Incký systém cest
Incký systém cest (kečuánsky Qhapaq Ñan) je název pro unikátní síť komunikací v Andách, kterou rozvinuli a využívali Inkové, přičemž některé její úseky pocházejí z období před vznikem Incké říše (především od kultur Wari a Tiwanaku). Rozsah původních inckých stezek je dnes odhadován v rozsahu od 23 000 km až do 30 000 km.[1][2]
| Qhapaq Ñan, andský systém cest | |
|---|---|
| Světové dědictví UNESCO | |
 páteřní cesta Qhapaq Ñan | |
| Smluvní stát |  Bolívie |
| Souřadnice | 18°15′ j. š., 69°35′30″ z. d. |
| Typ | kulturní dědictví |
| Kritérium | ii, iii, iv, vi |
| Odkaz | 1459 (anglicky) |
| Oblast | Latinská Amerika a Karibik |
| Zařazení do seznamu | |
| Zařazení | 2014 (38. zasedání) |
další státy:  Argentina,  Ekvádor,  Chile,  Kolumbie a  Peru | |
Název Qhapaq Ñan se vztahuje jak na celou síť v plném rozsahu, tak i v užším pojetí na tzv. „Královskou cestu“ - páteřní cestu v délce 5 200 km mezi Quitem, Cuzcem a Tucumánem.[3] Cesty výrazně ulehčovaly komunikaci mezi jednotlivými sídelními celky a byly efektivním prostředkem politické, sociální, ekonomické a kulturní integrace podrobených kultur v rámci expanzivní Incké říše. Qhapaq Ñan využili i španělští conquistadoři při dobývání nových území v Jižní Americe.[4] Pavučina stezek se rozkládala od území jižní Kolumbie po údolí řeky Maule v centrálním Chile,[4] což odpovídá teritoriálnímu rozsahu incké říše v době příchodu Španělů v roce 1521. Výchozím bodem a hlavním uzlem bylo incké hlavní město Cuzco.[4] Z něj vycházely čtyři primární silnice do čtyř hlavních oblastí (tzv. „suyos“ - Antisuyo, Chinchaysuyo, Contisuyo a Collasuyo), ze kterých se Incká říše skládala. Cesty spojovaly pouštní oblasti na pacifickém pobřeží, horské regiony i tropické pralesy Amazonie.
Rozsáhlé stavební práce na pozemních komunikacích odstartovaly za vlády Inky Pachacúteca (vládl 1438–1471), který cítil nutnost výstavby cest, aby mohl pohotově vysílat vládní úředníky, vojska a loajální obyvatelstvo pro anexi a osídlení dobytých území. V podpoře jeho dopravní sítě pokračovali i jeho nástupci.
Incký systém cest sestával ze tří základních prvků: vydlážděná cesta, mosty a doprovodné skladovací a ubytovací budovy. Šíře silnic se pohybovala mezi půl metrem v hornatých oblastech a šesti metry v rovinách. Po těchto silnicích se jako poslové pohybovali rychlí běžci, kteří se nazývali „chasquis“.[5] Běhali podle štafetového systému. Na každý úsek cesty byli k dispozici dva odpočinutí běžci. Předávali zprávy na stanicích, nazývaných „tambos“, které byly postaveny ve vzdálenostech přibližně 20 km. Vzdálenost mezi Cuzcem a Quitem byli schopni překonat za 1 týden.[5] Inkové nevyužívali ani koně ani kolo, protože je vůbec neznali. Používali jedině lamy, nebo chodili pěšky. Jsou známy mosty sestávajích z kamenných opěr a dřevěné mostovky, mosty zavěšené (lana z vláken agáve),[6] ale např. na řece Desaguadero existoval most z řady rákosových pontonů.
Fotogalerie
editovat-
Qhapaq Ñan -
most Inca Pucayaku -
Inca trail -
cesta k Machu Picchu
Reference
editovat- ↑ Qhapaq Ñan- Sistema Vial Andino, itinerario cultural de la UNESCO [online]. mendoza.edu.ar [cit. 2015-02-13]. Dostupné online. (španělsky)
- ↑ Qhapaq Ñan, Sistema Vial Andino es incluido en la Lista de Patrimonio Mundial de la Unesco [online]. Consejo de Monumentos nacionales de Chile [cit. 2015-02-13]. Dostupné online. (španělsky)
- ↑ Inca road system [online]. PERU TRAVEL GUIDE [cit. 2015-03-15]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c En San Pedro de Atacama especialistas de Sudamérica compartirán en inédito taller sobre el Sistema Vial Incaico [online]. Universidad Arturo Prat del Estado Chile [cit. 2015-03-15]. Dostupné online. (španělsky)
- ↑ a b Sistema Vial en el Tahuantinsuyo [online]. Historia del Perú [cit. 2015-02-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-01-08. (španělsky)
- ↑ Los puentes inkaicos [online]. Congreso de la República de Perú [cit. 0205-02-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-02-14. (španělsky)
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Incký systém cest na Wikimedia Commons
