Klasicistní architektura v Česku

Klasicistní architektura v českých zemích jako hlavní architektonický proud nastupuje na konci období vrcholného a pozdního baroka, které od svého rozmachu v době po bitvě na Bílé hoře bylo nebývale silným architektonickým stylem až do druhé půli 18. století, spjatým především s panováním Marie Terezie (17401780), po jejíž smrti byl tento styl stále častěji nahrazován klasicismem a po něm empírem.

Klasicistní styl II. nádvoří Pražského hradu, uprostřed barokní Kohlova kašna, vlevo barokně-klasicistní kaple svatého Kříže
Stavovské divadlo

Rozvoj klasicismu editovat

V dějinách architektury se tento styl objevil v západní Evropě (především ve Francii a Anglii) po pozdním baroku a rokoku a později se rozšířil téměř po celém světě a lze ho přibližně ohraničit roky 1750 a 1850.

Zatímco zejména v sakrální architektuře ještě přežívalo barokní tvarosloví, mnoho nových staveb vznikalo souběžně ve stylu rokoka i klasicismu. V souladu s obecnější uměleckou tendencí klasicismu navázal na ideály a formu antické řecké a římské architektury; obdivoval racionalitu jejích postupů a převzal tradiční architektonické prvky při použití novověkých stavebních metod.[1] Kladl důraz na symetrii, geometrii a pravidelnost, stavby mívají rovné linie, trojúhelníkové štíty a sloupy podobné antickým.

Doba rozkvětu klasicismu koresponduje s průmyslovou revolucí.[1] V tomto období také začíná odpoutání architektury od problémů stavební praxe.[2] V klasicistní architektuře existovaly různé proudy v závislosti na období a tradicích různých zemí. Proto je obtížné stanovit přesnou periodizaci tohoto slohu. Lze ho zařadit do širšího proudu založeného na studiu klasické architektury (počínajícího architekturou 16. století), který zůstal v módě po celou dobu 19. století (verze klasicismu vytvořená ve Francii na přelomu 18. a 19. století se označuje jako empír, v období od druhé poloviny 19. století se pak obvykle hovoří o neoklasicismu) a zanechal stopy v novější architektuře (různé monumentalistické tendence dvacátého století i takzvaná nová klasická architektura 21. století).[3]

Čechy a Morava editovat

 
Lichtenštejnský palác na Malostranském náměstí v Praze
 
Letohrádek Kinských v Praze na Smíchově

Vedle tereziánské přestavby Pražského hradu (dokončena roku 1775) v Praze v klasicistním duchu vznikly Stavovské divadlo (Antonín Haffenecker, 1781–1783) a budova Filosofického sálu Strahovské knihovny (Ignác Palliardi, 1783).[4] Ojedinělou moravskou stavbou klasicistního charakteru z té doby je zámek Rájec nad Svitavou (Isidor Canevale, 1763–1769).

Ráz klasicismu měla také pevnostní města, budovaná v 80. letech 18. století Josefem II. na obranu proti pruské invazi: Josefov, Hradec Králové a Terezín.[5] Významnou roli při zavádění jednotné úřední architektury klasicistního rázu měl Franz Anton Leonard Herget, od roku 1767 ředitel pražské Stavovské inženýrské školy a od roku 1788 první český zemský stavební ředitel.[6]

Dobrým příkladem klasicistní sakrální stavby je katolický kostel svatého Kříže v Praze (Jiří Fischer, 1824). Od vydání Tolerančního patentu (1781) si své modlitebny směli zřizovat i nekatolíci, nesměli však pro jejich výzdobu používat honosné prvky barokní architektury, která v té době ještě převažovala u katolických sakrálních staveb. To vedlo k budování střízlivých tolerančních kostelů v klasicistním duchu, z nichž řada se v Česku dochovala.[7] Ovšem i katolické kostely se po osvícenských reformách stavěly podle normovaných plánů, vypracovaných stavebními ředitelstvími ve snaze o jednoduchost a minimalizaci nákladů.[8] Ke pohřebním stavbám té doby patří mimo jiné hrobka Vratislavů z Mitrovic v Čimelicích (Jan Filip Jöndl, 1817).

Kolem roku 1800 se klasicistní sloh prosadil také u reprezentativních staveb, jako je zámek Kačina, budovaný od roku 1806, na němž se podíleli architekti Bernard Poyete, Jan Filip Jöndl a Jiří Fischer,[9] který stojí také za urbanistickým konceptem pražské dělnické čtvrti Karlína. Pozoruhodné jsou drobné klasicistní stavby v lednicko-valtickém areálu, jako je Apollonův chrám (Joseph Georg Kornhäusel a Joseph Franz Engel 1817–1819), ovlivněný francouzskou revoluční architekturou. Parky zámků v Kačině, Lednici/Valticích, Veltrusích i Kynžvartu (samotný zámek Kynžvart empírově přestavěl Peter Nobile v letech 1821–1836) jsou zároveň příklady klasicistního krajinářství.[10] Kolem roku 1800 se začalo více rozvíjet lázeňství, takže byla v klasicistním duchu vybudována města jako Františkovy Lázně a Mariánské Lázně.[11] Proběhla také řada empírových přestaveb starších budov, například přebudování paláce Platýz v Praze v 10. letech 19. století na nájemní dům (stavitel Jindřich Hausknecht)[12] nebo úpravy Nového zámku v Dačicích (Karl Christian Riedl, 1816, a Karl Schleps, 1830–1833). Zajímavým dílem pozdního klasicismu je předměstská vila Letohrádek Kinských v Praze na Smíchově (Heinrich Koch, 1827–1831).

Reference editovat

  1. a b Leonardo Benevolo, Storia dell'architettura moderna, Bari, Laterza, 1973, p. 59.
  2. GIEDION, Sigfried. Spazio, tempo, architettura. Milán: Hoepli, 1984. ISBN 88-203-0682-4, ISBN 978-88-203-0682-3. S. 203. (italsky) 
  3. Pevsner, Fleming a Honour 2005, heslo Neoclassicismo.
  4. Ďurža 2017, s. 54–56
  5. Ďurža 2017, s. 64–69.
  6. Ďurža 2017, s. 59–62.
  7. Ďurža 2017, s. 131.
  8. Ďurža 2017, s. 128.
  9. Ďurža 2017, s. 57.
  10. Ďurža 2017, s. 71.
  11. Ďurža 2017, s. 58.
  12. Ďurža 2017, s. 59