Johann Pallavicini

Johann markrabě Pallavicini[pozn. 1] (18. března 1848, Padova, Itálie4. května 1941, Pusztaradvány, Maďarsko) byl rakousko-uherský diplomat ze šlechtické rodiny italského původu. Vynikl především jako dlouholetý rakousko-uherský velvyslanec v Turecku, tuto funkci zastával až do konce první světové války (1906–1918).

Johann markrabě (hrabě) Pallavicini
Pallavicini János.jpg
Rakousko-uherský velvyslanec v Turecku
Ve funkci:
1906 – 1918
PředchůdceHeinrich Calice
Nástupcezánik Rakousko-Uherské monarchie
Rakousko-uherský vyslanec v Rumunsku
Ve funkci:
1899 – 1906
PředchůdceAlois Lexa von Aehrenthal
NástupceJohann Schönburg-Hartenstein

Narození18. března 1848
Padova
Úmrtí4. května 1941 (ve věku 93 let)
Pusztaradvány
PříbuzníEde Pallavicini (sourozenec)
Profesediplomat a politik
CommonsJános Pallavicini
Některá data mohou pocházet z datové položky.


ŽivotopisEditovat

 
Sídlo Pallaviciniů v Pusztaradvány v Maďarsku

Pocházel ze starobylé italské šlechtické rodiny, která se během 19. století usadila mimo jiné v Čechách, na Moravě a v Uhrách. Narodil se jako mladší syn husarského důstojníka Arthura Pallaviciniho (1810–1872) a Terezie, rozené hraběnky Spaurové (1819–1902). Studoval v Šoproni a ve Vídni a v roce 1871 vstoupil do diplomatických služeb. Vystřídal nižší diplomatické posty v Berlíně, Paříži, Londýně, Bělehradě a Mnichově, v letech 1894-1899 byl velvyslaneckým radou v Petrohradě. V letech 1899–1906 byl vyslancem v Rumunsku a nakonec dlouholetým rakousko-uherským velvyslancem v Turecku (1906–1918). V roce 1911 v době nemoci Aloise Aehrenthala dočasně vedl také agendu ministerstva zahraničí. Na počátku první světové války se úspěšně zhostil důležitého úkolu, aby přivedl Osmanskou říši do války po boku centrálních mocností. Později byl kritizován, že ze své pozice doyena diplomatického sboru v Istanbulu důrazně neprotestoval proti genocidě v Arménii. V roce 1917 dostal od císaře Karla I. nabídku na funkci rakousko-uherského ministra zahraničí, kterou ale odmítl. Téhož roku získal velkokříž Řádu sv. Štěpána, byl též c.k. tajným radou a komořím. Jeho diplomatická mise v Turecku skončila s rozpadem monarchie a od té doby žil v soukromí na svých statcích v Maďarsku. V roce 1927 byl jmenován členem Horní komory maďarského parlamentu.

Během svého působení v Londýně se v roce 1879 oženil s Angličankou Georginou Reade-Crowe (1852–1936), s níž měl tři syny. Johannův starší bratr Eduard (Ede) Pallavicini (1845–1914) patřil k vlivným osobnostem veřejného života v Uhrách, byl též c.k. tajným radou a komořím. Mladší bratr Anton Pallavicini (1850–1916) sloužil v armádě a dosáhl hodnosti c.k. polního podmaršála.

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Protože náležel k uherské rodové větvi a na penzi žil trvale v Maďarsku, bývá v pramenech a literatuře často uváděn pod maďarským křestním jménem János. Šlechtický titul markrabě, který Pallaviciniové užívali od středověku, byl již v 19. století vnímán jako archaický, proto bývá Johann Pallavicini uváděn s titulem hraběte, který byl adekvátním ekvivalentem k markraběcímu titulu

LiteraturaEditovat

  • KRÁLOVÁ, Hana: Ve službě monarchii. Rakouská a rakousko-uherská zahraniční služba v 19. století; Praha, 2012; 131 s. ISBN 978-80-86781-18-1
  • ŽUPANIČ, Jan a kolektiv: Na rozcestí. Rakousko-uherská zahraniční služba v posledních letech existence monarchie; Praha, 2010; 216 s. ISBN 978-80-86781-13-6

Externí odkazyEditovat