Otevřít hlavní menu

Milánský svícen

Románský tzv. Milánský svícen ve svatovítské katedrále

Takzvaný Milánský či Jeruzalémský svícen je lité dílo, jehož nejstarší část měl podle legendy roku 1158 získat český král Vladislav I. z obléhaného Milána a darovat jej pražské katedrále svatého Víta.[1][2][3]

Milánský svícen
Celý svícen
Celý svícen
Základní informace
Jiný název Jeruzalémský svícen
Vznik 1150
1395
1641
Původ Rýn
Máza
Praha
Typ svícen
Vlastnosti
Medium mosaz
mramor
bronz
železo
Umístění
Inv. číslo 10201-V 169
HS 04032
Umístění Katedrála svatého Víta
Status
Památkový status národní kulturní památka České republiky
movitá kulturní památka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

PopisEditovat

Svícen stojí na mramorovém piedestalu trifoliového tvaru s nápisem v gotické majuskuli (Istud est Candelabr(um): de templo salomonis in iherusaleme vi armata receptum in mediolano per duces et barones Boemie: Ao di mo ccc. xc. v hi(c) locat(um) est, česky Toto jest svícen z chrámu Šalamounova v Jeruzalémě, brannou mocí vzatý v Miláně vévodou a pány českými. Byl zde umístěn léta Páně 1395),[4] který byl původně vybarven rumělkou a uhlem.[5] Pod ním je mladší kamenný válec.

 
Barevné odlišení částí nohy.

Noha svícnu je nejstarší a její dekor je složen z figur, lvů a propletených draků a rostlinného ornamentu. Celá kompozice směřuje do středu, ze kterého vybíhá stvol. Noha stojí na třech nožkách, které jsou tvořeny těly bestií s tlapami a otevřenou tlamou k nimž přiléhají další dva draci jejichž krky se nad nimi sbíhají. Na jejich krcích sedí nazí muži, strkající jednu ruku do jejich tlamy a druhou ruku do tlamy za nimi sedícího lva. Tito draci jsou dále propleteni, na pomyslných stranách nohy svícnu, s dalšími draky, kteří se zakusují do noh mužské postavy, vždy jakoby sedící uprostřed mezi jednotlivými nohami svícnu. Jednotlivé postavy se liší svým vzhledem a gesty, všechny ale mají rozkročené nohy a antikizující šat. Jedna z těchto postav je bezvousá, oděna do tuniky s pásem a třásněmi. Na hlavě má věnec, svůj pohled směřuje před sebe a rukami jakoby odtlačí draky vedle sebe. Druhá z těchto tří postav má vousy, opět tuniku a na něm šupinovité brnění včetně límce, rukami se drží úponků a svůj pohled směřuje vpravo vzhůru. Třetí postava je vousatá, oděna pouze do tuniky, opět se drží úponků a vzhlíží vzhůru. Tři nahé postavy rovněž vzhlíží vzhůru, přičemž jedna má bederní roušku a jedna má vousy. Všechny postavy pak mají sandály.

Dřík svícnu je tvořen třemi balustrovými částmi, které jsou zdobeny rostlinným ornamentem. Na spodní části je vévodský znak a nápis LEOPOLDVS GVILIELMUS ARCHIDVX AUSTRIӔ FE 1641. Z vrcholu dříku, na kterém stojí beránek s pozvednutou levou nohou (ve které měl původně prapor), vybíhá sedm větších ramen a šest menších ramen esovitého tvaru. Na kalíšcích delších ramen jsou poprsí sv. Václava s korunou a praporem, Cyrila s infulí a ratolestí, Víta s korunou, Metoděje s knihou, píšícího Vojtěcha v kutně, Ludmily s plachetkou na hlavě a Anežky s modelem kostela, rovněž s plachetkou.

HistorieEditovat

První písemná zmínka je o noze svícnu v kronice tak řečeného Dalimila dokončené před rokem 1314. Kronika říká, že ji král Vratislav získal i s další kořistí při dobytí Milána a stojí před oltářem u sv. Víta v Praze. Její původ pak má být v Šalamounově chrámu v Jeruzalémě.[P 1][P 2][6][7] Obléhání se však účasnil král Vladislav v roce 1158 po němž se vrátil kvůli nemoci domů.[1] Podobný příběh je také v Pulkavově kronice, jejíž první redakce navíc sděluje, že král vzal nohu v milánském kostele, v němž se nacházely ostatky třech králů.[P 3][8] Získání svícnu někteří autoři kladli později jako dar biskupu Danielovi.[1] V roce 1641 nechal k noze Leopold Vilém vyrobit nový svícen.

RestaurováníEditovat

V roce 1988 byl svícen prohlédnut, očištěn a přepatinován.[9] V roce 2010 byla podle nohy svícnu vytvořena gumová forma pro výrobu odlitku, posléze byl svícen očištěn od nečistot a konzervačního vosku, vyleštěn a opět konzervován voskem.[10]

HistoriografieEditovat

Literatura zmiňující se od konce 16. století o svícnu se z počátku pouze omezovala na jeho umístění a původ, na základě nápisu na podstavci svícnu. Posléze uváděla zhotovení nového dříku arciknížetem Leopoldem v roce 1641. Až Jan Dubravius roku 1687 píše, že noha svícnu je zdobena velmi ušlechtile pojatými proplétajícími se postavami mladíků.[1][11] Mnozí autoři vycházející z legendy věřili, že původ svícnu je v Jeruzalémě, takže se jejich datace pohybovala od 6. do 9. století.[1][12]

Friedrich von Raumer roku 1817 poznamenal, že se jistě nejedná o židovskou práci, ale spíše o Byzantskou, avšak sám přiznává značnou uměleckost a charakterističnost, kterou bychom nečekali ani v pozdně-byzantské době a navrhuje jeho bližší prozkoumání.[13]

Josef Dobrovský roku 1828 vyvrátil verzi příběhu, podle které měl svícen darovat biskup Daniel účastnící se bojů v Miláně, a Dalimilův příběh označil za nevěrohodný.[14]

Jako první samostatnou studii o noze svícnu napsal Carl Weiss roku 1858, který označil vztah figur se lvy a draky jako běžné vyobrazení souboje dobra se zlem.[15] Vyvrací však teorii Arthura Martina, který interpretoval motivy pomocí severské mytologie jako děti Lokiho a Angrbody – jmenovitě jako Hel, vlka Fenrira draka Midgara, které bojují s Týrem a Ásy.[16] Podle Weisse se spojení svícnu s příběhy z islandské Eddy u křesťanského předmětu zdá jako nesmyslné, konstatuje také, že styl svícnu zapadá do druhé poloviny 12. století. Weiss také vyloučil možnost, že by pražská noha svícnu patřila k dříku z Klosterneuburgu, jemuž chybí noha.

Rovněž Legis-Glückselig označuje nohu za velmi podobnou předgotickému umění z období kolem roku 1200.[17] Milánskému svícnu se věnoval rovněž Anton Springer se ve své ikonografické studii svícnů z roku 1860.[18] Nalezl jisté spojitosti sedmiramenných svícnů s menórou na Titově oblouku, která má na svém podstavci vyobrazeny leviatany. I přes to, že nejde o věrné zobrazení svícnu z Šalamounova chrámu, nepochybuje o něm jako vzoru pro pozdější sedmiramenné svícny. Časté zpodobnění noh svícnů ve tvaru zvířecích nohou či draků vysvětluje jednoduše jako odraz jejich mobilnosti, nebo jako pokračování antické tradice v zobrazení zvířat, která jsou lákána světlem. Svícen jako zdroj světla spojil pomocí několika textů a citátů z bible[19] s Kristem čí církví samotnou, která triumfuje nad mocnostmi noci, pod nímž se dá hledat pozemské zpřítomnění ráje nebo také pokoření netvorů a zvířat a proměnění divoké povahy ve věčný mír v životě světla. Má jít o parafráze žalmů, takže nahé postavy na zvířatech vyjadřují mír, bezmocnost zla a ochranu slabých a nevinných. Proto tváře postav nevyjadřují bázeň a ohlížejí se po světle, jež je chrání. Podle něj za předpokladu, že je svícen spojen s Kristem, zobrazení draků a lvů na jeho noze může být jejich symbolickým pošlapáváním, které je zobrazeno na několika diptyších.[20]

Bernhard Grueber roku 1872 dodává, že noha svícnu svou kompozicí a kostýmy odkazuje na Karolinské období, což můžeme srovnat například s Tassilovým kalichem, navíc označuje svícen za byzantskou práci 12. až 13. století.[21]

Karel Mádl se svém článku z roku 1884 udivoval nad absencí jakékoli zmínky o svícnu v dobové kronice kanovníka Vincence, který se osobně účastnil tažení na Milán.[22] Ten ve své kronice vypráví, že po pokoření Milána 8. září 1158 obdržel král Vladislav od Fridricha Barbarossy umělý diadém, který kdysi císaři daroval anglický král, a před svým návratem do Čech tisíc hřiven a jiné dary. Pro Mádla bylo zvláštní, že se kronikář nezmínil ani slovem o jistě tak vzácném a starobylém předmětu. Ikonografii svícnu vysvětluje pomocí nápisu na Gloucesterském svícnu[P 4] a konstatuje: drakovité nestvůry vždy byly představitelem zla, a zejména lvi, neboť dle písma obchází ďábel jako lev řvoucí, hledaje koho by pohltil; světlo pak symbolicky vyznačuje nadšení víry. Uchvacuje-li zlo, ďábel, satanáš člověka, jest jediná spása tohoto ve světle víry, a k tomu pohlíží mužové na noze pražského svícnu. Mádl byl rovněž skeptický k tomu, že by tak malá noha nesla sedmiramenný svícen, což vychází z označení jako Šalamounova svícnu. Na svícnu údajně také našel zbytky zlacení.

Další badatel F. J. Lehner označil tak mistrně provedené dílo jedině jako italské díky staré římské tradici a zkušenosti.[23]

Václav V. Štech vyslovil názor, že styl nohy svícnu je nejvíce podobný fragmentu z Remeše (kolem poloviny 12. století), který i přes svou plošnost a schematický ornament typický pro Německo, projevuje podobný vztah postav k ornamentu a příbuznou kompozici.[2] Trivulziův svícen, který byl rovněž s pražským svícnem spojován, označil za rozhodně mladší a mnohem plošší ve svém ornamentu. Noha pražského svícnu se podle něj vyznačuje dokonalou rovnováhou postav, zvířat a ornamentu, znamenitou znalostí těla v pohybu a úplným zvládnutím draperie, čímž předčí i Remešský fragment. Svícen označil za francouzské dílo z první poloviny 12. století, soudě podle podobných slonovinových diptychů a charakteristického postavení nohou.

Otto von Falke, který publikoval rozsáhlý katalog středověkých svícnů, se zastává starší teorie o společném původu pražského svícnu a Trivulziova svícnu (kolem 1200), obojí údajně od Mikuláše z Verdunu.[24] U postranních postav pražského svícnu vidí předlohu ve skupině svícnů, na nichž jsou zobrazeny postavy sedící nad hlavou, z nichž vybíhají prameny ornamentu. Nahé postavy pak srovnal s říčními bohy na Trivulziově svícnu nebo s postavami na čele relikviáře Anna II. z roku 1183 rovněž od Mikuláše. Podle něj pražský svícen spojuje stejné podněty, jaké měla dílenská tvorba Mikuláše z Verdunu a Reniera z Huy na formu a dekoraci malý svícnů v oblasti Mázy z 12. století.

Jelikož se má za to, že pražský svícen měl sedm ramen, byl ve své publikaci zmíněn kolínským historikem Peterem Blochem, který se detailně věnoval těmto víceramenným svícnům.[25] Jejich původ hledal ve svícnu, který stál na oltáři v Šalamounově chrámu (menora), později zobrazeném na Titově oblouku. Symbol sedmiramenného svícnu byl podle něj přejat již ranými křesťany a jeho ramena chápána jako sedm darů ducha svatého. Tento typ svícnu byl brzy také spojen se stromem Jesseho a Kristem, svícen tak odkazuje na Starý i Nový zákon, čímž jej lze spojit se stromem života. Bloch rovněž poukazuje na to, že Církev je spojena s konceptem Nebeského Jeruzaléma a doprovázena ideou Nového chrámu. Právě sedmiramenný svícen byl umístěn Karlem Velikým společně s modelem trůnu v jeho novém chrámu, kterým ideologicky rekonstruuje Šalamounův chrám, čímž se pomyslně pasuje na nového Šalamouna a vládce křesťanstva. Pražský svícen, který datuje roky 1130–40, asocioval Bloch spolu s Remešským, Trivulziovým a Brunšvickým svícnem se stromem Jesseho a jako nejstarší příklad uvedl svícen v Klosterneuburgu. V pozdějším článku vidí Bloch podobnost stylu hlav a ornamentu na pražském svícnu s bronzovými dveřmi z Hnězdna a navrhuje původ obou v Čechách, možná v Praze, a to i přes tradovaný původ, jež však považuje za pouhou legendu.[26]

Oproti tomu Mašín a Fillitz vyvrací Blochovu teorii a podporují názory Falkeho, že pražský svícen, jehož způsob zpracování postav a prostoru vrcholí v díle Mikuláše z Verdunu, není nutně ze stejné doby nebo okruhu umělců.[27] Nohu svícnu zařadili mezi fragment z Remeše a milánský svícen. Jako jediné možné období, kde mohlo takové dílo vzniknout, vidí okolo roku 1160 v oblasti Mázy a Lotrinska. Stejný názor má Klement Benda, opíraje se o aktuální poznatky o českém kovolitectví a nové datování hnězdenských dveří do pozdější doby, svícen však datuje před polovinu 12. století.[28]

StylEditovat

Kompozičně se noha svícnu řadí do 12. století, její trojdílné členění se vyskytuje již od 11. století.[1] Anežka Merhautová nepovažuje zařazení svícnu Hermannem Fillitzem mezi fragment svícnu z Remeše (kolem poloviny 12. století) a Trivulziův svícen v Miláně (kolem 1200) za relevantní, protože oba svícny jsou odlišně zpracovány, plochy dračích křídel výrazněji dominují v jejich kompozici a pražský svícen má jiné pojetí figur, které jsou výrazněji individualizovány, z čehož jde předpokládat nějaký vzájemný vnitřní vztah.[1] Postavy pražského svícnu srovnává s prací Reniera z Huy a jím ovlivněných děl, především s křtitelnicí z Lutychu (1107-18), dále s kadidelnicí z Muzea v Lille (2. čtvrtina 12. století). K jejich rozevlátým rouchům a poloze nohou vidí možnou paralelu u Lutyšské knižní desky (3. čtvrtina 12. století), nebo vzdálenou podobnost s vyobrazením Maiestas Domini v lutyšském sakramentáři (kolem 1164), s postavami přenosného oltáře sv. Mořice ze Siegburgu (kolem 1160) či na slonovinové desce lutyšského evangeliáře (1100-1120).[1] Krunýř u jedné z postav porovnává se slonovinou z 10. století, skříňkou z Troyes (11.století) a s figurou sv. Mořice na desce knihy v Gutenberg-Museum v Mohuči (11. století). Roucho třetí ověnčené postavy pak srovnává s postavami na víku slonovinové Lipsanotéky (4. století) a na antických sarkofázích, čímž dodává, že roucha všech tří postav mají svým vzhledem původ v antice.[1]

IkonografieEditovat

PůvodEditovat

MateriálEditovat

Označení materiálu, z kterého je noha svícnu vyrobena není v literatuře jednoznačné. Často je uváděn bronz, noha je však vyrobena z mosazi.[5][29]

UmístěníEditovat

ExpoziceEditovat

Svícen byl součástí výstavy Pražský hrad v umění poštovní známky v roce 2010.[30] Noha svícnu byla od 23. listopadu 2017 v Moskvě ve Státním historickém muzeu na výstavě Příběh pražského hradu.[31][32]

Jeden z dvou odlitků nohy svícnu je vystaven v expozici Příběh pražského hradu.

LiteraturaEditovat

  • AMBROS, August Wilhelm. Der Dom zu Prag. Prag: K. André, 1858. 375 s. Dostupné online. S. 165, 178. (německy) 
  • ZACHARIAS, Sandra K. Brass making in medieval western Europe. CIM bulletin: Canadian Institute of Mining and Metallurgy. March 1984, roč. 77, čís. 863, s. 110–114. ISSN 0317-0926. (anglicky) 
  • MARTINOT, L.; TRICHERINI, P.; GUILLAUME, J. Le rôle des méthodes de laboratoire dans la recherche de la provenance de dinanderies médiévales. Application aux fonts baptismaux de Tirlemont, aux chandeliers des abbayes de Postel et de Parc des Musées Royaux d'Art et d'Histoire de Bruxelles et aux fonts baptismaux de Saint-Barthélemy à Liège. Académie Royale de Belgique. Bulletin de la Classe des Beaux-Arts. Roč. 1997, čís. 8, s. 19–36. (francouzsky) 
  • SEAVERS, Stephanie; WESELOWSKA, Catia Viegas. Light and Virtue: The Gloucester Candlestick. In: CLARKE, K.P.; BACCIANTI, Sarah. On Light. Oxford: Society for the Study of Medieval Languages and Literature, 2014. Dostupné online. ISBN 0907570291, ISBN 9780907570295. S. 177–194. (anglicky)
  • BAŽANT, Jan. Umění českého středověku a antika. Praha: KLP, 2000. 271 s. Kapitola Vladislav II. a říše římská, s. 90–92. 
  • CAILLET, Jean-Pierre. Et magnae silvae creverunt... Observations sur le thème du rinceau peuplé dans l'orfèvrerie et l'ivoirerie liturgiques aux époques ottonienne et romane. Cahiers de Civilisation Médiévale. Janvier-Mars, roč. 38, čís. 149, s. 23–33. Dostupné online. (francouzsky) 
  • BASSAN, E. Enciclopedia dell' Arte Medievale. Svazek IV. Roma: Instituto della Enciclopedia Italiana, 1993. 879 s. Kapitola Candelabro, s. 121–129. 

Související článkyEditovat

OdkazyEditovat

Poznámky pod čarouEditovat

  1. Kapitola č. 47: Čechové v městě prví biechu, z města najlepšie klenoty vzěchu. Ješče stojí na hradě u svatého Víta noha sviecnova, pravie, by byla Šalomúnova. Tu sú byli Mediolaněné z Jeruzaléma vzěli, když sú byli s Titem a s Vespezianem na Židy jeli. Móžeš tu nohu, ač chceš, před oltářem u sv. Víta ohledati. To věz, že nynějšie dielo nemóž sě jiej vrovnati.
  2. Redakce ze Zebererova rukopisu (před 1459) uvádí dodatečnou informaci o vzhledu a materiálu: Ještě-ť stojí noha sviecnóv u svatého Víta na hradě, z mosazi vtipně slita.
  3. Kapitola 65: Boemorum eciam principes hoc tempore pedem candelabri quondam per Salomonem in templo Jerusalem opere fusorio fabricati et delatum in Mediolanum multo labore recipientes in Pragensem ecclesiam apportaruut, qui hodierna die mire artis ingenio cunctis videntibus ostenditur esse factus.
    První redakce (B): Prefatus itaque rex Wladislaus in signum tante victorie intrans ecclesiam, in qua tres magi, qui Deo munera obtulerunt, iacebant, recepit ibidem pedem candelabri, quod quondam per Salomonem in templo iherosolimatano fusorio opere fabricaium, factum et datum fuerat, et eundem pedem Pragensi ecclesie apportavit, qui budierno (bodierna) die ceruere volentibus mire subtilitatis ingenio ostenditur esse factus.
    Česká verze (po 1374): Toho času také kniežě jednu nohu sviecnovú litú, ješto někdy Salomon v chrámě Jerusalemském slil jest byl, do Mediolana přinesenú, do pražského kostela s velikú prací přinesl, jakož i dnes to znamenito jest.
  4. Doctrina refulgens/Predicat ut vicio non tenebretus homo.

ReferenceEditovat

  1. a b c d e f g h i MERHAUTOVÁ, Anežka. Noha tzv. Milánského svícnu. Umění. Časopis Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky.. 1991, roč. 39, čís. 6, s. 490–502. ISSN 0049-5123. 
  2. a b ŠTECH, Václav Vilém. Umělecké poklady Čech. sbírka význačných děl výtvarného umění v Čechách od nejstarších dob do konce XIX. století. Příprava vydání Zdeněk Wirth, Karel Buchtela. Svazek 1. Praha: Štencův grafický kabinet, 1913. 80 s. Kapitola Noha tak. ř. Milánského svícnu v chrámě svatovítském, s. 1–2. 
  3. MÁDL, Karel Boromejský. Dva svícny v katedrále svatovítské v Praze. Ruch. obrázkový časopis pro zábavu a poučení. 5. září 1884, roč. VI., čís. 25, s. 411–412. Dostupné online. 
  4. ROUČEK, Rudolf. Chrám sv. Víta, dějiny a průvodce. Praha: Universum, 1948. 111 s. S. 32. 
  5. a b ŠTVERÁK, Bohumil. Vyhodnocení rozborů skupiny vybraných bronzových plastik. [s.l.]: [s.n.], 1991. 71 s. S. 63–70. Nepublikováno, Správa pražského hradu, Oddělení uměleckých sbírek, HS 40302. 
  6. JIREČEK, Josef. Rýmovaná Kronika česká tak řečeného Dalimila. Praha: Matice česká, 1877. 228 s. (Památky staré literatury české. Číslo II. Kronika Dalimilova. Řada I. Oddíl I.). Dostupné online.   Dílo Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila/XLVII ve Wikizdrojích (česky). 
  7. Spolek historický v Praze. Dalimili Bohemiae chronicon; Annales Heinrici Heimburgensis; Vita Karoli IV Imperatoris; Sermones post mortem Karoli IV Imperatoris per Johannem, Archiepiscopum Pragensem, et Mag. Adalbertum Ranconis de Ericinio facti; Johannis Neplachonis, abbatis opatovicensis, Chronicon; Johannis de Marignola Chronicon;. Svazek III. Praha: [s.n.], 1882. 636 s. (Fontes Rerum Bohemicarum (Prameny dějin českých)). Dostupné online. S. 97. 
  8. Spolek historický v Praze. Przibiconis De Radenin Dicti Pulkavae Chronicon Bohemiae.- Laurentii De Brzezowa Historia Hussitica. - Excerpta Ex Historia Laurentii De Brzezowa. - Laurentii De Brzezowa Carmen De Victoria Bohemorum Apud Domazlitz. - Chronicon Universitatis Pragensis. - Chronicon Bartossek De Drahonicz. - Additamentum Ad Chronicon Bartossek De Drahonicz.. Svazek V. Praha: [s.n.], 1893. (Fontes Rerum Bohemicarum (Prameny dějin českých)). Dostupné online. Kapitola Kronika Pulkavova, s. 97, 102. 
  9. NOVÁKOVÁ, Alena. Restaurátorská zpráva o prohlídce a restaurování t. zv. Milánského též Jeruzalémského svícnu z chrámu sv. Víta v Praze. [s.l.]: [s.n.], 26. 11. 1988. Nepublikováno, Správa pražského hradu, Oddělení uměleckých sbírek, HS 40302. 
  10. KUBÍČEK, Jaroslav. Milánský sloupový svícen. Restaurátorská zpráva k provedené konzervaci povrchu sloupového svícnu. Praha: [s.n.], 6. 9. 2010. Nepublikováno, Správa pražského hradu, Oddělení uměleckých sbírek, HS 40302. 
  11. DUBRAVIUS, Jan. Historia Bohemica. Bibliopolae Wratislaviensi: Johannis Georgii Steck, 1687. 192 s. Dostupné online. S. 332. (latinsky) 
  12. PODLAHA, Antonín; ŠITTLER, Eduard. Chrámový poklad u sv. Víta v Praze: jeho dějiny a popis. Praha: Dědictví sv. Prokopa, 1903. 610 s. Dostupné online. S. 256–257. 
  13. VON RAUMER, Fridrich. Reise-Nachrichten. In: BÜSCHING, Johann Gustav Gottlieb. Wöchentliche Nachrichten für Freunde der Geschichte, Kunst und Gelahrtheit des Mittelalters. Breslau: Korn, 1817. Dostupné online. S. 19–26. (německy)
  14. DOBROVSKÝ, Josef. Stellen aus der Geschichte der Hohenstaufen von Friedrich von Raumer, die sich auf Böhmen beziehen. Monatsschrift der Gesellschaft des vaterländischen Museums in Böhmen. 1828, čís. II, s. 254–243. Dostupné online. (německy) 
  15. WEISS, Carl. Der romanische Leuchterfuss im St. Veitsdome. In: HEIDER, Gustav Adolph; EITELBERGER VON EDELBERG, Rudolf. Mittelalterliche Kunstdenkmale des österreichischen Kaiserstaates. Stuttgart: Ebner & Seubert, 1858. Ilustrace. Dostupné online. S. 197–200. (německy)
  16. MARTIN, Arthur. Divers monuments d'orfévrerie religieuse. Mélanges d'archéologie, d'histoire et de littérature. 1849, čís. I, s. 107–123. Dostupné online. (francouzsky) 
  17. LEGIS-GLÜCKSELIG, Gustav. Der Prager Dom zu St. Veit. Prag: Carl Wilhelm Medau, 1855. 141 s. Dostupné online. Kapitola Uber den sogenannten Jerusalemischen Leuchterfuss im Prager Dome, s. 83–85. (německy) 
  18. SPRINGER, Anton. Ikonographische Studien. IV. Der bilderschmuck an romanishen Leuchtern. Redaktor Karl Weiss. Mittheilungen der K.K. Central-Commission. November 1860, čís. 11, s. 309–322. Dostupné online. (německy) 
  19. Iz 11, 8 (Kral, ČEP); Mt 4, 16 (Kral, ČEP)
  20. Žl 91, 13 (Kral, ČEP)
  21. GRUEBER, Bernhard. Die Kunst des Mittelalters in Böhmen. Der Salomon'sche Leuchter. Mittheilungen der K. K. Central-Commission zur Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale. 1872, roč. XVII., s. XXXIV–XXXVI. Dostupné online. (německy) 
  22. MÁDL, Karel Boromejský. Dva svícny v katedrále svatovítské v Praze. Ruch. obrázkový časopis pro zábavu a poučení. 5. září 1884, s. 411–412. 
  23. LEHNER, Ferdinand Josef. Dějiny umění národa českého. Svazek III. Praha: Česká graf. akc. společnost Unie, 1907. 3 svazky. Dostupné online. S. 625, 626. 
  24. VON FALKE, Otto; MEYER, Erich. Romanische Leuchter und Gefässe, Giessgefässe der Gotik. Berlin: Deutscher Verein für Kunstwissenschaft, 1935. 121 s., 228 Tafelns. (Denkmäler Deutscher Kunst. Bronzegeräte des Mittelalters; sv. I.). DOI:https://doi.org/10.11588/diglit.21161. S. 8, 12, 14, 16, 28, 35. (německy) 
  25. BLOCH, Peter. Siebenarmige Leuchter in christlichen Kirchen. Koln: M. Dumont Schauberg, 1961. 190 s. (Sonderdruck aus dem Wallraf-Kichartz-Jahrbuch; sv. III). Dostupné online. S. 137. (německy) 
  26. BLOCH, Peter. Die Zeit der Staufer. Svazek II. Stuttgart: Württembergisches Landesmuseum, 1977. 2 svazky. Kapitola Bronzen: 645 Leuchterfuß (Gipsabguß), s. 495. (německy) 
  27. FILLITZ, Herman; MAŠÍN, Jiří. Romanik in Böhmen. München: Prestel-Verlag, 1999. 282 s. ISBN 3-7913-03910. Kapitola Die Gnesener Türen und der Prager Leuchterfuß, s. 239, 240, 249. (německy) 
  28. BENDA, Klement. Dějiny českého výtvarného umění. Příprava vydání Rudolf Chadraba. Svazek I. Praha: Československá akademie věd, 1984. 410 s. S. 137–139. 
  29. kolektiv autorů. Příběh pražského hradu. Praha: Správa pražského hradu, 2003. 500 s. ISBN 80-86161-72-2. Kapitola 25. Hildebert a Everinus, s. 145. Text k ilustraci od Mileny Bravermanové. 
  30. BÍLÁ, Martina. Výstava představuje Pražský hrad na poštovních známkách | Radio Praha. Český rozhlas. Dostupné online [cit. 2017-12-30]. (česky) 
  31. АЙЗПУРВИТ, Катерина. Пражский Град на фоне Кремля | Радио Прага. Český rozhlas. Dostupné online [cit. 2017-12-29]. (rusky) 
  32. Zeman v Moskvě otevřel výstavu z pokladů Pražského hradu | Svět. Lidovky.cz [online]. 2017-11-23 [cit. 2017-12-29]. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat