Ivan Bilibin

ruský malíř, ilustrátor a scénograf

Ivan Jakovlevič Bilibin (rusky Ива́н Я́ковлевич Били́бин, 4./16. srpna 1876, Petrohrad7. února 1942, Leningrad) byl ruský malíř, ilustrátor a scénograf.

Ivan Bilibin
1901. Portrait of Ivan Bilibin by B. Kustodiev.jpg
Narození4.jul. / 16. srpna 1876greg.
Tarkhovka
Úmrtí7. února 1942 (ve věku 65 let)
Petrohrad
Místo pohřbeníSmolenský pravoslavný hřbitov
Alma materPetrohradská státní univerzita
Povoláníilustrátor, malíř a grafik
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život a činnostEditovat

Malířství studoval u Antona Ažbeho v Mnichově, později u Ilji Repina v Petrohradě. V letech 1902-1904 cestoval po ruském severu, kde byl fascinován ruským folklorem. Sbíral při tom pro Muzeum Alexandra III. etnografický materiál a fotografoval památky staré vesnické architektury, zvláště v regionech Vologda, Archangelsk, Tver, Skaja, Olonezkaja a Petrozavodsk. Tyto materiály publikoval též knižně, v monografii Lidové umění ruského severu (1904). Ty posléze měly velký vliv na jeho malby. K dalším vlivům ovšem patřily jeho milované tradiční japonské kresby.

Stal se součástí umělecké skupiny Мир искусства (Mir iskusstva - Svět umění), jejímiž hlavními osobnostmi byli Alexandre Benois a Léon Bakst. Jako mnoho dalších členů tohoto sdružení se věnoval též knižním ilustracím, časopisecké grafice a scénografii.

Proslulost získal v roce 1899 zvláště svými ilustracemi ruských pohádek a později scénou pro premiéru opery Nikolaje Rimského-Korsakova Zlatý kohoutek ve Solodovnikově divadle.

Ruskou revoluci roku 1905 přivítal s nadšením, kreslil i karikatury pro revoluční časopis Župel, který byl v roce 1906 zakázán. Po bolševické revoluci v roce 1917 však Rusko opustil, neboť mu přiadala příliš radikální.

V emigraciEditovat

 
Malý Kitěž na Volze. Návrh scény 2. dějství opery O neviditelném městě Kitěži N. A. Rimského-Korsakova pro brněnskou inscenaci roku 1934.
 
freska Poslední soud podle Ivana Bilibina

21. února 1920 se na lodi „Saratov“ Bilibin účastnil evakuace z Novorossijska. Na palubě lodi bylo množství nemocných, proto loď minula přístavy v Konstantinopoli i Famagustě na Kypru a plula až do Egypta. Tam byli ruští uprchlíci anglickými úřady umístěni v táboře v Tel el-Kebiru. Od roku 1920 žil Bilibin v Káhiře. V Egyptě pracoval na skicách panneau a fresek v byzantském stylu pro příbytky bohatých řeckých obchodnílů. Studoval egyptské umění, nejprve muslimské a koptské a následně umění Starověkého Egypta.

V únoru 1923 se Bilibin oženil s malířkou Alexandrou Ščekatichinovou-Potockou, která za ním přijela do Káhiry se synem Mstislavem. V létě 1924 s rodinou cestoval po Sýrii a Palestině a v říjnu 1924 usadil v Alexandrii.

V srpnu 1925 se Bilibin přestěhoval do Paříže, kde byl záhy zván k tvorbě velkolepých dekorací k inscenacím ruských oper, kulis pro balety Igora StravinskéhoPták Ohnivák“ v Buenos Aires a pro řadu oper v Brně a Praze. V téže době taktéž ilustroval vydání ruských pohádek, pohádek bratří Grimmů, či pohádek Tisíce a jedné noci. Kromě toho se věnoval výzdobě soukromých domů i pravoslavných chrámů. Roku 1925 navrhl fresky a mozaiku pro interiér nově postaveného pravoslavného chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodičky v pravoslavné části Olšanského hřbitova v Praze na Žižkově.

Bilibin byl coby zednář přijat do ruské lóže "Северная звезда (Severní hvězda)" v Paříži. Později se stal zakládajícím členem jiné ruské lóže — "Свободная Россия (Svobodné Rusko)", jíž se v roce 1932 stal obřadním mistrem.[1]

Návrat do sovětského RuskaEditovat

Postupem času se mu však stále více stýskalo po Rusku. Zakázku na výzdobu sovětského velvyslanectví v Paříži v roce 1936 využil k jednáním o možnosti návratu do vlasti. Ten mu byl umožněn a skutečně do sovětského Ruska odjel. Přednášel na Ruské akademii umění až do roku 1941.

Zemřel hladem během obležení Leningradu. Byl pohřben ve společném hrobě.

ReferenceEditovat

  1. Серков А. И. Русское масонство. 1731—2000 гг. Энциклопедический словарь. Российская политическая энциклопедия, 2001. — 1224 с. — 3 000 экз. — ISBN 5-8243-0240-5

Externí odkazyEditovat