Otevřít hlavní menu

Jiří Jan Jindřich Buquoy–Longueval, německy Georg Johann Heinrich de Longueval Graf von Buquoy (2. srpna 1814[2][3][4]Červeném Hrádku[4]2. září 1882Baden-Badenu[2][5][3][4]), byl rakouský šlechtic z rodu Buquoyů a politik z Čech, poslanec Českého zemského sněmu.

Jiří Jan Jindřich Buquoy

Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1867 – 1872[1]

Člen Panské sněmovny
Ve funkci:
1861 – 1882
Stranická příslušnost
Členství Str. konzervativního velkostatku

Narození 2. srpna 1814
Červený Hrádek
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 2. září 1882
Baden-Baden
Německé císařstvíNěmecké císařství Německé císařství
Choť Žofie Terezie Öttingen-Wallerstein
Rodiče Jiří František August Buquoy
Příbuzní Jiří František August Buquoy (otec)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

BiografieEditovat

Jiří Jan Jindřich byl syn Jiřího Františka Augusta Longueval-Buquoye a Marie Gabrielly z Rottenhanu (16. ledna 1784 Vídeň – 21. března 1863 Červený Hrádek u Chomutova). Patřil do významného šlechtického rodu Buquoyů. V Praze se 30. května 1847 oženil s hraběnkou Žofií Terezií (Sophie Therese Wilhelmine) zu Öttingen-Öttingen a Öttingen-Wallerstein (6. ledna 1829 – 27. dubna 1897)[3].

Působil jako velkostatkář. Patřily mu statky Nové Hrady, Rožmberk, Přísečnice a Hauenštejn. Byl též držitelem alodiálního statku Cartles. Od roku 1863 byl čestným členem Vlastenecko-hospodářské společnosti. Byl (od roku 1852[4]) čestným rytířem maltézského řádu.[2] Významně se podílel na stavebních úpravách jeho zámků. Sbíral umělecké předměty a své sbírky starožitností shromažďoval hlavně do tzv. dolního hradu v Rožmberku. Roku 1873 nechal pro světovou výstavu ve Vídni zbudoval samostatný pavilon buquoyského panství.[4] Od roku 1841[4] měl titul c. k. komořího.[5] Roku 1873 získal Řád svatého Řehoře Velikého.[4] Nedaleko osady Javory (Ahornhütten) na Novohradsku nechal v roce 1854 přestavět tamější myslivnu na velkou dřevěnou loveckou chatu. Zámeček dostal jméno Sofienschloss na počest manželky stavebníka, hraběnky Žofie Terezie. Budova byla bohatě vybavena nábytkem, výzdobu tvořily obrazy, rytiny a lovecké trofeje. V roce 1945 byl zámeček součástí zkonfiskovaného majetku a v roce 1948 byl předán armádě. Pohraniční stráž jej nechala zpustnout a zchátralý objekt v roce 1980 srovnala se zemí.[zdroj?]

V 60. letech se zapojil i do vysoké politiky. V zemských volbách v lednu 1867 byl zvolen na Český zemský sněm, kde zastupoval kurii velkostatkářskou, svěřenecké velkostatky.[6] Mandát zde obhájil ve volbách v březnu 1867, po nichž ale odmítl přijmout mandát.[7] Uspěl i v zemských volbách roku 1870[8] Patřil do Strany konzervativního velkostatku, která podporovala české státní právo. V srpnu 1870 podepsal její manifest, který vydala v souvislosti se vstupem na Český zemský sněm a ve kterém deklarovala, že její účast na sněmu nijak nemění její postoj ohledně státoprávní kontinuity českého státu.[9]

Od roku 1861 byl také dědičným členem Panské sněmovny (nevolená horní komora Říšské rady).[4]

Roku 1879 se odstěhoval.[2] Žil pak v zahraničí.[3] Zemřel v září 1882[5] na plicní onemocnění.[3]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Po jistou dobu se na práci sněmu fakticky neúčastnil.
  2. a b c d LIŠKOVÁ, Marie. Slovník představitelů zemské samosprávy v Čechách 1861-1913. Praha: SÚA, 1994. 379 s. Dostupné online. ISBN 8085475138. S. 38. (česky) 
  3. a b c d e Sterbefall. Prager Abendblatt. Září 1882, čís. 201, s. 2. Dostupné online. 
  4. a b c d e f g h BRABENCOVÁ, Jana. Biografický slovník českyých zemí: Brun - By. Praha: Historický ústav AV ČR,, 2007. Dostupné online. ISBN 9788072772575. S. 323. (česky) 
  5. a b c Úmrtí. Ohlas od Nežárky. Září 1882, roč. 12, čís. 36, s. 320. Dostupné online. 
  6. http://www.psp.cz/eknih/1867skc/1/stenprot/001schuz/s001003.htm
  7. http://www.psp.cz/eknih/1867_69skc/1/stenprot/001schuz/s001005.htm
  8. http://www.psp.cz/eknih/1870skc/1/stenprot/001schuz/s001002.htm
  9. Das Vaterland, 31. 8. 1870, s. 1.