Beat generation

literární hnutí
Tento článek je o literárním hnutí. O divadelní hře pojednává článek Beat Generation (divadelní hra).

Beat generation [bít dženerejšn], česky též beatnici [bítnici] a beatová [bítová] generace, řidčeji též zbitá či blažená generace, bylo umělecké a literární hnutí v USA.

Toto hnutí vzniklo ve druhé polovině 50. let a tento směr se týká víceméně pouze USA. Beatnici se vyznačovali nonkonformním bohémským způsobem života, stavěli se do konfrontace s tradičním způsobem života a s tradiční literaturou. Pokoušeli se najít vlastní styl, ten se projevoval především v popisu svých životních zkušeností – toulání se po USA, happeningy, experimenty s drogami atp.

V poezii se autoři soustředili na nalezení vztahu mezi autorem a čtenářem, proto začali svoji poezii veřejně recitovat, nejprve tak činili v různých barech, galeriích a kavárnách, poté i na velkých mítincích.

Autoři byli často ovlivněni orientálními náboženskými a filosofickými představami, které si většinou vykládali velmi volně, někdy i upravovali k obrazu svému. Nejoblíbenějším se stal zen-buddhismus. Dalším výrazným prvkem, který ovlivnil a inspiroval tyto autory, především básníky, byl jazz. Jazzovou hudbou byla často doprovázena i jejich veřejná vystoupení.

HistorieEditovat

 
Sekce stockholmského knihkupectví věnovaná beatnické generaci

Pojem „beat“ pochází od Herberta Hunckeho, který toto slovo používal pro stav, v jakém se nacházel v období své drogové závislosti – znamenalo zbitý, zničený, unavený, vyčerpaný.

V jakém významu ho používali autoři této literatury je nejasné a jejich výklady se často nejen liší, ale někdy si i protiřečí, často se setkáme s výkladem, že slovo „beat“ souvisí s výrazy typu „beatify“ – blažený, atp. Ale např. Lawrence Ferlinghetti tvrdil, že slovo „beat“ může znamenat i hlučný.

Název celého hnutí je spojen se jménem John Clellon Holmes, který roku 1952 vydal román s beatnickou tematikou – Go – překládáno jako Jde se, Běž, Jeď. Ten měl totiž v rukopisné verzi název The Beat Generation (titul navrhl Jack Kerouac, jehož inspirovalo Hunckeho časté ulevování si: „I'm beat“).

Hlavní představitelé této skupiny se osobně znali již od 40. let, kdy společně studovali, vedli velice nekonvenční život, kdy experimentovali se sexem, drogami a hledali nové metody psaní. Tito lidé se počátkem 50. let přesunuli do kalifornského města San Francisco, kde se usadili v bohémské čtvrti North Beach. Toto město se tak stalo centrem hnutí.

Jejich tvorba často vedla ke čtivému popisu jejich zážitků z doby, kdy se pohybovali na hranici alkoholismu a drogové závislosti. To samozřejmě znamenalo, že z počátku byla často považována za nemravnou, někteří autoři dokonce nemohli být vydáváni v USA (např. Henry Miller).

V roce 1956 byl vsazen do sanfranciského vězení básník a nakladatel Lawrence Ferlinghetti za to, že ve svém nakladatelství vydal Ginsbergovu sbírku básní Kvílení, neboť dle tvrzení žaloby se nejednalo o umění, ale pouze o urážení a propagaci drog a alkoholu.[1][2] V tomto medializovaném procesu beatnickou kulturu zastupoval jazzový hudebník a básník Kenneth Rexroth. Soud rozhodl, že tvorba beatníků má svoji uměleckou hodnotu, a jde tudíž o umělecké vyjádření skutečnosti, proto jejich díla nesmějí být nijak diskriminována. To samozřejmě vedlo k obrovskému rozvoji této literatury, neboť mohla být vydána i díla, která doposud v USA vyjít nesměla. Nejednalo se sice o velký počet děl, ale některá z těchto děl lze považovat za, z hlediska beatniků, velmi významná. Navíc soudem došlo k jejich obrovské popularizaci.

Význam beat generationEditovat

Tento literární směr se týkal víceméně pouze USA, ačkoliv s jistým zpožděním zasáhl v menší míře i Evropu. Tato literatura výrazně přispěla ke vzniku hnutí hippies. Ovlivnila myšlení mnoha mladých lidí a posunula jejich vnímání na určitou dobu doleva,[zdroj?] což ve svých důsledcích vedlo ke skutečně masovému hnutí.

Je možné uvést, že zavedli do literatury zcela nové prvky a nový pohled na svět, který umožnil najít nové způsoby vyjádření. Lze říci, že na přelomu 20. a 21. století se tato literatura pozvolna stala klasikou, ze které vychází mnoho děl nemajících s původními myšlenkami beatniků nic společného. Beatnici znovuobjevili naléhavý a vášnivý způsob zpovědi, který jejich současníky šokoval. Čerpali ze svých životů s brutální a nic neskrývající upřímností. Odmítli kompromis mezi intuitivním hledáním pravdy a etickými pravidly.[3]

Významná místaEditovat

Kolumbijská univerzitaEditovat

Počátek Beat Generation lze sledovat až k setkání Keroaca, tehdy fotbalového stipendisty[4], Ginsberga, Carra, Hala Chase a dalších na Kolumbijské univerzitě. Přestože Beatnici bývají považováni za neakademické, mnoho jejich názorů a myšlenek se formovalo pod vlivem teorií profesorů Lionela TrillingaMarka Van Dorena. Spolužáci Carr a Ginsberg debatovali například o potřebě “nové vize” (termín vypůjčený od Williama Butlera Yeatse), se svým univerzitním profesorem, jehož literární postoje považovali za konzervativní a formalistické.

“Podsvětí” Time SquareEditovat

Burroughs se zajímal o kriminální chování a byl zapojen do obchodování s kradeným zbožím a narkotiky. Brzy si také vypěstoval závislost na opiátech. Průvodcem kriminálním podsvětím (soustředěného primárně okolo Time Square v New Yorku) byl Burroughsovi Huncke, drobný kriminálník závislý na drogách, který později začal sám psát.

V roce 1949 zatkla policie Ginsberga, který jel s Hunckem autem plným kradeného zboží, které Huncke plánoval prodat. Při pokusu policii ujet Ginsberg auto naboural a utekl pěšky, ale zanechal na místě kompromitující zápisníky. Trestu se vyhnul pod záminkou duševní poruchy a musel strávit 90 dní v nemocnici Bellevue Hospital, kde se seznámil s  Carlem Solomonem.

Solomon byl pravděpodobně více výstřední, než psychotický. Jako fanoušek Antonina Artauda, uspokojoval své vědomé “šílené” chování například házením bramborového salátu na univerzitního profesora dadaismu. Podstupoval šokovou terapii v nemocnici v  Bellevue, což se později stalo hlavním tématem Ginsbergova “Kvílení”, které bylo Solomonovi věnováno.

Greenwich VillageEditovat

V druhé polovině 50. let 20. století se Beatnici kvůli nízkým nájmům a “maloměstské” atmosféře místa shlukovali v Greenwich Village, rezidenční čtvrti Manhattanu. Čtení a diskuze se většinou odehrávaly ve Washington Square Park[5] a jak Ginsberg tak Burroughs byli oba v Greenwich Village známí.

Burroughs, Ginsberg, Kerouac a ostatní básníci v této oblasti navštěvovali mnoho barů, včetně San Remo Cafe na MacDougal Street 93[6]. Častými návštěvníky byli také Jackson Pollock, Willem de Kooning, Franz Kline a další expresionisté, kteří s Beatniky spolupracovali[7]. Kulturní kritici psali o proměně Beatnické kultury v Greenwich Village v kulturu Hippie[8].

V roce prezidentských voleb 1960 utvořili Beatnici politickou stranu “Beat Party” a oznámili kandidáta do prezidentských voleb - afroamerického pouličního básníka Williama Clifforda Browna (známého jako Big Brown), který získal většinu hlasů v prvním hlasování, ale nominován nakonec nebyl[9].

PředstaviteléEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Beat Generation na anglické Wikipedii.

  1. Ferdinanda Pivanová: Vodíková hrací skříň.
  2. Jan Zábrana: Případ beatníci.
  3. TYTELL, John. Nazí andělé. Olomouc: Votobia, 1996. ISBN 80-7198-104-4. Kapitola První konjunkce, s. 37-38. 
  4. RUDNICK, Lois; BEARD, Rick; BERLOWITZ, Leslie Cohen. Greenwich Village: Culture and Counterculture.. The Journal of American History. 1994-09, roč. 81, čís. 2, s. 737. Dostupné online [cit. 2021-05-28]. ISSN 0021-8723. DOI:10.2307/2081313. 
  5. KOSTELANETZ, Richard; CARLIN, Richard; COHEN, Mark Daniel. A Dictionary of the American Avant-Gardes. dx.doi.org. 2019-03-04. Dostupné online [cit. 2021-05-28]. DOI:10.4324/9781351267045. 
  6. RUDNICK, Lois; BEARD, Rick; BERLOWITZ, Leslie Cohen. Greenwich Village: Culture and Counterculture.. The Journal of American History. 1994-09, roč. 81, čís. 2, s. 737. Dostupné online [cit. 2021-05-28]. ISSN 0021-8723. DOI:10.2307/2081313. 
  7. RUDNICK, Lois; BEARD, Rick; BERLOWITZ, Leslie Cohen. Greenwich Village: Culture and Counterculture.. The Journal of American History. 1994-09, roč. 81, čís. 2, s. 737. Dostupné online [cit. 2021-05-28]. ISSN 0021-8723. DOI:10.2307/2081313. 
  8. RUDNICK, Lois; BEARD, Rick; BERLOWITZ, Leslie Cohen. Greenwich Village: Culture and Counterculture.. The Journal of American History. 1994-09, roč. 81, čís. 2, s. 737. Dostupné online [cit. 2021-05-28]. ISSN 0021-8723. DOI:10.2307/2081313. 
  9. Primary politics: everything you need to know about how America nominates its presidential candidates. Choice Reviews Online. 2016-04-19, roč. 53, čís. 09, s. 53–4163-53-4163. Dostupné online [cit. 2021-05-28]. ISSN 0009-4978. DOI:10.5860/choice.195574. 

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat