodnosti podporučíka (tuto hodnost četnictvo nikdy nemělo). Dále byly zavedeny některé stejnokrojové doplňky jako čapka (lodička), zimní čepice (papácha) a vycházkový pás tmavomodré se středním státním znakem na sponě. V tomto období se v předpisech již nehovořilo o sborech uniformované stráže bezpečnosti, ale o uniformovaném policejním strážním sboru.
Výzbroj policejních sborů
editovatPrvní ucelený předpis upravující tuto problematiku pochází z roku 1931.
Mezi služební výzbroj patřil gumový obušek, šavle s třapcem a závěsnými řemeny, automatická pistole s pouzdrem, opasek, puška s bodákem, řemen k pušce, kovová helmice, lehký kulomet, sumky a signální píšťalka se šňůrkou.
Zavedení jiné výzbroje bylo vázáno na schválení Ministerstvem vnitra.
- Gumový obušek byl vyroben z elastické pryže, uvnitř se zatočenou plátěnou vložkou. Byl 40 cm. dlouhý, o průměru v horní části 32 mm v dolní části 27 mm. V horní části byl opatřen řemínkem pro navlečení na ruku. Obušek byl černě lakovaný. Pro srovnání uveďme, že četnictvo na rozdíl od SUSB dlouho nemělo zaveden obušek ve výzbroji, a i po jeho zavedení četníci obušky nosili pouze výjimečně (zejména při zakročovaní proti demonstracím).
- Šavle vzor 27
- Automatická pistole vzor 27
- Zbraň byla ráže 7,65 mm a nosila se v pouzdře, zavěšeném na pravé straně opasku. Pistoli používali i příslušníci neuniformované stráže – detektivové.
- Puška vzor 24 – opakovačka ráže 7,92 mm s pevným zásobovacím zařízením, umístěným ve střední části pažby. Plnila se 5 náboji. Délka zbraně 110 cm. Její nedílnou součásti byl bodák a řemen. Policisté ji za běžných okolností do služby nenosili, na rozdíl od četníků.
- Signální píšťalka se šňůrkou – vyrobena z bílého kovu a byla dvojtónová. Úředníci měli šňůrku k píšťalce zlatou, obvodní inspektoři stříbrnou a ostatní zaměstnanci (strážníci) červenou.
Státní policejní úřady
editovatSíť státních policejních úřadů byla v historickém vývoji prvorepublikové společnosti postupně zhušťována. Státní policejní úřady se postupně nacházely prakticky ve všech politicky, průmyslově obchodně nebo bezpečnostně důležitých místech republiky. U všech těchto bezpečnostních úřadů se nacházela jak uniformovaná stráž, tak i civilní, v níž vykonávali detektivové službu kriminální a zpravodajskou. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi se sídla státních policejních úřadů budovala do roku 1935, kde bylo jako poslední v těchto zemích zřízeno Policejní komisařství v Prešově. Oproti tomu vzniklo po roce 1935 v Čechách na Moravě a Slezsku dalších 117 sídel státních policejních úřadů nebo jejich expozitur. Z mapy, která pochází z Kapesního policejního praktika na rok 1938 (zpracována v roce 1937), je zřejmé, že státní policejní úřady byly především dislokovány v pohraničních oblastech, kde se již pomalu začínalo stupňovat politické napětí s německy hovořícím obyvatelstvem a ve vnitrozemských politicky a průmyslově významných městech.
Kriminální služba byla u státních policejních úřadů soustředěna v bezpečnostních odděleních. Zde působil vedle nutného počtu právnicky nebo středoškolsky vzdělaných úředníků i odpovídající počet detektivů. Na venkově prováděly od roku 1928 pátrání v závažných případech četnické pátrací stanice, které řídilo Ústřední četnické pátrací oddělení se sídlem v Praze. Veškerý růst a pohyb kriminality byl na základě povinných zpráv a hlášení sledován Všeobecnou kriminální ústřednou v Praze. Tento úřad disponoval odpovídajícími laboratořemi (technickou, chemickou, daktyloskopickou), vedl antropometrické sbírky, kartotéky zločinců, ústřední album fotografií apod. Současně mu byl přidělen i potřebný počet soudních znalců, kteří podávali odborné (kriminálně-technické) posudky podřízenému kriminalistickému aparátu a trestním soudům. Úřad měl již v tehdejší době zřízenu ústřednu pro stíhání obchodu s narkotiky, ústřednu pro obchod s dětmi a ženami, ústřednu pro padělání platidel apod. Všeobecná kriminální ústředna byla ve styku s vědeckými kruhy univerzit, které rovněž podávaly příslušná dobrozdání ke konkrétním případům. Ústředna vydávala za účelem poskytování informací celému domácímu bezpečnostnímu aparátu i zahraničním úřadům dva listy - Ústřední policejní věstník a Policejní oznamovatel. S Všeobecnou kriminální ústřednou bylo v každodenním kontaktu i Ústřední četnické pátrací oddělení.
V přeneseném významu plnili v období mezi léty 1918 – 1939 úkoly „kriminální policie“ úředníci a gážisté mimo hodnostní třídy neuniformované stráže bezpečnosti (NSB), jinými slovy – detektivové
Podle nařízení vlády republiky Československé ze dne 5. října 1922 bylo postavení jednotlivých kategorií následující:
Úředníkům statu A příslušely následující tituly:
- revírní inspektor NSB II. třídy (XI. hodnostní třída)
- revírní inspektor NSB I. třídy (X. hodnostní třída)
- okresní inspektor NSB (IX. hodnostní třída)
Úředníci sborů stráže bezpečnosti státu A se přijímali ze stavu vojenských důstojníků z povolání nebo v záloze, pokud s úspěchem absolvovali některý středoškolský nebo jemu na roveň postavený ústav, podrobili se u sboru 6měsíční zkušební praxi a vykonali s úspěchem zkoušku u osobního úřadu dotyčného sboru.
Úředníkům statu B příslušely tyto tituly:
- revírní inspektor NSB II. třídy (XI. hodnostní třída)
- revírní inspektor NSB I. třídy (X. hodnostní třída)
- okresní inspektor NSB I. třídy (IX. hodnostní třída)
- vrchní inspektor NSB I. třídy (VIII. hodnostní třída)
Úředníci sborů stráže bezpečnosti statu B se přijímali ze stavu obvodních inspektorů, pokud měli vyšší předběžné vzdělání, než podávala obecná škola, jakož i výtečnou kvalifikaci, a pokud se u osobního úřadu s úspěchem podrobili zkoušce způsobilosti pro místo úředníka statu B.
Gážisté mimo hodnostní třídy sborů neuniformované stráže bezpečnosti (SNSB) se dělili na:
- policejní agenty II. třídy
- policejní agenty I. třídy
- obvodní inspektory II. třídy
- obvodní inspektory I. třídy
Gážisté mimo hodnostní třídy SNSB konali službu v občanském oděvu. Svoji příslušnost ke sboru prokazovali služební legitimací s fotografií. Pro případ viditelného označení svojí příslušnosti používali odznak v národních barvách s malým státním znakem, který si připevňovali na oděv. Jednalo se o odznak „výkonného policejního orgánu“, který byl zároveň opatřen kmenovým číslem. Tyto odznaky se lišily způsobem zpracování i velikostí a neexistoval jednotný předpis, který by jejich vzhled a rozměry upravoval.
Hodnostní označení SUSB
editovat1918 – 1931
editovatMužstvo – (stříbrné)
editovat- Prozatímní strážník
- Definitivní strážník
- Nadstrážník
- Obvodní inspektor II. tř.
- Obvodní inspektor I. tř.
- obvodní inspektor I. tř. (zařazený)
Úředníci – (zlaté)
editovat- Revírní inspektor II. tř.
- Revírní inspektor I. tř.
- Okresní inspektor
- Vrchní inspektor II.tř.
- Vrchní inspektor I. tř.
- Úřední inspektor
1931 – 1938
editovatGážisté bez hodnostní třídy – mužstvo (stříbrné)
editovat- Prozatímní strážník
- Strážník
- Nadstrážník
- Obvodní inspektor II. tř.
- Obvodní inspektor I. tř.
- Obvodní inspektor I. tř. (zařazený)
Úředníci – (zlaté)
editovat- Úřednický čekatel, manipulant, koncipista
- inspektor II. tř.
- Inspektor I. tř.
- Vrchní (okresní) inspektor II. tř.
- Vrchní inspektor I. tř., velitel stráže bezpečnosti
- Vrchní policejní rada
Generalita
editovat1938 – 1939 – 1944
editovatPolicejní gážisté mimo hodnostní třídy – (stříbrné)
editovat- Pomocný strážník
- Strážník v I. polovině čekatelské doby
- Strážník (v II. polovině čekatelské doby)
- Strážmistr
- Štábní strážmistr
- Praporčík
- Praporčík jež je trvale ustaven kontrolujícím velitelem policejní stanice, manipulantem, či administrátorem
Policejní důstojníci – (zlaté)
editovat- (výkonný) Podporučík – Vrchní inspektor
- Poručík – komisař III. tř.
- Nadporučík – komisař II. tř.
- Kapitán – komisař I. tř.
Policejní vyšší důstojníci – (zlaté)
editovatOdkazy
editovatLiteratura
editovat- HERAJT, Tomáš. Historie policie v letech 1918–1945. Policejní ředitelství v Plzni. Mladá Boleslav: Československá obec legionářská − Jednota Mladá Boleslav, 2010.
- HUBENÝ, David. Počátky československé státní policie v Užhorodě v letech 1919–1922. Paginae historiae. Praha: Národní archiv, 2022, č. 1, roč. 30, s. 591–606.
- MACEK, Pavel – UHLÍŘ, Lubomír. Dějiny policie a četnictva. II., Československá republika 1918–1939. Praha: Police history, 1999.