Bitva u Mostu

bitva husitských válek
O bitvě z listopadu 1248 pojednává článek Bitva u Mostu (1248).

Bitva u Mostu se odehrála dne 5. srpna 1421 v okolí vrchu Hněvína přiléhajícího k severní části dnešního města Most. Pražské vojsko, pod velením kněze Jana Želivského, obléhající mostecký hrad, zde bylo poraženo oddíly míšeňského markraběte Fridricha IV. Svárlivého, který v severních Čechách operoval jako zmocněnec českého, uherského a římskoněmeckého krále Zikmunda Lucemburského. Střetnutí bylo první porážkou husitů ve velké bitvě a královští vítězství využili k obležení Bíliny a Žatce.

Bitva u Mostu
konflikt: Husitské války
Nákres bojiště v okolí hradu Most
Nákres bojiště v okolí hradu Most

Trvání5. srpna 1421
MístoMost, Severočeský kraj
Souřadnice
Výsledekvítězství Míšeňských a jejich spojenců
Strany
Míšeňské markrabství Míšeňské markrabství
České království česká katolická šlechta
husité husitská koalice
Velitelé
Fridrich IV. Mišeňský pražané Jan Želivský
Síla
neznámá neznámá
Ztráty
~ 1 000[1] ~ 1 000[1]

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Předehra

editovat

Dne 30. června roku 1421 uskutečnil kněz Jan Želivský převrat, kterým sloučil Staré a Nové město Pražské do jedné obce, jejíž správou bylo pověřeno třicet nově zvolených konšelů. Posléze se věnoval organizování svatoprokopské synody, které se účastnilo duchovenstvo všech husitských obcí, a posilování svých pozic ve městě. Souběžně s touto činností organizoval vojenskou výpravu proti základnám krále Zikmunda na severu Čech, jež soustavně ohrožovaly spojence z Žatce a Loun.[2] Nepočetná vojenská výprava vyrazila krátce po ukončení synody k Roudnici, kde měla sraz spolu se Žateckými. Spojené vojsko posléze v rychlém sledu přepadlo kláštery premonstrátek v Doksanech, benediktínek v Teplicích a cisterciáků v Oseku. Rychlým útokem pak dobylo a vypálilo město Duchcov, 12. července obsadilo Bílinu a o den později i stejnojmenný hrad. Z Bíliny odeslal Jan Želivský do Prahy žádost o další posily na výpravu proti Mostu. O podpoře tohoto tažení rozhodla velká obec 21. července a její účast byla uložena straníkům uvězněných kněží a sousedům. Této skupině bylo pod trestem smrti zakázáno ve vojsku vyvolávat třenice. Mimo tohoto odřadu se akce zúčastnili i všichni v Praze přítomní žoldnéři.[3]

Před Most přitáhlo Želivského posílené vojsko 24. července a svůj tábor rozložilo poblíž kláštera záhražanských magdalenitek na jižním úpatí homolovitého kopce Hněvína, na jehož vrcholu stál hrad mostecký hrad, který Přemysl Otakar II. původně pojmenoval Landeswart.[4] Želivský i jeho hejtmani se rozhodli nejprve dobýt hrad obsazený míšeňskou posádkou, neboť se domnívali, že po jeho pádu již nebudou obyvatelé Mostu vzdorovat. Aby mohli dvěma velkými puškami a dvěma praky ohrožovat hradní osazenstvo, obsadili nejprve hřeben kopce. Odtud posléze působili obleženým nemalé škody.[5] Za této situace se velitel hradu purkrabí Nitcze Gorrentz, jenž každým dnem očekával příchod vojska míšeňského markraběte Fridricha, pokusil vést zdržovací taktiku a nabídl husitům rokování.

<husité> ...působili hradu veliké škody a silnými hlasy pokřikovali říkajíce: „Nedbejte, vy kacíři, kteří jste na hradě; jako jsme učinili oněm kacířům v Bílině, tak učiníme i vám, přivážeme dva syny vašeho purkrabího na kládu, jinak taras, a tak na vás učiníme útok.“ A tak strach a hrůza zranila srdce hradní posádky; vždyť věděli napřed, jak se v kratičké době zmocnili hradu Bíliny takřka nedobytného. Proto žádali o přátelské vyjednávání. A když se spolu sešli purkrabí mosteckého hradu, otec zajatých synů, s některými z vojska, prosili <jeho> synové svého otce, totiž purkrabího mosteckého hradu, aby se nad nimi smiloval a ráčil postoupiti hrad Pražanům. Ale otec chlapců se slzami odpověděl: "To nemohu učinit, a ani nesmím, protože hrad jinému svěřen k obraně.
— Vavřinec z Březové[6]

Po neúspěšném pokusu vést jednání o kapitulaci, podnikli husité na pevnost útok a vypálili celé její podhradí. Teprve po této demonstraci síly projevili obležení ochotu se vzdát, avšak vrchní velitel pražanů kněz Jan Želivský byl rozhodnut s nimi tvrdě zúčtovat, neboť jak sám poznamenal: „Copak by nám bylo platno zde je nechat odejít a potom jich na jiném hradě znovu dobývat?“[6] Jiného názoru však byli jeho hejtmani, kteří viděli, že se jim nabízí zisk hradu bez dalších ztrát a možnost brzkého útoku na město před příchodem míšeňského vojska.[3]

 
Jan Willenberg: detail rytiny z roku 1602, která je nejstarším vyobrazením mosteckého hradu

Oddíly míšeňských markrabat dorazily k severnímu předpolí Mostu 5. srpna. Cestou nabraly nepatrné zpoždění, neboť čekaly, až se k nim připojí spojenecké družiny českých pánů Hynka Hlaváče z Dubé, děčínského Zikmunda z Vartenberka a Mikuláše Chudého z Lobkovic.[3] K městu vojsko nastupovalo seřazeno v bojové formaci. Také husité, oproti obvyklým zvyklostem, nevyčkávali protivníka pod ochranou vozové hradby, ale shromáždili se k útoku.

Nepříliš detailně o průběhu bitvy hovoří několik dobových pramenů různé výpovědní hodnoty. Nejautentičtější popis je zaznamenán v Husitské kronice literáta, mistra artistické fakulty pražské university a přímého účastníka husitských válek, Vavřince z Březové. Podle všech náznaků je zřejmé, že husitský kronikář nebyl příznivcem politiky Jana Želivského a toto zaujetí se patrně odrazilo i ve zveličení mostecké porážky.

A když se Míšňané se seřazenými šiky a houfy přiblížili k hoře a Pražané se podobně se svým vojskem sešikovali k utkání s Míšňany, zmocnil se neslýchaný strach a hrůza jak vojska míšeňského, tak pražského. Neboť při srážce ti, kteří vedli šik Pražanů, dal se na útěk, a když to viděli ostatní, obrátili se všichni na útěk, zanechavše tam dva praky a toliktéž velikých pušek; a bloudíce jako ovce bez pastýře, pospíchali doraziti, neohlížejíce se nazpátek, to do Žatce, jiní do Chomutova, ostatní do Loun nebo do Slaného. A kdyby je byli Míšňané, třebas také postrašeni, honili, nebyl by vyvázl z jejich rukou žádný nebo jen málo z nich. Ale puškaři zabili mnohé z míšeňského vojska, kteří chtěli vylézti na horu. I padlo téhož dne z obou stran, jak se tvrdí, skoro tisíc osob.
— Vavřinec z Březové[1]

Oproti Vavřincově práci asi nejsrozumitelněji o bitvě hovoří nepříliš obsáhlý text Třeboňské kroniky s níž se shoduje i tzv. Kronika starého pražského kolegiáta.[7] Další, poměrně stručnou, zprávu lze dohledat v rukopisech Starých letopisů českých, jež pochází ze zápisů rozličných autorů z různých časových období, které do jednoho uceleného díla jako první soustředil historik František Palacký.

Téhož roku na sv. Osvalda utrpěli Pražané těžkou porážku u Mostu; Pražané i jiní Čechové utekli z bojiště a nechali tu vozy, děla, praky a jiné zbraně, protože Míšeňský se na ně dobře připravil a zahnal je.
— Ze starých letopisů českých[8]

Rámcově lze tedy předpokládat, že husité jako první podnikli neuspořádaný útok po dolním úbočí Hněvína, který Míšeňští byli schopni zadržet. Tvrdý odpor pražany a Žatecké překvapil, navíc je zanedlouho zaskočil i boční úder mostecké hotovosti, která spojencům vyrazila na pomoc z městské brány. Přední řady husitů zakolísaly a brzy se obrátily na ústup, který strhl zbytek vojska k panickému útěku. I když muži Jana Želivského urychleně vyklízeli bitevní pole, protivníci se k pronásledování odhodlávali jen velmi vlažně, neboť neměli jistotu, zda nejde o protivníkův taktický záměr. Veškerou jejich snahu v tomto směru směru nakonec zmařili střelci z velkých pušek, kteří měli své zbraně postaveny na vrchu Hněvíně a způsobili Míšeňským další ztráty.[9]

Bilance a důsledky

editovat

I když existují určité náznaky, že svědectví Vavřince z Březové, který vyčíslil ztráty na obou stranách kolem tisícovky mužů, je přemrštěné, lze se domnívat, že i přesto byly počty mrtvých a zraněných v bitvě vysoké. Husité navíc na bojišti zanechali takřka celé obléhací zařízení a utrpěli značný šrám na své reputaci. Není zřejmé, zda byl Jan Želivský ochoten pokračovat dál v boji, je však známo, že druhého dne po bitvě se vydal zpět k Praze, neboť přes noc se část jeho vojska v panice rozprchla. Porážka husitů tak nejspíš znamenala zachránění města od násilí, jež potkalo okolní města jako Bílinu a Chomutov.[10] Zvěst o porážce se do české metropole donesla ještě před Želivského příchodem a pražská velká obec na ni jednotně zareagovala organizací nového vojska. Do pole byla vyslána hotovost tří čtvrtí, k níž se měli připojit vojáci z dalších měst hlásících se k pražskému svazu. K tomuto vojsku se připojil i táborský hejtman Jan Žižka, který se toho času v metropoli zotavoval z následků poranění druhého oka u hradu Rábí. Mezitím, co Praha formovala nové ozbrojené síly, Míšeňští oblehli Bílinu a Žatec. Tyto akce však netrvaly dlouho, neboť sotva se markrabě Fridrich dozvěděl o blížících se nepřátelích, dal povel svým vojákům k ústupu za české hranice. I přes tuto příznivou okolnost se pražané město Most znova dobýt nepokusili.[11] Fridrich byl za úspěch v bitvě povýšen císařem Zikmundem na kurfiřta saského. Želivského porážka přispěla k postupné ztrátě jeho podpory v pražské obci, což nakonec vedlo k jeho svržení a popravě.

Díky tomu, že bitva připadla na svátek Panny Marie Sněžné, viděli katolíci ve svém vítězství její zásah, což vedlo k rozkvětu mariánské úcty v Mostě a Panna Maria začala být ctěna jako ochránkyně města Most.[10]

Reference

editovat
  1. a b c BŘEZOVÉ, Vavřinec z. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Praha: Svoboda, 1979. S. 252. [Dále jen: Vavřinec z Březové]. 
  2. ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3. Kronika válečných let. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-075-0. S. 92. [Dále jen: Šmahel]. 
  3. a b c Šmahel, s. 96.
  4. SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze království Českého, díl XIV. Litoměřicko a Žatecko. Praha: [s.n.], 1923. Dostupné online. S. 156. 
  5. PALACKÝ, František. Dějiny národu Českého v Čechách a na Moravě. Praha: B. Kočí, 1907. S. 577. 
  6. a b Vavřinec z Březové, s. 251.
  7. Vavřinec z Březové; Poznámky k Husitské kronice, s. 371.
  8. Ze starých letopisů českých. Praha: Svoboda, 1980. S. 79. 
  9. Šmahel, s. 96 a 97.
  10. a b MINAŘÍKOVÁ, Kamila. Zapomenutá řežba ovlivnila dějiny. Porážku husitů z učebnic vymazala ideologie. Deník.cz. 2021-08-05. Dostupné online [cit. 2021-08-05]. 
  11. Šmahel, s. 97.

Literatura

editovat

Prameny

editovat
  • BŘEZOVÉ, Vavřinec z. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Praha: Svoboda, 1979. 427 s. 
  • Prameny dějin českých. Příprava vydání Josef Emler. Svazek VII. Praha: V komisi Dr. Grégr a Ferd. Dattel 258 s. (latinsky) [Kronika starého kolegiáta pražského]. 
  • Ze starých letopisů českých. Praha: Svoboda, 1980. 580 s. 

Sekundární literatura

editovat