Sýpka

budova ke skladování úrody, převážně obilnin

Sýpka nebo špýchar (z něm. Speicher, česky též špejchar, špejchárek) je stavba, která je určená k uskladňování zrní, tedy sklizeného a vymláceného obilí.

Budova barokní biskupské sýpky v Kroměříži postavená podle plánu G. P. Tencally (dokončena 1711) v někdejší předměstské osadě Novosady - dnes třída gen. Svobody

Špýchary byly budovány jako přízemní, zvýšené, jedno- či vícepatrové věže, které byly často opatřeny pavlačí, přístupnou po schodech zevnitř nebo z vnější strany. Do vyšších podlaží se ukládalo lehčí zrno, nížeji těžší obilí. Sloužily však i k úschově jiných produktů (např. uskladňování ovoce), nářadí, odložených předmětů, v létě i k přespávání. Stávaly mimo obydlí tak, aby byly dobře viditelné z domu a zejména, aby byly bezpečné před ohněm. Později byly připojovány k zadní části obytného traktu či tvořily součást průčelí usedlosti. Stavební zvláštností je usazení špýcharu nad vjezdovou branou (Opavsko, Českomoravská vysočina). Budova, kde špýchar byl připojen přímo k síni, je označována jako špýcharový dům.

Zpočátku byly roubené, celá konstrukce byla opatřena 5–8 cm vrstvou mazaniny s izolační schopností. Takové špýchary se slaměnými či šindelovými střechami stávaly v jihozápadních Čechách, Slezsku, severním a východním Slovensku, západním Maďarsku. Obloukovité klenutí stropu bylo později nahrazeno rovnými stropy a pevně usazenou střechou. Dřevo nahradily hliněné nepálené či pálené cihly a kámen. V severozápadních Čechách se objevovaly špýchary hrázděné. Nejstarší objekty pocházejí ze 16. století (Soběnice u Litoměřic, Čížov u Jihlavy), zděné ze 16. století se dochovaly v Písečném nad Dyjí.

V sýpce bylo zrní uskladněno v přibližně 1 m vysoké vrstvě na podlahách. Sýpka byla jednou z nejdůležitějších staveb rozsáhlejších hospodářství. V dobách, kdy množství zemědělské produkce vyjadřovalo bohatství, byly budovány sýpky jako honosné stavby, které tvoří dodnes dominantu mnoha obcí.

Dnes je obilí skladováno převážně v silech.

Rozšíření

editovat

K obecnému rozšíření samostatně stojících sýpek došlo hlavně v 18. a 19. století v souvislosti s rozvojem obilnářského hospodaření (opatření Josefa II. z r. 1782 přikazující budovat obecní sýpky (tzv. kontribučenská sýpka).[1] Příkladem může být josefinský špýchar v Týnu nad Vltavou a v Těchobuzi (počátek 19. st.), který měl fungovat jako první obilní záložna v Česku.

Galerie

editovat

Turistické expozice

editovat

Reference

editovat
  1. FROLEC, Václav; VAŘEKA, Josef. Lidová architektura. Praha: SNTL - Nakladatelství technické literatury, 1983. 360 s. S. 223–224. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat