Jan Lacina (geobiocenolog)

český geobiocenolog

Jan Lacina (9. ledna 1944 Tišnov21. března 2020) byl moravský geobiocenolog, lesník, krajinný ekolog a spisovatel. Spolu s Antonínem Bučkem jeden z doyenů oboru geobiocenologie v České republice.

Doc. Ing. Jan Lacina, CSc.
Jan Lacina pod Pop Ivanem
Jan Lacina pod Pop Ivanem
Narození9. ledna 1944
Tišnov
Úmrtí21. března 2020 (ve věku 76 let)
Tišnov
PovoláníGeobiocenologie, kolážista, učitel a ekolog
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Vystudoval lesnickou fakultu VŠZ v Brně, kde jej zásadně ovlivnil profesor Alois Zlatník. V letech 1966–1974 pracoval ve Vojenských lesích a statcích jako lesnický specialista ekologického výzkumu, pak přešel do Geografického ústavu tehdejší ČSAV, transformovaného v roce 1993 na Ústavu geoniky AV ČR, kde pracoval do konce svého života. Současně působil jako externí pracovník Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně.

Byl jedním ze zakladatelů a dlouholetým členem redakční rady časopisů LEF a Veronica[1].

DíloEditovat

Osobnost košatá jako koruna staletého dubu. Na jedné straně vědec, badatel věrně oddaný lesnické geobiocenologii, oboru založeného jeho učitelem prof. Zlatníkem. Vynikající znalec a pozorovatel všech součástí lesa, trusem všech lesních živočichů počínaje (sám se někdy nazýval koprofilem), rostlinami a stromy konče. Milovník ptactva, amatérský ornitolog.
— Petr Maděra[2]

Odborná činnostEditovat

Jako vědec byl věrně oddaný lesnické geobiocenologii.

Společně se svým celoživotním kolegou a přítelem Antonínem Bučkem koncipovali metodu biogeografické diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí[3], na jejímž základě v roce 1984 sestavili koncept tvorby územních systémů ekologické stability krajiny[4].

V Geografickém ústavu Akademie věd se zabýval biogeografickým mapováním, problematikou životního prostředí a krajinou ekologií. Mimo jiné například posuzoval vliv velkých staveb na přírodu a krajinu – jadernou elektrárnu Dukovany, vodní dílo Nové Mlýny nebo průplav Dunaj – Odra – Labe.

Jan Lacina se zapojil do dalších výzkumů s významnými disturbančními událostmi v krajině, jako byly povodně a následné sesuvy v roce 1997. Studoval změny koryta řeky Bečvy, podrobně popisoval sukcesi vegetace po povodních, věnoval se též významu mrtvého dřeva ve vodních tocích, zkoumal význam sesuvů pro tvorbu nových biotopů a zvýšení biodiverzity v krajině. Nevyhýbal se ani krajinám silně ovlivněným člověkem, zabýval se dlouhodobým vývojem vegetace na haldách Ostravska nebo v odkalištích uranových dolů v okolí Dolní Rožínky. Zapojil se do výzkumu starobylých výmladkových lesů, jejichž podrobnou inventarizaci provedl ve svém milovaném rodném okrese Tišnov. Byl členem týmu zabývajícího se výzkumem historie vybraných českých a slovenských obcí. Zabrousil i do výzkumu ekotonů a jejich významu pro uchování biodiverzity krajiny.

Vášnivě miloval opakované výzkumy dynamiky vývoje (pra)lesů, aby se mohl vracet na místa, která navštívil před mnoha lety jako typolog a která si oblíbil. Zejména ho to táhlo do slovenských Karpat, a ještě dále na Podkarpatskou Rus, kde dlouhá léta bádal s řadou kolegů na plochách založených v první republice Aloisem Zlatníkem a pedologem Zvorykinem. Nakonec ho osud dovedl až do českých vesnic v rumunském Banátu na úplně druhý konec karpatského oblouku, kde byl cenným členem širokého týmu zkoumajícího tradiční způsoby péče a hospodaření v krajině, které se zde zachovaly v podobě, jak je znali naši prarodiče před 150 a více lety.

Na závěr své vědecké kariéry propojil vědu se svým koníčkem, tedy se zálibou ve výtvarném umění. Obdivoval a popisoval pro publikum krajinomalby Antonína Slavíčka, Josefa Jambora a dalších, se kterými na sklonku svého života tzv. vcházel do krajiny, tj. nacházel malovaná místa a doslova obrazně dokumentoval změny české krajiny.

Umělec a popularizátor vědyEditovat

Jan Lacina byl nesmírně citlivý a vnímavý pozorovatel přírody s duší umělce. Básník přírody srovnatelný ve schopnosti přesného poutavého popisu detailu a v současném navození poetické, lyrické atmosféry s takovými autory jako byli Jaromír Tomeček nebo Michail Prišvin. Jan Lacina napsal řadu populárně naučných knih a textů plných poznání, z nichž však vždy ale čiší i bezmezná láska k přírodě. Byl rozhlasový popularizátor přírody. Milovník a znalec krajinomalby. Bohatýr, který přírodu doslova nasával všemi smysly, a proto také chápal, že je ji nutno chránit.

Na uměleckou stránku jeho osobnosti měl nepochybně významný vliv, kromě rodičů i jeho strýc malíř Bohdan Lacina. Již jako středoškolák publikoval své ornitologické pozorování v časopise Živa, a následně při studiu na lesnické fakultě v Brně s Antonínem Bučkem a dalšími přáteli založili studentský časopis LEF. Stal se dokonce jeho prvním šéfredaktorem.

 
Jan Lacina v roce 2006 v Brně na oslavě 30 let časopisu Veronica

Tuto zkušenost nepochybně zúročil o téměř dvacet let později, když v roce 1986 spoluzakládal časopis pro ochranu přírody a krajiny Veronica, jak jinak, opět společně s Antonínem Bučkem. Od samého prvopočátku byl platným členem redakční rady[5], pro Veronicu napsal bezmála dvě stovky příspěvků, a to nejenom naučných, ale i poetických fejetonů[6]. Ale hlavně do časopisu přivedl své umělecké přátele, tehdejší brněnské básníky a spisovatele (Jana Skácela, Jaromíra Tomečka, Ludvíka Kunderu) i velká jména moravských malířů a výtvarníků (mimo jiné Oldřicha Bártu, Jana Steklíka, Jana Dungela a zejména Rostislava Pospíšila).

PedagogEditovat

Od roku 1994 byl na částečný úvazek zaměstnán jako odborný asistent na Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně. V roce 2003 se habilitoval s prací Sozologická aplikace geobiocenologie v oboru Ekologie lesa. V tomto oboru působil jako školitel postgraduálních studentů a byl též členem oborové rady stejnojmenného doktorského studijního programu. Na ústavu byl pověřen výukou předmětů Geobiocenologie, Péče o lesní rezervace či Ochrana přírody a krajiny.

Je spoluautorem dvou učebních textů Geobiocenologie II a III. Byl vyhledávaným externím vyučujícím i na dalších českých univerzitách.

Jako pedagog nejraději chodil se studenty do největší učebny světa, přímo do lesů. Jeho exkurze byly vždy oblíbeny, nejenom pro působivý, nevtíravý, informačně hodnotný, a přitom laskavý výklad, ale též proto, že většinou končil v nějaké hospůdce či vinárně. Když v roce 2011 proběhla v časopise LEF anketa studentů o nejlepšího a nejoblíbenějšího učitele, tak není divu, že Jan Lacina obsadil 2. místo z celkového počtu 132 hodnocených.

OceněníEditovat

V roce 2013 mu za za dlouholetou práci ve výzkumu přírody rodného kraje a osvětovou činnost v této oblasti udělena cena města Tišnova.[7]

V roce 2018 byl nominován na Cenu Josefa Vavrouška[8]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. ŠTĚPÁNEK, Václav. Čtvrtstoletí časopisu Veronica. S. 4–5. Veronica [online]. 2011. Čís. 6, s. 4–5. Dostupné online. 
  2. MADĚRA, Petr. Odešel Jan Lacina, lesník s duší umělce a básníka. www.ldf.mendelu.cz [online]. [cit. 2020-06-05]. Dostupné online. 
  3. BUČEK, Antonín; LACINA, Jan. Biogeografická diferenciace krajiny jako jeden z ekologických podkladů pro územní plánování. Územní plánování a urbanismus, 6: 6. vyd. [s.l.]: [s.n.], 1979. S. 382–387. 
  4. BUČEK, Antonín; LACINA, Jan. Biogeografický přístup k vytváření územních systémů ekologické stability krajiny. 21: 4. vyd. Brno: Zprávy Geografického ústavu ČSAV, 1984. S. 27–35. 
  5. Veronica. www.casopisveronica.cz [online]. [cit. 2020-06-04]. Dostupné online. (česky) 
  6. Časopis Veronica: hledání "Jan Lacina" v archivu článků
  7. Čestná občanství a ceny města Tišnova | Město Tišnov. www.tisnov.cz [online]. [cit. 2020-05-31]. Dostupné online. 
  8. Nominace 2018 - Cena Josefa Vavrouška. www.cenajosefavavrouska.cz [online]. [cit. 2020-05-31]. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat