Wikipedie

Edmund Hartig

český šlechtic, poslanec Českého zemského sněmu a maršálek

Edmund hrabě Hartig (německy Edmund Graf Hartig, 2. listopadu 1812 Vídeň – 30. března 1883 San Remo[1][2]) byl rakouský a český šlechtic, diplomat, politik. Od mládí působil v diplomacii Rakouského císařství, byl vyslancem v Hesensku, Dánsku a Bavorsku. Po odchodu z diplomatických služeb se zapojil do politiky, v 60. a 70. letech 19. století byl poslancem Českého zemského sněmu, Říšské rady a členem Panské sněmovny. Krátce zastával také funkci nejvyššího maršálka Českého království (1867).[3] Vlastnil statky v severních Čechách (Mimoň).

Edmund hrabě z Hartigu
Edmund Hartig, fotografie Morize Wintera
Edmund Hartig, fotografie Morize Wintera
Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1861 – 1865
Ve funkci:
1866 – 1870
Ve funkci:
1872 – 1877
Nejvyšší maršálek Království českého
Ve funkci:
4. dubna 1867 – 3. srpna 1867
PředchůdceAlbert Nostitz-Rieneck
NástupceAdolf z Auerspergu
Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1861 – 1865
Člen Panské sněmovny
Ve funkci:
1867 – 1883
Rakouský vyslanec v Bavorsku
Ve funkci:
1856 – 1859
PředchůdceRudolf hrabě Apponyi
NástupceAlexander kníže Schönburg-Hartenstein
Rakouský vyslanec v Dánsku
Ve funkci:
1852 – 1856
PředchůdceMax von Vrints-Treuenfeld
NástupceAlois hrabě Károlyi
Stranická příslušnost
ČlenstvíNěmecká ústavní strana
Strana ústavověrného velkostatku
Narození2. listopadu 1812
Vídeň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí30. března 1883 (ve věku 70 let)
San Remo
Italské královstvíItalské království Italské království
TitulHodnostní korunka náležící titulu hrabě říšský hrabě
RodičeFrantišek z Hartigu a Juliana z Grundemann-Falkenbergu
Profesepolitik
CommonsEdmund Hartig
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Biografie

editovat
 
Hrabě Edmund Hartig jako nejvyšší maršálek Českého království (Eduard von Engerth, 1868, Národní muzeum Praha)

Pocházel ze šlechtického rodu Hartigů,[4] narodil se jako starší syn státníka a diplomata hraběte Františka Hartiga (1789–1865) a jeho manželky Juliany, rozené hraběnky von Grundemann-Falkenberg (1788–1866). Absolvoval gymnázium ve Štýrském Hradci a vystudoval práva. Kariéru státního úředníka zahájil jako koncipista u dolnorakouského místodržitelství (1835–1836), poté vstoupil do diplomatických služeb. Na nižší pozici atašé působil na vyslanectví ve Florencii (1836–1840) a v Paříži (1840–1841). Od roku 1841 byl vyslaneckým tajemníkem v Kasselu, kde se v roce 1843 stal zplnomocněncem[5]a nakonec skutečným a stálým vyslancem (1846–1852).[6] V letech 1852–1856 byl vyslancem v Kodani[7] a nakonec v Mnichově (1856–1859).[1][2][8][9]

Po obnovení ústavního života v Rakouském císařství počátkem 60. let 19. století se zapojil i do zemské a celostátní politiky. V zemských volbách v Čechách v roce 1861 byl zvolen v kurii velkostatkářské (za nesvěřenecké velkostatky) do Českého zemského sněmu.[10] V téže době také zasedal i v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor), kam ho vyslal zemský sněm (tehdy ještě Říšská rada nevolena přímo, ale tvořena delegáty jednotlivých zemských sněmů).[11]

Politicky patřil k spojencům Antona von Schmerlinga a horlivým stoupencům takzvané Ústavní strany, která prosazovala liberální a centralistický model rakouského státu, s dominantní rolí německé kultury, a odmítala federalistické aspirace Čechů a dalších neněmeckých etnik.[1] 16. prosince 1865 složil mandát zemského poslance. Již v listopadu 1866 se do zemského sněmu nicméně vrátil, nyní ovšem za městskou kurii, obvod Cvikov – Mimoň.[2] Mandát za tento okrsek v severních Čechách obhájil i v zemských volbách v lednu 1867.[12] V krátce poté konaných volbách v březnu 1867 byl opět zvolen za velkostatkářskou kurii.[13] Zastupoval Stranu ústavověrného velkostatku, která byla šlechtickým spojencem centralistické Ústavní strany.[2]

V této době probíhaly v českých zemích ostré státoprávní spory. Česká politická reprezentace odmítala rakousko-uherské vyrovnání a neúspěšně žádala uznání svébytnosti českého státu. Poté, co padl konzervativní ministerský předseda Richard Belcredi a vliv v Rakousku převzala opět centralistická liberální skupina, byl Hartig jmenován 4. dubna 1867 Nejvyšším maršálkem Království českého (předseda zemského sněmu).[14] Funkci zastával jen krátce, do 3. srpna 1867. Podle jiného zdroje do roku 1868.[2] 1. dubna 1867[2] se stal také doživotním členem Panské sněmovny (jmenovaná horní komora Říšské rady). Zde působil jako zpravodaj při projednávání některých významných předloh, například školských nebo branných zákonů.[1]

Křeslo v zemském sněmu získal opětovně ve volbách roku 1872, znovu za kurii velkostatkářskou.[15] Rezignoval před dubnem 1877.[16]

Kromě politiky se ve veřejném životě angažoval i v jiných odvětvích, mimo jiné byl mecenášem umění, od roku 1861 byl členem Rakouského uměleckého spolku (Der österreichischen Kunstverein) a v roce 1873 se stal předsedou Spolku pro dějiny Němců v Čechách (Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen).[17] Uplatnil se i jako podnikatel, v roce 1865 získal s dalšími společníky (Edmund Clary-Aldringen, Franz Stradal) koncesi k vybudování železnice z Ústí nad Labem do Hodkovic nad Mohelkou.[18] Ve správě železnic se angažoval i později, do smrti byl členem správní rady Společnosti rakouských státních drah.

Hrabě Edmund z Hartigu zemřel dne 30. března 1883 v italském San Remu na plicní onemocnění.[2] Pohřben byl rodové hrobce v kostele sv. Zikmunda ve Stráži pod Ralskem.[19]

Majetek

editovat
 
Zámek Mimoň, hlavní sídlo Hartigů v 19. a 20. století

Po otci zdědil velkostatky Mimoň a Stráž pod Ralskem (respektive Vartenberk).[2] Formálně byl správa velkostatku řízena ze Stráže pod Ralskem,[20] čemuž bylo podřízeno také využití zámku Vartenberk.[21] Hlavním sídlem rodiny byl zámek Mimoň, zásadně přestavěný Edmundovým otcem v první polovině 19. století.[22][23] K velkostatku patřilo 6 648 hektarů půdy s převahou lesních porostů,[24] součástí hospodářství bylo několik průmyslových provozů.

Tituly a ocenění

editovat

Byl uživatelem titulu říšský hrabě, který rodina získala v roce 1719. Jako příslušník starého šlechtického rodu byl v roce 1837 jmenován c. k. komořím[25] a v roce 1862 získal titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.[26] Zatímco v Rakousku-Uhersku neobdržel žádné ocenění, z doby působení v diplomacii byl nositelem několika zahraničních řádů. V roce 1840 se stal držitelem toskánského Řádu sv. Štěpána, dále byl nositelem bavorského Záslužného řádu bavorské koruny, hesenského Ludvíkova řádu a brunšvického Řádu Jindřicha Lva.[27]

Rodina

editovat

V roce 1846 se ve Vídni oženil s hraběnkou Julií Konstancií Bellegardovou (1822–1884), dcerou Augusta Bellegarda, c. k. polního podmaršála, císařského generálního pobočníka a nejvyššího hofmistra císařovny Karolíny Augusty. Julie byla c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže, vzhledem k Edmundově diplomatickému působení v Bavorsku se stala také čestnou dámou bavorského Tereziánského řádu.[28] Z manželství se narodily čtyři dcery:

  • 1. Julie (1847–1863)
  • 2. Paula (1849–1929), dáma Řádu hvězdového kříže ∞ 1871 Jindřich hrabě Bellegarde (1843–1890), c. k. komoří, nadporučík
  • 3. Františka Emanuela (1854–1939), dáma Řádu hvězdového kříže ∞ 1878 August František hrabě Kinský z Vchynic a Tetova (1849–1941), majitel velkostatku Sloup
  • 4. Marie Antonie (1859–1951), po ovdovění vstoupila pod jménem Maria Brigita do řádu benediktinek v Dánsku, ∞ 1887 Augustin svobodný pán von Wacken (1850–1896), diplomat, majitel velkostatku Idolsberg v Dolním Rakousku

Protože Edmund neměl mužské potomky, předurčeným dědicem byl jeho mladší bratr Bedřich (1818–1877), který sloužil v armádě a vlastnil velkostatek Brunn v Dolním Rakousku. Zemřel ale ještě před Edmundem, takže české statky zdědil v roce 1883 Bedřichův syn František (1859–1903), jehož poručníkem byl po dobu nezletislosti strýc Leopold Gudenus.

Díky své manželce byl Edmund Hartig mimo jiné švagrem Františka Bellegarda (1833–1912), nejvyššího hofmistra korunní princezny Štěpánky a císařovny Alžběty.

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ a b c d Meyers Großes Konversations-Lexikon: Hartig, Edmund, Graf von [online]. zeno.org [cit. 2013-08-15]. Dostupné online. (německy) 
  2. ↑ a b c d e f g h Privat-Telegramme d. Bohemia. Bohemia. Duben 1883, roč. 56, čís. 90, s. 5. Dostupné online. 
  3. ↑ Přehled představitelů státní správy v Čechách na webu worldstatesmen.org dostupné online
  4. ↑ Ottův slovník naučný, díl X.; Praha, 1896; s. 916–917 (heslo Hartig)
  5. ↑ Hof- und Staatshandbuch des österreichischen Kaiserthumes für das Jahr 1845; Vídeň, 1845; s. 197 dostupné online
  6. ↑ Hof- und Staatshandbuch des österreichischen Kaiserthumes für das Jahr 1847; Vídeň, 1847; s. 239 dostupné online
  7. ↑ MŽYKOVÁ, Marie: Šlechta ve službách diplomacie III.; Ministerstvo zahraničních věcí České republiky Praha, 2001; s. 26, 51 ISBN 80-86345-20-3
  8. ↑ Přehled diplomatického zastoupení Rakouska a Rakouska-Uherska in: Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1917; Vídeň, 1917; s. 7–31 dostupné online
  9. ↑ Hof- und Staatshandbuch des österreichischen Kaiserthumes für das Jahr 1858; Vídeň, 1858; s. 142 dostupné online
  10. ↑ Národní listy 27. 3. 1861, http://kramerius.nkp.cz/kramerius/PShowPageDoc.do?id=6086937&picp=&it=&s=djvu
  11. ↑ Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  12. ↑ http://www.psp.cz/eknih/1867skc/1/stenprot/002schuz/s002001.htm
  13. ↑ http://www.psp.cz/eknih/1867_69skc/1/stenprot/002schuz/s002002.htm
  14. ↑ SRŠEŇ, Lubomír: Malované závěsné portréty (II); Národní muzeum Praha; 2021; s. 501–503 ISBN 978-80-7036-683-7
  15. ↑ http://www.psp.cz/eknih/1872skc/1/stenprot/004schuz/s004001.htm
  16. ↑ http://www.psp.cz/eknih/1872skc/6/stenprot/001schuz/s001001.htm
  17. ↑ SRŠEŇ, Lubomír: Malované závěsné portréty (II); Národní muzeum Praha, 2021; s. 501–503
  18. ↑ Historie Mimoně, Hartigové III. část na webu Města Mimoň dostupné online
  19. ↑ Kostel sv. Zikmunda na webu Města Stráž pod Ralskem dostupné online
  20. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, VII. díl; Praha, 2008; s. 98–99 ISBN 978-80-7277-041-0
  21. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III. Severní Čechy; Praha, 1984; s. 442–443
  22. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, III. díl; Praha, 1998; s. 922 ISBN 80-85983-15-X
  23. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III. Severní Čechy; Praha, 1984; s. 320
  24. ↑ Přehled majetku rodu Hartigů in: PROCHÁZKA, Johann von: Topographisch-statistischer Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen 1891; Praha, 1891; s. 222–223 dostupné online
  25. ↑ Hof- und Staats-Schematismus des österreichischen Kaiserthums für das Jahr 1839; Vídeň, 1838; s. 109 dostupné online
  26. ↑ Hof- und Staatshandbuch des österreichischen Kaiserthumes für das Jahr 1866; Vídeň, 1866; s. 110 dostupné online
  27. ↑ Přehled řádů a vyznamenání Edmunda Hartiga in: Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1883; Vídeň, 1882; s. 181 dostupné online
  28. ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser 1903; Gotha, 1903; s. 339–340 dostupné online

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Edmund_Hartig&oldid=24901565“