Otevřít hlavní menu
Další významy jsou uvedeny na stránce Chůze (rozcestník).
Animace chůze

Chůze je lokomoční pohyb využívající dolní končetiny a je vlastní dvounohým (bipedálním) živočichům jako je i člověk. Umožňuje přemístění z jednoho místa na místo druhé. Chůze se skládá z jednotlivých kroků, kdy se pravidelně střídá jedna noha za druhou, čímž dochází k pohybu. Chůze je obvykle pomalejší než běh, ale zatímco běh může netrénovaný člověk vykonávat pouze krátkodobě, chodit může mnoho hodin bez přestávky.

Při chůzi je vždy aspoň jedna noha v dotyku se zemí. Pokud jsou obě nohy v kontaktu se zemí, jedná se o stání. Když je pohyb natolik rychlý, že jsou obě nohy ve vzduchu, jedná se o běh (či skok). Během chůze se těžiště těla pohybuje v závislosti na jednotlivých krocích. U člověka je chůze spojena se třemi klouby - kotníkem, kolenním kloubem a kyčelním kloubem. Pro snadnější a pohodlnější chůzi je člověk vybaven botami.

Pro centrální nervovou soustavu (CNS) je chůze po měkkém, např. lesním nebo polním terénu osvěživější než monotónní chůze po asfaltových chodnících měst. Pružnost a různorodost došlapu působí na CNS stimulačně, zatímco monotónnost přetěžuje jak úpony šlach, tak i kosti. Známé jsou případy přetržení (ruptur) šlach např. u sálových sportů (basketbal, squash, tenis, házená) a při dlouhých pochodech vojsk.

Význam chůzeEditovat

Chůze nemá pouze logistickou funkci, má i psychosociální a estetickou stránku (výlety, chůze přírodou...). Zvyšuje ventilaci, působí pozitivně na svalový a kloubní aparát, zlepšuje vertebrogenní potíže, trávení, metabolické procesy a celkovou výdrž (tenacitu) organizmu. Je politováníhodné, že společnost 21. století považuje jiné druhy logistiky (segway, elektrokoloběžky apod.) za užitečnější. 'Krásná' chůze zrcadlí i vnitřní psychomotorickou vyváženost člověka. Ve Finsku se např. severská chůze rychle vyvinula v lidový sport, jenž se dál šíří po Skandinávii a napříč věkovými kategoriemi i po střední a jižní Evropě.

Lokomoce člověkaEditovat

Při došlapu na zem se dotýká pata země jako první. Pata je proto poměrně masitá a tuhá tkáň. Došlap vyžaduje propnutí nohy v koleně, přitáhnutí špičky vzhůru a současně vzpřímený trup člověka ('prsa jdou první'). Po došlapu paty se noha odvíjí po své vnější klenbě k prstcovému "vějíři". Jakmile se kyčelní kloub ve svislici přenese přes špičku nohy, dochází k zadní fázi odpichu. Tato fáze je důležitá a bývá zanedbávána tím, že trup je předkloněn vpřed, "zlomen" v pase, čímž je eliminován význam lýtkového svalu coby iniciátora odpichu, dochází k přetěžování hlubokého ohybače kyčle (m. iliopsoas) a k typické postuře "vystrčeného zadečku". Tato negativní reciproční dysbalance působí ochabnutí hýžďových svalů, tuhnou lýtkové svaly, může docházet k plochonoží a otékání nohou, neboť lýtka coby 'dolní krevní pumpa'[1] nefungují adekvátně. V kotnících také dochází k typickému stranovému viklání nohou, namísto k lineárnímu pato-špičkovému odvíjení. Pojem 'trojflexní linearita' (stejný směr kyčle, kolene a špičky) při chůzi popsali Rolfová (USA) a Véle (Pražská myoskeletální škola).

Správná chůze je dlouhodobě příjemný aerobní pohyb, probíhající ve svislici těla. Chůze má být rytmická, s vyváženým došlapem na paty, i s vyváženým odpichem ze špiček. Ramena při chůzi rotují proti pánvi, nohy jsou ponechávány dostatečně dlouho vzadu, což stimuluje lýtkové svaly k odpichu vějířem prstců. Špička nohy má být v linearitě ke směru chůze, tedy nevytočená ani ven, ani dovnitř. Taková lokomoce přináší anatomickou i psychickou pohodu, brání kloubnímu omezení kyčlí (koxartróza) a napomáhá i bráničnímu dechu a oběhovému systému člověka.[2]

Rychlost chůzeEditovat

Rychlost chůze člověk upravuje podle zdravotního stavu, motivace, terénu a dalších okolností. Obvyklá rychlost chůze zdravých dospělých lidí na rovném terénu je kolem 5 km/h a v případě potřeby se může zvýšit až na asi 9 km/h.

Rychlost chůze v závislosti na sklonu terénu lze odhadnout pomocí Toblerovy funkce (anglicky Tobler's hiking function), nazvané podle geografa Waldo Toblera, který ji roku 1993 odhadl na základě dat, jež naměřil Eduard Imhof:

 ,

kde s je rychlost chůze zdravého člověka po upravené cestě a Θ je úhel sklonu této cesty (záporný znamená klesání, kladný stoupání).

Pokud se jde mimo upravenou cestu, je potřeba hodnotu Toblerovy funkce vynásobit 3/5, pokud se cestuje na koni, tak se násobí číslem 5/4.[3]

Kromě toho se používá také Naismithovo pravidlo, které navrhl skotský horolezec William W. Naismith roku 1892. To říká: 1. počítej hodinu na každých pět kilometrů a hodinu na každých 600 metrů převýšení, 2. rychlost skupiny lidí urči podle nejpomalejší osoby ve skupině.

Rychlochůze je sportovní disciplína, součást lehké atletiky. Jedná se i o olympijskou disciplínu, na olympijských hrách se závodí v chůzi na 20 kilometrů (ženy i muži) a 50 kilometrů (pouze muži). Největší rychlost chůze, která byla naměřena je 15,6 km/h.

ReferenceEditovat

  1. Véle, František. Kineziologie pro klinickou praxi (1997)
  2. Cvičení a prevence civilizačních chorob (Véle, F., Čumpelík, J., Bortlíková, V., 1980)
  3. Tobler, Waldo. "Three presentations on geographical analysis and modeling: Non-isotropic geographic modeling speculations on the geometry of geography global spatial analysis"

Externí odkazyEditovat