Goli otok

Goli otok (italsky Isola Calva, v překladu "Pustý ostrov") je chorvatský ostrov, který leží jihovýchodní částí Kvarnerského zálivu severovýchodně od ostrova Rab.

Goli otok
Budovy věznice na ostrově
Budovy věznice na ostrově
Goli mapa.jpg
LokalizaceJaderské moře
StátChorvatskoChorvatsko Chorvatsko
• ŽupaPřímořsko-gorskokotarská
Topografie
Zeměpisné souřadnice
Osídlení
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vězeňský táborEditovat

Již v období první světové války byli na ostrově drženi ruští váleční zajatci.[1] V průběhu druhé světové války zde Německo a Itálie udržovaly vojenskou posádku a na ostrově byl umístěn vězeňský tábor. Podobné využití měl ostrov i po skončení války.

V roce 1948 zde byl zřízen vězeňský tábor, kam byli v následujících letech kromě kriminálních delikventů umisťování i političtí odpůrci režimu, stoupenci jak demokratických změn, tak stalinismu[2], ale i fašisté a ustašovci. Mezi vězni byli i známí zástupci jugoslávské inteligence (například politici, filosofové, lingvisté - výhradně muži). Vězni byli přepravováni na ostrov lodí z Rijeky. Tábor na Golém otoku byl přísně tajný a ani sami vězni netušili, kde se nacházejí. Kromě policejních a vězeňských složek netušila o internaci vězňů na Golém otoku ani rodina odsouzených. Tábor spravoval na rozkaz Aleksandra Rankoviće Slobodan Krstić.

Výstavba areálu tábora byla zahájena v roce 1949. Nejtěžší odsouzenci pracovali na místě zvaném Manastir, kde se věnovali těžbě kamene. Ženy byly v té době umístěny ve speciálním táboře. V roce 1951 navštívil tábor Aleksandar Ranković. Roku 1954 došlo k zmírnění podmínek v táboře; byly povoleny i návštěvy a zasílání balíčků.

 
Budovy bývalé věznice

Tábor byl uspořádán do vícero oddělených a samostatně střežených lokalit. Naprostá většina vězňů pracovala v některém ze tří průmyslových provozů: v kovovýrobě (části strojů, komponenty pro loděnice aj.), v dřevovýrobě (mj. nábytek pro export dodávaný i do USA a Kanady) a v kamenolomu (opracovávání kvalitního kamene). Vězňové byli biti a ponižováni.[3] Mezi metody mučení na Golém otoku patřilo např. topení hlav vězňů v záchodových mísách, omotávání drátů kolem krku, čí bití kamenem do zad.[4]

Pracovní doba trvala 8 hodin, dobří pracovníci byli odměňováni a mohli být navštěvováni příbuznými. Pro návštěvy, které se mohly uskutečnit až jednou měsíčně v trvání od dvou hodin do dvou dnů, byly vyčleněny zvláštní budovy. Vězňové byli hromadně ubytováni ve zvláštních barácích s nepříliš příznivými životním podmínkami, zejména v létě a v zimě. Součástí tohoto prostoru byla i kantýna a pekárna. V táboře se v jednom okamžiku nalézalo kolem 3000 vězňů. Tábor byl uzavřen v roce 1988, později byl změněn na památník a stal se turistickou lokací. Za dobu jeho existence v něm zemřelo asi 400 osob.[4]

V roce 1982 začal osudy vězňů z konce 40. a začátku 50. let 20. století mapovat bělehradský časopis NIN. Do povědomí jugoslávské veřejnosti se tak dostaly brutální metody, které používali tehdejší vyšetřovatelé proti sympatizantům Josifa Stalina v období rozkolu mezi Stalinem a Titem.[5]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. PETRANOVIĆ, Branko. ISTORIJA JUGOSLAVIJE, knjiga III - SOCIJALISTIČKA JUGOSLAVIJA 1955-1988. [s.l.]: [s.n.] S. 279. (srbochorvatština) 
  2. PETRANOVIĆ, Branko. ISTORIJA JUGOSLAVIJE, knjiga III - SOCIJALISTIČKA JUGOSLAVIJA 1955-1988. [s.l.]: [s.n.] S. 232. (srbochorvatština) 
  3. Goli otok - zloglasna Titova kaznionica
  4. a b PETRANOVIĆ, Branko. ISTORIJA JUGOSLAVIJE, knjiga III - SOCIJALISTIČKA JUGOSLAVIJA 1955-1988. [s.l.]: [s.n.] S. 233. (srbochorvatština) 
  5. HAYDEN, Robert M. From Yugoslavia to the Western Balkans. Boston: Brill, 2013. Dostupné online. ISBN 978-90-04-24190-9. S. 28. (angličtina) 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat