Otevřít hlavní menu
Další významy jsou uvedeny na stránce Jaroslav Vacek (rozcestník).

Jaroslav Vacek (10. listopadu 1894 Tábor[1]23. srpna 1944 Drážďany[2]), byl československý legionář, vrchní dozorce krajské věznice, vlastenec, funkcionář protinacistického odboje, oběť nacistické okupace (popraven).

Jaroslav Vacek
Jaroslav Vacek
Jaroslav Vacek
Narození 10. listopadu 1894
Tábor
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 23. srpna 1944 (ve věku 49 let)
Drážďany
Nacistické NěmeckoNacistické Německo Nacistické Německo
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

MládíEditovat

Narodil se v rodině sedlářského pomocníka Josefa Vacka a manželky Marie, rozené Rytířové[1]. Po skončení základní školní docházky se v Táboře vyučil truhlářem. V r. 1914 byl povolán do armády, odjel na frontu I. světové války; jako vojín dragounského pluku přeběhl v prosinci 1914 do ruského zajetí a v říjnu 1916 vstoupil v Oděse do československé dobrovolnické jednotky.[2] Prošel mnoha bojovými střety a do vlasti (ČSR) se vrátil jako příslušník 1. jezdeckého pluku Jana Jiskry z Brandýsa dlouhou cestou – transsibiřskou magistrálou a lodí („legionářská cesta“[p 1]) až v roce 1920.

Léta 1920 až 1939Editovat

V ČSR legionář Vacek nastoupil do státní služby, nejprve u Krajského soudu v Kutné Hoře a v roce 1923 jako dozorce vězňů u Krajského soudu v Táboře, zde se stal v roce 1938 vrchním dozorcem krajské věznice. V rodném Táboře se zapojil do společenského života, zejména do aktivit vlasteneckých, protože národní cítění a husitské tradice i táborský patriotismus byly jeho životním vyznáním.

OdbojářEditovat

 
Budova bývalé táborské Krajské věznice, kde J. Vacek v letech 1923–1943 sloužil a žil

Od začátku okupace republiky se Vacek zapojil do odboje a stál v popředí snah o vytvoření koordinačního centra protinacistického odboje v regionu. V říjnu 1939 se v Písku konala tajná ustavující schůzka jednotného orgánu odboje – Jihočeského národního revolučního výboru a Vacek se stal jeho členem. Počátkem roku 1940 gestapo zatklo v protektorátu Čechy a Morava mnoho odbojářů, zejména z organizace Obrana národa. Bylo zatčeno i několik členů regionálního odboje, a tak se vytvořilo nové vedení a jedním z čelných pracovníků byl Jaroslav Vacek. Využíval svého místa v krajské věznici – zprostředkovával domluvy uvězněných před výslechy, vynášel a předával vzkazy rodinám, varoval občany Němci podezírané, v kanceláři tiskl letáky. Navazoval kontakty s lidmi z organizací Sokol, hasičů, Národního hnutí pracující mládeže i politických stran.

V roce 1942 – po vlně zatýkání – se Vacek zapojil do sloučení zbytků všech ilegálních skupin Táborska a okolí. V Borotíně, kde hned po okupaci Českých zemí vzniklo středisko odbojové činnosti, došlo v červnu 1942 k vytvoření Krajského národně-revolučního výboru (KNRV). Předsedou byl Jaroslav Vacek a vojenským velitelem major Červinka z Tábora. Tomu byli přiděleni jako poradci Vacek a Josef Pistorius z Chotovin, kteří tvořili tzv. „vojenskou radu tří“. Činnost KNRV zasahovala až do prostoru obcí Pelhřimov, Soběslav, Planá nad Lužnicí, Mladá Vožice a dalších míst. Vackovo krajské vedení bylo napojeno na ústředí podzemní organizace „Dopravní družstvo dopravních zaměstnanců“ v Praze; mělo spojení s vedením jiných regionálních odbojových organizací (České Budějovice, Kolín, Jindřichův Hradec, Havlíčkův Brod, Humpolec, Čáslav a Hradec Králové).

Činnost KNRV – odboje „Vacek-Červinka“ a přičleněných odbojových skupin spočívala hlavně v organizačních přípravách ozbrojeného povstání, sabotážích všeho druhu, v zpravodajské a propagační činnosti, v rozšiřování ilegálních letáků.[p 2] Vacek také organizoval sbírku potravin a peněz pro rodiny zatčených. Koncem ledna 1943 po dalším zatýkání v regionu a po prozrazení jmen členů KNRV a spolupracovníků došlo také k jejich zatčení (zejména 3. února 1943). Jaroslav Vacek byl v Táboře krutě vyslýchán gestapem a musel být ošetřen v místní nemocnici. Při převozu zpět se mu podařili z auta uprchnout, ale byl gestapáky dopaden zraněný pod skálou vodopádu u nádrže Jordán. Následovalo věznění na Pankráci v Praze a v Terezíně, soud a 23. srpna 1944 poprava v sekyrárně v německých Drážďanech. Společně s Vackem byla zatčena jeho celá rodina – manželka a dcera Věra (ročník 1925) byly deportovány do koncentračního tábora a vrátily se domů do Tábora až v květnu 1945, syn byl uvězněn v Německu a tam zahynul při leteckém bombardování na jaře 1945.

PřipomínáníEditovat

 
Pamětní deska na zdi budovy, kde Jaroslav Vacek žil

V Táboře – na budově bývalé krajské věznice v Táboře na náměstí Mikuláše z Husi připomíná osobnost regionálního protinacistického odboje pamětní deska (od sochaře J. V. Duška). V táborské místní části Klokoty nese jedna z ulic jméno Jaroslava Vacka, v sousedství dvou ulic, pojmenovaných po odbojářích Janu Kubišovi a Jozefu Gabčíkovi.

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Transsibiřská magistrála – nejdelší železnice světa – byla vždy středem zájmu; ve své sibiřské anabázi se za složitých vojenských i politických okolností snažili čs. legionáři udržet ji v provozu a po její trase se konečně dostat domů.
  2. Tištěny byly ilegální: Palcát, Rudé právo, Náš boj a mnoho letáků, až do ledna 1943. Cyklostyl pro tento tisk opatřil Jaroslav Vacek.

ReferenceEditovat

  1. a b Matriční záznam o narození a křtu farnosti Tábor
  2. a b Databáze VÚA, Zaznam vojáka: Vacek Jaroslav

LiteraturaEditovat

  • PhDr. Stanislav Zita: J. Vacek – nezapomeňme (Jihočeský kurýr, r. 2, 22. 8. 2007, s. 9)
  • Josef Matějka: Borotín v odboji v letech 1939–1945 (vyd. MNV v Borotíně, říjen 1945)
  • Antonín Podzimek: Borotín 1333–1983 (vyd. MNV v Borotíně, 1983)

Externí odkazyEditovat