Jan Lacina (geobiocenolog)
Jan Lacina (9. ledna 1944 Tišnov – 21. března 2020 Tišnov) byl moravský geobiocenolog, lesník, krajinný ekolog a spisovatel. Spolu s doc. Antonínem Bučkem jeden z doyenů oboru geobiocenologie v České republice.
| Doc. Ing. Jan Lacina, CSc. | |
|---|---|
 Jan Lacina pod Pop Ivanem | |
| Narození | 9. ledna 1944 Tišnov |
| Úmrtí | 21. března 2020 (ve věku 76 let) Tišnov |
| Alma mater | Gymnázium Tišnov |
| Povolání | kolážista, učitel, ekolog, lesní inženýr a vědec |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život editovat
Vystudoval lesnickou fakultu VŠZ v Brně, kde jej zásadně ovlivnil profesor Alois Zlatník. V letech 1966–1974 pracoval ve Vojenských lesích a statcích jako lesnický specialista ekologického výzkumu, pak přešel do Geografického ústavu tehdejší ČSAV, transformovaného v roce 1993 na Ústavu geoniky AV ČR, kde pracoval do konce svého života. Současně působil jako externí pracovník Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně.
Byl jedním ze zakladatelů a dlouholetým členem redakční rady časopisů LEF a Veronica.[1]
Dílo editovat
| „ | Osobnost košatá jako koruna staletého dubu. Na jedné straně vědec, badatel věrně oddaný lesnické geobiocenologii, oboru založeného jeho učitelem prof. Zlatníkem. Vynikající znalec a pozorovatel všech součástí lesa, trusem všech lesních živočichů počínaje (sám se někdy nazýval koprofilem), rostlinami a stromy konče. Milovník ptactva, amatérský ornitolog. | “ |
| — Petr Maděra[2] | ||
Odborná činnost editovat
Jako vědec byl věrně oddaný lesnické geobiocenologii.
Společně se svým celoživotním kolegou a přítelem Antonínem Bučkem koncipovali metodu biogeografické diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí,[3] na jejímž základě v roce 1984 sestavili koncept tvorby územních systémů ekologické stability krajiny.[4]
V Geografickém ústavu Akademie věd se zabýval biogeografickým mapováním, problematikou životního prostředí a krajinou ekologií. Mimo jiné například posuzoval vliv velkých staveb na přírodu a krajinu – jadernou elektrárnu Dukovany, vodní dílo Nové Mlýny nebo průplav Dunaj – Odra – Labe.
Jan Lacina se zapojil do dalších výzkumů s významnými disturbančními událostmi v krajině, jako byly povodně a následné sesuvy v roce 1997. Studoval změny koryta řeky Bečvy, podrobně popisoval sukcesi vegetace po povodních, věnoval se též významu mrtvého dřeva ve vodních tocích, zkoumal význam sesuvů pro tvorbu nových biotopů a zvýšení biodiverzity v krajině. Nevyhýbal se ani krajinám silně ovlivněným člověkem, zabýval se dlouhodobým vývojem vegetace na haldách Ostravska nebo v odkalištích uranových dolů v okolí Dolní Rožínky. Zapojil se do výzkumu starobylých výmladkových lesů, jejichž podrobnou inventarizaci provedl ve svém milovaném rodném okrese Tišnov. Byl členem týmu zabývajícího se výzkumem historie vybraných českých a slovenských obcí. Zabrousil i do výzkumu ekotonů a jejich významu pro uchování biodiverzity krajiny.
Vášnivě miloval opakované výzkumy dynamiky vývoje (pra)lesů, aby se mohl vracet na místa, která navštívil před mnoha lety jako typolog a která si oblíbil. Zejména ho to táhlo do slovenských Karpat, a ještě dále do Východních Karpat na Podkarpatskou Rus, kde dlouhá léta bádal s řadou kolegů na plochách založených v 30. letech 20. století prof. Aloisem Zlatníkem a pedologem Zvorykinem. Nakonec ho osud dovedl až do českých vesnic v rumunském Banátu na úplně druhý konec karpatského oblouku, kde byl cenným členem širokého týmu zkoumajícího tradiční způsoby péče a hospodaření v krajině, které se zde zachovaly v podobě, jak je znali naši prarodiče před 150 a více lety.
Na závěr své vědecké kariéry propojil vědu se svým koníčkem, tedy se zálibou ve výtvarném umění. Obdivoval a popisoval pro publikum krajinomalby Antonína Slavíčka, Josefa Jambora a dalších, se kterými na sklonku svého života tzv. vcházel do krajiny, tj. nacházel malovaná místa a doslova obrazně dokumentoval změny české krajiny.
Umělec a popularizátor vědy editovat
Jan Lacina byl nesmírně citlivý a vnímavý pozorovatel přírody s duší umělce. Básník přírody srovnatelný ve schopnosti přesného poutavého popisu detailu a v současném navození poetické, lyrické atmosféry s takovými autory jako byli Jaromír Tomeček nebo Michail Prišvin. Jan Lacina napsal řadu populárně naučných knih a textů plných poznání, z nichž však vždy ale čiší i bezmezná láska k přírodě. Byl rozhlasový popularizátor přírody. Milovník a znalec krajinomalby. Bohatýr, který přírodu doslova nasával všemi smysly, a proto také chápal, že je ji nutno chránit.
Na uměleckou stránku jeho osobnosti měl nepochybně významný vliv, kromě rodičů i jeho strýc malíř Bohdan Lacina. Již jako středoškolák publikoval své ornitologické pozorování v časopise Živa, a následně při studiu na lesnické fakultě v Brně s Antonínem Bučkem a dalšími přáteli založili studentský časopis LEF. Stal se dokonce jeho prvním šéfredaktorem.
Tuto zkušenost nepochybně zúročil o téměř dvacet let později, když v roce 1986 spoluzakládal časopis pro ochranu přírody a krajiny Veronica, jak jinak, opět společně s Antonínem Bučkem. Od samého prvopočátku byl platným členem redakční rady,[5] pro Veronicu napsal bezmála dvě stovky příspěvků, a to nejenom naučných, ale i poetických fejetonů.[6] Ale hlavně do časopisu přivedl své umělecké přátele, tehdejší brněnské básníky a spisovatele (Jana Skácela, Jaromíra Tomečka, Ludvíka Kunderu) i velká jména moravských malířů a výtvarníků (mimo jiné Oldřicha Bártu, Jana Steklíka, Jana Dungela a zejména Rostislava Pospíšila).
Pedagog editovat
Od roku 1994 byl na částečný úvazek zaměstnán jako odborný asistent na Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně. V roce 2003 se habilitoval s prací Sozologická aplikace geobiocenologie v oboru Ekologie lesa. V tomto oboru působil jako školitel postgraduálních studentů a byl též členem oborové rady stejnojmenného doktorského studijního programu. Na ústavu byl pověřen výukou předmětů Geobiocenologie, Péče o lesní rezervace či Ochrana přírody a krajiny.
Je spoluautorem dvou učebních textů Geobiocenologie II a III. Byl vyhledávaným externím vyučujícím i na dalších českých univerzitách.
Jako pedagog nejraději chodil se studenty do největší učebny světa, přímo do lesů. Jeho exkurze byly vždy oblíbeny, nejenom pro působivý, nevtíravý, informačně hodnotný, a přitom laskavý výklad, ale též proto, že většinou končil v nějaké hospůdce či vinárně. Když v roce 2011 proběhla v časopise LEF anketa studentů o nejlepšího a nejoblíbenějšího učitele, tak není divu, že Jan Lacina obsadil 2. místo z celkového počtu 132 hodnocených.
Ocenění editovat
V roce 2013 mu za dlouholetou práci ve výzkumu přírody rodného kraje a osvětovou činnost v této oblasti udělena cena města Tišnova.[7]
V roce 2018 byl nominován na Cenu Josefa Vavrouška.[8]
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ ŠTĚPÁNEK, Václav. Čtvrtstoletí časopisu Veronica. S. 4–5. Veronica [online]. 2011. Čís. 6, s. 4–5. Dostupné online.
- ↑ MADĚRA, Petr. Odešel Jan Lacina, lesník s duší umělce a básníka. www.ldf.mendelu.cz [online]. [cit. 2020-06-05]. Dostupné online.
- ↑ BUČEK, Antonín; LACINA, Jan. Biogeografická diferenciace krajiny jako jeden z ekologických podkladů pro územní plánování. Územní plánování a urbanismus, 6: 6. vyd. [s.l.]: [s.n.], 1979. S. 382–387.
- ↑ BUČEK, Antonín; LACINA, Jan. Biogeografický přístup k vytváření územních systémů ekologické stability krajiny. 21: 4. vyd. Brno: Zprávy Geografického ústavu ČSAV, 1984. S. 27–35.
- ↑ Veronica. www.casopisveronica.cz [online]. [cit. 2020-06-04]. Dostupné online.
- ↑ Časopis Veronica: hledání "Jan Lacina" v archivu článků
- ↑ Čestná občanství a ceny města Tišnova | Město Tišnov. www.tisnov.cz [online]. [cit. 2020-05-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-08-15.
- ↑ Nominace 2018 – Cena Josefa Vavrouška. www.cenajosefavavrouska.cz [online]. [cit. 2020-05-31]. Dostupné online.
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Lacina na Wikimedia Commons
