Otevřít hlavní menu

Miroslav Kusý

československý člen československého Federálního shromáždění a politik slovenské národnosti

Miroslav Kusý (1. prosince 1931 Bratislava13. února 2019 Bratislava)[1] byl slovenský a československý politolog, filosof, publicista a pedagog, před rokem 1969 člen KSČ, za normalizace politicky pronásledován, signatář Charty 77, po sametové revoluci politik Veřejnosti proti násilí, poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění a Slovenské národní rady.

prof. PhDr. Miroslav Kusý, CSc.
Miroslav Kusý (2016)
Miroslav Kusý (2016)

Poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci:
1990 – 1990

Poslanec Slovenské národní rady
Ve funkci:
1990 – 1992
Stranická příslušnost
Členství KSČ (KSS)
VPN

Narození 1. prosince 1931
Bratislava
Úmrtí 13. února 2019 (ve věku 87 let)
Bratislava
Alma mater Univerzita Karlova
Profese politik, spisovatel, politolog a vysokoškolský učitel
Ocenění Řád Tomáše Garrigua Masaryka (2003)
Commons Kategorie Miroslav Kusý
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Život do Sametové revoluceEditovat

V roce 1954 vystudoval Filosofickou fakultu Karlovy Univerzity v Praze a v roce 1956 tamtéž dokončil postgraduální studium. Potom se vrátil do Bratislavy, kde působil na Filozofické fakultě Univerzity Komenského, nejprve jako odborný asistent, potom docent a nakonec v letech 1967-1970 profesor marxistické filosofie.[2]

V letech 1968-1969 byl členem Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska, vedl zde ideologické oddělení.[3] V letech 1963-1968 se uvádí jako účastník zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska.[4]

Po roce 1969 a po vyloučení z KSČ mu zakázali pedagogickou činnost a v době normalizace pracoval jako knihovník na Univerzitě Komenského.[5]

V roce 1977 byl jedním ze tří slovenských signatářů Charty 77, kteří požadovali, aby československá vláda dodržovala lidská práva, tak jak se k tomu zavázala v Závěrečném aktu helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Následně byl propuštěn z univerzity a živil se mnoho let jako dělník. Později pracoval ve Státním institutu urbanismu a územního plánování - (URBION).

V roce 1988 veřejně vystoupil (formou otevřené výzvy zaslané do Svobodné Evropy) proti názorům slovenského komunistického publicisty a politika Vladimíra Mináče, který v anketě k 20. výročí federalizace Československa stavěl na roveň maďarizaci za Uherska a čechoslovakismus po vzniku Československé republiky. Kusý to odmítl a naopak vyzval k upevnění československého vědomí.[6]

Pravidelně jej kontrolovala a sledovala StB pod krycím jménem Renegát[7] a příležitostně byl preventivně zadržen. Připojil se k spisovatelům okolo Edice Petlice Ludvíka Vaculíka a Edice Expedice Václava Havla. Od srpna 1989 strávil deset týdnů ve vězení, kde čekal na soudní proces za údajnou zradu a podvracení republiky. Stíhání zastavil prezident Gustáv Husák 25. listopadu 1989.[3][8]

Život po Sametové revoluciEditovat

Miroslav Kusý byl po sametové revoluci místopředsedou VPN. 29. listopadu 1989 se účastnil společné porady VPN a českého Občanského fóra, kde se formálně rozhodlo o tom, že VPN je výlučným představitelem občanského hnutí na Slovensku a že obě republiková hnutí budou úzce spolupracovat, přičemž cílem je demokratická československá federace.[9] 10. prosince 1989 byl Vládou národního porozumění jmenován předsedou Federálního úřadu pro tisk a informace. V únoru 1990 zasedl v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci do Sněmovny lidu (volební obvod č. 199 - Trebišov, Východoslovenský kraj) jako bezpartijní poslanec (respektive poslanec za hnutí Veřejnost proti násilí). Ve Federálním shromáždění setrval do konce funkčního období, tedy do svobodných voleb roku 1990.[10][11]

Ve volbách roku 1990 se stal poslancem Slovenské národní rady a členem jejího předsednictva.[3][12] V rámci VPN se během roku 1990 přesunul společně s Fedorem Gálem do křídla, jež odmítalo politiku Vladimíra Mečiara. Rozkol ve straně pak vyvrcholil na jaře 1991 odvoláním Mečiara z postu slovenského premiéra.[13] Václav Havel ho v roce 1991 jmenoval ředitelem Kanceláře prezidenta ČSFR v Bratislavě. Po abdikaci Havla na post československého prezidenta v létě roku 1992 Kusého politický vliv poklesl a nadále se angažoval spíše akademicky a v nevládním sektoru.[3]

Od roku 1990 působil jako rektor Univerzity Komenského.[3][14] Byl zakladatelem Slovenského helsinského výboru, Nadace Milana Šimečky a předsedou komise UNESCO pro lidské práva na Slovensku, členem orgánů různých organizací na ochranu lidských práv. Vyučoval lidská práva na Univerzitě Komenského. Psal pro deník SME a byl autorem jedenácti knih.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Zomrel bývalý rektor Univerzity Komenského Miroslav Kusý. slovensko.hnonline.sk [online]. [cit. 2019-02-13]. Dostupné online. (slovensky) 
  2. kol. aut.: Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století. Praha: Libri, 1994. ISBN 80-901579-5-5. S. 308. (česky) Dále jen: Kdo byl kdo. 
  3. a b c d e Kdo byl kdo. 308
  4. Vyhľadávanie [online]. upn.gov.sk [cit. 2012-05-22]. Dostupné online. (slovensky) 
  5. Sdělení VONS č. 1057 /Ján Čarnogurský a Miro Kusý ve vazbě/ [online]. cibulka.com [cit. 2012-05-22]. Dostupné online. (slovensky) 
  6. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 561. (česky) 
  7. http://www.upn.gov.sk/rekonstrukcia/data/DOK/56062_Ekonom_DOK.pdf
  8. MÜLLEROVÁ, Alena; HANZEL, Vladimír. Albertov 16:00 Příběhy sametové revluce. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7422-002-9. Kapitola Slovníček, s. 275. 
  9. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 568. (česky) 
  10. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-05-22]. Dostupné online. (česky) 
  11. Usnesení Předsednictva Federálního shromáždění ČSSR ze dne 11. března 1986 o stanovení volebních obvodů pro volby do Federálního shromáždění [online]. mvcr.cz [cit. 2012-05-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-08-16. (česky) 
  12. 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-05-22]. Dostupné online. (česky) 
  13. kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1385, 1397. (česky) 
  14. NÁVRH na volbu - nových poslanců Sněmovny lidu (příloha 1) [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-05-22]. Dostupné online. (česky) 

Externí odkazyEditovat