Otevřít hlavní menu

Bražná

část obce Svatý Jan v okrese Příbram

Bražná je vesnice v okrese Příbram (dříve Sedlčany), dnes místní část obce Svatý Jan. V roce 2011 zde trvale žilo padesát obyvatel.[1]

Bražná
Kaplička a kamenný křížek v Bražné
Kaplička a kamenný křížek v Bražné
Základní informace
Charakter sídla malá vesnice
Počet obyvatel 50 (2011)
Domů 22
Lokalita
PSČ 262 56
Obec Svatý Jan
Okres Příbram
Zeměpisné souřadnice
Bražná
Bražná
Další údaje
Kód části obce 160121
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a částem obce.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

NázevEditovat

Název Bražná je odvozen ze staročeského slova brah[2] ve významu kupa, stoh.[3] V historických pramenech se jméno vesnice objevuje ve tvarech Brasne (1341), de Brazne (1382) a Brazna (1654).[2]

HistorieEditovat

Vesnice Bražná vznikla poblíž horního města Krásná Hora jako vesnice horníků, hledajících pro české krále ve zdejším skalnatém podloží zlatonosnou rudu. První písemnou zmínku o Bražné jsou sice až z roku 1341, ale ves existovala jistě o něco dříve a patřila Elišce Přemyslovně. V oné listině krále Jana Lucemburského, která vznikla po smrti Elišky Přemyslovny 18. března 1341, se potvrzuje příslušnost Bražné ke Krásné Hoře slovy: „...nadto chceme, aby všecky dědictví a zvláště dvůr Bražná řečený, s poli, lukami, háji, lesy, vrchy, rybníky a potoky i všemi ostatními věcmi, které jindy k tomu řečenému místu náležely, jemu /totiž městu Krásné Hoře/ napotom vždy patřily i na věčné časy...

 
Nejstarší katastrální mapa Bražné z roku 1839 (intravilán): Domy a budovy zakreslené žlutě jsou ze dřeva, zděné a kamenné stavby jsou zakresleny červeně. Na rukopisné mapě jsou první mladší opravy do období cca 1860-1865 (první reklamace, na jejichž základě vznikly tzv. reambulované mapy).
 
Detail nejstarší katastrální mapy Bražné z roku 1839 s Chadimovým mlýnem

Po Janově smrti krásnohorští havíři požádali o potvrzení svých výsad Karla IV., který jim vyhověl v roce 1351 listinou, kde se píše: „...též přidáváme a zřejmě vyjadřujeme, že dvůr Bražná se vším příslušenstvím jmenované Hoře napotom po všecky časy náležeti má. Mimo to zvláštní milost udělujeme, aby Krásnohorští i držitelé dvoru Bražné nebyli povolávání ani k župnímu, ani k žádnému jinému soudu, leč jen před přísežným soudcem krásnohorským byli povinni se odpovídati.“ Tato práva pak obnovil Václav IV., Jiří z Poděbrad a Vladislav II. v roce 1479, který přidal: „...Krásnohorští mají právo loviti a lapati zvěř na pozemcích braženských“. Toto pak opět potvrdil 1538 Ferdinand I.

Od roku 1576 patřila Krásná Hora i Bražná až do poloviny 19. století k panství Vysoký Chlumec. Církevně osada spadala a dodnes přísluší pod farnost Krásná Hora. Kolem dvora (a později od 15. století i ovčína a pivovaru) vznikla malá vesnice. Není známo, kdy přesně starý dvůr zanikl, ale stalo se tak nejspíše ve druhé polovině 18. století, kdy bylo panství chlumecké zadluženo a některé odlehlejší dvory musely být prodány. Ze zrušeného dvora vznikla hospodářství Havlovo, Lacinovo, Novotného, Kolářovo, Holubovo, Votlučkovo a Záhonského. Některá využila bývalá stavení pivovaru, špejcharu, ovčína a obydlí šafářova. Lesy zůstaly při panství chlumeckém.

Zajímavé je, že vesnice nezažila (asi pro svou odlehlost) větších škod za třicetileté války ani později, a řada selských rodů se v ní nepřetržitě udržela až do 20. století.

V Berní rule kraje Vltavského z roku 1654 je jmenovitě zachyceno šest zdejších sedláků: Voršila Chybová, Jan Sejpal, Havel Holub, Jan Votočka, Jakub Sedlák a Jan Chadima. Poslední jmenovaný Chadima měl „mlejn vlastní o 2 kolách“ na potoce Brzině. Tento mlýn existuje jako samota poblíž obce dodnes, i se zachovaným náhonem, a dodnes se mu říká Chadimův mlýn.

 
Detail sekce josefinského vojenského mapování – Bražná kolem roku 1780

V roce 1787 v Josefském katastru jsou uvedeni tito majitelé domů a gruntů: František Sedlák, Matěj Sedlák, Pavel Sejpal, (neuvedeno), František Kolář, Pavel Sedlák a obecní chalupy, Jan Votlučka a Pavel Chýle. Pod staveními č. 10 a 5 (Pavel Chýle a František Kolář) byly dva rybníčky. I dnes jsou v obci celkem tři malé rybníčky. Mlýn pod obcí je v této fázi Josefského katastru rovněž zmiňován jako Chadimův.

 
Podpisy sousedů z Bražné z roku 1839 z indikační skici

V roce 1839 byla zhotovena první katastrální mapa obce a sepsán tzv. Stabilní katastr. V tomto soupisu jsou uvedeni pod sedmnácti čísly popisnými tito majitelé: Matěj Sedlák (sedlák), Bartomolěj Pšenička (domkář), Václav Beneš (domkář), František Kolář (domkář), František Kolář (sedlák), Jan Lacina (sedlák), obecní dům, František Hejna (domkář), František Vondráček (sedlák), Václav Chýle (sedlák), Jan Krejčí (domkář), František Šibal /nebo Schejbal?/ (sedlák), Rosalie Kalivodová (domkářka), Marie Havlová (sedlák), František Votlučka (sedlák), Josef Lukeš (sedlák) a Josef Vondráček (domkář). Z nich tito stvrdili 7. srpna 1839 svými podpisy správnost nové katastrální mapy (při přepisu respektovány zvláštnosti tehdejšího pravopisu): „Mates Sedlak končel, František Kolař saused, Waclav Chyle tež, Franc Wotlučka tež, František hejna teš“. Nad těmito podpisy sousedů z Bražné je podpis představeného vyměřovací komise Josefa Krotta a jinde na téže mapě podpis Wenzla Johna, politického komisaře pro celé panství Vysoký Chlumec. Mapa je uložena v Národním archivu.

18. března 1931 stihl Bražnou veliký požár, při němž shořely čtyři stodoly a dvě obytná stavení, zároveň byly zničeny staré osadní spisy. K původnímu katastru Bražné byl v roce 1935 přidělen z katastru krásnohorského les Brtevník. Ve 40. letech 20. století měla Bražná i svou vlastní obecní knihovnu s 86 svazky a kroniku, založenou hned po oddělení od obce svatojanské. Knihovníkem byl Josef Novotný a starostou a kronikářem Josef Sedlák. Tehdy v obci byly tyto živnosti: hostinec, trafika, truhlář, obuvník a mlynář. K osadě patřil mlýn s pilou, tehdy Jarolíma Fialy (zvaný U Chadimů, čp. 2).

ObyvatelstvoEditovat

Podle sčítání obyvatel z roku 2001 zde bylo 19 domů, z toho trvale obydlených 12 a 5 sloužících k rekreaci a žilo zde trvale 40 obyvatel (v roce 1991 to bylo 39 obyvatel a 13 domů). Další část obyvatelstva tedy tvoří chalupáři, většinou z Prahy. V minulosti ovšem měla vesnice více obydlených domů i obyvatel, v roce 1920 19 čísel a 105 obyvatel, dále se například v Kotyškově lexikonu z roku 1895 udává 18 domů a 148 (českých) obyvatel.

V polovině 19. století zde bylo 17 domů a 86 obyvatel (podle Palackého Popisu Království českého z roku 1848). Ještě předtím se k roku 1805 udává 16 čísel (7 z bývalého dvora) se 107 obyvateli, 1843 17 čísel se 142 obyvateli.

RodáciEditovat

Antonín LacinaEditovat

Ze statku „U Lacinů“ (čp. 6) pocházel kněz a premonstrát Antonín Lacina (5. srpna. 1889, Bražná – 28. května 1941, Dachau).

Studoval na gymnasiu (konviktu) v Příbrami, po maturitě vstoupil do strahovského kláštera premonstrátů a od opata Metoděje Zavorala přijal bílé řeholní roucho kanovnického řádu sv. Norberta. Bohoslovecká studia konal v Praze a Teplé. Věnoval se církevní historii, dějinám umění a uměleckým památkám.

Po vysvěcení roku 1915 působil jako kaplan na poutním místě Sv. Kopeček u Olomouce, ale těžce onemocněl a byl povolán na zotavenou domů do strahovského kláštera. Po uzdravení jej opat Zavoral jmenoval provisorem a inspektorem strahovských velkostatků. Za působení A. Laciny se neobyčejně zlepšily hospodářské výsledky na strahovských velkostatcích, byly udržovány a opravovány všechny strahovské kostely a fary (milevský, sepekovský, jihlavský, svatokopečský a řada farních kostelů. kde vykonávali duchovní správu strahovští premonstráti). Nejvíce Antonín Lacina prospěl strahovskému majetku po roce 1918, kdy nastaly protináboženské boje a zábory na základě pozemkové reformy ve prospěch drobných zemědělců:

Premonstrátský řád choval a chová ve svém majetku vzácnou a bohatou historickou knihovnu a archiv a rukopisy, sbírky přírodnin a uměleckých děl. Mezi nimi byla tehdy ještě „Růžencová slavnost“ od Albrechta Dürera (1471–1528). Tento obraz zakoupil v Itálii Rudolf II. a nechal přenést do Prahy do svých sbírek. Po dražbě zbytků rudolfinských sbírek za Josefa II. byl prodán za pár zlatých strahovskému klášteru. Byl zde zrestaurován (částečně přemalován) a pořízena jeho dobrá kopie. Cena tohoto obrazu byla odhadnuta v třicátých letech 20. století na 8–10 milionů korun. V roce 1933 zařídil provisor Antonín Lacina, aby obraz koupila československá vláda do státního majetku výměnou za lesy na Metternichově panství Kynžvartu a na velkostatku arcibiskupa vratislavského v Javorníku (severní Slezsko) a za přidělené pozemky zbytkových statků Hrzína a Valdova (v Sudetech). Jeden hektar půdy byl počítán za 2 450 Kč. Po složitých jednáních byl obraz předán státu (pro Národní galerii) za 4585 hektarů půdy a za značný doplatek v hotovosti.

Antonín Lacina byl komerční rada, arcibiskupský notář, konsistorní rada a nesl i další tituly. Po celý život byl dobrým českým knězem, který pomohl každému, kdo potřeboval. Jeho zásluhy ocenil kardinál K. Kašpar v osobním dopise před svým odjezdem do Říma 4. prosince 1937, kde se píše: „Když posvátný český Sion v těžkých poválečných dobách byl vinou krutých poměrů smutně ochuzen, když k štědrému vždy Strahovu chudina marně vztahovala ruce prosebné, když krásné jeho chrámy a ústavy chátraly, tenkráte se zkušeností moudrého hospodáře a s láskou věrného syna ujal jste se pokleslého jmění a hospodářství milovaného řádu, a neúnavnou prací, neumdlévající vytrvalostí, záviděníhodnou houževnatostí a nesčetnými intervencemi jste docílil toho, že Premonstráti čeští se mohou bez trapných starostí o hmotné postavení věnovati plně svému vznešenému úkolu, chudina s důvěrou nikdy nezklamanou se obrací opět k bílým synům sv.Norberta a chrámy Premonstrátů se zaskvěly v dřívějším lesku a kráse. Za to vše, co jste s takovým úsilím a výsledkem vykonal pro hospodářské zotavení a povznesení nejen svého vlastního řádu, ale i jiných řádů pražských, i za Vaši vzácnou věrnou synovskou oddanost k jeho Milosti šlechetnému nejdůstojnějšímu panu opatovi dr. Methodu Zavoralovi, Vám vzdávám upřímné a srdečné díky... Na důkaz mé vděčnosti a uznání za tuto Vaši všechnu práci a neúnavné úsilí přijměte ode mne vrchnopastýřské požehnání, jež Vám s radostným srdcem udílím…“

Antonín Lacina nikdy také nezapomněl na svou rodnou ves Bražnou a svůj selský původ a podporoval zde dobročinné a lidumilné akce. Daroval také do kostela v Krásné Hoře malované okno v ceně 2 500 Kč. Za nacistické okupace bylo mnoho českých kněží pronásledováno, vězněno a umučeno (stejně jako za následujícího komunismu). Antonín Lacina zemřel jako vězeň koncentračního tábora v Dachau.

Pavel ChýleEditovat

Pavel Chýle byl ředitel gymnasia a básník. Pocházel z Bražné (čp. 10), kde se narodil 6. ledna 1800 a zemřel v Německém (nyní Havlíčkově) Brodě 28. července 1886.

PamětihodnostiEditovat

Socha Panny MarieEditovat

 
Socha Panny Marie v Bražné (kopie sochy J. Bendla)

V roce 2007 byla na návsi v Bražné, na podstavci v ohradní zdi domu Ing. Karla Klouda, instalována socha Panny Marie. Je to přesná kopie a rekonstrukce poničené sochy raně barokního sochaře Jana Jiřího Bendla (1620–1680). Socha je v nadživotní velikosti, vysoká 217 cm.

Původní socha P. Marie Immaculaty (Neposkvrněné) byla zhotovena v roce 1650 pro první mariánský sloup v Čechách na Staroměstském náměstí v Praze, který měl být poděkováním pražských měšťanů za konec třicetileté války a záchranu Prahy od Švédů. Sloup i socha byly strženy a rozbity fanatickým davem týden po vzniku Československé republiky, 3. listopadu 1918. Od roku 1990 však Společnost pro obnovu mariánského sloupu postupně vytvořila kopii architektury, samotného dříku sloupu a v roce 1998 byla dokončena první sádrová rekonstrukce sochy P. Marie na základě zachovaných fragmentů a domodelovány chybějící části (pod vedením restaurátora Jana Bradny na ní pracovali sochaři Miroslav Krátký a Karel Kronych). Odlitkem této rekonstrukce je i socha v Bražné, zhotovená z umělého pískovce. Je to natolik věrná kopie původní barokní sochy Bendlovy, nakolik je to vůbec možné.

Bražná tak získala díky přípravným pracím Společnosti a díky Ing. Kloudovi cenné barokní umělecké dílo, které doplňuje na návsi její malou kapličku a lidový kamenný kříž. Srovnatelně kvalitní barokní sochu se nachází nejblíže snad až v Osečanech (sv. Jan Nepomucký klečící v oblacích s rozestřenýma rukama), postavenou někdy v letech 1720–1725 Janem Jiřím Bechyněm z Lažan.

V případě sochy P. Marie jde o umírněné, ale vznešené rané baroko, založené na vzorech římské antiky, kterou Bendl poznal v Římě a Itálii (1638–1640). Zvláště tvář P. Marie je odvozena od antického portrétu (nejbližší je jí portrét císařovny Livie z Ermitáže v Petrohradu). Mimořádně propracované jsou dlouhé vlasy Panny Marie: nahoře uprostřed jsou rozděleny, na skráních zvlněné, vzadu spletené do uzlu. Avšak na zádech a ramenou jsou rozpuštěny do bohatých pramínků, takže socha je i zezadu mimořádně působivá. Kopie v Bražné je upravena do podoby nažloutlého pískovce, ale je nutno si představit, že originál sochy byl ještě opatřen pozlacenou svatozáří s dvanácti hvězdami (každá měla průměr 13 cm) a celá socha byla původně natřena na červeno, aby připomínala červený mramor, a později byla celá pozlacena. Tyto úpravy byly snad vhodné pro sochu, umístěnou téměř v patnáctimetrové výšce na sloupu, ale pro sochu, umístěnou na návsi, byla zvolena prostá, nepřibarvovaná krása pískovce. Kromě toho na originálu sochy na sloupu byl ještě drak doplněn na obě strany trčícími křídly z měděného plechu.

Krása sochy je umocněna kontrapostem, v němž postava P. Marie stojí na drakovi (symbolizujícím poraženého ďábla), a bohatou drapérií, která šroubovitě obtáčí postavu ve směru k sepjatým rukám Marie. Dokonce i šroubovitý ocas draka důmyslně dotváří tuto prostorovou kompozici. Ruce jsou spjaty v prosebném gestu na levém boku postavy, ale socha se tváří obrací nahoru doprava, což vytváří pohybové napětí a dynamiku, aniž by bylo třeba přikročit k oněm přehnaně rozevlátým postojům, typickým pro pozdější české baroko.

Kaplička svatého Jana Nepomuckého a Panny Marie s kamenným křížkemEditovat

 
Kaplička a kamenný křížek v Bražné

I před rokem 2007 byla kaplička na návsi duchovně spojena se sochou P. Marie z mariánského sloupu. Kaplička byla totiž po svém obnovení zasvěcena podle tradice sv. Janu Nepomuckému a P. Marii. A kromě malé sošky sv. Jana byla v kapličce uchovávána právě hlava sochy P. Marie (také v odlitku) ze staroměstského sloupu. U této kapličky se často místní věřící modlili za obnovu duchovních tradic vesnice. Pod dojmem toho, jak byla tato kaplička v Bražné v devadesátých letech 20. století obnovena, jak se u ní sloužily bohoslužby a věřící při svých večerních modlitbách u ní zvonili, byla nedaleko v Brzině postavena podobná, úplně nová kaplička (ve tvaru miniaturní rotundy) se zvonkem v malé lucerničce nahoře.

Samotná kaplička v Bražné je stavebně a umělecky méně významná, ale má své místo v srdcích místních věřících. Starší než kaplička (z roku 1852, z téhož roku byl i původní zvonek) je kamenný křížek z roku 1837 (nebo 1831?), který na návsi stál už v roce 1839, kdy je zaznamenán na nejstarší katastrální mapě Bražné. Podle zakreslení křížku na této mapě se zdá, že původně stával o něco jižněji, přibližně v místech pozdější velké lípy (dnes už je poražena a nahrazena novou), a teprve po postavení kapličky a asi i v souvislosti s úpravou silnice byl přesunut těsně před kapličku, mezi dvě asi tehdy právě vysazené lípy. Křížek nese nápis v naivním venkovském pravopise: „Tento kriz obietowala obecz kecti a chwále bozi 1837“. Vnitřní vybavení kapličky je obnovené, po nedávné[kdy?] krádeži sošky sv. Jana Nepomuckého z 19. století sem byla dána novější (a méně cenná) náhrada.

Další pamětihodnostiEditovat

Místní pověsti z okolí BražnéEditovat

Krajina u Sedlčan a kolem potoka Brziny prý patřila do dědictví kněžny Kazi, nejstarší dcery Krokovy, která se tu prý ráda zdržovala. Když pak zemřela, pochovali ji někde vysoko nad břehem potoka Brziny.

Lidové etymologie pomístních jmen z okolí zmiňuje Čeněk Habart:

„Za dávných dob byla zlá vojna. Tehdy mnoho vojska šlo přes okolní města a vesnice. V místě, kde stojí nyní dvůr Radobyl, se radili, kudy mají táhnouti dále. Proto se tam říká Radobyl. Dále cestou u nynější vsi Dražkova se prý vojáci dráždili, z čehož povstalo jméno Dražkov; část vojáků se skryla v lese a tak vzniklo jméno Skrýšov. V blízkém dvoře jedli svou menáž a tak i ten dvorec nese jméno Jedle. Posilněni, na cestě přepadli bezbranné obyvatelstvo a u Bražné je vraždili. Ze jména „Vražná“ vzniklo prý dnešní Bražná. Dále pak přišli vojáci do velikého lesa habrového, posledního místa v okolí, kde se zdržovali. A vesnice Hrabří či Habří podržela své jméno od tohoto habrového lesa.“

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 156. 
  2. a b PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny (A–H). Svazek I. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1947. 728 s. Heslo Bražná, s. 171. 
  3. ŠIMEK, František. Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947. 236 s. 

LiteraturaEditovat

  • Zdroje z Národního archivu zpracoval L.Gottfried
  • Čeněk Habart: Sedlčansko, Sedlecko a Voticko, Popis a dějiny krajiny mezi stříbropěnnou Vltavou a památným Blaníkem a vylíčení života jejího lidu, Díl IV., Sedlčany 1941 (reprint 1994)

Externí odkazyEditovat