Beat generation

Beat generation [bít dženerejšn], česky též beatnici [bítnici] a beatová [bítová] generace, řidčeji též zbitá či blažená generace, bylo umělecké a literární hnutí v USA.

Toto hnutí vzniklo ve druhé polovině 50. let a tento směr se týká víceméně pouze USA. Beatnici se vyznačovali nonkonformním bohémským způsobem života, stavěli se do konfrontace s tradičním způsobem života a s tradiční literaturou. Pokoušeli se najít vlastní styl, ten se projevoval především v popisu svých životních zkušeností – toulání se po USA, happeningy, experimenty s drogami atp.

V poezii se autoři soustředili na nalezení vztahu mezi autorem a čtenářem, proto začali svoji poezii veřejně recitovat, nejprve tak činili v různých barech, galeriích a kavárnách, poté i na velkých mítincích.

Autoři byli často ovlivněni orientálními náboženskými a filosofickými představami, které si většinou vykládali velmi volně, někdy i upravovali k obrazu svému. Nejoblíbenějším se stal zen-buddhismus. Dalším výrazným prvkem, který ovlivnil a inspiroval tyto autory, především básníky, byl jazz. Jazzovou hudbou byla často doprovázena i jejich veřejná vystoupení.

HistorieEditovat

Sekce stockholmského knihkupectví věnovaná beatnické generaci

Pojem „beat“ pochází od Herberta Hunckeho, který toto slovo používal pro stav, v jakém se nacházel v období své drogové závislosti – znamenalo zbitý, zničený, unavený, vyčerpaný.

V jakém významu ho používali autoři této literatury je nejasné a jejich výklady se často nejen liší, ale někdy si i protiřečí, často se setkáme s výkladem, že slovo „beat“ souvisí s výrazy typu „beatify“ – blažený, atp. Ale např. Lawrence Ferlinghetti tvrdil, že slovo „beat“ může znamenat i hlučný.

Název celého hnutí je spojen se jménem John Clellon Holmes, který roku 1952 vydal román s beatnickou tematikou – Go – překládáno jako Jde se, Běž, Jeď. Ten měl totiž v rukopisné verzi název The Beat Generation (titul navrhl Jack Kerouac, jehož inspirovalo Hunckeho časté ulevování si: „I'm beat“).

Hlavní představitelé této skupiny se osobně znali již od 40. let, kdy společně studovali, vedli velice nekonvenční život, kdy experimentovali se sexem, drogami a hledali nové metody psaní. Tito lidé se počátkem 50. let přesunuli do kalifornského města San Francisco, kde se usadili v bohémské čtvrti North Beach. Toto město se tak stalo centrem hnutí.

Jejich tvorba často vedla ke čtivému popisu jejich zážitků z doby, kdy se pohybovali na hranici alkoholismu a drogové závislosti. To samozřejmě znamenalo, že z počátku byla často považována za nemravnou, někteří autoři dokonce nemohli být vydáváni v USA (např. Henry Miller).

V roce 1956 byl vsazen do sanfranciského vězení básník a nakladatel Lawrence Ferlinghetti za to, že ve svém nakladatelství vydal Ginsbergovu sbírku básní Kvílení, neboť dle tvrzení žaloby se nejednalo o umění, ale pouze o urážení a propagaci drog a alkoholu.^[1]^[2] V tomto medializovaném procesu beatnickou kulturu zastupoval jazzový hudebník a básník Kenneth Rexroth. Soud rozhodl, že tvorba beatníků má svoji uměleckou hodnotu, a jde tudíž o umělecké vyjádření skutečnosti, proto jejich díla nesmějí být nijak diskriminována. To samozřejmě vedlo k obrovskému rozvoji této literatury, neboť mohla být vydána i díla, která doposud v USA vyjít nesměla. Nejednalo se sice o velký počet děl, ale některá z těchto děl lze považovat za, z hlediska beatniků, velmi významná. Navíc soudem došlo k jejich obrovské popularizaci.

Význam beat generationEditovat

Tento literární směr se týkal víceméně pouze USA, ačkoliv s jistým zpožděním zasáhl v menší míře i Evropu. Tato literatura výrazně přispěla ke vzniku hnutí hippies. Ovlivnila myšlení mnoha mladých lidí a posunula jejich vnímání na určitou dobu doleva,^[zdroj?] což ve svých důsledcích vedlo ke skutečně masovému hnutí.

Je možné uvést, že zavedli do literatury zcela nové prvky a nový pohled na svět, který umožnil najít nové způsoby vyjádření. Lze říci, že na přelomu 20. a 21. století se tato literatura pozvolna stala klasikou, ze které vychází mnoho děl nemajících s původními myšlenkami beatniků nic společného. Beatnici znovuobjevili naléhavý a vášnivý způsob zpovědi, který jejich současníky šokoval. Čerpali ze svých životů s brutální a nic neskrývající upřímností. Odmítli kompromis mezi intuitivním hledáním pravdy a etickými pravidly.^[3]

PředstaviteléEditovat

prozaici:

básníci:

obdoba v české literatuře:

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

↑ Ferdinanda Pivanová: Vodíková hrací skříň.
↑ Jan Zábrana: Případ beatníci.
↑ TYTELL, John. Nazí andělé. Olomouc: Votobia, 1996. ISBN 80-7198-104-4. Kapitola První konjunkce, s. 37-38.

LiteraturaEditovat

TYTELL, John. Nazí andělé. Olomouc: Votobia, 1996. ISBN 80-7198-104-4.

Související článkyEditovat

[1] Ferdinanda Pivanová: Vodíková hrací skříň.

[2] Jan Zábrana: Případ beatníci.

[beatnici-3] TYTELL, John. Nazí andělé. Olomouc: Votobia, 1996. ISBN 80-7198-104-4. Kapitola První konjunkce, s. 37-38.

[1]

[2]

[3]