Období Jamato

období japonských dějin mezi lety 250 a 710 n.l.

Období Jamato (japonsky 大和時代, Jamato džidai) je označení pro historické období Japonska, kdy císařský dvůr vládl z dnešní prefektury Nara známé tehdy jako provincie Jamato.

Období Jamato
大和時代
Jamato džidai
 období Jajoi 250710 období Nara 
Geografie
Mapa
Kai Ichiran Zu mapa Japonska (1806)
žádné trvalé
Obyvatelstvo
Státní útvar
naturálie
Státní útvary a území
Předcházející
období Jajoi období Jajoi
Následující
období Nara období Nara
Dějiny Japonska

Samurajové z knížectví Sacuma po válce Bošin

Přestože se toto období obvykle vymezuje roky 250[1]710, včetně období Kofun (250–538) a období Asuka (538–710), skutečný počátek vlády království Jamato je sporný. Nadřazenost dvora Jamato zpochybňovala během období Kofun jiná politická uskupení z různých částí Japonska. Je však přinejmenším jisté, že klany státu Jamato měly v 6. století oproti sousedním klanům významnou výhodu. Toto období je rozděleno na dvě části přemístěním hlavního města do Asuka-kjó v dnešní prefektuře Nara:

  • Období Kofun cca (250–538)
  • Období Asuka (538–710)

Nicméně mnozí historici považují toto dělení za zastaralé a v dnešní době již nepoužitelné, protože období Kofun je považováno za archeologické období, jelikož je založeno na výskytu speciálních pohřebních mohyl kofunů, zatímco období Asuka je považováno za období historické.

V roce 620, v době, kdy byl regentem princ Šótoku, byla v Japonsku vyhlášena nová ústava, Charta o sedmnácti článcích (Džúšičidžó Kempó),[2] založená na čínském modelu. Po pádu korejského království Päkče v roce 660 vyslal císař Tendži roku 669 ke dvoru říše Tchang oficiální poselstvo, které se z Číny vrátilo s bohatstvím filozofických a společenských podnětů. Kromě etiky a vládního systému přejali Japonci také čínský kalendář a řadu myšlenek konfucianismu a taoismu, v neposlední řadě i koncept jin a jang a učení o pěti prvcích.

Pozadí společnosti a kultury Jamato editovat

 
Jamato v 7. století

O tisíciletí dříve osídlil Japonské souostroví lid kultury Džómon. Během staletí před začátkem období Jamato se s migračními vlnami dostaly na ostrovy prvky čínské a severovýchodoasijské civilizace. Podle nejstarší japonské kroniky Kodžiki připlul korejský princ Amenohiboko z království Silla do Japonska, aby sloužil japonskému císaři,[3] a žil v provincii Tadžima. Podle archeologických nálezů existovaly kontakty mezi Čínou, Koreou a Japonskem již v mladší době kamenné a pokračovaly dál přinejmenším v období Kofun.

Ze zemědělské, politicky rozdrobené kultury Jajoi se buď vyvinula nová japonská kultura charakterizovaná centralizovanějším, patriarchálním, militaristickým obdobím Kofun, nebo začala být ovládána a nakonec překonána společenstvím Jamato.

V té době se Japonsko-rjúkjúské jazyky rozšířily také na ostrovy Rjúkjú, jako je Okinawa. Původní rjúkjúské jazyky a japonština se od sebe zřejmě vzdálily právě v tomto období.[4]

Období Kofun editovat

Podrobnější informace naleznete v článku Období Kofun.

Období Kofun (古墳時代, Kofun-džidai) je označení pro historické období Japonska mezi roky 250 až 538.[1] Kofun je japonský název pro druh pohřebních mohyl, jež se v této době budovaly.

Během období Kofun dále pokračovalo ovlivňování civilizace Japonského souostroví prvky čínské kultury, a to jak prostřednictvím migračních vln, tak vlivem obchodu, cestování a kulturních změn. Archeologické nálezy podávají důkazy o kontaktech mezi kontinentem a Japonskem i v tomto období. Mnozí vědci jsou toho názoru, že docházelo k masivnímu předávání technických a kulturních poznatků z Číny přes Koreu do Japonska. Vypovídají o tom rozličné předměty, které archeologové nacházejí v korejských hrobkách z doby před rozkvětem Tří království Koreje a v japonských hrobkách z období Kofun. O tomtéž svědčí i pozdější vlna uprchlíků z korejského království Päkče do říše Jamato.

Archeologické záznamy a starověké čínské prameny Knihy dynastie Sung naznačují, že až do roku 300 (kdy se v období Kofun začaly objevovat velké hrobky a kdy ještě neexistovaly žádné kontakty mezi Japonskem a Čínou) se různé kmeny a kmenová sdružení japonského souostroví nezačaly spojovat do centralizovanějších a hierarchičtějších politických zřízení. Někteří historici popisují ono „tajemné století“ jako dobu bratrovražedných válek, kdy spolu různé místní monarchie soupeřily o nadvládu na ostrovech Kjúšú a Honšú.

Japonsko období Kofun bylo nakloněno zavádění čínské kultury. Z Číny se dováželo několik druhů zboží, mezi nejdůležitější patřily čínské knihy. Čínská filozofie, jež byla v té době do Japonska uváděna, měla značný vliv na japonské dějiny. S tím souvisí i přejímání písma, jehož používání se však omezilo jen na obchodní styky s Koreou a Čínou. Až do 6. století se do Japonska dováželo železo z Korejského poloostrova.

Kofuny editovat

Podrobnější informace naleznete v článku Kofun.
 
Daisen Kofun, hrobka císaře Nintokua, Ósaka, 5. století

Kofun (古墳) je starověká hrobka, nad níž je navršena mohyla z kamení nebo hlíny. Byly budovány od počátku 3. století do konce 7. století pro příslušníky vládnoucí třídy. Právě od těchto výrazných mohyl spojených s bohatými pohřebními rituály té doby je odvozen název období Kofun. Mohyly ukrývají velké kamenné pohřební komory. Některé obklopují vodní příkopy.

Kofuny měly řadu tvarů, z nichž nejjednodušší byly kruhový a čtvercový. Výrazným typem je forma klíčové dírky (前方後円墳, zenpó kóen fun), jejíž přední část je čtvercová a zadní kruhová. Mnohé kofuny byly přirozené kopce, jež mohly být do své konečné podoby upraveny lidskou rukou. Velikost kofunů se pohybuje v rozmezí od několika metrů až do 400metrové délky. V pozdním období Kofun začaly být zvláštní pohřební komory, jež původně sloužily pouze pro vládnoucí vrstvu, budovány i pro příslušníky nižších vrstev.

Za největší kofuny jsou považovány hrobky císařů, jako byli Ódžin a Nintoku. Kofuny se rovněž dělí podle toho, je-li vstup do kamenné pohřební komory svislý – tate-ana (縦穴) – nebo vodorovný – joko-ana (横穴).

Přistěhovalectví editovat

V období Kofun Japonsko snadno přijímalo vlivy přicházející z Číny.[5] Při uvádění prvků čínské kultury do života japonské společnosti sehráli významnou roli čínští a korejští přistěhovalci.[6]

Spojení Japonska s kontinentální pevninou a státem Liou Sung v letech 425 a 478 usnadňovaly námořní vědomosti a diplomatické propojení Číny s Třemi královstvími Koreje, zejména s Päkče.[7]

Řada důležitých osobností byli přistěhovalci z východní Asie. Císařský dvůr v roce 815 oficiálně vydal genealogický registr Šinsen Šódžiroku jako šlechtický adresář, v němž bylo uvedeno 1182 jmen klanů z takzvané hlavní oblasti, Kinai (畿内). Je zde rovněž uvedena řada čínských klanů z dynastie Chan a z korejských království Silla, Päkče a Kogurjŏ a kmenového svazu Kaja.[8] Podle tohoto adresáře mělo 174 klanů kořeny v Číně, 120 klanů v Päkče, 48 klanů v Kogurjŏ, 17 klanů v Sille a 9 klanů v kmenovém svazu Kaja.

Národ Azumi byli bojovníci ze severního Kjúšú.[9] Jednalo se o mimořádně zkušené námořníky,[10] kteří záhy navázali kontakty s dvorem státu Jamato a poskytovali mu své služby. Zabezpečovali pro dynastii Jamato jak obchodní spojení s asijským kontinentem, tak vojenské a diplomatické námořní výpravy.[10] Japonská císařská vláda je tak mezi 3. a 5. stoletím využívala i jako svoje válečné námořnictvo.[11][12] Někteří odborníci považují příslušníky národa Azumi za „nejstarší známou námořní sílu rodícího se Japonského císařství“.[10] Někteří japonští historici se domnívají, že patřili do austronéské jazykové rodiny a byli příbuzní s jihokjúšúským etnikem Hajato.[13][10] Císařský dvůr však posléze zpochybnil jejich věrnost a někdy před 7. stoletím je vyhostil.[14]

Společnost v období Kofun editovat

 
Terakotová soška koně Haniwa z 6. století

Období Kofun bylo rozhodující etapou ve vývoji Japonska směrem k soudržnějšímu a uznávanějšímu státu. Nejrozvinutější byla společnost v regionu Kansai a v nejvýchodnější oblasti japonského vnitřního moře. Tehdejší japonští vládci dokonce požádali čínský dvůr o potvrzení svých královských titulů.

Stát Jamato, který začal vznikat koncem 5. století, se vyznačoval mocnými velkými klany nebo široce rozvětvenými rodinami. V čele každého klanu stál stařešina (patriarcha), který vykonával posvátné obřady uctívání klanových kami, aby zajistil dlouho trvající blahobyt a prosperitu klanu. Příslušníci klanu byli šlechtici, vrchol pyramidy tvořila královská linie, která ovládala dvůr státu Jamato. Období Kofun v japonské kultuře bývá někdy také nazýváno obdobím Jamato, neboť z místních náčelníků s omezenou mocí vznikla do konce tohoto období císařská dynastie Jamato.

Období Asuka editovat

Podrobnější informace naleznete v článku Období Asuka.
 
Trojice buddhů z chrámu Hórjúdži, 623

Období Asuka (飛鳥時代, Asuka- džidai) je obecně definováno jako období japonských dějin mezi lety 538 až 710. Toto období je pojmenováno podle města Asuky v prefektuře Nara, jež bylo místem četných přechodných císařských hlavních měst založených v průběhu této éry. Příchod buddhismu s sebou přinesl změny v japonské společnosti a ovlivnil i císařský dvůr a vládu. Stát Jamato se během tohoto období značně rozvinul. Období Asuka je známé svými významnými uměleckými, společenskými a politickými proměnami, které mají počátek v pozdním období Kofun.

Japonské umění z období Asuka se velmi podobalo tehdejším uměleckým výtvorům pocházejícím z Číny a Koreje. Příkladem může být trojice buddhů z chrámu Hórjúdži z roku 623 připisovaná sochaři Torimu Busšimu (止利仏師),[15] který žil koncem 6. a počátkem 7. století. Díky tomu, že si ho počátkem 7. století oblíbil regent princ Šótoku a císařovna Suiko,[16] což s sebou neslo řadu významných zakázek, je pro nás dnes nejznámějším umělcem období Asuka.

Počátky buddhismu editovat

Podrobnější informace naleznete v článku Buddhismus v Japonsku.
 
Mahájánový buddhismus byl do Japonska oficiálně uveden v roce 538.

Podle kroniky Nihonšoki se mahájánový buddhismus ke dvoru státu Jamato dostal přes království Päkče v roce 552, nicméně podle tradice založené na základě životopisu prince Šótokua (Džógú Šótoku Hóó Teisecu) a kroniky chrámu Gangódži (Gangódži Garan Engi Narabi ni Ruki Šizaičó neboli „Původ kláštera Gangódži a jeho aktiv“) je za příchod buddhismu do Japonska všeobecně považován rok 538.

Počáteční přijímání buddhismu probíhalo pomalu. Nihonšoki zaznamenává, že když císař Kinmei diskutoval o souhlasu s tímto novým cizím náboženstvím, vyjádřil mu Iname Soga, vůdce klanu Soga, svoji podporu, zatímco Okoši Mononobe, vůdce klanu Mononobe, a Kamako Nakatomi z klanu Nakatomi (později klan Fudžiwara) se stavěli proti, nikoli však z náboženských důvodů, ale spíš jako důsledek určitého nacionalismu a xenofobie.

Počátkem období Asuka přestala císařská rodina i japonská šlechta používat k pohřbům kofuny, jejichž budování bylo velmi pracné. Značný podíl na tom měla i převažující nová buddhistická víra, jež více zdůrazňuje pomíjivost lidské existence. Prostí lidé a šlechta v odlehlých oblastech však používali kofuny až do konce 7. století. Jednodušší, ale výrazné hrobky se používaly po celé následující období.

Buddhismus se v Japonsku začal volně šířit teprve poté, co byly antibuddhistické šintoistické síly klanu Mononobe vedené Morijou Mononobem rozdrceny probuddhistickými silami prince Šótokua a Umaka Sogy v bitvě u hory Šigi v červenci 587,[17] načež císařovna Suiko otevřeně podpořila přijímání buddhismu všemi Japonci. Následně bylo v roce 607 do Číny ke dvoru říše Suej vysláno císařské poselstvo, jehož úkolem bylo získat kopie buddhistických súter.

Císařský dvůr Jamato editovat

Podle historika Jukihisy Jamaa odkazuje výraz království či stát Jamato na mocenskou strukturu králů založenou v centrální oblasti ostrova Honšú Kansai ve 4. a 5. století, jak ji dokládají kroniky Kodžiki a Nihonšoki.[18] Název císařský dvůr Jamato vznikl jako synonymum, aby se Jamato odlišilo od řady dalších palácových hlavních měst, která během období Kofun a Asuka existovala v jižní části planiny Jamato v prefektuře Nara.

V druhé polovině období Kofun začali být náčelníci klanů na ostrovech Kjúšú a Honšú jmenováni vládci, někdy s dědičným titulem. Jméno Jamato se posléze stalo synonymem pro celé Japonsko, jak vládci dynastie Jamato postupně potlačovali moc klanů a získávali zemědělskou půdu. Podle čínských vzorů vytvořili centrální správu (přejali dokonce i čínské znaky) a císařský dvůr, kam přicházeli podřízení klanoví náčelníci. Nevybudovali si však stálé hlavní město. V polovině 7. století se zemědělská půda vyvinula v jakési veřejné vlastnictví, které však podléhalo politice centrální vlády. Základem systému Pěti provincií a sedmi okruhů, Gokišičidó (五畿七道), byl okres a společnost byla organizována do tříd podle zaměstnání. Většina lidí byli rolníci, další byli rybáři, tkalci, hrnčíři, řemeslníci, zbrojíři a specialisté na rituály.

Události období Asuka editovat

  • 538: Korejský vládce království Päkče Songmjong vyslal poselstvo mnichů k japonskému císaři, aby ho seznámili s buddhismem.
  • 593: Princ Šótoku z klanu Soga vládne Japonsku jako regent a prosazuje buddhismus.
  • 600: Princ Šótoku vyslal první oficiální japonské poselstvo do Číny.
  • 604: Princ Šótoku vyhlásil Chartu o sedmnácti článcích (Džúšičidžó Kempó) založenou na principech konfucianismu.
  • 605: Princ Šótoku prohlásil buddhismus a konfucianismus za státní náboženství.
  • 607: Byla dokončena stavba chrámu Hórjúdži, který v roce 604 založil princ Šótoku.
  • 645: Císař Kótoku spustil reformu Taika, soubor reforem, který začal pozemkovou reformou, jejímž cílem bylo dosáhnout větší centralizace a posílit moc císařského dvora.
  • 663: Spojené síly státu Jamato a korejského spojence Päkče byly poraženy spojenými silami čínské říše Tchang a jejího korejského spojence Silly v bitvě u řeky Pekkan.

Odkazy editovat

Reference editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Yamato period na anglické Wikipedii.

  1. a b Kiyoshi Inoue: Geschichte Japans, Campus Verlag 2002 2. Auflage S. 32
  2. Aston, William George. Nihongi: Chronicles of Japan from the Earliest Times to A.D. 697, Volume 2. [s.l.]: The Japan Society London, 1896. Dostupné online. S. 109 & 214–216. (anglicky) 
  3. Nihonšoki sv. 6 "天日槍對曰 僕新羅國主之子也 然聞日本國有聖皇 則以己國授弟知古而化歸(to serve)之"
  4. Heinrich, Patrick, "Language Loss and Revitalization in the Ryukyu Islands," Japan Focus, November 10, 2005; ______, "What leaves a mark should no longer stain: Progressive erasure and reversing language shift activities in the Ryukyu Islands," Archivováno 16. 5. 2011 na Wayback Machine. First International Small Island Cultures Conference at Kagoshima University, Centre for the Pacific Islands, February 7–10, 2005; citing Shiro Hattori. (1954) Gengo nendaigaku sunawachi goi tokeigaku no hoho ni tsuite ("Concerning the Method of Glottochronology and Lexicostatistics"), Gengo kenkyu (Journal of the Linguistic Society of Japan), Vols. 26/27.
  5. IMAMURA, Keiji. Prehistoric Japan: New Perspectives on Insular East Asia.. Honolulu: University of Hawaii Press, 1996. 320 s. Dostupné online. ISBN 0-8248-1852-0. (anglicky) 
  6. STEARNS, Peter N.; LANGER, William Leonard. The Encyclopedia of World History: Ancient, Medieval, and Modern, Chronologically Arranged.. Boston: Houghton Mifflin Harcourt, 2001. 1243 s. Dostupné online. ISBN 0-395-65237-5. (anglicky) 
  7. W.G. Beasley, The Japanese Experience: A Short History of Japan, University of California Press, 2000. [1]
  8. 『新撰姓氏録』氏族一覧, transcribed by Kazuhide Kitagawa [online]. [cit. 2006-02-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2006-02-24. (anglicky) 
  9. ANDRIYENKO, L. The Azumi Basin in Japan and Its Ancient People [online]. 15 March 2011 [cit. 2020-05-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-12-31. (anglicky) 
  10. a b c d RAMBELLI, F. The Sea and The Sacred in Japan. Camden: Bloomsbury Academic Publishing, 2018. ISBN 978-1350062870. S. preface. (anglicky) 
  11. GRAPARD, Allan G. The Protocol of the Gods: A Study of the Kasuga Cult in Japanese History. [s.l.]: University of California Press, 1993. Dostupné online. ISBN 9780520910362. S. 32. (anglicky) 
  12. PALMER, E. Harima Fudoki: A Record of Ancient Japan Reinterpreted, Translated, Annotated with Commentary. Leiden: Brill, 2015. ISBN 978-9004269378. S. 144. (anglicky) 
  13. 蝦夷とアテルイ [online]. [cit. 2019-03-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. JOSEPH, Frank. Unlocking the Prehistory of America. [s.l.]: Rosen Publishing Group, 2013. Dostupné online. ISBN 978-1477728062. S. 177. (anglicky) 
  15. Mason, Penelope (2005). History of Japanese Art. 2nd ed, rev. by Dinwiddie, Donald. Upper Saddle River, New Jersey: Pearson Education Inc.
  16. Noma, Seiroku (2003). The Arts of Japan: Ancient and Medieval. Kodansha International.
  17. When was Buddhism introduced to Japan? [online]. [cit. 2008-05-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-05-19. (anglicky) 
  18. Nihon kodaishi kenkyū jiten. Takeshi Abe, 阿部猛. Shohan. vyd. Tōkyō: Tōkyōdō Shuppan, 1995. Dostupné online. ISBN 4-490-10396-4. OCLC 33875622 (anglicky) 

Externí odkazy editovat