Wikipedie

Hůrka (Prášily)

zaniklá osada v Česku, dnes základní sídelní jednotka obce Prášily v okrese Klatovy

Hůrka (německy Hurkenthal) je zaniklá sklářská ves na Šumavě, asi 7 km východně od Železné Rudy, dnes základní sídelní jednotka obce Prášily. První část vsi byla založena roku 1732 při sklářské huti Hafenbrädlů[2], původně nazývané Česká huť. Roku 1766 byla nedaleko založena nová sklárna, v místě dnes zvaném Hůrka, přibližně jeden kilometr jihozápadně od Hůreckého vrchu. Místu staré hutě se začalo říkat Stará Hůrka (Althurkenthal) nebo Stará Nová Hůrka[3] a nové osadě pro sklářské dělníky Nová Hůrka.[4]

Hůrka
Louky na místě bývalé Hůrky
Louky na místě bývalé Hůrky
Lokalita
Charakterzaniklé sídlo
ObecPrášily
OkresKlatovy
KrajPlzeňský kraj
Historická zeměČechy
StátČeskoČesko Česko
Zeměpisné souřadnice49°7′38″ s. š., 13°19′50″ v. d.
Základní informace
Počet obyvatel25 (1930)[1]
Katastrální územíHůrka u Železné Rudy (28,46 km²)
Nadmořská výška1010 m n. m.
PSČ342 01
Počet domů221 (1930)[1]
Hůrka
Hůrka
Další údaje
Kód ZSJ198935
Zaniklé obce.cz607
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Od roku 1869 do roku 1949 byla ves osadou tehdejší obce Stodůlky,[5][6] k 1. lednu 1955 je osada vedena jako zaniklá.[7]

Historie

editovat

Ves byla založena roku 1732 při sklářské huti a byla označována jako Česká huť, když šlo tehdy o jedinou huť na české straně zdejší části Šumavy. Sklárna byla známa především výrobou benátských zrcadel. Součástí sklárny byly i brusírny a chladírny skla, voda sem byla přiváděna kanálem od umělé hráze blízkého jezera Laka.[8]

Roku 1789 dal Ignác Hafenbrädl ve vesnici postavit kostel zasvěcený svatému Vincenci Ferrerskému. Později (1820)[9] pak byla nedaleko vystavěna hřbitovní kaple svatého Kříže, která sloužila jako hrobka sklářských rodin Abelů a Hafenbrädlů.[10] Některé rakve byly částečně prosklené.[11] V Hůrkách kromě skláren a obytných budov stával zámeček, hotel U jezera Laka, hostinec, pošta, dva mlýny a lesovna.[4]

V roce 1836 zde byl postaven tzv. Turecký dům pro propagaci výrobků sklárny pro turecké obchodníky. Kocem 19. století začala sklárna upadat a ves začínala chudnout, po vzniku Československa začala být jedním z cílů rozvíjejícího se turistického ruchu a začala opět bohatnout.[8] V roce 1930 zde v 25 domech žilo 382 obyvatel, z toho 380 se hlásilo k německé národnosti.[12]

Rod Abelů

editovat
 
Pozůstatky kostela sv. Vincence

Sklářský rod Abelů vládl téměř celou první polovinu 19. století sklářskému průmyslu na Železnorudsku. Výrobky (zrcadla, tabulová skla, křišťál a barevné sklo) z jejich skláren se exportovaly do celého tehdejšího světa. Jiří Kryštof Abele (1776–1833) patřil k těm, za jejichž vedení dosáhla rodina Abelů maximální prosperity. Vlastnil sklárny na Hůrce, Debrníku, ve Starém Brunstu v Novém Brunstu, v Alžbětíně a Ludwigsthalu.[13] Po jeho smrti po něm zůstali tři synové: Kryštof, Ferdinand a Vilém.[14] Po smrti Jiřího Kryštofa Abele byl jmenován generálním zplnomocněncem celé pozůstalosti jakož i poručníkem jeho nezletilých synů jeho bratr Ferdinand Abele (1792–1853).[14] Správu pražského továrního skladu vedl jeho bratr Bedřich Abele (1795–1859).[14] Spory mezi Ferdinandem, který rodinný majetek pečlivě spravoval, a Bedřichem, který naopak obchodu svým lehkovážným stylem života spíše škodil, vedl nakonec k tomu, že Ferdinand předal roku 1836 vedení rodinného majetku svému synovci Kryštofu Abelovi (1812–1878).[14] Velkopanský a rozmařilý život některých členů rodiny vedl v roce 1845 k náhlému krachu a rozpadu celého jejich rodového majetku.[13] Sklářská tradice rodu definitivně skončila ve čtvrté generaci Abelů osobou Kryštofa Mikuláše Abele mladšího.[14] Ten si z výnosu dražby zámečku na Debrníku nechal v Železné Rudě postavit (1877) rok před svým skonem (1878) luxusní vilu.[14][13] V ní se dnes nachází Muzeum Šumavy a informační centrum. Další potomci rodu Abelů se pak už věnovali jiným povoláním.[14]

Po druhé světové válce

editovat

Po druhé světové válce bylo německé obyvatelstvo odsunuto, hotel U jezera Laka zůstal fungovat, v roce 1947 však vyhořel. V roce 1949 se zde natáčel český film Divá Bára.[8] Zanedlouho poté se ves (s výjimkou Nových Hůrek) ocitla v pohraničním pásmu železné opony, resp. vojenském prostoru se střelnicí. Budovy (včetně kostela) byly zničeny, s jedinou výjimkou hřbitovní kaple, která přečkala do konce komunismu, ovšem značně zpustošená. Kaple se prý hodila jako dělostřelecká pozorovatelna.[15]

V roce 1988 začala obnova kaple za pomoci místních dobrovolníků, po pádu komunismu v roce 1989 i za pomoci bývalých odsunutých obyvatel. V roce 2002 byla kaple vysvěcena. V roce 2011 byla do kaple umístěna skleněná socha Krista od výtvarnice Vladimíry Tesařové, když jako materiál pro trnovou korunu posloužil ostnatý drát z hraničního plotu.[11]

V roce 2006 se na místě Hůrky rozkládaly louky, bývalou obec připomínaly chráněné stromořadí 116 javorů a lip (Hůrecká alej) a kaple, která byla na přelomu 21. století zabezpečena a opravena. Na kapli byla umístěna tabule informující o historii obce a pamětní deska obětem zabitým v době komunismu na státní hranici – úseku Šumava. V okolí bylo několik náhrobků z původního hřbitova i nově upravených.

Část luk sukcesním vývojem zarůstá dřevinami a mění se tak přirozeně v les.

Pamětihodnosti

editovat

Hřbitovní kapli svatého Kříže zřídil Jiří Kryštof Abele roku 1820.[10] V kryptě bylo původně pochováno (ve skleněných rakvích) 23 členů rodu Abelů včetně jejich rodinného lékaře Josefa Klostermanna, otce Karla Klostermanna, česķého spisovatele se zaměřením na oblast Šumavy.[16][15]

V červnu 1951 byla zlikvidována hrobka rodiny Abelů a Hafenbrädlů, ostatky byl zakopány na hřbitově a kovové rakve byly prodány do sběrných surovin. Likvidaci měli provést zaměstnanci strojní traktorové stanice.[17] Podle některých autorů měli likvidaci provést vojáci z nedaleké posádky, ostatky měly být znesvěceny a rozstříleny.[16][15]

Galerie

editovat
  •  
    Pohled na kostel svatého Vincence Ferrerského od západu (1930)
  •  
    Interiér kostela s hlavním oltářem z 18. století (1930 až 1945)
  •  
    Hřbitovní kaple svatého Kříže s ostatky sklářské rodiny Abelových (1920)
  •  
    Pamětní deska Josefa Klostermanna na hřbitovní kapli
  •  
    Pamětní deska osobám usmrceným na státní hranici se SRN v úseku Šumavy

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ a b Statistický lexikon obcí v zemi České. Praha: Ministerstvo vnitra (Československo), Státní úřad statistický. 1934. Dostupné online.
  2. ↑ Hůrka / Hurkenthal. Národní park Šumava [online]. [cit. 2024-10-08]. Dostupné online. 
  3. ↑ Historický lexikon obcí České Republiky 1869 - 2005. díl 2: Abecední přehled obcí a částí obcí v letech 1869 - 2005. 1. výd. vyd. Praha: Ceský Statistický Úřad 623 s. ISBN 978-80-250-1311-3. S. 489. 
  4. ↑ a b BERAN, Pavel. Zaniklé obce (Hůrka (Hurkenthal) také: Česká Huť) [online]. Zaniklé obce, 2005-07-11 [cit. 2016-08-05]. Dostupné online. 
  5. ↑ Seznam obcí v republice Československé. Praha: Státní statistický úřad, 1949. S. 167. 
  6. ↑ Historický lexikon obcí České Republiky 1869 - 2005. díl 2: Abecední přehled obcí a částí obcí v letech 1869 - 2005. 1. výd. vyd. Praha: Ceský Statistický Úřad 623 s. ISBN 978-80-250-1311-3. S. 181. 
  7. ↑ Administrativní lexikon obcí republiky Československé 1955. Praha: Státní statistický úřad a Ministerstvo vnitra S. 565. 
  8. ↑ a b c Zkáza šumavské obce Hůrka. Pohraničníci tancovali s mumiemi z místní kaple. HlídacíPes.org [online]. 2023-03-04 [cit. 2024-12-27]. Dostupné online. 
  9. ↑ HAFENBRÄNDL, Ignaz. Testament sklářův (Závěť Ignáce Hafenbrädla) [online]. [cit. 2016-08-05]. Dostupné online. 
  10. ↑ a b HORPENIAK, Vladimír. Střední Šumava. 1. vyd. Praha: Paseka, 2007. 71 s. (Zmizelé Čechy). ISBN 978-80-7185-839-3. 
  11. ↑ a b HEJNA, Petr. Hůrka: odstřelený kostel, kaple s děsivou historií, horské jezero i zurčící potok. www.novinky.cz [online]. 2017-10-21 [cit. 2024-12-27]. Dostupné online. 
  12. ↑ Statistický lexikon obcí v zemi České: Vydán ministerstvem vnitra a Státním úřadem statistickým na základě výsledků sčítání lidu z 1. prosince 1930. [s.l.]: Ministerstvo vnitra (Czechoslovakia), Státní úřad statistický Dostupné online. (Czech) QID: Q104631184. 
  13. ↑ a b c ROUČKA, Zdeněk. Šumavou ze svobody do opony. Vzpomínky na Železnorudsko 1930–1970. 1. vyd. Plzeň: ZR & T, 2013. 252 s. ISBN 978-80-904128-2-8. 
  14. ↑ a b c d e f g ŘEZNÍČKOVÁ, Z.; GIŇA, R. Abelové [online]. Muzeum Šumavy Sušice [cit. 2018-08-10]. Dostupné online. 
  15. ↑ a b c Vlk Samotář (JL). Šumavské nostalgie XI. – Hůrka [online]. druidova.mysteria.cz [cit. 2016-08-05]. Dostupné online. 
  16. ↑ a b KINTZL, Emil; FISCHER, Jan. Zmizelá Šumava. 1. vyd. Zlín: Kniha Zlín, 2015. 156 s. (Stream). ISBN 978-80-7473-297-3. Kapitola Tanec s mrtvými, s. 46, 47. 
  17. ↑ MAREŠ, Jaroslav. Děsivý tanec vojáků s mumiemi a neobjasněná smrt viníků – archivy odhalily, jak to bylo doopravdy – Badatelé – Historie, záhady, tajemství [online]. 2024-04-11 [cit. 2024-12-27]. Dostupné online. 

Literatura

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Hůrka_(Prášily)&oldid=24513622“