Otevřít hlavní menu

Michal Josef Fessl

český teolog, vysokoškolský pedagog a římskokatolický duchovní

Prof. ThDr. Michal Josef Fessl (29. září 1788 Praha6. února 1863 Vídeň) byl katolický kněz, profesor církevních dějin a kanonického práva v Praze, rektor kněžského semináře, stoupenec učení Bernarda Bolzana, odpůrce absolutismu a centralismu.

Michal Josef Fessl
Michal Josef Fessl
Michal Josef Fessl
Narození 29. září 1788
Praha
České královstvíČeské království České království
Úmrtí 6. února 1863
(ve věku 74 let)
Vídeň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Alma mater Univerzita Karlova
Povolání římskokatolický duchovní
Nábož. vyznání římskokatolické
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ZačátkyEditovat

Vystudoval Univerzitu Karlovu, kde získal erudici v teologii, historii a církevním právu. Na kněze byl vysvěcen v roce 1811. V roce 1813 byl jmenován suplentem a v roce 1816 profesorem církevních dějin a kanonického práva na biskupském ústavu v Litoměřicích. Ve 27 letech se stal spirituálem litoměřických seminárních alumnů a přísedícím (asesor) litoměřické biskupské konzistoře. Litoměřický biskup Josef Hurdálek si ho vybral do svého sboru poradců. Fessl se seznámil s Bernardem Bolzanem a záhy se stal jeho přesvědčeným stoupencem.

Bolzanovo učeníEditovat

I když přímé působení Bernarda Bolzana (18711848) trvalo relativně krátce, tento filozof, teolog a matematik měl mimořádně veliký vliv na soudobou inteligenci, včetně kléru. Jeho „Poučné proslovy“ (Erbauungsreden) a „Učebnice náboženské vědy“ (Religionswissenschaft) se snažily dosáhnout smíření mezi římskokatolickou církví a Leibnizovou „rozumovou filozofií“ a v kontrastu s tomistickou scholastikou se snažily současné „praktické křesťanství" nahradit humanitní láskou k bližním. Tyto stručně formulované cíle hlásal Bolzano ve svých proslulých exhortách (tj. veřejných přednáškách), které mimo jeho studentů navštěvovali ve velkém počtu a s horlivým nadšením čeští i němečtí vzdělanci.

Tajný spolekEditovat

Fessl, stojící v čele litoměřického semináře, byl pracovitý a velmi energický. Jeho radikální názory občas budily nesouhlas dokonce i u jeho učitele Bernarda Bolzana. Biskup Josef Hurdálek bohužel podcenil Fesslův radikalismus, který zvláště v době absolutismu a centralismu musel u světských i církevních vedoucích kruhů vzbudit odpor. V Litoměřicích v letech 18131820 působil jeden z nejvýznamnějších „kruhů bolzanistů“ v čele s mladým Fesslem a dalšími českými i německými významnými osobnostmi, především duchovními. Z Čechů je nutno na prvním místě uvést biskupa Josefa Hurdálka, jemuž pomáhal sekretář František Schneider, kanovníci kapituly Jan Tachezzi, Václav Kára a Vincenc Zahradník, který nahradil odcházejícího Františka Schneidera. Fessl se pokusil čelit centralistickému absolutismu a založil přímo v semináři polotajný „Křesťanský spolek“ (Christenbund), který usiloval o dosažení „osobního dokonalého vědeckého poznání“. Ještě před bolzanisty v Litoměřicích aktivně působil český kruh v čele s Josefem Jungmannem, jenž zde jako první učil češtinu jak na gymnáziu, tak v semináři. Tento zakladatel moderní české jazykovědy pracoval v Litoměřicích do roku 1815, pak odešel do Prahy. Vztah jugmannovců a bolzanistů se zcela logicky nesl ve znamení nesouhlasu a napětí. Zastánci Jungmanna bolzanistům např. vytýkali malou snahu povzbuzovat, rozšiřovat a uplatňovat obrození českého národa, probouzet a šířit český jazyk, kulturu a vědu. Jejich někdy až naivní slovanofilství bylo bolzanistům naprosto cizí. Šlo jim totiž především o nalezení souladu mezi vírou a rozumem, o citlivé reagování na současné problémy společnosti a postupné uplatňování nových snah, které by vedly k demokratizaci společnosti.

Reakce proti bolzanistůmEditovat

Protože se nepodařilo zlikvidovat činnost bolzanistických bohoslovců, byla ustavena zvláštní vyšetřovací komise. Na ukončení činnosti bolzanistů a Fessla se podílel především bývalý litoměřický kanovník Antonín Hirnle, který měl zde své důvěrníky, mezi nimi i MUDr. Kottnauera. V této době byl však vliv Fessla takový, že se i členové konzistorní rady řídili jeho názorem. V diecézi začal proto narůstat odpor proti Hirnlemu, zvláště mezi staršími kněžími. V Praze mezitím Bolzano pokračoval ve své činnosti, která se však stále více odchylovala od dosavadní církevní teorie a praxe. Upadl proto v podezření, že otevřeně šíří bludy, nerespektuje vyhlášené zázraky a zjevení. Bolzano totiž pokládal za dostatečný důvod pravdy mravnost, vyslovil pochybnosti o dědičném hříchu atd.

DůtkaEditovat

Fessl zatím pro seminář vypracoval velmi přísný denní řád a k šíření svých radikálních myšlenek využíval i kázání. Bolzano se marně pokoušel přimět Fessla k umírněnosti a k rozpuštění tajného spolku. Všichni seminaristé samozřejmě do tohoto spolku nepatřili, a tak mezi nimi rostla nevraživost. I když byl později spolek zrušen, zůstali někteří členové dál jeho tichými příznivci (např. J. Dittrich, apoštolský vikář v Sasku, J. Krejčí, generální vikář v Praze, filozof Vincenc Zahradník a další). Na biskupa Hurdálka a pražského arcibiskupa Chlumčanského se proto obrátil vídeňský nuncius s žádostí o bližší informace o situaci v Litoměřicích. Jejich odpověď ho v podstatě uspokojila a přesvědčila, že žádné nebezpečí nehrozí. O Fesslově skupině podával zprávy bývalý rektor semináře Faulhaber a Hirnle, a to především císařskému dvornímu faráři Jakubu Frintovi. Ve Vídni tak vzrůstala obava z možného šíření deismu a z nebezpečí plynoucího ze spojení s „tajnými filantropickými společnostmi“. Všechny tyto informace vedly nakonec k prošetřování přímo v semináři a biskup Hurdálek byl povinen udělit Fesslovi důtku, aby ho zachránil.

Proces a uvězněníEditovat

Řím však pociťoval z růstu tajných spolků a z činnosti Bolzana stále větší obavy. Nakonec padlo rozhodnutí Fessla i Bolzana odvolat. Papežská kurie proto zaslala 18. prosince 1819 biskupovi Hurdálkovi breve, obsahující velice důraznou a ostrou kritiku a požadující Fesslovo odvolání. Hurdálek nařídil přísné vyšetřování, které prokázalo, že řada informací byla nadsazena, nesprávná nebo zmanipulovaná. Přesto však zprostil Fessla všech jeho funkcí. V čele ustavené státní vyšetřovací komise stál dvorní farář Jakub Frint a jejími členy byli císařský lékař Stifft a referent pro církevní záležitosti Lorenz. Po ukončení vyšetřování vypracoval Stifft celkové velice tvrdé obvinění, v němž Fessla označil za svůdce mládeže a zločince. Podle podaného návrhu měl být dopraven k dalšímu vyšetřování přímo do Vídně. Proto 11. února 1820 přijel do litoměřického semináře policejní komisař Strobel s doprovodem. Mezitím byly místnosti vyučujících v semináři prohlédnuty, zvláště pak Fesslova, Wernerova a Krombholzova, a zabaveny všechny nalezené písemnosti a knihy, které Frint následně prostudoval. K výslechu se museli dostavit i seminaristé a členové tajného spolku. Zpráva z vyšetřování nakonec došla k závěru, že šlo o vyvrácení křesťanství a zničení náboženství, aby mohla být připravena politická revoluce. Biskup Hurdálek později řekl svému nástupci Hillemu, že se s obžalovanými nezacházelo nestranně a spravedlivě, ale zaujatě. Podle něj neměl tajný spolek politické cíle, snažil se jen šířit, upevňovat a zdokonalovat mravní a vědecké vzdávání svých členů. Ve Vídni byl Fessl pět let vězněn v separaci vídeňského kláštera servitů. V roce 1825 požádal litoměřického biskupa Mildeho a císaře, aby byl ze separace uvolněn. Milde jeho propuštění podmínil tím, že veřejně odvolá všechno nesprávné, co činil. Fessl na tuto podmínku přistoupil. Bolzano a jeho přívrženci chápali jeho odvolání jako zradu.

Závěr životaEditovat

Po propuštění z vězeňských klášterů zůstal Fessl do roku 1832 ve Vídni. Za svého života, zvláště ve Vídni, psal do různých církevních, literárních a školských časopisů. Největší uznání si dobyl tím, že vydal mnohé Bolzanovy spisy. Uspořené peníze věnoval na podporu „blahobytu v národě českém a české literatury“. Zemřel ve Vídni v roce 1863. Českému muzeu odkázal 12 tisíc svazků ze své knihovny, které se staly jednou z nejcennějších částí muzejní knihovny a 3 256 zlatých. Celý proces s tajným spolkem a s bolzanisty v čele s Fesslem byl mimořádný svou agresí a exemplárností v celé habsburské monarchii.

OdkazyEditovat

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat