Johannes Stark

německý fyzik, nositel Nobelovy ceny

Johannes Stark (15. dubna 1874, Schickenhof, Bavorsko21. června 1957, Gut Eppenstatt u Traunsteinu) byl německý fyzik a nositel Nobelovy ceny za fyziku (1919) za objev Dopplerova jevu u kanálových paprsků a štěpení spektrálních čar. Stoupenec národního socialismu (nacismu) a představitel tzv. německé fyziky.

Johannes Stark
Johannes Stark.jpg
Rodné jménoJohannes Nikolaus Stark
Narození15. dubna 1874
Freihung
Úmrtí21. června 1957 (ve věku 83 let)
Traunstein
BydlištěNěmecko
Alma materMnichovská univerzita
Povolánífyzik a vysokoškolský učitel
ZaměstnavateléJuliova-Maxmiliánova univerzita ve Würzburku
Greifswaldská univerzita
Univerzita Hannover
RWTH Aachen
Univerzita v Göttingenu
Fyzikálně-technický spolkový ústav
OceněníMatteucciho medaile (1915)
Nobelova cena za fyziku (1919)
Goethe-Medaille für Kunst und Wissenschaft (1939)
Politická stranaNárodně socialistická německá dělnická strana
ChoťLuise Uepler
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Johannes Stark se narodil ve vesnici Schickenhof v tehdejší obci Thansüß (dnes okres Freihung) v okrese Amberg jako syn sedláka.[1] Nejprve navštěvoval Gymnasium Christian-Ernestinum v Bayreuthu [2], poté Staré gymnázium (nyní Albertus-Magnus-Gymnasium Regensburg). Po maturitě s velmi dobrým prospěchem ze všech předmětů[3] studoval fyziku, matematiku, chemii a krystalografii na Univerzitě Ludvíka Maxmiliána v Mnichově. Zde v roce 1897 dokončil doktorát pod vedením Eugena von Lommela disertační prací "Untersuchungen ueber einige physikalische, vorzüglich optische Eigenschaften des Russes" (Zkoumání některých fyzikálních, zejména optických vlastností sazí) a poté zůstal v Mnichově jako asistent svého školitele.

V roce 1900 začal vyučovat na Univerzitě v Göttingenu, kde se brzy habilitoval a v roce 1906 byl jmenován mimořádným profesorem. V roce 1905 objevil optický Dopplerův jev v „kanálových paprscích“ (nyní zvaných katodové záření). V roce 1908 byl po tříletém intermezzu na TH Hannover[4] jmenován řádným profesorem na RWTH Aachen. V roce 1913 prokázal štěpení spektrálních čar v elektrickém poli, které se dnes nazývá Starkův jev. V témže roce byl zvolen dopisujícím členem Akademie věd v Göttingenu.[5] V roce 1917 odešel na Univerzitu v Greifswaldu. V roce 1919 obdržel za své dva objevy Nobelovu cenu za fyziku[6] a v roce 1920 odešel na Univerzitu ve Würzburgu. Zde se v roce 1921 setkal s odporem kolegů v souvislosti s neúspěšným pokusem o habilitaci svého studenta Ludwiga Glasera. Po porážce v tomto konfliktu Stark v roce 1922 na protest rezignoval na svou profesuru. Uchýlil se do svého domova v Ullersrichtu u Weidenu v Horní Falci, za peníze z Nobelovy ceny založil soukromou laboratoř a začal podnikat, nejprve jako výrobce porcelánu (Bavaria Porzellanmanufaktur AG), poté jako majitel cihelny. Když byl v tomto období jmenován prezidentem Physikalisch-Technische Reichsanstalt (PTR), nepočítalo se s ním, a to ani pro další jmenování, což ho pravděpodobně stále více rozhořčovalo.[7]

S uchopením moci NSDAP a jejími spojenci v roce 1933 pro něj nastala nová situace, protože jako národní socialista, jímž byl od roku 1930, rozhodně uvítal konec výmarského ústavního státu a nastolení nacistického systému: „Konečně nastal čas,“ prohlásil, „kdy můžeme uplatnit svůj pohled na vědu a badatele.“[8] Aktivně se o to zasazoval již o deset let dříve[9]. Dlouhou dobu byl průkopníkem politické publicistiky a podílel se na stranických kampaních v rodném kraji v okolí svého nového bydliště v Gut Eppenstatt u Traunsteinu.[10]

Pro Dietera Hoffmanna a Marka Walkera představoval Stark, který opustil „hlavní fyzikální proud“, spolu s několika dalšími, jako byl Philipp Lenard, „pravděpodobně nejznámější a nejznámější příklad nacionálněsocialistického vlivu na fyziku“, a to svým pokusem o založení „hnutí takzvané německé fyziky“, které mělo být „árijské“ a „méně židovské“. K tomuto účelu využíval jmenování, granty a publikace.[11]

V květnu 1933 byl říšským ministrem vnitra Wilhelmem Frickem jmenován prezidentem Říšského fyzikálně-technického ústavu (PTR) v Berlíně, kde nahradil Friedricha Paschena, který byl na základě zákona o obnově profesionální státní služby propuštěn jako odpůrce režimu. V září 1933 Stark na setkání německých fyziků prohlásil, že „stejně jako Vůdce převzal odpovědnost za německý národ, chce [Stark] převzít odpovědnost za fyziku“[12]. Stark zamýšlel kompletní reorganizaci fyziky[13] v Německu pod kontrolní nadvládou Říšského ústavu. Pruská akademie věd ho chtěla na podzim roku 1933 přijmout za svého člena, ale fyzik Max von Laue tomu zabránil. V letech 1933-1934 byl Stark členem senátu Společnosti císaře Viléma. Stark získal další moc, když se v roce 1934 stal prezidentem Německé výzkumné nadace (DFG). Za jeho předsednictví byl patronem a čestným prezidentem DFG jmenován hlavní nacistický ideolog Alfred Rosenberg.[14] DFG financovala vědecké projekty na základě návrhů vědců.[15] Stark prý často odmítal návrhy vědců osobním hlasováním.[16] V roce 1934 se stal členem Deutsche Akademie der Naturforscher Leopoldina, z níž v únoru 1938 vystoupil na protest proti členství prezidenta Leopoldiny Emila Abderhaldena v Papežské akademii věd[17]. Propagoval i jiné věci. V roce 1934 prohlásil, že „ve spolupráci s říšským ministerstvem vnitra... byl zahájen rozsáhlý výzkum rasové hygieny“. To by „podpořilo a pomohlo utvářet právní předpisy v této oblasti“. Týkalo se to „asociálů“, „cikánů“, „dědičně nemocných“ a dalších osob nežádoucích z hlediska rasové hygieny jako „balastních existencí“.[18] Jedním z jeho oblíbených projektů byl nepovedený pokus o těžbu zlata z bavorských rašelinišť, který spolykal značné finanční prostředky.[19]

Tím, že se postavil na stranu vnitřních nacistických konfliktů, se občas vystavoval potížím. V roce 1936 byl například nucen předat vedení DFG „wehrchemikovi“ Rudolfu Mentzelovi. Přesto nikdy nezpochybnil své členství ve straně.[20]

V roce 1937 publikoval v orgánu SS Das Schwarze Korps celostránkový článek pod názvem „Bílí Židé ve vědě“ (Weiße Juden in der Wissenschaft), v němž Heisenberga označil za „Ossietzkého fyziky“ a stěžoval si, že „židovští vědci po likvidaci na univerzitách nyní našli obhájce a pokračovatele v árijských Judengenossen a Judenzöglingen“. [21] Navázal tak na frázi „Židé a přátelé Židů“ (Juden und Judenfreunde), která byla dlouho běžná v moderním antisemitismu, přičemž ti druzí byli považováni za „požidovštěnci“ (verjudet).

Po skončení války byl Stark obžalován ve Spruchkammerském procesu v Bavorsku. Svědčilo proti němu několik špičkových německých fyziků, včetně Maxe von Laue, Wernera Heisenberga a Arnolda Sommerfelda. Dne 20. července 1947 byl označen za válečného zločince a odsouzen na čtyři roky do pracovního tábora. Odvolací řízení vedlo - jak tomu v denacifikačních řízeních zpravidla bývalo – k mírnějšímu zařazení mezi spolupachatele a k pokutě v roce 1949. V odůvodnění se uvádí, že Stark „nikdy nejednal jednostranně na úkor ne-národních socialistů“ mezi zaměstnanci svých úřadů a že jeho „ideologická obhajoba národního socialismu ho nikdy nevedla k zavrženíhodným činům“. Naopak, v roce 1935 dokonce zabránil přijetí zákona o zřízení Říšské akademie pro výzkum, které mělo za cíl omezit vědu a dát jí nacistickou orientaci.[22] U soudu bylo také předloženo velké množství „Persilscheine“ (právně korektních, ale eticky sporných obhajob) od Starkových právníků, podle nichž podporoval mimo jiné i dva židovské kolegy.[23]

Svědkem u soudu byl i Albert Einstein. Když byl během procesu požádán o posudek, potvrdil, že Stark byl vždy „velmi egocentrická osoba s neobvykle silným pocitem vlastní důležitosti“. Měl „paranoidní osobnost“..[24]

Poslední léta svého života strávil Stark na svém panství Eppenstatt u Traunsteinu v Horním Bavorsku, kde zemřel v roce 1957 ve věku 83 let. Byl pohřben na horském hřbitově v Schönau am Königssee.[25]

Ocenění a vyznamenáníEditovat

  • 1919: Nobelova cena za fyziku
  • 1939: Goethova medaile za umění a vědu
  • 1970: Pojmenování měsíčního kráteru na odvrácené straně Měsíce, bylo staženo[26] 12. srpna 2020
  • Pojmenování ulice Dr.-Johann-Stark-Straße v průmyslovém areálu Pfreimter Weiher (2020) ve Weiden, v Horním Falcku (Oberpflaz)
  • Pojmenování ulice Johannes-Stark-Straße v Ambergu (později přejmenované na Heinrich-Hertz-Straße)
  • Pojmenování ulice Johannes-Stark-Straße v Hahnbachu.[27]
  • Pojmenování ulice Johannes-Stark-Straße v Poppenrichtu[27]
  • Pojmenování ulice Professor-Stark-Straße z Tanzfleck ve Starkově rodišti v Schickenhofu[27]
  • Naproti tomu planetka 31442 Stark není pojmenována po J. Starkovi, ale po Lawrence W. Starkovi[28]

Články (výběr)Editovat

Fyzikální článkyEditovat

  • spolu s Paul Sophus Epstein: Der Stark-Effekt. Battenberg Verlag 1965 (Reprint jeho práce ke Starkově jevu)
  • Die Entladung der Elektricität von galvanisch glühender Kohle in verdünntes Gas. (Separát z Annalen der Physik und Chemie. Neue Folge, Band 68). Leipzig 1899
  • Der elektrische Strom zwischen galvanisch glühender Kohle und einem Metall durch verdünntes Gas. (Separát z Annalen der Physik und Chemie. Neue Folge, Band 68). Leipzig 1899
  • Aenderung der Leitfähigkeit von Gasen durch einen stetigen elektrischen Strom. (Separát z Annalen der Physik. 4. Folge, Band 2). Leipzig 1900
  • Ueber den Einfluss der Erhitzung auf das elektrische Leuchten eines verdünnten Gases. (Separát z Annalen der Physik. 4. Folge, Band 1). Leipzig 1900
  • Ueber elektrostatische Wirkungen bei der Entladung der Elektricität in verdünnten Gasen. (Separát z Annalen der Physik. 4. Folge, Band 1). Leipzig 1900
  • Kritische Bemerkungen zu der Mitteilung der Herren Austin und Starke über Kathodenstrahlreflexion. (Separát z Verhandlungen der Deutschen Physikalischen Gesellschaft. Jahrgang 4, Nr. 8). Braunschweig 1902
  • Prinzipien der Atomdynamik. Teil 1: Die elektrischen Quanten. Leipzig 1910
  • Prinzipien der Atomdynamik. Teil 2: Die elementare Strahlung. Leipzig 1911
  • Schwierigkeiten für die Lichtquantenhypothese im Falle der Emission von Serienlinien. (Separát z Verhandlungen der Deutschen Physikalischen Gesellschaft. Jahrgang XVI, Nr. 6). Braunschweig 1914
  • Bemerkung zum Bogen- und Funkenspektrum des Heliums. (Separát z Verhandlungen der Deutschen Physikalischen Gesellschaft. Jahrgang XVI, Nr. 10). Braunschweig 1914
  • Folgerungen aus einer Valenzhypothese. III. Natürliche Drehung der Schwingungsebene des Lichtes. (Separát z Jahrbuch der Radioaktivität und Elektronik. Heft 2, Mai 1914), Leipzig 1914
  • Methode zur gleichzeitigen Zerlegung einer Linie durch das elektrische und das magnetische Feld. (Separát z Verhandlungen der Deutschen Physikalischen Gesellschaft. Jahrgang XVI, Nr. 7). Braunschweig 1914
  • Prinzipien der Atomdynamik. Teil 3: Die Elektrizität im chemischen Atom. Leipzig 1915
  • Natur der chemischen Valenzkräfte. 1922
  • Die Axialität der Lichtemission und Atomstruktur. Berlin 1927
  • Atomstruktur und Atombindung. A. Seydel, Berlin 1928
  • Atomstrukturelle Grundlagen der Stickstoffchemie. Leipzig 1931
  • Fortschritte und Probleme der Atomforschung. Leipzig 1931
  • Physik der Atomoberfläche. 1940

Politické článkyEditovat

  • Die gegenwärtige Krisis in der deutschen Physik. 1922
  • spolu s Philippem Lenardem: Hitlergeist und Wissenschaft. 1924
  • Die Verjudung der deutschen Hochschulen. Ve: Nationalsozialistische Monatshefte, Heft 8 (November 1930)
  • Nationalsozialismus und Katholische Kirche. 1931
  • Zentrumspolitik und Jesuitenpolitik. 1931
  • Nationalsozialismus und Katholische Kirche. II. Teil: Antwort auf Kundgebungen der deutschen Bischöfe. 1931
  • Nationalsozialismus und Lehrerbildung. 1931
  • Nationale Erziehung, Zentrumsherrschaft und Jesuitenpolitik. 1932
  • Adolf Hitlers Ziele und Persönlichkeit. 1932
  • Adolf Hitler und die deutsche Forschung. Ansprachen auf der Versammlung der Deutschen Forschungsgemeinschaft in Hannover. Berlin, 1934.
  • Nationalsozialismus und Wissenschaft. 1934
  • The Pragmatic and the Dogmatic Spirit in Physics. Ve: Nature 141 (1938), str. 770–772. Český překlad: [4]
  • spolu s Wilhelm Müller: Jüdische und deutsche Physik. Vorträge an der Universität München, 1941

JinéEditovat

  • Johannes Stark, Andreas Kleinert (Hrsg.): Erinnerungen eines deutschen Naturforschers. Bionomica-Verlag, Mannheim 1987, ISBN 3-88208-011-6 (chybně ve knize: 3-88208-0-6).

LiteraturaEditovat

  • Gertrud Benker: Heimat Oberpfalz. 5. Aufl., Verlag Pustet, Regensburg 1981, str. 382–385.
  • Klaus Hentschel (Hrsg.) Physics and National Socialism. An Anthology of Primary Sources., Birkhäuser-Verlag, Basel, 1996; 2. Aufl. 2011, ISBN 3034802021
  • Klaus Hentschel: Zur Mentalität deutscher Physiker der frühen Nachkriegszeit: 1945–1949, Heidelberg: Synchron, 2005, insb. str. 90–95.
  • Dieter Hoffmann: „Johannes Stark – eine Persönlichkeit im Spannungsfeld von wissenschaftlicher Forschung und faschistischer Ideologie“. Philosophie und Naturwissenschaften in Vergangenheit und Gegenwart, H. 22, Berlin 1982, str. 90–101.
  • Andreas Kleinert: Das Spruchkammerverfahren gegen Johannes Stark. In: Sudhoffs Archiv. Band 67, Nr. 1, Wiesbaden 1983, str. 13–24.
  • Andreas Kleinert: Die Axialität der Lichtemission und Atomstruktur. Johannes Starks Gegenentwurf zur Quantentheorie. In: Chemie – Kultur – Geschichte. Festschrift für Hans-Werner Schütt anlässlich seines 65. Geburtstages. Berlin/Diepholz 2002, str. 213–222.
  • Andreas Kleinert: Lenard, Stark und die Kaiser-Wilhelm-Gesellschaft. Auszüge aus der Korrespondenz der beiden Physiker zwischen 1933 und 1936. In: Physikalische Blätter. Band 36, Nr. 2, 1980, str. 35–42 online
  • Lothar Mertens: „Nur politisch Würdige“. Die DFG-Forschungsförderung im Dritten Reich 1933–1937. Akademie-Verlag, Berlin 2004, ISBN 3-05-003877-2, str. 71–117.
  • Mark Walker: Nazi Science. Myth, Truth, and the German Atomic Bomb. Perseus Publ., Cambridge (Mass.) 1995, ISBN 0-7382-0585-0.
  • Dieter Hoffmann: Stark, Johannes. In: Neue Deutsche Biographie (NDB). Band 25, Duncker & Humblot, Berlin 2013, ISBN 978-3-428-11206-7, str. 71 (Digitalisat).

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Johannes Starck na německé Wikipedii.

  1. {{:de:Webarchiv|url=http://www.projektgruppe-zwangsarbeit.de/fileadmin/user_upload/pdf/mz_03.07.10.pdf |wayback=20160304090204 |text=Der heikle Umgang mit dem NS-Erbe |archiv-bot=2019-04-20 17:17:21 InternetArchiveBot }}, Projektgruppe „Zwangsarbeit“, Projektgruppe „Zwangsarbeit“ e. V., Berlin . 3. Juli 2010.
  2. Bernd Mayer: Albert Einstein: Das Genie mit dem immer lachenden Mund ve: Heimatkurier des Nordbayerischer Kuriers, 1/2005, str. 6.
  3. Benker 1981, str. 383.
  4. Hoffmann 1982, str. 91.
  5. Holger Krahnke: Die Mitglieder der Akademie der Wissenschaften zu Göttingen 1751–2001 (= Abhandlungen der Akademie der Wissenschaften zu Göttingen, Philologisch-Historische Klasse. Folge 3, Bd. 246 = Abhandlungen der Akademie der Wissenschaften in Göttingen, Mathematisch-Physikalische Klasse. Folge 3, Bd. 50). Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen 2001, ISBN 3-525-82516-1, str. 231.
  6. Les Prix Nobel eingereichte Unterlagen
  7. Hoffmann 1982, str. 94; Walker 1995, str. 12.
  8. Kleinert 1980, str. 37.
  9. Hoffmann 1982, str. 96.
  10. Walker 1995, str. 16.
  11. Všechny údaje podle: Dieter Hoffmann/Mark Walker (Hrsg.), Physiker zwischen Autonomie und Anpassung. Die Deutsche Physikalische Gesellschaft im Dritten Reich, Hoboken 2012, viz též Physik Journal 5 (2006), H. 3, str. 53–58, [1] Archivováno 26. 11. 2013 na Wayback Machine..
  12. Patrně citát; nutno uvést zdroj!
  13. Johannes Stark: Zur Neuordnung des physikalischen Unterrichts. Ve: Unterrichtsblätter für Mathematik und Naturwissenschaften. Band 45, 1939, str. 81 a násl.
  14. Ernst Piper, Alfred Rosenberg. Hitlers Chefideologe, München 2005, str. 355.
  15. Walker 1995, str. 22.
  16. Armin Hermann: Führer der Forscher. Vor 50 Jahren starb der Nobelpreisträger Johannes Stark. Er war ein Gegenspieler Einsteins. Ve: Berliner Zeitung. 21. Juni 2007, str. 12.
  17. Benno Parthier und Dietrich von Engelhardt (Hrsg.): 350 Jahre Leopoldina – Anspruch und Wirklichkeit Halle (Saale) 2002, str. 259.
  18. Viz výstava DFG „Wissenschaft - Planung - Vertreibung“ (Věda - plánování - vysídlení), [2].
  19. Eine Organisation passt sich an. Notgemeinschaft im Nationalsozialismus, Webová stránka DFG k jejím dějinám
  20. Ernst Piper: Alfred Rosenberg. Hitlers Chefideologe, München 2005, str. 355; Walker 1995, str. 31 a násl.
  21. Ernst Piper: Alfred Rosenberg. Hitlers Chefideologe. München 2005, str. 355 f.
  22. Kleinert 1983, str. 23.
  23. Walker 1995, str. 24; Kleinert 1983, str. 20.
  24. Všechny informace v tomto oddíle jsou podle: Führer der Forscher. Vor 50 Jahren starb der Nobelpreisträger Johannes Stark. Er war ein Gegenspieler Einsteins. Ve: Berliner Zeitung. 21. Juni 2007, str. 12.
  25. UKw: Ausflug in die Vergangenheit Zpráva z 9. července 2013 ve Berchtesgadener Anzeiger v souvislosti s historickou prohlídkou Bergfriedhofu od Alfreda Spiegel-Schmidta, online na stránkách "berchtesgadener-anzeiger".
  26. https://planetarynames.wr.usgs.gov/Feature/5683
  27. a b c {{:de:Literatur|Autor=|Titel=Straßennamen der Stadt Amberg und der Kommunen im Landkreis Amberg-Sulzbach|Hrsg=Historischer Verein für Oberpfalz und Regensburg|Sammelwerk=Der Eisengau|Band=47|Nummer=|Auflage=|Verlag=Selbstverlag|Ort=|Datum=2017|Seiten=|ISBN=}}
  28. NASA Small-Body Database Lookup[3]

LiteraturaEditovat

  • Lubomír Sodomka, Magdalena Sodomková, Nobelovy ceny za fyziku, Praha : SET OUT, 1997. ISBN 80-902058-5-2

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat