Wikipedie

Otrava hřibem satanem

otrava vzniklá konzumací hřibu satana

Otrava hřibem satanem patří ke zřídkavým, ale obávaným houbovým otravám. Její průběh se projevuje silným dlouhodobým zvracením, které provází dehydratace a vyčerpání organismu – obvykle však nekončí smrtí. Jedovatost houby byla zdokumentována v době Haralda Othmara Lenze, který satan jako první odborně popsal (a rovněž se jím společně s dalšími třemi osobami otrávil).[1]

Hřib satan

Hřib satan editovat

Podrobnější informace naleznete v článku Hřib satan.

Hřib satan (Boletus satanas) je poměrně vzácná houba, která se vyskytuje prakticky jen v teplých oblastech (především nížiny, maximálně pahorkatiny) na vápenitém podkladě pod listnatými stromy.[2]

Jedná se o největší hřib, který roste na území bývalého Československa,[1] lze jej poznat podle bílého (či velmi světlého) klobouku, červených pórů a zavalitého třeně, který je červeně nebo červenožlutě zbarven a jehož povrch kryje červená síťka.

Chuť a vůně editovat

Od nejbližších příbuzných (ale rovněž zasyrova jedovatých) druhů jako je hřib nachový nebo hřib Le Galové jej odlišuje celková mohutnost a typický zápach starých plodnic, který bývá popisován jako hnilobný[3] a přirovnáván k mršině,[4] zpoceným nohám,[2] hnijící cibuli,[1] zkaženému masu[1] nebo zkaženému zelí. Mladé plodnice nepáchnou, jejich vůně je běžná, houbová, může být kořenitá a připomínat pestřec.[1] Satan není hořký,[5] chuť je v mládí mírná,[6] příjemná,[7] popisována bývá i jako nasládlá[7][8][9] až oříšková,[10][11] pouze u starých exemplářů je nepříjemná.

Záměny a nepravé otravy editovat

 
Hřib satan - ilustrace

Velmi často dochází k tzv. nepravým (psychosomatickým) otravám, kdy postižený pozřel houbu, na základě netypických chuťových vlastností (obvykle hořkost) se domníval, že šlo o jedovatého satana, v nemocnici ohlásil otravu hřibem satanem a po ošetření byl odeslán zpět domů.[1]

V těchto případech jde obvykle o hřib žlučový (Tylophyllus felleus) lidově zvaný hořčák, který řada houbařů mylně považuje za hřib satan.[1] Ze záměn připadají v úvahu (ať už z důvodu vzhledu nebo lidových pověr) tyto houby:

  • hřib žlučový (Tylophyllus felleus) – silně hořký, ale neškodný, zcela odlišný vzhled i výskyt
  • hřib kříšť (Boletus callopus) – silně hořký, žluté póry, výskyt pod jehličnany, spíše v horách
  • hřib medotrpký (Boletus radicans) – hořký, žluté póry, v nížinách pod duby, na hrázích rybníků
  • hřib kovář (Boletus luridiformis) – jedlý, za syrova vyvolává trávicí potíže, hnědý klobouk, nemá síťku na třeni
  • hřib koloděj (Boletus luridus) – jedlý, síťka na třeni s výrazně protáhlými oky, klobouk krémově hnědý

Velmi vzácná xanthoidní (odbarvená) forma, hřib hlohový (Boletus crataegi) neboli hřib satan hlohový (Boletus satanas f. crataegi),[7] se vyznačuje bílým či velmi světlým kloboukem, žlutými rourkami a žlutým třeněm. Podobný vzhled má i nejedlý (hořký) hřib medotrpký (Boletus radicans) a jedlý, ale zákonem chráněný hřib Fechtnerův (Boletus fechtneri). Je proto vhodné se všem hřibům s bílým kloboukem a žlutým třeněm vyhýbat.

Toxiny editovat

Hlavní podíl na otravách má obsah dlouho neznámé toxické termolabilní (tj. teplem rozložitelné) látky, kterou rozkládá zahřívání na 100 °C po dobu 20 minut.[1][12] Tato látka byla izolována a roku 1991 popsána a pojmenována jako bolesatin.[13] Chemicky se jedná o glykoprotein, který je relativně termostabilní a rezistentní vůči hydrolýze proteolytickými enzymy.[14]

Dále byly zjištěny toxiny, které se teplem nerozkládají, jako například indolové deriváty (psychotoxin)[1] a stopy muskarinu.[12] Satan proto nelze v žádném případě doporučit ke konzumaci ani po tepelném zpracování.[10]

Průběh otravy a první pomoc editovat

Otravu způsobí požití syrové (případně nedostatečně tepelně zpracované[10]) houby, stačí ochutnat malé množství.[1] Bouřlivé zvracení vyvolá kousek o objemu ořechu.[12] Potíže dokážou vyvolat i výpary ze syrové houby v uzavřené místnosti.[1] Popsán byl i případ, kdy otravu provázenou dvouhodinovým zvracením a celodenními bolestmi břicha způsobilo jen ochutnání kousku syrové houby bez spolknutí dužniny.[15]

Otravu lze charakterizovat jako úporné a silné žaludeční a střevní obtíže provázené silnou dehydratací organismu[3] – gastroenterodyspeptický syndrom. První příznaky se objevují 30–120 (240[12]) minut po požití.[1] Poté nastává silné zvracení, které může trvat až 6 hodin.[16] Provází jej celkové vyčerpání organismu a dehydratace.[1] Úmrtí však na území bývalého Československa nebyla zaznamenána (přinejmenším do roku 1980).[1]

Jako první pomoc je vhodné vypít větší množství slané vody,[1] následně je třeba vyhledat lékařskou pomoc. Léčba spočívá ve vypumpování žaludku, další postup závisí na stavu pacienta – někdy je třeba doplnit minerální látky.[1]

Historické otravy editovat

Harald Othmar Lenz editovat

Účinky satanu vyzkoušel se svým asistentem roku 1831 mnichovský profesor Harald Othmar Lenz, který jako druh popsal.[17] Vědecké jméno Boletus satanas (německy Satanpilz, do češtiny přeloženo jako hřib satan) mu dal právě na základě této zkušenosti (pozn.: zpracováno podle překladu Jana Bezděka[18]). 12. září 1830 se vypravil s přítelem – studentem medicíny Karlem Salzmannem – na houby. Mimo jiné našli plodnice satanu, které ho obzvlášť zaujaly, protože v dílech předchozích badatelů nebyl tento druh zaznamenán.

Následujícího dne v 10 hodin ráno ochutnal kousek čerstvé houby, který rozkousal, ale vyplivl. V 11:30 se dostavil pocit, který již nikdy v životě nepoznal – přirovnával jej k mrtvici a vzpamatoval se z něj až po několika minutách. Lenz se domníval, že jeho stav způsobilo nachlazení při sběru hub. V 16:30 pokračoval v bádání, opět ochutnal kousek houby. V 19. hodin nastoupila malátnost a zvracení, znovu před 20. hodinou a opakovalo se do 22. hodiny alespoň 20×. Nucení ke zvracení přicházelo znenáhla, v mezičasech Lenz téměř nepozoroval nevolnost. Poslední zvracení se dostavilo kolem 22. hodiny a před 2. hodinou ranní se již cítil mnohem lépe. Poté však přišla extrémní slabost, při které dokázal jen s velkými obtížemi vstát a chodit. Léčil se pitím olivového a lněného oleje, ještě následujícího dne byl vysílen a teprve třetí den se cítil zdravý.

Během večera 13. září, kdy Lenz začal pozorovat první příznaky otravy, jej o 21. hodině navštívil Karel Salzmann. Sdělil mu, že jednu zdravou plodnici oloupal, zbavil rourek, nakrájel a připravil na másle společně se slaninou, cibulí, moukou a trochou vody. Tento pokrm snědl s brambory s máslem. Ve 22 hodin postihlo Salzmanna zvracení, které se opakovalo alespoň 30×. Když zvracení začalo, neměli ještě oba muži tušení, že je způsobeno houbou a Salzmannovu nevolnost si vysvětlovali přejedením a znechucením z Lenzových obtíží.

Teprve když se dozvěděli, že podobné potíže potkaly i dámu, která společně s Lenzem večeřela i služku, která z pokrmu také část snědla, spojili si otravu s houbou. Salzmanna, který byl stižen nejhůře, se snažili léčit olivovým olejem, týmž s přídavkem drceného dřevěného uhlí, ale bez výsledku. Vyčerpaného pacienta Lenz s pomocí ranhojiče Hauna dále léčil podáváním oleje a mléka, ale vše bylo zvráceno. Tep byl sotva znatelný, tělesná teplota klesala a celé tělo jej velmi silně bolelo. Dostavily se i bolestivé křeče, silné krvavé průjmy, ale vědomí neztratil. Hodinu po půlnoci dorazil přivolaný lékař Richter z Valtershausenů, ráno ještě člen lékařské rady, Kerst z Gothy.

Ti pokračovali v kúře z mléka a oleje, obkládali pacientům tělo vařeným lněným semenem a podávali klystýry z heřmánku, lněného oleje, mandlového oleje a ze slizu vařeného lněného semene. Lenzovi se druhého dne dařilo lépe, Salzmann stále zvracel i medikamenty – olej, mléko, odvar z ovesných krup i mandlové mléko. Přesto se zdálo, že krom mandlového mléka tyto léky pomáhaly. Poté každou hodinu dostával lžíci emulze z mandlového oleje, arabské klovatiny a opia, která pozvolna mírnila náchylnost ke zvracení. To definitivně přestalo po podání rýže uvařené v kuřecí polévce.

15. září (o dva dny později) dokázal Salzmann vstát a tři hodiny vydržet mimo postel, 16. září se mu začala vracet chuť, již nepotřeboval ležet a začal dobře spát. 17. září byl schopný vyjít mimo dům a o den později už mohl chodit i po několik hodin. Stále však pozoroval celkovou slabost, která odezněla až po 2–3 týdnech.

Julius Vincenc Krombholz editovat

 
Julius Vincenc Krombholz a řada lidí z jeho okolí zažila otravu hřibem satanem zakoupeným na tržišti

Krombholz, který patřil k nejvýznamnějším mykologům první poloviny 19. století, se s hřibem satanem poprvé setkal v Praze na trhu přímo pod okny domu, ve kterém bydlel (zpracováno podle překladu Jana Bezděka[18]). Prodavač nabízel tyto plodnice společně s hřibem královským a doporučoval jej ještě více. Krombholz ochutnal malý kousek klobouku a na doporučení prodavače koupil všechny plodnice a předal jej kresliči Šírovi, aby je zaznamenal. Za hodinu začal pozorovat mírnou závrať a nevolnost. Tu dočasně zahnalo několik kapek Hoffmannského lihu, takže nepátral po jejím původu.

Na zpáteční cestě navštívil kresliče, kterého zastihl v posteli. Měl silné bolesti břicha a zvracel krev – ochutnal větší kousek houby. Po návratu domů zastihl svého písaře, jak zápasil s mdlobami, závratí a nevolností – taktéž ochutnal kousek. Ještě hůř se dařilo prosektorovi, který si v Krombholzově nepřítomnosti jednu houbu vzal a asi 50 gramů připravil na másle k obědu. Do 19. hodin se cítil dobře, poté cítil mírnou bolest břicha. Večer požil asi 3 kousky syrové houby (asi 4 gramy) a cítil poté pálení v jícnu, o hodinu později horkost po celém těle, na hlavě, čele a zádech vyvstal pot a přidalo se i bušení srdce. Následovala těžkost na prsou, nedostatek vzduchu, ještě výraznější škrábání a pálení jícnu a zemdlelost, že se nedokázal ani postavit. Dále se připojila závrať, nevolnost, úzkost, mžitky před očima, výpadky sluchu, hučení v uších a prudké zvracení.

Prosektor se snažil pít studenou vodu, ale v bolestivých žaludečních křečích ji opět zvracel, asi 13–15× za hodinu. Objevovalo se mrazení v zádech, zvýšená citlivost břicha, tlukot srdce, vysychání úst, neuhasitelná žízeň a prudké zvracení všech přijatých tekutin. K půlnoci se objevily záchvaty zuřivosti, a krev ve zvratcích i stolici. Pacient byl léčen potíráním břicha směsí oleje s blínovým výtažkem, obklady z hořčičné mouky a podáván mu byl ječný odvar. Obtíže začaly ustupovat a k ránu dokázal na několik hodin usnout. Rekonvalescence probíhala velmi pomalu a obtížně. Dlouho pociťoval nevolnost, silné bolesti břicha, odpor k nápojům i studenému vzduchu. Myšlenka na houbový pokrm vzbuzovala nevolnost déle než měsíc po události.

Dále se z téhož exempláře houby otrávil Krombholzův posluchač chirurgie, který ochutnal asi 2 gramy vážící kousek. Hodinu poté nastoupila nevolnost, svírání hrdla, zvracení a svírání žaludku, střídala se horkost a mrazení. Podáván byl vinný ocet a voda, obojí zpočátku pacient zvracel. Druhý den přetrvávala malátnost a pouhá vzpomínka na houby opět působila nevolnost.

Další případy editovat

Otravu zažil i český mykolog František Smotlacha v roce 1908 po ochutnání kousku plodnice – uvádí, že z otravy se zotavil večer téhož dne, co houbu ochutnal.[17]

Otravy podobného charakteru editovat

Otravy podobného typu – v některých případech s lehčím průběhem – mohou vyvolat i další hřiby příbuzné se satanem (obvykle jsou zároveň vzhledově podobné), například:

Prokazatelně jedovaté a působící otravu typu hřibem satanem jsou hřib satanovitý a hřib nachový. O průběhu otravy hřibem nachovým detailně referoval Karel Krejčík v roce 1940:[8] Dvě hodiny po konzumaci kousku syrové dužniny o rozměrech zhruba poloviny palce se dostavila nevolnost. Později nastalo zvracení, které se opakovalo asi 20× v krátkých intervalech. Otravu provázel studený pot na čele, malátnost a silná tělesná slabost. Tři dny trvaly těžké vodnaté průjmy, chuť k jídlu se vrátila po pěti dnech. Téměř identicky (jen s nástupem symptomů do hodiny po požití) popsal z vlastní zkušenosti průběh otravy po požití 15–20 g houby francouzský mykolog Victor Piane.[8]

Symptomy nevolnosti a zvracení po požití nedostatečně upravených plodnic bývají rovněž uváděné v souvislosti s hřibem kovářem (Boletus luridiformis). Názory odborníků v tomto ohledu zatím nejsou jednotné. Podle některých neobsahuje kovář jedovaté látky a potíže působí výlučně velmi hutná a těžko stravitelná dužina (která je i důvodem velmi nízké červivosti tohoto druhu).

Především podle starší literatury však mnohé modrající hřiby obsahují podobnou zvracení vyvolávající látku jako satan, jen ve výrazně nižší koncentraci.[1] Řazeny do této skupiny bývají hřib kovář, hřib koloděj, hřib kříšť a hřib medotrpký.[1]

Podrobnější informace naleznete v článku Modrající hřib.

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r KUBIČKA, Jiří; ERHART, Josef; ERHARTOVÁ, Marie. Jedovaté houby. Praha: Avicenum, 1980. 248 s. S. 30, 45–46, 206, 208. 
  2. ↑ a b PILÁT, Albert. Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Praha: Brázda, 1951. 719 s. S. 61. 
  3. ↑ a b HAGARA, Vladislav; ANTONÍN, Vladimír; BAIER, Jiří. Houby. Praha: Aventinum, 2005. 416 s. Kapitola Hřib satan, s. 347. 
  4. ↑ GRÜNERT, Helmut; GRÜNERTOVÁ, Renate. Houby. Praha: Ikar, 1995. 288 s. ISBN 80-85830-91-4. S. 208. 
  5. ↑ ŠEBEK, Svatopluk. Otrava hřibem satanem v Nymburce v r. 1946. In: HLAVÁČEK, Jiří. Mykologický sborník. Praha: Česká mykologická společnost, 1994. Ročník LXXI. S. 65.
  6. ↑ BERAN, Miroslav; HOLEC, Jan. Přehled hub střední Evropy. Ilustrace Bielich. Praha: Academia, 2012. 624 s. ISBN 978-80-200-2077-2. Kapitola Boletus satanas, s. 576. 
  7. ↑ a b c ŠUTARA, Josef; MIKŠÍK, Michal; JANDA, Václav. Hřibovité houby. Praha: Academia, 2009. 294 s. ISBN 978-80-200-1717-8. Kapitola Hřib satan hlohový, s. 108. 
  8. ↑ a b c PILÁT, Albert. Naše houby. Ilustrace Otto Ušák. Praha: Brázda, 1952. 335 s. Kapitola Boletus purpureus, Boletus satanas. 
  9. ↑ PILÁT, Albert. Hribovité huby. Ilustrace Otto Ušák. Bratislava: Veda, 1974. 207 s. Kapitola Boletus satanas Lenz 1831, s. 123–124. (slovensky) 
  10. ↑ a b c KLUZÁK, Zdeněk; SMOTLACHA, Miroslav; Josef a Marie Erhartovi. Poznáváme houby. [s.l.]: Svépomoc, 1985. 374 s. 38-001-85. S. 74–75. 
  11. ↑ KAVINA, Karel. Atlas hub. Praha: Českomoravské podniky tiskařské a vydavatelské, 1926. 164 s. Kapitola hřib satan, s. 82–83. 
  12. ↑ a b c d KRMENČÍK, Pavel. Gastroenterodyspeptický syndrom [online]. biotox.cz [cit. 2012-11-10]. Dostupné online. 
  13. ↑ Kretz O, Creppy EE, Dirheimer G. Characterization of bolesatine, a toxic protein from the mushroom Boletus satanas Lenz and it's effects on kidney cells. Toxicology. 1991, roč. 66, čís. 2, s. 213–224. 
  14. ↑ STRATIL, Pavel. 13. Antinutriční a toxické látky [online]. centrax.cz [cit. 2012-11-10]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  15. ↑ KAŠPAR, František. Otrava hřibem satanem. In: SMOTLACHA, František. Časopis československých houbařů. Praha: nakladatelství B. Kočího, 1921. Ročník II. 1920–1921. S. 287.
  16. ↑ PILÁT, Albert. Kapesní atlas hub. Praha: SPN, 1964. 191 s. Kapitola Hřib satan, s. 58. 
  17. ↑ a b SMOTLACHA, František. Atlas hub jedlých a nejedlých. Praha: Melantrich, 1947. 297 s. Kapitola Hřib satan čili jenerál, s. 187. 
  18. ↑ a b BEZDĚK, Jan. Houby jedlé a jim podobné jedovaté. Praha: vlastním nákladem, 1901. 225 s. S. 33–38. 

Související články editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Otrava_hřibem_satanem&oldid=23520160“