Valentinianus II.

Flavius Valentinianus, známý jako Valentinianus II., případně Valentinián II. (podzim 371,[1] patrně Augusta Treverorum15. května 392, Vienna), byl římský císař panující od 22. listopadu 375 do 15. května 392 na západě impéria. Jeho spoluvládcem na východě byl v letech 375378 strýc Valens a v letech 379392 Theodosius I., západní část říše do roku 383 reálně spravoval bratr Gratianus.

Valentinianus II.
Statue of emperor Valentinian II detail.JPG
Narození 371
Trevír
Úmrtí 15. května 392 (ve věku 20–21 let)
Vienne
Příčina úmrtí oběšení
Povolání politik
Rodiče Valentinianus I. a Justina
Příbuzní Gratianus a Galla (sourozenci)
Funkce římský císař (375–392)
římský senátor
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

VládaEditovat

Proklamace za císařeEditovat

Valentinianus byl synem císaře Valentiniana I. a jeho druhé ženy Iustiny, někdejší manželky uzurpátora Magnentia. Měl nevlastního staršího bratra Gratiana, který získal císařský titul v roce 367, a tři sesty, Gallu, Gratu a Iustu. Císařem ho provolali roku 375 v Aquinku, krátce poté, co zemřel jeho otec. Byly mu pouhé čtyři roky, takže se jednalo o čistě formální akt. Jak se zdá, jeho proklamaci prosadil germánský magister militum Merobaudes,[2] schválili ji však oba stávající císaři, Gratianus i Valens.[3]

Říše byla rozdělena mezi tři augusty, aniž by tím stejně jako v minulosti utrpěla její státoprávní jednota. Gratianus dostal do správy zaalpské provincie, Valentinianus Itálii, část Illyrika a severní Afriku a konečně Valens si podržel východ. Valentinianovým sídlem se stalo Miláno (Mediolanum), přičemž Gratianus de facto vykonával roli císařova poručníka. Po Valentově smrti v bitvě u Adrianopole se rozložení sil změnilo jen v tom smyslu, že místo Valenta převzal vládu na východě Theodosius I., jehož do funkce jmenoval Gratianus.

Milánské obdobíEditovat

Kromě staršího bratra měla na Valentiniana v době jeho nedospělosti zásadní vliv i matka Iustina – prakticky ho až do své smrti (388) ovládala. Iustina se stala ariánkou a její smýšlení způsobovalo konflikty s milánským biskupem Ambrosiem, katolíkem, který patřil do okruhu císařových rádců.[4] Z ostatních vlivných osob u dvora je třeba jmenovat magistra militum Bautona, původem Franka a pohana. Jemu lze přičíst těch několik vojenských úspěchů, jichž vláda v osmdesátých letech dosáhla (vítězství nad Juthungy).

Valentinianus a jeho okolí udržovali relativně dobré vztahy s pohanskými intelektuály, v politice i mimo ni, panovník však potvrdil nařízení svého bratra, aby z budovy senátu zmizel oltář bohyně Vítězství – petice předního zastánce tradičních kultů, Quinta Aurelia Symmacha, byla odmítnuta.[5] S rozhodnutím vyslovil souhlas i Bauto, ač sám pohan.

V roce 383 prohlásily britské legie nespokojené s Gratianovou vládou svého velitele Magna Maxima za císaře. Vzpoura rychle přeskočila do severní Galie a Porýní a Gratianus, který se ji pokoušel potlačit, přišel o život. Uzurpátor Maximus se roku 387 vypravil přes Alpy do Itálie, což donutilo mladého císaře a jeho matku, aby uprchli z Milána.[6] Oba zamířili do Soluně k Theodosiovi I., od něhož očekávali pomoc. Theodosius ve dvou bitvách porazil Maxima,[7] dosadil Valentiniana II. opět na trůn a situaci na západě stabilizoval. Maxima zabili v srpnu 388 vlastní vojáci v Aquileji.

Viennské obdobíEditovat

 
Valentinianův solidus. Na reversu jsou zobrazeni Valentinianus I. a Theodosius I. jako vítězové

Od roku 389 sídlil Valentinianus většinou ve Vienně nebo v Augustě Treverorum (Trevíru), ale ani v této době nevedl samostatnou politiku, ačkoli byl formálně „senior augustus“. Přičinil se o to francký magister militum Arbogast, skutečný vládce Západu a podle všeho Theodosiův člověk. O mocenských poměrech u dvora svědčí mj. fakt, že Arbogast veřejně roztrhal listinu, kterou ho císař propouštěl, a dal jasně najevo, že jeho pánem je Theodosius, nikoli Valentinianus.[8] Kromě toho prý jeho rukou zemřel císařův přítel, jenž mu oponoval, a to před zraky samotného Valentiniana. Na druhou stranu dokázal Arbogast hájit hranice říše, ohrožované Franky.[9]

SmrtEditovat

Valentinianus, většinou pramenů hodnocený pozitivně, Arbogastovým „poručnictvím“ a svou bezmocí patrně velmi trpěl. Dne 15. května 392 ho za nejasných okolností nalezli v paláci ve Vienně oběšeného. Současníci se domnívali, že ho dal odstranit Arbogast, mnohem pravděpodobnější však je sebevražda.[10] Smuteční řeč nad teprve dvacetiletým císařem proslovil v Miláně biskup Ambrosius („De obitu Valentiniani“).

PoznámkyEditovat

  1. Ammianus Marcellinus 30, 10, 4 a Zosimos 4, 19, 1 shodně uvádějí, že Valentinianovi byly v době otcovy smrti (375) čtyři roky.
  2. Ammianus Marcellinus 30, 10, 1-5.
  3. Sokrates Scholastikos 4, 31 a Sozomenos 6, 26 tvrdí, že Gratianus Valentinianovu volbu akceptoval jen neochotně, podle Ammiana Marcellina 30, 10, 6 ji naopak přijal vlídně.
  4. Zlou krev vyvolal například Valentinianův toleranční edikt vůči ariánům, vydaný 23. ledna 386. Viz Codex Theodosianus 16, 1, 4; 4, 1; Ambrosius, Epistulae 20n; Sozomenos 7, 13.
  5. Symmachus, Relatio 3.
  6. Zosimos 4, 42–43.
  7. Ambrosius, Epistulae 73 (40), 23.
  8. Zosimos 4, 53.
  9. Zpráva Sulpicia Alexandera dochovaná u Řehoře z Tours (Historiae 2, 9).
  10. Sokrates Scholastikos 5, 25, Zosimos 4, 54, 3 a Orosius 7, 35 hovoří o vraždě, Sozomenos 7, 22 zmiňuje vraždu nebo sebevraždu.

LiteraturaEditovat

  • ČEŠKA, Josef. Zánik antického světa. Praha: Vyšehrad, 2000. 280 s. ISBN 80-7021-386-8. (česky) 
  • GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. (česky) 
  • SOCRATES SCHOLASTICUS. Církevní dějiny, díl 2. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1990. 155 s. Dostupné online. (česky) 
  • Synové slávy – oběti iluzí: Z pozdních římských panegyriků. Praha: Svoboda, 1997. 345 s. (česky) 
  • ZOSIMOS. Stesky posledního Římana. Praha: Odeon, 1983. 303 s. (česky) 

Externí odkazyEditovat