Otevřít hlavní menu

Ferdinand Johann Wiedemann

Ferdinand Johann Wiedemann (30. března 1805, Haapsalu29. prosince 1887, Petrohrad) byl německo-švédský lingvista, který zkoumal hlavně estonštinu[1] a jiné ugrofinské jazyky.

Ferdinand Johann Wiedemann
Ferdinand Johann Wiedemann.jpg
Narození 30. března 1805
Haapsalu, Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium (dnešní Estonsko)
Úmrtí 29. prosince 1887 (ve věku 82 let)
Petrohrad, Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium
Původ německo-švédský
Alma mater Petrohradská akademie věd
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Wiedemann se narodil v Haapsalu roku 1805 jako syn soudního úředníka. Po studiu na Gymnáziu v Tallinnu (1819–1821) šel studovat práva na univerzitu v Tartu (1824–1826), ovšem už od začátku se více zajímal o jazykovědu. Studoval v pedagogicko-filologickém semináři klasické jazyky, ale také italštinu, arabštinu, angličtinu a arménštinu, takže už za časů studií si získal pověst polyglota. Kariéra právníka mu nevyšla, a tak pracoval jako učitel na gymnáziu v Jelgavě (1830–1837), později na gymnáziu v Tallinnu (1837–1857).[2] Tou dobou se už začal zabývat jazykovědou, ale také zkoumáním pobaltské flóry. Napsal gramatiky komijštiny, marijštiny a udmurtštiny. Právě ty vzbudily pozornost na Petrohradské akademii věd a Wiedemann se v roce 1854 stal jejím korespondenčním členem. O pět let později byl již stálým akademikem v oboru ugrofinských jazyků a později psal i o dalších ugrofinských jazycích (votština, livonština, chantyjština, mordvinština, permština). Estonštinu začal zkoumat až jako 50letý muž ještě v Tallinnu, s výzkumem dále pokračoval i v Petrohradu. Přesto, že neměl doktorát z jazykovědy, ani nikdy nedostal profesuru na univerzitě v Tartu, byl jejím čestným členem a už za svého života byl uznávaným jazykovědcem. Na Petrohradské akademii věd pak působil až do své smrti roku 1887.

Na jeho počest po něm bylo pojmenováno gymnázium v Haapsalu. Od roku 1989 se každoročně uděluje cena Ferdinanda Johanna Wiedemanna za výzkum a výuku estonštiny. Výše ocenění byla od roku 2004 stanovena na 32 000 euro.

DíloEditovat

První studie, ve které se Wiedemann zabýval estonštinou, je z roku 1855. Jde o detailní analýzu o dva roky starší gramatiky estonštiny Eduarda Ahrense, kterou hodnotí kladně, ale předkládá několik návrhů na vylepšení. Oceňuje například Ahrensovy návrhy na psaní krátkých vokálů jedním písmenem a dlouhých vokálů dvěma písmeny. Na druhou stranu Ahrensovi vytýká příliš velkou závislost na finštině a kritizuje jeho tvrzení, že estonština je dcerou finštiny. Podle Wiedemanna je estonština naprosto samostatný ugrofinský jazyk, pro který je finština nejbližším příbuzným jazykem.

Akademikům Wiedemann představil svůj plán o sestavení velkého estonského slovníku a gramatiky. Sestavení slovníku argumentoval například tím, že v posledních letech bylo sebráno množství folklorního materiálu, a zároveň byl vydán Kreutzwaldův epos Kalevipoeg, který je ovšem těžké číst, jelikož obsahuje mnoho slov, která ve stávajících slovnících nelze najít. Také v estonsky psané literatuře se objevují slova, která ve slovnících chybí. Podle Wiedemanna neexistuje ani pořádná popisná estonská gramatika, protože jižní a severní estonština jsou natolik odlišné, že nepovažuje za možné je obě popsat jednou gramatikou. Wiedemannovým cílem však nebylo estonštinu pouze popsat, ale také rozvíjet a obohacovat.

Wiedemann začal své sběratelské cesty roku 1861. Osm let trávil všechna léta na cestách a systematicky procházel estonské nářeční oblasti včetně ostrovů. Ve Võru se setkal s Kreutzwaldem, který zde pracoval jako lékař, a s jeho pomocí Wiedemann objasnil význam slov z Kalevipoega a správnou výslovnost jihoestonských slov. Kreutzwald také Wiedemannovi poskytl svůj sebraný materiál. Po seznámení s jihoestonskými nářečími se o ně Wieddemann začal blíže zajímat a roku 1864 vydal studii o võruském nářečí Versuch ueber den werroestnischen Dialekt („Přehled o võruském nářečí“), ve které byla slovní zásoba, výslovnost a tolik rozdílů ve struktuře jazyka, že by se podle Wiedemanna dalo hovořit spíše o jiném jazyku, než o pouhém nářečí. I později jazykovědci poukazovali na to, že jižní estonština dříve mohla být samostatným ugrofinským jazykem.

Velký estonsko-německý slovník „Ehstnisch-deutsches Wörtebuch von F. J. Wiedemann“ vyšel v roce 1869. Wiedemannovým cílem bylo shromáždit všechna slova slovní zásoby první poloviny 19. století. Kromě vlastního sebraného materiálu použil i starší slovníky a sběr slov z beletrie. Slovník se dočkal dalších tří výtisků (1893, 1923, 1973). Po vydání slovníku začal Wiedemann připravovat i estonskou gramatiku. Větší část materiálu k sestavení gramatiky sebral společně s materiálem pro slovník, ale ve své sběratelské činnosti pokračoval i v době, kdy byl slovník v tisku. Asi 700stránková gramatika „Grammatik der ehstnischen Sprache“ vyšla v Petrohradu roku 1875 a je poslední gramatikou ve zhruba dvě a půl století trvající tradici cizojazyčných gramatik. Je to vědecká gramatika, která po 120 let nebyla překonána. Dnešní estonská gramatika byla vydána až v letech 19931995. Úvod gramatiky obsahuje přehled nářečí a nářečních rozdílů, představuje hlavní rozdíly ve výslovnosti a tvarech mezi jižní a severní estonštinou. Samotná gramatika je pak rozdělena na čtyři části: fonetika, slovotvorba, morfologie a syntax. Wiedemannovi zbylo velké množství materiálu, které nepoužil v gramatice, a tento materiál pak vydal o rok později, tedy v roce 1876, v samostatné 500stránkové knize „Aus dem inneren und äusseren Leben der Ehsten“ (O vnitřním a vnějším životě Estonců). Kniha obsahuje stará slova, rčení, hádanky, hry, zvyky, slova pochválení i klení atd. a může být jakýmsi doplněním slovníku, ve kterém nebylo možné popsat všechny pojmy z životního stylu Estonců tak důkladně. Píše o námluvách, narození, smrti, zvycích spojených se svatbou, o písních, o praktikách v domácnosti i v obdělávání půdy, o léčitelství i čarodějnictví. Dílo tak nabízí cenný materiál pro folkloristiku.

Wiedemann napsal během sedmi let tři velká díla zabývající se estonštinou a Estonskem. Ve stejné době shromažďoval materiály také o dalších ugrofinských jazycích. Po tom, co dokončil práci na estonštině, vydal velký komijsko-německý slovník a udmurtsko-německý slovník. Dále vydal i gramatiku komijštiny, ve které také porovnává komijštinu s permštinou, čímž je tato gramatika úplně první srovnávací gramatikou ze skupiny ugrofinských jazyků.


  • Ehstnisch-deutsches Wörterbuch, 1869 (Estonsko-německý slovník)[3]
  • Grammatik der Ehstnischen Sprache, 1875 (Estonská gramatika)[4]
  • Aus Dem Inneren und Äusseren Leben der Ehsten, 1876 (O vnitřním a vnějším životě Estonců)

LiteraturaEditovat

  • Reet Kasik. Stahli mantlipärijad: eesti keele uurimise lugu. Tartu Ülikooli Kirjastus, 2011, 302 s.

ReferenceEditovat

  1. BOSSE, Heinrich; ELIAS, Otto-Heinrich; TATERKA, Thomas. Baltische Literaturen in der Goethezeit. [s.l.]: Königshausen & Neumann 510 s. Dostupné online. ISBN 9783826036170. (německy) 
  2. Kreutzwald.kirmus.ee Wiedemann, Ferdinand Johan
  3. JÜRJO, Indrek. Aufklärung im Baltikum: Leben und Werk des livländischen Gelehrten August Wilhelm Hupel (1737-1819). [s.l.]: Böhlau Verlag Köln Weimar 484 s. Dostupné online. ISBN 9783412308056. (německy) 
  4. WIEDEMANN, Ferdinand Johann. Grammatik der ehstnischen Sprache: zunächst wie sie in Mittelehstland Gesprochen Wird, mit Berücksichtigung der anderen Dialekte. [s.l.]: Imprimerie de l'Académie Impériale des sciences 696 s. Dostupné online. (německy)