Nestoriánství

christologická nauka
(přesměrováno z Nestoriánské církve)

Nestoriánství či nestorianismus je christologická nauka pojmenovaná po Nestoriovi, který byl odsouzen roku 431 na Efezském koncilu.

Nestoriánští kněží během Květné neděle na nástěnné malbě ze 7. nebo 8. století v západní Číně

VznikEditovat

Nestoriáni – Asyrská církev Východu patří do skupiny starobylých východních církví, které se v pátém století oddělily od většinové oficiální říšské církve a vydaly se samostatnou cestou. Do této skupiny dále patří Syrská pravoslavná církev, Koptská pravoslavná církev, Etiopská pravoslavná církev, Arménská apoštolská církev a Pravoslavná církev Indie.[1] Tyto církve neuznaly výsledky 4. ekumenického koncilu v Chalkedonu – užívá se pro ně též názvu církve předchalkedonské. Vznik těchto církví je výsledkem christologických sporů během 4. a 5. století, kdy se církev pokoušela formulovat vyznání víry podle antických kategorií.[2] Souborné označení církví – hé orthodoxos anatoliké ekklésia. Výraz orthodoxos je zde chápán v souvislosti s řeckým doxa, sláva.[3]

Popis naukyEditovat

Na rovině dogmatické byl veden spor o vzájemný poměr dvou přirozeností Kristových, božské a lidské: v jakém smyslu byl Ježíš Kristus zároveň Bůh a zároveň člověk.[4] Teologická škola antiochejská, jejímž žákem byl Nestorios, patriarcha Konstantinopolský (428-431), rozlišovala božskou – Logos (slovo) a lidskou stránku Ježíše až k hranici její oddělitelnosti – dyofyzitismu. Na straně druhé stála teologická škola alexandrijská, mezi jejíž představitele patřil patriarcha Cyril Alexandrijský, která byla názoru, že spojení obou je tak těsné, že je možné hovořit jen o jedné přirozenosti, a to boholidské. Mluvil o fyzickém sjednocení a o jedné přirozenosti Logu, které se stalo tělem. Cyrilovu nauku následně rozvinul Eutychés, opat kláštera u Konstantinopole, který spojoval obě přirozenosti navzájem tak, že lidská přirozenost byla božskou úplně pohlcena; tato nauka se označuje jako monofyzitismus.[5]

Cyril napadl Nestoria v listě egyptským biskupům o Velikonocích roku 429, ujistil se podporou papeže Celestina I. (422-432) a sestavil 12 anathematismů, které poslal jménem papeže Nestoriovi s výzvou, aby odvolal. Nestorios však sepsal 12 protianathematismů a získal na svou stranu byzantského císaře Theodosia II. (408-450), jehož přiměl, aby spolu se západořímským císařem Valentinianem II. (425-455) svolal koncil. Teprve Chalkedonský koncil v roce 451 nalezl formuli, v níž je Kristus označen jako jediný ve dvou přirozenostech nesmíšeně, neproměnně, nerozděleně a nerozlučně (asyntychós, atreptós, adiairetós, achóristós).

Nestorios viděl v Cyrilově nauce o jedné přirozenosti vtěleného Slova nebezpečí dokétismu a manicheismu.[6] Spor měl být ukončen na 3. ekumenickém koncilu v Efezu, byl však obrácen na otázku mariologickou: porodila Ježíšova matka Boha (byla Theotokos), nebo člověka (byla Anthropotokos)? Nestorios vystoupil proti mariánskému titulu Theotokos, aby zdůraznil, že Maria neporodila božství, nýbrž člověka spojeného s božstvím. Vyvodil z toho závěr, že Maria by měla být nazývána Kristorodičkou - Christotokos.

Efezský koncilEditovat

Třetí ekumenický koncil se sešel v Efezu na popud císaře Theodosia II. dne 22. června 431. Při zahajovacím jednání Nestorios a jeho přívrženci nebyli přítomni. Cyril Alexandrijský dal přečíst dogmatický list, který sepsal o hypostatické jednotě obou přirozeností v Kristu. Sto devadesát přítomných biskupů jej schválilo a podepsalo odsouzení Nestoria. Tím byl přijat titul Theotokos. Po několika dnech se dostavilo 43 antiochijských biskupů, kteří ustavili protisněm. Posléze zakročil císař a Nestorios i Cyril byli zatčeni. Nakonec se Cyril směl vrátit do Alexandrie, avšak Nestorios byl poslán do vyhnanství, kde kolem r. 451 zemřel. Jeho stoupenci založili církev, o jejíž síle svědčí živé mnišství, významná teologie školy v Seleukii a Nisibis. V 16. století se velké části nestorianismu sjednotily s Římem (chaldejští a malabarští křesťané).[7]

Nestoriánské církveEditovat

Zapojení asyrské církveEditovat

Pojmem asyrská církev Východu označujeme skupiny syrských křesťanů v perské říši, kteří se v roce 410 prohlásili za nezávislou církev Východu pod jurisdikcí vlastního patriarchy se střediskem v perském hlavním městě Seleukii. Teprve v roce 486 se přihlásili k učení Nestoriovu.[8] Prostřednictvím misijní činnosti se nestoriánství rychle šířilo ze střední Asie dále na východ. V době svého rozkvětu měli nestoriáni dvacet pět metropolí. Vnesli křesťanství do Číny, na Jávu a do Indie, kde byli označováni jako Tomášovi křesťané.[9] Pečovali o rozvoj kultury a vzdělanosti. Zasloužili se o uchování a předání antické vzdělanosti arabskému světu a jeho prostřednictvím středověké Evropě[10] Ve střední Asii řada mongolských a turkických kmenů až po Bajkal na východní Sibiři konvertovala k nestoriánství. Ve 14. století bylo nestoriánství téměř vymýceno Tímúrovým pronásledováním a islamizací středoasijských národů. Dnes většina jeho příslušníků žije v Sýrii, Iráku, Íránu a Turecku.[11]

Nestoriánství v ČíněEditovat

Počáteční nestoriánská církev se setkala s thangským císařem Tchaj-cungem zásluhou úsilí křesťanského misionáře Alopena v roce 635, který spolu se syrskými misionáři přišel do Číny z Daqinu (čínské pojmenování Východořímské říše nebo Sýrie).[12] Nauka byla zkoumána a následně schválena císařským ediktem umožňujícím její šíření po celé říši. Na počest úspěchů této komunity byla 7. ledna 781 v tehdejším hlavním městě Čchang-anu vztyčena nestoriánská stéla. Během vlády císaře Wuzonga kolem roku 845 proběhly proticizinecké a protináboženské kampaně, které postihly s nestoriány i buddhisty a zoroastriány. V té době přebývalo v klášterech na tři tisíce nestoriánských mnichů.[13] Nestoriánství tyto represe přežilo a úspěšně se aklimatizovalo v novém kulturním prostředí. Absorbovalo řadu buddhistických i taoistických myšlenek a symboliky (např. symbol kříže vyrůstajícího z lotosu).[14] V průběhu čínských dějin nestoriánství splývá s místními tradicemi a zaniká. Posledním úderem je mu islamizace severovýchodních kmenů a uzavření zdroje odkud do Číny kdysi po Hedvábné stezce dorazilo.[15]

Moderní nestoriánstvíEditovat

S rozvojem orientalistiky a vlivem nových objevů postupně dochází k přehodnocení pohledů na Nestoriovu nauku. V oblasti pohoří Hakkari roku 1895 objevil americký misionář v knihovně nestoriánského patriarchy rukopis ze 16. století obsahující kopii textu psaného Nestoriem. Syrský překlad spisu nesl název Bazár Hérakleidův[16]. V textu Nestorios odmítá herezi, ze které je obviněn. Jeho popis Krista se podobá formuli Chalkedonského koncilu.

V antropologii je zvláštností nestoriánů odmítání dědičného hříchu: každý hřích je otázkou osobního selhání. Zvláštní úctu prokazují Panně Marii nazývané Christotokos. Svátostí je sedm: křest, eucharistie, svěcení kněží, odpuštění hříchů, svěcení kvasu, svěcení oleje a kříže. Bohoslužebnou řečí je stará východosyrština. Uplatňuje se jen vokální hudební projev a chrámový prostor je zdoben pouze křížem.[17] V Apoštolské církvi Východu byla zavedena dědičnost úřadu patriarchy - zpravidla přechází ze strýce na synovce, neboť patriarcha je vázán celibátem. Také biskupové, původně volení klérem své diecéze a potvrzovací aklamací lidu, předávají svůj úřad příbuzným.[18]

Mezníkem v moderních dějinách asyrské církve se stala tzv. asyrská genocida. V roce 1915 došlo v důsledku konfliktu mezi Osmanskou říší (tzv. mladoturky) a Ruskem ke genocidě příslušníků asyrské církve. Bylo zničeno klášterní město Kodshanes na jihovýchodním úpatí pohoří Hakkari a centrum nestoriánství v Urmihu (Ázerbájdžán). Asyřané vyhlásili téhož roku Osmanské říši válku. Po stažení ruských jednotek v roce 1917 hledali Asyřané pomoc u Britů v Iráku. Hlad, epidemie a válečné útrapy si vyžádaly život každého třetího Asyřana – na konci první světové války jich žilo už jen 50 000, přičemž z kněží a biskupů nepřežil téměř nikdo.

Dalším mezníkem se stal masakr nestoriánských Asyřanů v meziválečném Iráku v městečku Simel, nacházejícím se v iráckém Kurdistánu na trase mezi Mosulem a Zacho, a v třiašedesáti osadách v Dohúckém a Mosulském distriktu v období ode dne 7. do 11. srpna 1933. Počet obětí genocidy je odhadován na 600 (britský odhad podle Ronalda Stafforda) až 3 000 (asyrský odhad).[19] Mnoho Asyřanů v roce 1933 emigrovalo do francouzské Sýrie, zemi opouštěli po krátkodobém pobytu v uprchlickém táboře v Mosulu. Dne 7. září roku 1933 byl nestoriánský patriarcha donucen k emigraci ze země, vzdání se iráckého občanství a byl se svou rodinou přepraven na Kypr, odkud se přesunul do USA. Vlivem migrace vznikla početná skupina nestoriánů v USA, část jich odešla do Argentiny. Církev má v současnosti dva patriarchy - jeden žije v Morton Grove v Illinois ve Spojených státech a druhý sídlí v Bagdádu v Iráku. Dnes má nestoriánská církev v Iráku, Íránu a Sýrii asi 80 000 stoupenců, 5 000 v Indii a 25 000 v Americe.[20]

ReferenceEditovat

  1. FILIPI, Pavel, Křesťanstvo, Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví, Brno: CDK, 2001, ISBN 80-85959-80-1, 47.
  2. FILIPI, (2001), 47.
  3. FILIPI, (2001), 19.
  4. FILIPI, (2001), 46
  5. FILIPI, (2001), 46.
  6. FRANZEN, Augustin, Malé dějiny církve, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006, ISBN 80-7195-082-3, 68.
  7. FRANZEN, (2006), 68.
  8. FILIPI, (2001), 47.
  9. FRANZEN, (2006), 68.
  10. FILIPI, (2001), 47.
  11. LIŠČÁK, Vladimír, Dobrodružství hedvábné stezky, po stopách Východ - Západ, Praha, 2000, 189.
  12. JENKINS, Philip,. The lost history of Christianity : the thousand-year golden age of the church in the Middle East, Africa, and Asia- and how it died. New York, NY: [s.n.] xi, 315 pages s. Dostupné online. ISBN 9780061472800, ISBN 0061472808.
  13. LIŠČÁK, (2000), 191.
  14. VÁVRA, Dušan, ŠINDELÁŘ, Pavel, Náboženství Číny a Japonska – sborník staťí, Brno, Masarykova univerzita, 2011, 170.
  15. VÁVRA, Dušan, ŠINDELÁŘ, Pavel, (2011), 147.
  16. http://www.tertullian.org/fathers#Nestorius
  17. FILIPI, (2001), 46.
  18. FILIPI, (2001), 48.
  19. KUMARASWAMY, P. R.: Islam and Minorities: Need for a Liberal Framework. Mediterranean Quarterly, 2007, ročník XVIII, č. 3, s. 94-109. ISSN 1303-5525.
  20. FRANZEN, (2006), 68.

LiteraturaEditovat

  • FILIPI, Pavel, Křesťanstvo, Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví, Brno: CDK, 2001. ISBN 80-85959-80-1.
  • FRANZEN, Augustin, Malé dějiny církve, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006. ISBN 80-7195-082-3.
  • LIŠČÁK, Vladimír, Dobrodružství hedvábné stezky, po stopách Východ - Západ, Praha, 2000.
  • VÁVRA, Dušan, ŠINDELÁŘ, Pavel, Náboženství Číny a Japonska – sborník statí, Brno, Masarykova univerzita, 2011.
  • KUMARASWAMY, P. R., Islam and Minorities: Need for a Liberal Framework. Mediterranean Quarterly, 2007, ročník XVIII, č. 3, s. 94-109. ISSN 1303-5525.

Související článkyEditovat