Otevřít hlavní menu

Jiří Pujman (19041964) byl český voják a odbojář, člen ilegální vojenské organizace Obrana národa. V řadách odbojářů se podílel na vydávání vojenské varianty časopisu V boj. Před zatčením gestapem unikl odchodem za hranice a složitou cestou se z Moravy dostal do Anglie.

Štábní kapitán Jiří Pujman
Narození 1904
Úmrtí 1964
Praha
Příčina úmrtí srdeční selhání
Národnost česká
Povolání úředník
Zaměstnavatel Úrazová dělnická pojišťovna
Partner(ka) Marie Pujmanová
Děti Alja Vlasáková (roz. Pujmanová) (* 1937)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Stal se příslušníkem československých pozemních jednotek na Západě, byl velitelem protiletadlové baterie Československé samostatné obrněné brigády, účastnil se bojů u Dunkerque a později byl zástupcem velitele tzv. Československého Kombinovaného oddílu. Tento symbolický oddíl (o síle 140 mužů) vyrazil 23. dubna 1945 pod velením majora Aloise Sítka k západní hranici Československa. Připojil se k americké 3. armádě generála George Pattona a 1. května 1945 překročil u Chebu naše předválečné státní hranice. V západních Čechách zůstala stát vojska na demarkační čáře Karlovy VaryRokycanyČeské Budějovice a dále již nepostupovala. A tak Kombinovaný oddíl obrněné divize dorazil do Prahy symbolicky až dne 12. května 1945. Válečný deník Jiřího Pujmana se stal pro badatele a válečné historiky cenným zdrojem podrobných informací o „Československém Kombinovaném oddílu“ především v závěru jeho působení na našem území tj. v květnu 1945.

Jiří Pujman přežil nejen válku, ale i 50. léta. Druhého příjezdu sovětských tanků v srpnu 1968 se nedožil. Zemřel ve věku 60 let.

Působení v odbojiEditovat

Jiří Pujman byl úředníkem Úrazové dělnické pojišťovny. Když vypukla druhá světová válka, zapojil se (spolu se svou ženou Marií Pujmanovou [p 1]) do nekomunistického protinacistického odboje v organizaci Obrana národa. Organizačně byl začleněn do části této ilegální organizace, která spadala pod vedení majora Jana Sadílka. Jiří Pujman se záhy stal hlavou odboje v regionu tehdejší Prahy 7 (Holešovice). Zajišťoval spojení se zaměstnanci nádraží Holešovice s jejichž pomocí byl distribuován ilegální časopis V boj.[p 2] Také měl napojení na členy Branného svazu československých motoristů (BSČM) (někdy označován jen jako „Klub motoristů“), kteří rozváželi tuto tiskovinu a připravovali protiněmecké sabotáže. V bytě Jiřího a Marie Pujmanových se některá čísla nelegálního časopisu V boj tiskla a často tam přenocovali gestapem hledaní ilegálové nebo vydavatelé této tiskoviny.[3]

Gestapo jej nezatkloEditovat

Po rozbití první garnitury Obrany národa gestapem došlo i k prozrazení ilegální činnosti Jiřího Pujmana. Při pokusu o jeho zatčení v místě bydliště se těsně minul ve dveřích domu s úředníky, kteří jej přišli zatknout, ale neznali jeho podobu. Vpustil je do domu a pokračoval ve své cestě do zaměstnání. Na pracovišti byl včas upozorněn, že jej ráno hledalo gestapo. Se zatýkacími úředníky se setkal znovu na chodbě Úrazové dělnické pojišťovny. Stále nepoznán jim ukázal kancelář úředníka Pujmana a definitivně (dne 30. května 1940) odešel do ilegality. Několik prvních dní se skrýval u bytné své matky, ale později Prahu opustil a přesunul se na Vysočinu.[3]

Tajný úkrytEditovat

V domě Pujmanových (na tehdejším Holešovickém náměstí[p 3] ) byla v tajném úkrytu zazděna vysílačka, zbraně a zásoby benzínu.[p 4] Před svým odchodem na Moravu vyzvedl Jiří Pujman vysílačku, kterou se mu tam podařilo převézt.

Anabáze z Moravy až do AnglieEditovat

Z Moravy přešel Jiří Pujman na Slovensko[p 5] odkud se přes Maďarsko dostal do Bělehradu. Zde byl krátce internován v táboře v Tomiči. Poté co získal od krajanů pas, utekl přes Řecko a Turecko na Střední východ. V prosinci 1940 se Jiří Pujman stal příslušníkem 11. pěšího praporu vedeného generálem Karlem Klapálkem.[3] Do bojů u Tobruku se zapojil v období mezi prosincem 1942 a červnem 1943. Později byla pěší jednotka z Tobruku převelena a reorganizována. Jiří Pujman působil jako zpravodajec, byl redaktorem časopisu Čechoslovák v Orientě, později absolvoval protiletecké školení a stal se velitelem roty. V srpnu 1943 odjel se svou jednotkou (lodí Mauretania) do Anglie.[3]

Dunkerque a vstup do Kombinovaného oddíluEditovat

Po vylodění spojenců v Normandii v „den D6. června 1944 se účastnil bojů u Dunkerque. V dubnu následujícího roku (1945) se stal členem tzv. Československého Kombinovaného oddílu.[3][p 6] [p 7]

Jiří Pujman v Kombinovaném oddíluEditovat

Československý Kombinovaný oddíl byl vyslán dne 23. dubna 1945 z prostoru Dunkerque ve Francii, aby po boku americké armády vstoupil jako první, symbolický reprezentant československých zahraničních jednotek ze západní fronty na půdu své vlasti.[p 7] Štábní kapitán Jiří Pujman byl jmenován zástupcem velitele tohoto oddílu (oddílu velel podplukovník Alois Sítek).[3][6][p 8]

Ve vlasti v květnu 1945Editovat

 
Památník osvobození v obci Kyšice

Kombinovaný oddíl se dostal do Chebu v poledne dne 1. května 1945. V pondělí 6. května 1945 bylo americkým velením rozhodnuto o přesunu Kombinovaného oddílu do Plzně. V úterý 7. května 1945 v 09:00 hodin Kombinovaný oddíl opustil Cheb, aby se přesunul do již osvobozené Plzně. Tam se dostal (obloukem přes Bavorsko po trase Mitterteich – Tirschenreuth – Haid – Weidhaus – Rozvadov – Stříbro[9]) v 17:00 hodin téhož dne. Další cesta do Prahy nebyla možná. Existovaly dohody o demarkační linii, které se nesměly porušit. Po marném čekání na povolení cesty do Prahy skončil oddíl svou válečnou anabazi druhý den (8. května 1945) v nedaleké obci Kyšice.[6] [5] Velitel Kombinovaného oddílu podplukovník Alois Sítek se telefonicky spojil s bojující Prahou, ale marně se pokoušel přesvědčit americké velení v Plzni o nutnosti postupu na Prahu. Vrchní velitel spojeneckých armád generál Eisenhower důsledně respektoval striktní přání Stalina, že město osvobodí jeho armáda.[9]

V Praze 10. května 1945Editovat

Štábní kapitán Jiří Pujman odjel 10. května 1945 ráno do Prahy (se svým řidičem rotným Ervínem Bellakem[9]) s úkolem navázat spojení s vojenskými i civilními činiteli v hlavním městě. Téhož dne se jako zástupce Československé vojenské jednotky ze Západu oba účastnili (na vojenském letišti ve Kbelích) slavnostního uvítání členů naší exilové vlády, kteří se vrátili do vlasti.[6] [5] Veden snahou získat povolení k přesunu Československého Kombinovaného oddílu z Kyšic na území Prahy jednal Jiří Pujman s generálem Karlem Kutlvašrem a generálplukovníkem Pavlem Semjonovičem Rybalkem. Povolení k přesunu jednotky nakonec získal (10. května 1945) Kombinovaný oddíl přímo v Kyšicích od delegace Národního výboru v Praze. Její vedoucí (člen Národního výboru) kapitán Kudrnáč tvrdil, že Národní výbor očekává příjezd jednotky do hlavního města a že všechna povolení pro příjezd jednotky do Prahy jsou vyřízena.[5] Po odjezdu pražské delegace z Kyšic se Kombinovaný oddíl začal připravovat na přesun do Prahy.

Přesun do Prahy 11. května 1945Editovat

Dne 11. května 1945 poděkoval obecním rozhlasem velitel Kombinovaného oddílu podplukovník Alois Sítek místním občanům za přijetí a pohostinnost a v 10:00 vyrazila kolona Kombinovaného oddílu na přesunovou trasu: Kyšice – Rokycany – Beroun – Praha. Na hranice Prahy dorazil oddíl ve 14:00 (V Košířích je uvítal druhý zástupce velitele VVVP ”Bartoš” plukovník generálního štábu František Heřman.[9]) Ještě na hranicích Velké Prahy dojel kolonu její velitel podplukovník Alois Sítek s rozkazem amerického sboru v Plzni: Československý kombinovaný oddíl musí zůstat v prostoru Plzeň a nesmí přijet do Prahy. Z technických důvodů nebylo možno zahájit ihned přesun zpět na výchozí pozici do obce Kyšice a proto bylo rozhodnuto ubytovat jednotku v Praze na jednu noc. Jednotka projela (jako první část československé zahraniční armády) Košířemi, Smíchovem, přes most Legií, Národní třídu, Václavské náměstí, pokračovala Ječnou ulici, přes Karlovo náměstí, dále pak Reslovou ulici a nábřežím zpět do Košíř. Vozidla jednotky byla zaparkována na fotbalovém hřišti klubu "Lev Košíře" Na Cibulce. Mužstvo bylo ubytováno po domech v soukromých bytech. Podplukovník Alois Sítek strávil tuto noc v pražském hotelu Alcron.[9] Obyvatelstvo Košíř přijalo jednotku vřele. Mužstvo dostalo volno poté, co připravilo techniku na další přesun.[5] [p 9]

Odchod z Prahy 12. května 1945Editovat

Dne 12. května 1945 v 10:30 vyrazila kolona Kombinovaného oddílu z parkoviště na fotbalovém hřišti klubu "Lev Košíře" Na Cibulce po ose zpětného přesunu: KošířeBerounRokycanyPlzeňHorní Bříza. Obyvatelstvo Horní Břízy jednotku srdečně uvítalo.[5]

Konec legend o Kombinovaném odíluEditovat

Po válce sice vzniklo mnoho legend o tom, že Kombinovaný oddíl dorazil do Prahy ještě před sovětskými jednotkami, ale výše uvedené skutečnosti hovoří o opaku.[9] [p 10]

Po válceEditovat

Jiří Pujman přišel do vlasti se západní armádou. Po únoru 1948 jej v padesátých letech několikrát vyslýchali. Při jednom z výslechů v Bartolomějské ulici dostal první infarkt. Na rozdíl od mnoha jeho přátel ale nebyl nikdy komunistickým režimem vězněn. Zemřel v Praze v roce 1964 (ve věku 60 let) na srdeční selhání.[3]

Osudy ostatních členů rodiny Jiřího PujmanaEditovat

Manželka Marie PujmanováEditovat

Manželku Marii Pujmanovou zatklo gestapo několik dní po odchodu jejího manžela do ilegality. Byla vězněna na Pankráci a vyslýchána v Petschkově paláci. Gestapo se snažilo získat přiznání o její spolupráci s Obranou národa, ale Marie nikoho neprozradila. Po čase byla podmínečně propuštěna na svobodu jako „volavka“. Gestapo ji neustále sledovalo v domnění, že při nejbližším jejím kontaktu s odbojem jí bude moci ilegální činnost dokázat. Po propuštění neměla v Praze zdroj obživy, tak jí bylo povoleno přestěhovat se k rodičům do Bavorova. Tam žila i její tehdy tříletá dcera Alja, kterou tam příbuzní z obavy před výslechy gestapa přesunuli ihned po odchodu Jiřího do ilegality. Marie Pujmanová vyšetřovatelům gestapa neprozradila, že vládne dobře německým jazykem. Dostala povolení učit železničáře německy, ale musela předtím složit z tohoto jazyka státní zkoušku v Písku. Po příjezdu do Písku byla zatčena gestapem. Byla odvezena do internačního tábora ve Svatobořicích, kde zůstala až do roku 1944. Jiří byl několik let nezvěstný a tak (za pomoci svého otce) požádala Marie o formální rozvod. Po rozvodu byla z internačního tábora propuštěna.[3]

Dcera Alja PujmanováEditovat

Po odchodu Jiřího Pujmana do ilegality přestěhovali příbuzní jeho tehdy tříletou dceru Alju (z obavy před výslechy gestapa) nejprve ke známým do Žíchovce u Prachatic a později pak k její babičce do Prachatic. V létě 1942 (v souvislosti s represemi po atentátu na Reinharda Heydricha) byly transportovány děti odbojářů do internačních táborů. Jen duchapřítomnost Aljiny prababičky (schovala dívku v kostele pod svojí sukní a četníci vyplnili hlášení, že dívku na prohledávané adrese nenašli) uchránila tehdy pětiletou Alju před internací a v lepším případě před následnou převýchovou v německé rodině. V Prachaticích se tehdy osmiletá Alja dočkala osvobození. Její otec se do Prahy vrátil v květnu 1945 jako zástupce velitele tzv. československého Kombinovaného oddílu. Alja později vystudovala medicínu, vdala se (Vlasáková) a pracovala jako dětská lékařka.[3][6]

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Manželka Jiřího Pujmana – Marie Pujmanová není totožná s Marií Pujmanovou – českou spisovatelkou a novinářkou.
  2. V bytě bankovního úředníka Ladislava Brázdy (U průhonu 1142/4 Praha 7; za protektorátu se ulice jmenovala Trift) se od konce listopadu 1939 do dubna 1940 redakčně připravovala (a v případě některých čísel i tiskla) vojenská (varianta H) odnož časopisu V boj. Karel Lukeš, Jan Sadílek a Jiří Pujman se podíleli na vydávání holešovické (vojenské) varianty této ilegální tiskoviny.[1] Zpočátku se časopis tiskl za pomoci lidí z okruhu holešovické pobočky Branného svazu československých motoristů (BSČM): Jiřího Pujmana, Josefa Berendy a Šárky Boháčkové. Po Karlu Lukešovi intenzivně pátralo gestapo od ledna 1940 a když byl bezprostředně ohrožen, odešel v březnu 1940 za hranice. Řízení výroby pak převzali Ladislav Brázda, Jiří Pujman a Josef Berenda. Ladislav Brázda byl zatčen gestapem v červnu 1940; Jiřího Pujmana gestapo nezadrželo, neboť odešel do zahraničí.[2]
  3. Holešovické Ortenovo náměstí vystřídalo v rozmezí let 1903 až 1991 řadu názvů, viz heslo: Ortenovo náměstí[4]
  4. Tajný úkryt v domě Pujmanových udal gestapu řezník, kterému Jiří Pujman věnoval výtisk ilegálního časopisu V boj. Gestapo popravilo zedníka, který zazdíval vysílačku a zbraně a majitele domu. Vězněni byli i manželka majitele domu a domovník. [3]
  5. Při kontrole na hranicích Moravy a Slovenska četník ukázal Jiřímu Pujmanovi zatykač s jeho fotografií a pak ho přes hranice převedl.[3]
  6. Ve Velké Británii působil štábní kapitán Jiří Pujman jako velitel protiletadlové baterie Československé samostatné obrněné brigády. Jeho válečný deník (uložený ve fondech Vojenského historického archivu v Praze) je cenným zdrojem podrobných informací o tzv. „Československém Kombinovaném oddílu“, protože protiletadlová baterie tvořila jádro Kombinovaného oddílu a její příslušníci představovali 62 procent početního stavu v tomto Kombinovaném oddílu.[5]
  7. a b Historie vzniku, cesty Československého Kombinovaného oddílu z prostoru Dunkerque až do vlasti, jeho působení na našem území v prvních dnech května 1945 až po ukončení jeho činnosti je podrobně popsáno v prameni.[5].
  8. Alois Sítek (1903 – 1993); velitel protitankového oddílu při obléhání Dunkerque v roce 1944; po válce profesor taktiky výsadkových vojsk na Vysoké škole vojenské (VŠV); plukovník generálního štábu; od 1. září 1948 náčelník stolice výsadkových vojsk; v roce 1949 emigroval (zdroj: VDC – str. 401, 582); v roce 1992 plukovník generálního štábu Alois Sítek obdržel Řád Milana Rastislava Štefánika IV. třídy; dne 22. září 1993 byl plukovník generálního štábu Alois Sítek rozkazem prezidenta republiky č. 15 jmenován do hodnosti generálmajora in memoriam.[7] [8]
  9. Ve vzpomínkách velitele Kombinovaného oddílu podplukovníka Aloise Sítka je zdůrazněn fakt, že sovětské velení se již dlouho předtím rozhodlo (za horlivé spoluúčasti československých generálů Ludvíka Svobody a Bohumila Bočka) o odesílání československého Kombinovaného oddílu z Prahy zpět do amerického pásma. Tam oddíl musel z Košíř odjet již druhý den (12. května 1945) v 10:30.[9]
  10. V pátek 18. května 1945 dorazila z Dunkerque do Plzně konečně celá Československá samostatná obrněná brigáda. Druhý den (19. května 1945) byl Kombinovaný oddíl zrušen. Protiletadlová baterie se stala opět organickou jednotkou brigády a ostatní příslušníci Kombinovaného oddílu se vrátili ke svým kmenovým jednotkám.[5]

ReferenceEditovat

  1. JIŘÍ, Padevět. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé. 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. S. 640. 
  2. KOURA, Petr. Podplukovník Josef Balabán : život a smrt velitele legendární odbojové skupiny Tři králové. Praha: Rybka, 2003. 309 s. ISBN 80-86182-72-X. S. 90, 93. 
  3. a b c d e f g h i j k JELÍNKOVÁ, Andrea. Dětství legedární dětské doktorky Aljy Vlasákové. Jinonický Kurýr. Květen - červen 2015, ročník III, číslo 20, s. 2, 3. Dostupné online [cit. 2015-06-20]. MK ČR E 21243. 
  4. Ortenovo náměstí [online]. Praha virtuální [cit. 2015-06-12]. Dostupné online. 
  5. a b c d e f g h MAREK, Jindřich. Zcela jednoduše o Kombinovaném oddílu... [online]. Publikováno v Národním Osvobození č. 52/1999 [cit. 2015-06-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-05. 
  6. a b c d Dodržet demarkační dohody [online]. www.mistapametinaroda.cz [cit. 2015-06-20]. Dostupné online. 
  7. Jmenování a povýšení generálů Armády a Policie České republiky (plukovník gšt. Alois Sítek jmenován do hodnosti generálmajora in memoriam) [online]. [cit. 2015-06-20]. Dostupné online. 
  8. VLKP. Generálové in memoriam a jejich povyšování [online]. 2012-05-27 [cit. 2015-06-20]. Dostupné online. 
  9. a b c d e f g MAREK, Jindřich. Cesta nahořklé radosti [online]. Praha: Vojenský historický ústav [cit. 2015-06-21]. Dostupné online. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat

  • ŽÁCI: MONIKA NOVOTNÁ, TEREZA BÁRTOVÁ, ANNA CHARIŠYNA, MAREK LEKIČ, ONDŘEJ MUŽÍK. Osudy rodiny paní Vlasákové za druhé světové války [online]. Škola: ZŠ a MŠ J. A. Komenského; Vyučující: Mgr. Martina Bartošová; Třída: 8.A: Příběhy našich sousedů, Post bellum, lidé co se ptají [cit. 2015-06-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. 
  • SUKOVÁ, Petra. Osvobození Klatovska americkou armádou roku 1945 (Diplomová práce 2013) (PDF) [online]. Plzeň 2013: Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta filozofická [cit. 2015-06-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. 
  • SYROVÝ, Josef. Památník druhé světové války [online]. Kyšice: Kyšický zpravodaj, červen 2013 (PDF), 2013-06-01 [cit. 2015-06-25]. Dostupné online.  Autentické fotografie z roku 1945
  • KUŽVART, Jan. Vládní vojsko a jeho role za druhé světové války (PDF) [online]. Arcibiskupské gymnázium, Praha 2, Korunní 2, školní rok 2004/2005 [cit. 2015-06-25]. Dostupné online. 
  • MUDr. Alja Vlasáková (1937) - Fotogalerie [online]. Projekt: Příběhy 20. století, Příběhy našich sousedů; Instituce: Post Bellum [cit. 2015-06-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-05.  Dokumenty a fotografie týkající se Jiřího Pujmana