Gatčina

Gatčina (rusky Га́тчина, ižorsky a finsky Hatsina; v letech 1923–1929 Trock (Троцк), 1929–1944 Krasnogvardějsk (Красногварде́йск)) je město v Leningradské oblasti v severozápadním Rusku. Leží asi 45 km jihozápadně od Petrohradu na silnici a železnici vedoucí do Pskova. Město je centrem Gatčinského rajónu a žije zde 89 100 obyvatel. Zdejší palácové komplexy jsou zapsány na seznamu Světového dědictví UNESCO.

Gatčina Гатчина
Hlavní gatčinský palác
znak vlajka
Poloha
Souřadnice	59°34′ s. š., 30°8′ v. d.
Nadmořská výška	100 m n. m.
Časové pásmo	UTC+3
Stát	Rusko Rusko
federální okruh	Severozápadní federální okruh
oblast	Leningradská oblast
Leningradská oblast na mapě Ruska
Gatčina
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha	29 km²
Počet obyvatel	92 566 ▲ (2010)
Hustota zalidnění	3192 obyv./km²
Správa
Oficiální web	www.gatchina-meria.ru
Telefonní předvolba	+7 81371
PSČ	188300-188310, 188319
Označení vozidel	47
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

Popis

Gatčina je jedním z velkolepých předměstí Petrohradu. Je velkým průmyslovým, vědeckým a odborným centrem Leningradského okresu, šetrně uchovává Starou Gatčinu s tichými útulnými uličkami. Světoznámou se Gatčina stala svým předměstím, bývalým sídlem ruských carů s unikátním souborem paláců a parků. Rozvoj Gatčiny velice ovlivnily dějiny a kultury různých národů světa, zejména zemí Evropy. Proto ve městě lze vidět zákoutí, připomínající Itálii, Francii, Anglii a Německo. Významnou budovou je palác-muzeum, ve kterém jsou bohaté sbírky ruského, evropského a východního umění.

Obyvatelstvo města má velkou finskou diasporu. V ulicích Gatčiny jsou vedle pravoslavných chrámů také finské kostely.

Historie

Začátek historie Gatčiny byl znatelně ovlivněn skandinávskými sousedy. Odedávna v Gatčinské zemi klidně žily slovanské a finskougorské kmeny. První zmínka o Gatčině je z roku 1499, kdy byla obyčejnou vsí. Výstavba paláce a parku byla započata za Kateřiny II. Veliké, která roku 1765 darovala Gatčinu i s okolím svému oblíbenci Grigoriji Orlovovi. Do roku 1788 zde vznikla rezidence o 600 pokojích, park o rozloze sedmi km² a vítězný oblouk dle návrhu architekta Antonio Rinaldiho. Po Orlovově smrti darovala Kateřina Gatčinu svému synu, budoucímu caru Pavlovi I., který ji roku 1796 povýšil na město a oficiální císařskou rezidenci.

Gatčinské paláce byly velmi těžce poškozeny ustupujícími nacistickými vojsky, která se zde usadila v letech 1941–1944. Opravy trvají do počátku 21. století. Dnes je Gatčina de facto předměstím Petrohradu, kde dodnes – na rozdíl mnoha ruských měst – mírně stoupá počet obyvatel.

Dějiny palácového komplexu

V 18. století, po vítězství Ruska nad Švédskem a výstavbě Petrohradu, se v Gatčinském statku začaly stavět nové stavby na švédských zbytcích. Při stavbě byly použity staré základy a stavební materiál a tak vznikla sušárna pro uchovávání obilí s věží a cimbuřím a budova bývalé soukenické továrny, které dnes připomínají dobu dávno minulou.

Doba Kateřiny II. a krátké vladařství jejího syna Pavla I. (1796-1801) podstatně změnily budoucnost osady Gatčina. V tuto dobu v Gatčině pracují spolu s ruskými i italští, angličtí a francouzští umělci. Mnozí z nich jenom v Rusku dostali příležitost použít svých získaných zkušenosti. Hrabě Grigorij Orlov byl vlivný oblíbenec a bohatý velmož. Kateřina II. ho štědře obdarovala Gatčinským statkem, který se nacházel na břehu jezera. Tam její milenec hrabě Orlov vybudoval venkovský zámek, obklopený malebnými parky a rozsáhlými lesy určenými pro zábavu a lov. Budovy se stavěly podle projektu italského architekta Antonia Rinaldia, který 40 let pracoval v Rusku. Gatčinský palác se zapsal do historie architektury jako vynikající příklad stylu raného klasicismu.

Gatčinský palác zároveň připomíná romantický středověký zámek, půvabný palác italské renesance a typický ruský usedlý dům. Jako obklad fasád paláce, galerie, schodiště a rozsáhlých sklepů nepoužil tradiční mramor, ale místní vápenec „barvy mlhavé oblohy“, který odedávna používali na stavbách obyvatelé Gatčiny. V duchu rytířských zámků byla z paláce na břeh jezera proražena 120 metrů dlouhá podzemní chodba vedoucí pod loukou, osvětlená zvenčí kruhovými vikýři a zakončená jeskyní ozdobenou valouny. Jeskyně s východem k jezeru je zasvěcena lesní nymfě Echo.

Po hraběti Grigoriji Orlovu se na celých 13 let stal majitelem Gatčiny syn Kateřiny II., budoucí car Pavel I. Budoucí “nejromantičtější” z ruských carů, “ruský Hamlet” Pavel, si vzdálené panství oblíbil. Jenom v Gatčině za silnými zdmi paláce se následník trůnu cítil v bezpečí a “skutečně doma”. Když Gatčinu proměnil ve své sídlo, v roce 1797 ji prohlásil za město. Není náhoda, že dějepisci říkali Pavlu I. “gatčinský car”. Gatčina i na něj uchovává památku – v roce 1851 byl na náměstí postaven pomník Pavla I. od sochaře Ivana Petroviče Vitáliho. Modelem pro pomník se stal obraz cara od malíře Semjona Sčukina, kterého schválil sám Pavel I. Bronzový pomník Pavla I. na podstavci, ve stejnokroji plukovníka Preobraženského pluku, v jezdeckých vysokých botách, širokém trojúhelníkovém klobouku, se špacírkou a kordem, hrdě hledíc na svůj palác, pokračuje v přijímání nekonečné přehlídky času.

Pavel I. zadal přestavbu paláce italskému architektu Vincenzovi Brennovi. Přestavbou dostal venkovský dům majestátnější a „drsnější“ podobu. Před palácem vzniklo náměstí, obklopené příkopem, baštami a děly ve střílnách. Ve významně rozšířeném pavlovském paláci byly upraveny nové slavnostní síně – trůnní, honosné přijímací pokoje, vyzdobené salóny, a také útulné obývací pokoje pro velkou rodinu Pavla Petroviče, příbuzné a členy „malého dvora“. Výtvarná díla, sochy, nábytek, výrobky z bronzu a kamene, koberce a porcelán,vyrobené v zemích Evropy a Orientu, ozdobily interiéry nového carského sídla.

K nejbohatší výzdobě paláce patří mnoho věcí, zakoupených následníkem trůnu Pavlem Petrovičem a jeho chotí během jejich cestování po evropských zemích v letech 1781-82 jako hrabě a hraběnka Severnovi. Na „gatčinského cara“ velmi zapůsobily návštěvy francouzských, rakouských, pruských a neapolských královských paláců, muzeí a galerií Itálie, ateliérů významných malířů a sochařů, módních prodejen a proslulých manufaktur Francie. Velkolepé jsou interiéry Bílé síně, Mramorové jídelny, Řecké a Česmenské galerie ilustrující umění starověkého Řecka a Říma. Stěny a strop Bílé síně jsou ozdobené četnými štukovými kompozicemi z květinových girland, mušlemi, obrazy zvířat a mramorovými basreliéfy s námětem Homérové Iliady a příběhy Alexandra Makedonského. Mramorové busty a sochy antických bohů jsou efektně rozestaveny podél stěn síně. Obdivuhodné parkety a křídla dveří podle Rinaldiova návrhu doplňují slavnostní vzhled síní.

Svůj název dostala Česmenská galerie jako památku na skvělé vítězství ruského loďstva nad tureckým v roce 1770 ve Středozemním moři. Nádherná výzdoba galerie zahrnuje i symboly moci císařského Říma a také profily carů. Dominantní ozdobou Trůnního pokoje cara Pavla I. a Malinového salónu jsou tapiserie ze souboru Strany světové, Portréty bohů, a Don Quijote – jsou darem Ludvíka XVI. a Marie Antuanetty v Paříži. Pro Parádní ložnici si ve Francii koupili světlemodré lionské hedvábí šité stříbrem a porcelánové vázy kobaltové barvy od manufaktury Sévres. Stropní malbu zhotovil francouzský malíř Doyen. Přepychově vyřezávané dřevěné lůžko pod nebesy se sloupkovým zábradlím připomíná lože krále-Slunce Louise XIV.

Unikátní sbírku bodných, sečných a střelných zbraní začal sbírat první majitel Gatčiny Grigorij Orlov a pokračovali v ní Pavel I. a další carové. Zbraně použili k výzdobě Zbrojní galerie. Velkou část sbírky tvořily lovecké pušky. Zvláště efektní jsou kompozice Slunce z pušek a Pavlův monogram z pistolí. Oblíbenými místnostmi Pavla v gatčinském paláci byly jeho osobní pokoje v přízemí, jejichž okna směřovala do Vlastní zahrádky. V pokojích gatčinský car pracoval, přemýšlel o budoucím přebudování Ruska, odpočíval a modlil se. Na stěnách visely portréty jeho praděda Petra I., otce Petra III. a obrazy. V pokojích Pavel I. ochraňoval věci drahé jeho srdci a důležité doklady. Později byly tyto pokoje proměněny v muzeum pamětí cara, kde se zachovalo prostředí jeho doby. Zde je vystaven jeho stejnokroj, jezdecké vysoké boty, špacírka, košile se stopami krve a zástěna, přemístěné sem z Michajlovského zámku v Petrohradě, kde byl Pavel I. v březnu 1801 zabit skupinou spiklenců.

V knihovně paláce-muzea je uschováno několik knih Pavla I. o historii Maltézského řádu. V roce 1798 Pavel I. přijal hodnost velmistra tohoto řádu. Malíř S.Tonci namaloval portrét cara s maltézskými insigniemi. Trůnní křeslo Pavla I. také dekoruje maltézský kříž.Pavel I. zadal talentovanému ruskému architektu N.A.Lvovu stavbu originálního paláce-zámku pro převora Maltézského řádu. Převorský palác byl postaven v parku na břehu Černého jezera. Ozdobený kamennou věžičkou a strmými střechami byl zhotoven z neobvyklého materiálu – z lisované hlíny.

Nezapomenutelnou pro Pavla I. se stala návštěva zámku Chantilly, kde vládl princ de Bourbon-Condé . Podle francouzských výkresů byla v Gatčině zhotovena různá parková zákoutí a objekty tohoto panství pod Paříží. Náměstí Connetable s 32 m vysokým obeliskem, silnicí s mosty a se strážnými boudami směřujícími k paláci, je svéráznou variantou náměstí na počest významných francouzských vojevůdců – konetáblů Montmorencyů, majitelů Chantilly. Francouzské parky vedle paláce jsou postaveny na terasách, mají schody, plošiny, sochy a květinové záhony. Slavnostními vchody do parku jsou kamenné brány ve stylu římských slavobrán.

Téma lásky je také v Gatčinském parku ztělesněno. Pod matnou severní oblohou krásně zapadl do rozsáhlé vodní hladiny malebného Bílého jezera půvabný letohrádek, věnovaný bohyni lásky Venuši. Jsme-li na cípu ostrova Lásky, letohrádek jakoby pluje jezerem. Ještě jedno zákoutí galantní Francie se schovává za kamennou zdí. Jednoduchá kamenná brána s obloukem zvou do nedalekého parku Silvie. Původní půdorysné řešení s krajkovou sítí pěšinek a rybníčků připomínaly Pavlovi I. podobný park ve francouzském předměstí. Blízko ostrova Lásky, mezi stromy, se ukrývá za masivním kamenným portálem Maska domek-překvapení, postavený francouzskými umělci. Budova je obložená kousky březových kmenů a vypadá jako hranice polen. Traduje se, že carevna Marie Fjodorovna darovala tento domek, schválně jednoduchý navenek a uvnitř s překvapivě honosným interiérem, aby „vyvolala úsměv svého milovaného chotě“.

Ze začátku se gatčinské parky zakládaly ve stylu krajiny pod vedením anglických mistrů společně s Antoniem Rinaldiem. Potom byly zřízeny nejrůznější malebné háje, louky a pěšinky. Epická krása rozsáhlých vodních hladin je charakteristickým rysem Gatčiny. Spojené do jediného vodního systému – Stříbrné, Černé, Hluché jezero, rybníky a potoky, vyvolávají pocit volnosti a vznešenosti. Tato jezera zdobí četné umělé a přírodní ostrovy. Potoky,vodní bludiště a ostrovy jsou překlenuty různými můstky s kamenným, dřevěným nebo kovovým ažurovým zábradlím. Parkové průčelí paláce se odráží na zrcadlové hladině jezer, jeho vysoké věže jsou vidět z mnohých míst parku.

Střídající se vládci měli v Gatčinském paláci svoje vlastní pokoje bez přestavby místností předcházejících carů. Na začátku 20. století měl palác v Gatčině nejvíce pokojů a nejbohatší sbírky ze všech předměstských petrohradských paláců. Gatčinský palác byl muzeem historie umění interiéru od poloviny 18. do začátku 20. století. Nadaný ruský architekt R.I. Kuzmin provedl přestavbu bočních budov paláce, zvýšil palác o jedno patro a zařídil neopakovatelné, krásné a různorodé dlouhé řady pokojů za sebou pro cara Mikuláše I, Alexandra II. a jeho rodinu. Při úpravě použil architekt různé evropské architektonické slohy, jako renesance, gotika, baroko a rokoko.

Četné obývací pokoje, pracovny, ložnice a koupelny byly plné nábytku, látek, zrcadel, bronzu a obrazů. Nábytek je rozestaven tak, že tvoří pohodlné koutky pro práci, odpočinek a příjem návštěv. Bohatá sbírka obrazů zahrnuje mnoho portrétů carské rodiny a evropských příbuzných. V krásném kaleidoskopu střídajících se místností nejvíce připoutají pozornost pokoje se stěnami a nábytkem, čalouněným anglickým hedvábím s květinovým vzorem. Car Alexandr III., jako i jeho praděd Pavel I., měl velmi rád „milé Gatčino“, které si vybral za své trvalé sídlo.

Alexandr III. jako vášnivý sběratel kupoval exkluzivní umělecká díla různých zemí a dob. Nejvíce měl car rád malby ruských současných malířů. Byl vysoké postavy, s mocným plnovousem, rád se oblékal do jednoduchého oděvu a jedl jednoduchá jídla. Alexandr III. stále zdůrazňoval, že je ruským vládcem. V osobních pokojích rodiny Alexandra III. bylo mnoho ikon i velikonočních vajec. Firma Fabergé vytvořila pro vdovu-carevnu Marie Fjodorovnu velikonoční vejce s miniaturou (modelem) Gatčinského paláce uvnitř. Spříznění s Německem, (jeho manželka byla Němka) a obdiv k pruskému králi Fridrichu II. způsobily, že za Pavla I. Gatčina vypadala spíše jako německé město s patřičným rázem: věžičky malých hradů, které chránily přístup k městu, kasárna „gatčinských“ vojsk, v ulicích strakaté závory se strážnými boudami, na náměstí před palácem pochodující vojska v německém stejnokroji. Na konci 19. století se Gatčina proměnila v módní vilové městečko. Mnozí spisovatelé, básníci, hudebníci a malíři zde po dlouhou dobu bydleli a věnovali Gatčině svá díla.

Za Alexandra III., který vymýtil vše německé a cizozemské, se Gatčina stala útulným ruským městem. Dosud se v gatčinských ulicích dochovaly staré dřevěné domky, s dekorovanou ažurovou řezbou průčelí, obrubami, zábradlími balkonů, zápražími. Půvabné věžičky s větrnými korouhvemi, zasklené verandy a balkonky dodávají těmto částem města zvláštní kouzlo. Kamenný rodinný dům podivného tvaru ve slohu skandinávské moderny s rozsáhlým nádvořím za vysokým pevným plotem byl majetkem proslulého výtvarníka a karikaturisty Pavla Jegoroviče Sčerbova, kterého často navštěvovali A. Blok, V. Brjusov, A. Tolstoj, M.Gorkij, F.Šaljapin aj. V nedaleké klidné ulici bydlel v „zeleném domku“ spisovatel Alexander Ivanovič Kuprin, jenž si říkal „všeruský gatčinský obyvatel“.

Půvabná stará a nová Gatčina je uskutečněním práce, nadání a lásky mnohých generací lidí, kteří se zde narodili, přijížděli sem z jiných měst a zemí, věnovali jí svá srdce, a lidé, kteří v ní žijí a pracují nyní. Gatčina se v zimě utápí v jiskřícím sněhu, na jaře v jejích nádvořích a parcích rozkvétá fialový, bílý a růžový šeřík, v létě je ponořena do zeleně parků a ulic, na podzim se obléká do vznešeného zlatopurpurového roucha.

Partnerská města

• Eskilstuna, Švédsko
• Espoo, Finsko
• Ettlingen, Německo

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Gatčina ve Wikimedia Commons
• Gatčina napříč staletími

Autoritní data: LCCN: n84127918 | VIAF: 139606429 | WorldcatID: lccn-n84127918

Portály: Geografie | Rusko