Johann Pallavicini
Johann markrabě Pallavicini[pozn. 1] (18. března 1848 Padova, Itálie – 4. května 1941 Pusztaradvány, Maďarsko) byl rakousko-uherský diplomat ze šlechtické rodiny italského původu. Vynikl především jako dlouholetý rakousko-uherský velvyslanec v Turecku, tuto funkci zastával až do konce první světové války (1906–1918).
| Johann markrabě (hrabě) Pallavicini | |
|---|---|
 | |
| Rakousko-uherský velvyslanec v Turecku | |
| Ve funkci: 1906 – 1918 | |
| Panovník | František Josef I., Karel I. |
| Předchůdce | Heinrich Calice |
| Nástupce | zánik Rakousko-Uherské monarchie |
| Rakousko-uherský vyslanec v Rumunsku | |
| Ve funkci: 1899 – 1906 | |
| Panovník | František Josef I. |
| Předchůdce | Alois Lexa von Aehrenthal |
| Nástupce | Johann Schönburg-Hartenstein |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | nezávislý politik |
| Narození | 18. března 1848 Padova |
| Úmrtí | 4. května 1941 (ve věku 93 let) Pusztaradvány  Maďarsko |
| Rodiče | Arthur Pallavicini (1810–1872) a Terezie Spaurová (1819–1902) |
| Příbuzní | Ede Pallavicini (sourozenec) |
| Profese | diplomat a politik |
| Commons | János Pallavicini |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Životopis
editovat.jpg)
Pocházel ze starobylé italské šlechtické rodiny, která se během 19. století usadila mimo jiné v Čechách, na Moravě a v Uhrách. Narodil se jako mladší syn husarského důstojníka Arthura Pallaviciniho (1810–1872) a Terezie, rozené hraběnky Spaurové (1819–1902).[1] Studoval v Šoproni a ve Vídni a v roce 1871 vstoupil do diplomatických služeb. Vystřídal nižší diplomatické posty v Berlíně, Paříži, Londýně, Bělehradě a Mnichově, v letech 1894-1899 byl velvyslaneckým radou v Petrohradě.[2] V letech 1899–1906 byl vyslancem v Rumunsku[3][4] a nakonec dlouholetým rakousko-uherským velvyslancem v Turecku (1906–1918).[5][6] V roce 1911 v době nemoci Aloise Aehrenthala dočasně vedl také agendu ministerstva zahraničí. Na počátku první světové války se úspěšně zhostil důležitého úkolu, aby přivedl Osmanskou říši do války po boku centrálních mocností. Později byl kritizován, že ze své pozice doyena diplomatického sboru v Istanbulu důrazně neprotestoval proti genocidě v Arménii. V roce 1917 dostal od císaře Karla I. nabídku na funkci rakousko-uherského ministra zahraničí, kterou ale odmítl. Jeho diplomatická mise v Turecku skončila s rozpadem monarchie a od té doby žil v soukromí na svých statcích v Maďarsku. V roce 1927 byl jmenován členem Horní komory maďarského parlamentu.
Rodina Pallaviciniů vlastnila v 19. a 20. století rozsáhlé statky na Moravě a v Uhrách, samotný Johann byl majitelem menšího statku Pusztaradvány (dnes severní Maďarsko nedaleko od Košic). Ke statku patřilo přibližně 500 hektarů půdy[7] a zámek postavený v polovině 19. století.[8]
Tituly a ocenění
editovatV roce 1887 byl jmenován c. k. komořím,[9] při nástupu do funkce velvyslance v Istanbulu obdržel v roce 1906 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.[10] [11][12]
Rakousko-Uhersko
editovat
velkokříž Královského uherského řádu svatého Štěpána (1918)
velkokříž Leopoldova řádu (1908)
Řád železné koruny I. třídy (1905)
velkokříž Řádu Františka Josefa (1902)
Jubilejní pamětní medaile (1898)
komtur Řádu Františka Josefa (1897)
rytířský kříž Leopoldova řádu (1893)
Zahraničí
editovat
Řád sv. Stanislava I. třídy (Rusko)
Řád Osmanie I. třídy (Osmanská říše)
velkokříž Řádu sv. Mořice a Lazara (Itálie)
velkokříž Řádu rumunské hvězdy (Rumunsko)
velkokříž Řádu rumunské koruny (Rumunsko)
Řád červené orlice III. třídy (Německo)
Záslužný řád bavorské koruny (Bavorsko)
Řád sv. Michaela (Bavorsko)
Řád Takova II. třídy (Srbsko)
Řád bílého orla (Srbsko)
.svg){kind=small}
_-_ribbon_bar.png){kind=small}
Rodina
editovatBěhem svého působení v Londýně se v roce 1879 oženil s Angličankou Georginou Reade-Crowe (1852–1936),[13] která byla později c. k. palácovou dámou. Z manželství se narodili tři synové, kteří sloužili v c. k. armádě.[14]
- 1. Arthur Pallavicini (14. 9. 1880 Vídeň – 23. 5. 1968 San Francisco), ⚭ (1912) Alice de la Fontaine und d'Harnoncourt-Unverzagt (3. 6. 1892 Ečka, Vojvodina, Srbsko – 13. 6. 1984), rozvedli se v roce 1923
- 2. Anton (Antal) Pallavicini (5. 10. 1881 – 24. 5. 1929)
- 3. Johann (János) Pallavicini (13. 4. 1883 Pusztaradvány – 7. 4. 1971 Heidenheim an der Brenz), ⚭ (1912) Márta Solymosy de Loós et Egervár (2. 9. 1892 – 19. 5. 1992 Cleveland)
Johannův starší bratr Eduard (Ede) Pallavicini (1845–1914) patřil k vlivným osobnostem veřejného života v Uhrách, byl též c. k. tajným radou a komořím. Mladší bratr Anton Pallavicini (1850–1916) sloužil v armádě a dosáhl hodnosti c. k. polního podmaršála.
Odkazy
editovatPoznámky
editovat- ↑ Protože náležel k uherské rodové větvi a na penzi žil trvale v Maďarsku, bývá v pramenech a literatuře často uváděn pod maďarským křestním jménem János. Šlechtický titul markrabě, který Pallaviciniové užívali od středověku, byl již v 19. století vnímán jako archaický, proto bývá Johann Pallavicini uváděn s titulem hraběte, který byl adekvátním ekvivalentem k markraběcímu titulu
Reference
editovat- ↑ Rodokmen rodu Pallavicini dostupé online
- ↑ Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1897; Vídeň, 1897; s. 38 dostupné online
- ↑ Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1901; Vídeň, 1901; s. 40 dostupné online
- ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1900; Vídeň, 1900; s. 231 dostupné online
- ↑ Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1907; Vídeň, 1907; s. 48 dostupné online
- ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1908; Vídeň, 1908; s. 265 dostupné online
- ↑ KOBLASA, Pavel: Uherská šlechta v nových časech; České Budějovice, 2011; s. 35, 71 ISBN 978-80-254-9315-1
- ↑ Pallavicini kastély na webu kastélyok dostupné online
- ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1889; Vídeň, 1889; s. 251 dostupné online
- ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1907; Vídeň, 1907; s. 229 dostupné online
- ↑ Přehled řádů a vyznamenání Johanna Pallaviciniho in: Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1917; Vídeň, 1917; s. 57 dostupné online
- ↑ Přehled řádů a vyznamenání Johanna Pallaviciniho in: Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918; Vídeň, 1918; s. 380 dostupné online
- ↑ Rodina Johanna Pallaviciniho na webu geni.com dostupné online
- ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser 1922; Gotha, 1922; s. 696 dostupné online
Literatura
editovat- KRÁLOVÁ, Hana: Ve službě monarchii. Rakouská a rakousko-uherská zahraniční služba v 19. století; Praha, 2012; 131 s. ISBN 978-80-86781-18-1
- SKŘIVAN, Aleš: Císařská politika. Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice 1906–1914; Praha, 2022; 512 s. ISBN 978-80-278-0059-9
- ŽUPANIČ, Jan a kolektiv: Na rozcestí. Rakousko-uherská zahraniční služba v posledních letech existence monarchie; Praha, 2010; 216 s. ISBN 978-80-86781-13-6
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Johann Pallavicini na Wikimedia Commons - Johann Pallavicini in: Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950 dostupné online
