Ionika

hudební nástroj

Ionika je přenosný elektronický klávesový hudební nástroj (elektronické varhany) vyráběný v NDR v 50. a 60. letech 20. století (celkem 3 modely).

Ionika EMP1Editovat

Ionika EMP1 jsou malé polyfonní (vícehlasé) elektronické varhany, která se vyráběly v NDR od roku 1958 do roku 1965. Mezi hudební veřejností zdomácnělo pro tento nástroj označení "jonika".

Pravděpodobně první sériově vyráběné přenosné elektronické varhany ve "východním bloku". Poprvé byly veřejně představeny v roce 1958 na veletrhu v Lipsku a jejich sériová výroba začala o rok později. Vyráběly se v továrně Blechblas- und Signal-Instrumenten-Fabrik Markneukirchen (B&S), součástky se vyráběly v továrně VEB Elektroakustik Hartmannsdorf.

V roce 1963 přešla výroba elektronických varhan do bývalé továrny na akordeony F. A. Böhm Klingenthal, kde postupně vznikaly další modely: 1963 – elektromagnetické piano Claviset; 1964 – tranzistorové varhany Matador EMP3, 1965 – poněkud kuriózní dvoumanuálové klávesy Manuela EMP 34, které kombinovaly nástroje Matador (jako horní manuál) a Claviset (jako spodní manuál); další dva modely Ionika (jednomanuálová Ionika 5 a dvoumanuálová Ionika 6); 1967 – legendární Weltmeister TO-200. V roce 1972 firma F. A. Böhm přešla pod nově vzniklou společnost Vermona, v 70. letech zde vznikly např. varhany ET 6-1 a ET 6-2, bicí automaty ER 9 a DRM; efekt Phaser 80; klávesové nástroje E-Piano, Piano-Strings a Formation 2, v 80. letech přibyly analogové syntezátory a později i digitální... [1]

Varhany Ionika EMP1 byly plně elektronkové – obsahovaly 42 elektronek (27x ECC 81, 14x ECF 82, 1x ECL 82). Jejich rozměry byly 73 x 43 x 13 cm, hmotnost 22 kg (bez stojanu), příkon 140 W. Byly vybaveny dvěma efekty (regulovatelné vibráto, glissando) a ovládáním posuvu celkového ladění o +/-1 půltón.

Celkový tónový rozsah byl 6 oktáv (F1–e4) – klávesnice měla 41 kláves (3 oktávy), rozsah se přepínal (posouval) rejstříkovými voliči (16´ – 8´ – 4´ – 2 2/3´ – 2´). Celkem bylo k dispozici 18 rejstříků (4 formanty 16´, 4 formanty 8´, 4 formanty 4´, 2 formanty 2 2/3´, 4 formanty 2´). Nejhlubší oktáva 16´ byla pouze monofonní.

Doba nahřívání (kvůli ustálení ladění) byla 20–30 minut. Pamětníci vzpomínají, že bylo potřeba nástroj před každým vystoupením (a někdy i během vystoupení) znovu naladit – změnou teploty se rozlaďoval. Zároveň však dodávají, že kvalita jiných zahraničních nástrojů nižší cenové skupiny nebyla o nic lepší.[2] [3] [4] [5]. Jindy naopak bylo potřeba joniku nechat vychladnout [6]. Od poloviny 60. let už pak v kapelách začaly Ioniku EMP1 nahrazovat modernější (a lehčí), tranzistorové modely Matador EMP3 nebo Ionika EMP5 (příp. EMP6).

Varhany Ionika EMP1 se vyráběly ve dvou barevných variantách – modré [15] [16] a zelené [17]. Podrobné fotografie exteriéru i interiéru nástroje si lze prohlédnout na internetu [7] [8] [9]. K dispozici je také český i německý návod k obsluze a schémata zapojení [7].

Dobový prospekt [18] prezentoval varhany Ionika EMP1 jako všestranný nástroj pro použití v různých oblastech:

  • "ionika" pro džezovou, taneční a zábavnou hudbu
  • "ionika" pro klasickou hudbu
  • "ionika" pro nahrávky ve studiu, akustické pokusy, sférické zvuky
  • "ionika" pro slavnostní interpretace hudebního díla a pro církevní hudbu.

Ve své době stály v NDR údajně 5373 východoněmeckých marek [7] [8], což zhruba odpovídalo ceně osobního automobilu Trabant 500, a pokud jde o dovoz do ČSSR, stály podle [10] v Československu na tehdejší dobu 'astronomických' 18000 Kčs, což představovalo částku ve výši roční průměrné mzdy (v roce 1966 dosáhla průměrná měsíční mzda pracujících v socialistickém sektoru bez JZD 1533 Kčs)[10] – zdroje už neuvádějí, zda šlo o cenu samotných varhan, nebo včetně zesilovače a reproboxu. Je pochopitelné, že žádná z amatérských rokenrolových a bigbeatových kapel si nic takového nemohla ze svého koupit (honoráře za vystoupení se pohybovaly v rozmezí 0–50 Kčs) – nástroje a aparatury pořizovaly kulturní domy a patronátní podniky (jako zřizovatelé hudebních souborů) a kapelám je zapůjčovaly.

Dnes už jsou varhany Ionika k vidění pouze vzácně – v muzeích hudebních nástrojů, občas se objeví v aukci na portálu eBay.

Zesilovací aparaturyEditovat

Jako příslušenství bylo možné dokoupit elektronkový zesilovač s reproduktorovou skříní.

Ionika-Lautsprecher-BoxEditovat

V prvních letech výroby se k varhanům Ionika EMP1 dodávala zesilovací aparatura Ionika, která se skládala z elektronkového zesilovače (zpočátku UV1, později MV2 s výstupním sinusovým výkonem 12,5 VA) a z reproduktorové skříně UL1 s 6,3ohmovým alnico 12" reproduktorem L 3354 PBK (VEB Funkwerk Leipzig) [19], která sloužila zároveň jako přepravní kufr pro zesilovač (uvnitř skříně byl prostor, do kterého se po skončení produkce zesilovač uložil). Reprobox byl designově sladěn se zesilovačem.

VA1 (Verstärkeranlage 1)Editovat

Reproduktorová skříň Ionika UL1 byla po čase nahrazena novějším typem a modernizovaná sestava zesilovače MV2 (Musikverstärker 2) a reproboxu se označovala VA1 (Verstärkeranlage 1). Inovovaná reproduktorová skříň byla v prospektech uváděna jako "Tonsäule" (hudební věž).

VA2 (Verstärkeranlage 2)Editovat

Zesilovač MV2 byl v polovině 60. let nahrazen novějším modelem MV3 (Musikverstärker 3). Komplet zesilovače MV3 a nového typu reproboxu s basreflexem a vylepšeným 6ohmovým 12" reproduktorem L 3060 PB (VEB Funkwerk Leipzig) [20] se prodával pod označením VA2 (Verstärkeranlage 2).

Ionika a taneční hudbaEditovat

Ioniku využívala řada československých bigbeatových skupin a tanečních orchestrů 60. let.

Orchestr Slávy KunstaEditovat

Orchestr Slávy Kunsta (1956–1972) hrál swingový a taneční repertoár. Kapelník Sláva Kunst střídal akordeon, piáno a joniku [21] [22]. Jonika se uplatnila v řadě tanečních nahrávek z let 1963–1965, především ve stylu twist a hully-gullyDunajská zahrada [23], Lucifer In Coelis (Ecce Twist) [24], Lucifer Hully Gully [25], Goody Goody Hully Gully [26], Černý mustang [27], Deset, deset [28] a dalších melodiích tohoto tanečního orchestru [29].

SputniciEditovat

Sputnici používali varhany Ionika od 31.5.1961 [2], z dochovaných nahrávek [30] vyberme alespoň Hajaja Rock [31]. Nástroj u Sputniků obsluhovali v průběhu let 1961–1963 Tomislav Vašíček [32] [33], Vladimír Polanecký [34] a Jan Obermayer. [35]

OlympicEditovat

Ve skupině Olympic hrál na joniku Jaromír Klempíř [6], který ve skupině působil v leteh 1962–1964. Na jaře 1964 skupiny Olympic a Mefisto nahrály (v edici Big Beat v dramaturgii Mladý svět – Supraphon) první československé bigbítové singly. Díky tomu můžete joniku slyšet také v nahrávkách Olympiku Adresát neznámý [36] (a to rovnou hned v úvodu) [37] [38], Roň slzy, Hey Paula [39] [40] [41] a především Sealed With A Kiss [42] s nezapomenutelným nostalgickým zvukem [43].

MefistoEditovat

Skupina Mefisto vydala na jaře 1964 v bigbeatové edici Mladý svět – Supraphon singl Midnight [44] / I Saw Lindy Yesterday [45]. Hráčem na klávesové nástroje v Mefistu [11] [12] byl Karel Svoboda [6]. Joniku hojně využíval jak na koncertech [46] [47], tak při nahrávání ve studiu v řadě dalších titulů skupiny Mefisto z poloviny 60. let – Monika [48], Sunny River [49], Young Lovers [50], What a Love [51], Quatermaster's Stores [52], Podzimní nálada [53] atd. [54]

SemaforEditovat

Chcete-li se zaposlouchat do zvuku samotné joniky jen se zpěvem, poslechněte si semaforský singl Z mého života z roku 1963, kde Hanu Hegerovou doprovází Jiří Šlitr. [55] [56] [57].

Skupina Karla DubyEditovat

U Karla Duby hráli na joniku Miloš Hála a Jiří Malásek [58] [59] [60] [61]. Nástroj můžete slyšet například ve skladbách z roku 1963 R40, Muž s kytarou [62] nebo Dostavník [63] [64], a také v nahrávkách Josefa Zímy Jak se máš, Maruško? [65] a Proč se neusmíváš? [66] (skupina je zde uvedena jako "Skupina Josefa Zímy") [67], Sweet Rosalie z roku 1965 [68] a v dalších [69] [70].

KometyEditovat

Ve skupině Komety obsluhoval joniku v letech 1962–1964 klávesista Jan Hrubý (nejde o houslistu Jana Hrubého).[3]

JuventusEditovat

V nahrávkách skupiny Juventus zaznívá jonika, na kterou zde hrál Václav Rákos, např. na singlech Nářek převozníka / Den na prérii (1967) a Ona se brání / Stůj, občane! (1968) [71]. Vzhledem k datu nahrávek (1967–1968) ale není jisté, zda při jejich nahrávání byla použita Ionika EMP1, nebo některý z pozdějších modelů (Ionika 5, Ionika 6).

Ionika ve filmové hudběEditovat

Ionika si "zahrála" v řadě hudebních filmů první poloviny 60. let, ve kterých účinkovaly již zmíněné taneční a bigbeatové kapely; její zvuk často zněl také v televizních (i rozhlasových) znělkách a reklamních spotech té doby (ve většině případů šlo i zde o instrumentální nahrávky výše uvedených skupin), v rozhlasových hrách...

Ionika se ale uplatňovala také v kompozicích psaných přímo pro film – využil ji např. skladatel Zdeněk Liška ve své hudbě ke sci-fi filmu Ikarie XB1 režiséra Jindřicha Poláka a scenáristy Pavla Juráčka z roku 1963.[13]

Experimentální a konceptuální hudbaEditovat

Ioniku používali pro její zvukovou a tónovou variabilitu také někteří skladatelé moderní vážné hudby, např. brněnský skladatel Josef Berg ve své kompozici Snění (skladba pro přeladěné nástroje v tónovém systému Beta pro 4 housle, joniku, klavír, 2 kytary a bicí) z roku 1970. Viz [72], [73] a [74]. Vzhledem k datu vzniku skladby (1970) ale není jisté, zda při jejím komponování (a nahrávání) byla použita Ionika EMP1, nebo některý z pozdějších modelů (Ionika 5, Ionika 6).

Hře na joniku a komponováním pro ni se věnoval také brněnský skladatel a klavírista Pavel Palkovský (Studio autorů).[14]

Ionika 5 (EMP5) a Ionika 6 (EMP6)Editovat

Model Ionika EMP1 se vyráběl do roku 1965, kdy byly uvedeny na trh novější, tranzistorové modely – jednomanuálová Ionika 5 (EMP5) a dvoumanuálová Ionika 6 (EMP6). Jejich výroba skončila v roce 1970 a na trh přišly nástupnické modely Vermona ET-6-1 a ET-6-2.

ZajímavostiEditovat

Velká část produkce byla určena pro sovětský a bulharský trh. Pro mnoho Rusů a Bulharů, obzvláště ze ze starší generace, se výraz "ionika" stal synonymem elektronického klávesového nástroje [75].

Na Youtube lze dokonce najít bulharské "osvětové" video k tomuto tématu: Разликата между синтезатор и йоника (Rozdíl mezi syntezátorem a jonikou). Video je v bulharštině, ale i tak budete rozumět. Lze zapnout i ruské titulky.

Tip: Zkuste na Youtube zadat heslo "йоника" nebo "yonika".

ReferenceEditovat

  1. Historie elektronických hudebních nástrojů v NDR.[1]
  2. a b Bigbítové šlápoty č. 6 (OBRAZY Z ROCKOVÝCH DĚJIN ČESKÝCH) – skupina SPUTNICI (z časopisu Rock & Pop, 1996/6-7).[2]
  3. a b Bigbeatové šlápoty č. 7 (OBRAZY Z ROCKOVÝCH DĚJIN ČESKÝCH) – skupina KOMETY (z časopisu Rock & Pop, 1996/8).[3]
  4. Brněnský rock'n'roll – ROCKY EAGLES, R.I.EAGLES, ALBATROS (z novin New Express, datum neznámé).[4]
  5. Hudba ovlivněná big beatem I. (z knihy Antonín Samek: Ve víru hudby a tance, vyšlo v Náchodě v roce 2004).[5]
  6. a b c Karel Svoboda (Mefisto) a Jaromír Klempíř (Olympic) vzpomínají na klávesy Ionika v seriálu Bigbít (ČT).[6]
  7. a b c Ionika EMP1 na webu Pajkovy osobní stránky.[7]
  8. a b Ionika EMP1 na webu Vintageaudioberlin.[8]
  9. Ionika EMP1 na webu Infrequent Sound.[9]
  10. a b Kampaň proti vlasatcům v komunistickém Československu (1966–1968) (PDF, 1,5 MB) – disertační práce (2010), Mgr. Filip Pospíšil, Ph.D., Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze.[10]
  11. Příběh skupiny Mefisto vyprávějí na ČRo její členové.[11]
  12. Skupina Mefisto v seriálu Bigbít na ČT.[12]
  13. IKARIE XB1 – zvukový rozbor filmu.[13]
  14. Soubor Studio autorů, Brno, 1964–1970 v Českém hudebním slovníku osob a institucí.[14]

LiteraturaEditovat

  • Jaroslav Šťastný / Peter Graham: Josef Berg a jeho Snění (JAMU, Brno 2002) [76]

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat