Arnošt Bedřich Windischgrätz

rakouský šlechtic a státník

Arnošt Bedřich Windischgrätz, také Arnošt Bedřich hrabě z Windischgrätzu nebo Ernest Friedrich Graf zu Windischgrätz (20. července 1670 Vídeň6. září 1727 St. Peter in der Au) byl rakouský šlechtic a státník z významného rodu Windischgrätzů. Díky matce byl vzdáleným příbuzným císaře Leopolda I., což se promítlo do vzestupu rodu na přelomu 17. a 18. století. Kariéru završil funkcí prezidenta říšské dvorské rady a byl rytířem Řádu zlatého rouna. Sňatkem získal mimo jiné majetek v Čechách (Červená Lhota).

Arnošt Bedřich z Windischgrätze
Ernst Friedrich von Windisch-Graetz.jpg
Narození20. června 1670 nebo 20. července 1670
Vídeň
Úmrtí6. září 1727 (ve věku 57 let)
Sankt Peter in der Au
Povolánípolitik
OceněníŘád zlatého rouna
RodičeBohumil Amadeus z Windischgrätze a Marie Eleonora z Oettingen-Oettingenu
Některá data mohou pocházet z datové položky.

KariéraEditovat

Narodil se ve Vídni jako druhorozený syn říšského vicekancléře hraběte Gottlieba Amadea Windischgrätze (1630-1695) a jeho druhé manželky hraběnky Marie Eleonory Oettingen-Oettingen (1649-1681), která byla sestřenicí císařovny Eleonory, třetí manželky Leopolda I. Tento příbuzenský vztah byl jedním z impulsů vzestupu Windischgrätzů koncem 17. století.

Studoval ve Vídni a absolvoval kavalírskou cestu, během níž pobýval například rok v Turíně a ve Florencii[1]. V roce 1694 se stal členem říšské dvorské rady, téhož roku vykonal diplomatickou misi do Drážďan. Později byl vyslancem v Modeně (1698-1699) a u říšského sněmu v Řezně (1701-1702), mezitím v roce 1700 obdržel Řád zlatého rouna. Po smrti Dominika Ondřeje z Kounic v roce 1705 byl kandidátem na funkci říšského vicekancléře, ke jmenování ale nedošlo kvůli odporu mohučského arcibiskupa.

Jako držitel statků v Čechách byl v roce 1711 hlavním vyslancem Českého království na volbě Karla VI. římským císařem ve Frankfurtu[2]. Dalších několik let se však zdržoval v ústraní na svých statcích, až později se stal prezidentem říšské dvorské rady (1714-1727) a nakonec ve Vídni státním a konferenčním ministrem (1724-1727). Spolu s vojevůdcem Evženem Savojským a finančním ministrem Gundakarem Starhembergem patřil k hlavním osobnostem politiky habsburské monarchie, proslul jako expert na ústavní právo Svaté říše římské, vzhledem k diplomatickým zkušenostem měl důležité slovo i v zahraniční politice.

Majetek a rodinaEditovat

Po otci zdědil v roce 1695 stěžejní rodová panství v Dolním Rakousku (Trautmansdorf, St. Peter), zatímco jeho bratr Leopold Viktorin převzal Přerov na Moravě. V roce 1695 se oženil s hraběnkou Marií Terezií Fünfkirchenovou, rozenou Slavatovou (1656-1699), která byla jednou z dědiček rozsáhlého majetku vymřelého rodu Slavatů z Chlumu a Košumberka. Do manželství přinesla v hotovosti 50 000 zlatých, manželovi pak předala i svůj dědický podíl, panství Červená Lhota[3]. Jejich krátké manželství zůstalo bez potomstva, podruhé se oženil v roce 1709 s hraběnkou Terezií Rozálií Rottalovou (1679-1753). Z druhého manželství se narodily dvě děti, obě ale zemřely v dětském věku. Dědicem majetku se stal mladší bratr Leopold Viktorin (1686-1746).

ReferenceEditovat

  1. Kubeš, Jiří: Náročné dospívání urozených. Kavalírské cesty české a rakouské šlechty 1620-1750; Pelhřimov, 2013 s. 29, 318 ISBN 978-80-7415-071-5
  2. Kubeš, Jiří: Trnitá cesta Leopolda I. za říšskou korunou. Volby a korunovace ve Svaté říši římské v raném novověku; České Budějovice, 2009 s. 43-45, 213-214 ISBN 978-80-86829-43-2
  3. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl V. Jižní Čechy; Praha, 1986

LiteraturaEditovat