Alexandrovská zahrada

Alexandrovská zahrada (rusky Александровский сад; od roku 1920 Dělnická zahrada, od roku 1936 Dělnická zahrada M. Gorkého, od roku 1989 Admiralitní zahrada, od roku 1997 Alexandrovská zahrada) je park nacházející se v Admiralitní oblasti Petrohradu. Nachází se v samotném centru města a směrem od jihu na západ obklopuje budovu Admirality.

Alexandrovská zahrada
Zahrada na začátku 20. století
Zahrada na začátku 20. století
Lokalita Petrohrad, RuskoRusko Rusko
Zeměpisné souřadnice
Rozloha 9 ha
Kód památky 7810006000
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zahrada byla otevřena v roce 1874. Byla pojmenována na počest cara Alexandra II. Má rozlohu 9 hektarů, je obklopen městskými pamětihodnostmi a architektonickými památkami jako jsou např. Zimní palác, Palácové náměstí, budovy Admirality a Hlavního štábu, dům Lobanova-Rostovského, Muzeum ruské politické policie, budova Senátu a Synody, Isakijevský chrám nebo Měděný jezdec. Jako součást historické zástavby centra Petrohradu byl sad vnesen do seznamu památek světového dědictví UNESCO.

Ze sadu je možné dostat se na dvě petrohradská náměstí, na Palácové náměstí a na západě na náměstí Děkabristů. Je důležité rozlišovat Alexandrijský sad a Alexandrovský park, který se nachází v Petrohradské oblasti. 

Historie saduEditovat

Prehistorie saduEditovat

Prehistorie sadu je spojena se založením Admiralitní pevnosti – loděnice 5. listopadu roku 1704. Podle požadavků válečné doby byla Admiralita obehnána valy a příkopy. Před budovou Admirality se rozléhá obrovský otevřený prostor, tzv. glacis, který byl velmi důležitý pro činnost pevnostního dělostřelectva v případě napadení nepřítelem z pevniny. Admiralita zanedlouho po svém založení ztratila funkci válečné pevnosti a spolu s ní i význam opevnění glacise. Zpočátku se území sadu využívalo pro skladování a úschovu dřeva k výrobě lodí, velkých kotev a jiných zásob admirality. Zhruba od roku 1712 do roku 1717 se na jednom z území glacisu nacházel Mořský trh, ale areál poté zarostl trávou a stala se z něj Admiralitní louka.

 
Admiralitní třída a okolní stavby. 1753

V roce 1721 na popud Petra I. bylo sestaveno základní schematické uspořádání Petrohradu, a to v podobě trojúhelníku vycházejícího z Admirality. Dvě ramena (nynější Něvská a Vozněsenská třída) byla určena v době vlády Petra I. a třetí strana (nynější Gorochovaja ulice) se objevila v letech 1736 – 1737. Tyto tři bulváry rozdělily rozlohou obrovskou Admiralitní louku na několik částí. V roce 1721 vysadili zajatí Švédi na louce březovou alej, která vedla od hlavní brány Admirality k Něvské třídě.

 
Lidová slavnost na Admiralitním náměstí v době masopustu

V době panování Anny Ivanovny se na tomto místě pořádaly slavnosti s ohňostroji a národní oslavy a to vše bylo hrazeno ze státní pokladny. Během oslav na louce byly na příkaz nejvyšších činitelů stavěny zábavní altány, síně, vinné fontány, pekli obrovské množství zabitých býků, kterými pak krmili národ. Do 60. let 18. století Admiralitní louka sloužila jako pomocné stavební prostory císařského Zimního paláce. V intervalech mezi rekonstrukcí paláce byla louka používána pro cvičení vojenských jednotek a také jako pastva pro dvorní dobytek. Do poloviny 18. století louka nesla prvky sadu jako například aleje, laťkové ploty nebo trelážové altány. Dobytek se zde pásl do 50. let 18. století, kdy začali louku dláždit a tyto práce byly dokončeny až v polovině 90. let 18. století.

Za vlády Kateřiny II. úpravy areálu kolem budovy Admirality pokračovaly. Na západní části louky se podle projektu architekta A. Rinaldiho začal stavět Isakijevský chrám. Stavba třetího chrámu byla dokončena architektem V. Brennou v roce 1802. V západní části bývalého admiralitního glacisu byl v roce 1782 postaven památník Petru I. (sochař E. M. Falconet, architekt J. M. Felten). Tato událost je považována za počátek přeměnění kdysi obrovského sadu na strukturu tří náměstí Petrohradu: Admiralitního, Isakijevského a Děkabristického.

 
Bulvár na místě Alexandrijského sadu. 1810

Až do roku 1806 se na místě sadu nacházely hradby Admiralitní pevnosti. Později po ztrátě obranné funkce pevnosti bylo k Admiralitní louce přidáno prostranství, které dříve zaujímal glacis. Podél průčelí Admirality se začala budovat Admiralitní třída. Autorem projektu byl architekt L. Rusca; za práce na projektu byl zodpovědný zahradník U. Gould. Byly zde umístěny lavičky natřené nazeleno a 50 olejových lamp na dřevěných sloupech. Přístup na bulvár byl uspořádaný a dobře vybavený: u vchodu byly zřízeny rotační turnikety, nedaleko nich stáli tři strážní a prostranství bylo ohrazeno dřevěným zábradlím. Pro návštěvníky byly otevřeny kavárna a čajovna, jejichž chod měli na starost dva Francouzi. V alejích byly vysázeny šeříky, kaliny, zimolezy, velké jeřáby a malé dubové stromky. Každý strom měl podpěru a informační tabulku s datem vysazení a každý den je zalévali. Okrasné květiny v aleji byly přivezeny z Kateřinského parku. 

Kanál podél Admirality definitivně zasypali v roce 1817 a na jeho místě byla v roce 1819 podle projektu inženýra A. D. Gotmana vysázena lipová alej, která tvořila nový bulvár. V roce 1824 byla východní část bulváru prodloužena až po žulový svah řeky Něvy (Palácové přístaviště zřízené podle projektu C. Rossiho). V roce 1833 podle projektu architekta J. J. Charlemagneho byla stavba zakončena instalací mramorových soch Farnského Herkula a Farnské Flóry. Tyto sochy jsou kopiemi antických soch z konce 18. století, které jsou dílem sochaře Triscornia. Do sadu byly přesunuty z Taurického paláce.

V roce 1822 bylo na místě Admiralitní louky vybudováno Admiralitní náměstí, které zahrnuje i dnešní Admiralitní třídu.

Do roku 1851 byla Admiralitní třída pod správou ministerské kanceláře pro stavební a ekonomickou oblast, poté pod dohledem Správní rady I. okruhu pro dopravu a od roku 1865 ve správě města.

Otevření Admiralitního saduEditovat

K dvousetletému výročí narození Petra I. Státní Duma rozhodla o vybudování městského sadu. Myšlenka ohledně zřízení sadu patřila S. Greigovi. Vybudování sadu měl na starost petrohradský botanik Edward von Regel. Práce na rozdělení území sadu začaly 3. července roku 1872.

V sadu došlo k rozsáhlým pracím: bylo vysázeno 5 260 stromů, 52 druhů keřů v množství 12 640 kusů, velké množství stromů bylo opatřeno tabulkami s popisky v ruštině ale také latinkou. Sad oplotili plotem, který navrhl inženýr K. Joffrey. Podél plotu byla položena žulová dlažba, v sadu bylo zabudováno 115 litinových laviček s dřevěnými sedátky.

K oficiálnímu otevření sadu došlo 8. července 1874.

Na ceremonii slavnostního otevření sadu rozdávali pozvánky, na základě kterých představitelé vybrané společnosti přicházeli do sadu a petrohradští obyvatelé pozvané návštěvníky sledovali pouze zpoza plotu sadu.

V roce 1876 byly v západní části sadu podle projektu architekta A. K. Busche postaveny půlkruhové altánky s vyřezávanými dekoracemi vyrobené v ruském stylu, které měly sloužit návštěvníkům ke schování se v nepříznivém počasí.

FontánaEditovat

 
Fontána na pozadí Admirality. Pohled z roku 1905

Původní verze projektu plánovala v sadu rozmístění tří fontán, které se měly nacházet na křižovatkách tří ulic vycházejících z Admirality.

První projekt, který rozpracoval architekt I. A. Merz, se objevil v roce 1872. Ale kvůli komplikacím s dodávkou vody a vysokou cenou dodávaných prací byl odložen. Projekt byl přepracován v roce 1875 vedoucím technického oddělení Městské rady N. Benoisem. Nový komplet konstrukčních náčrtů představil architekt A. Geschwend, který pro svou práci využil nákresů svých předchůdců a vypracoval tak výkresy pracovní a detailní. Postavení fontány dostal na starost petrohradský kupec E. F. Ovčinnik. Se stavbou začal v roce 1876. Fontánu postavili na podle plánu určeném náměstí naproti brány hlavní budovy Admirality a Gorochovoj ulice. 

Oficiální otevření v té době největší fontány ve městě proběhlo 13. října 1879 v přítomnosti široké veřejnosti.

Instalace památníkůEditovat

V roce 1880 na shromáždění Městské rady Petrohradu bylo navrženo, aby byl Alexandrijský sad vyzdoben bystami slavných osobností z oblasti vědy a literatury. Navrženo bylo těchto 14 osobností: Cyril a Metoděj, Nestor, M. V. Lomonosov, G. R. Děržavin, D. I. Fonvizin, N. M. Karamzin, I. A. Krylov, V. A. Žukovskij, A. S. Puškin, A. S. Gribojedov, M. J. Lermontov, N. V. Gogol, A. V. Kolcov. Seznam se několikrát měnil a doplňoval.

4. června roku 1887 byla v sadu nainstalována bysta V. A. Žukovského (sochařem byl W. Kreitan, architektem A. Lytkin). Bysta byla odhalena ke dni stého výročí narození básníka. Místo pro bystu nebylo vybráno náhodně: Žukovskij měl k císařské rodině velmi blízko a byl jedním z vychovatelů Alexandra II.

20. října roku 1892 byl odhalen památník váženému občanovi Petrohradu, cestovatelovi a badatelovi N. Prževalskému (sochař I. Šreder, podle kresby Alexandra von Bilderlinga). Bronzová bysta byla umístěna na žulový podstavec ve tvaru skály, vedle kterého leží velbloud.

17. června roku 1896 byly okolo fontány umístěny bysty N. V. Gogola a M. J. Lermontova (jejich autoři – sochař W. Kreitan, architekt N. Maksimov). 31. května roku 1899 byla odkryta bysta M. I. Glinky (sochař V. Paščenko, architekt A. Lytkin). V roce 1911 byla naplánována instalace bysty V. G. Bělinského spojená se stým výročím narození spisovatele, avšak projekt nebyl realizován.

Vybavenost saduEditovat

V sadu byly postaveny různé stavby, například altánky, skleníky a jiné objekty. Až do revoluce v sadu kupci obchodovali. Měli zde postavené stánky pro obchod mlékem, studenými nápoji (kromě alkoholu), vaflemi a perníkem. Obchodovat bylo povoleno od května do října a na zimu byly stánky ze sadu odváženy pryč. V roce 1885 v sadu architekt N. Benois postavil dřevěný altán a obydlí pro zahradníka. Od léta roku 1899 se mohli návštěvníci těšit z armádního orchestru. Na osvětlení Alexandrijského sadu byly zvoleny klasicistní pouliční lampy.

Ke konci 19. století se stromy v sadu tak rozrostly, že začaly clonit památníku Petra Velikého. Proto v roce 1890 císař Alexandr III. nařídil část sadu na západní straně budovy Admirality vykácet, aby mělo území opět vzhled prostorné plochy. Novým rozhraním sadu v této části se stalo pokračování Galerijní ulice. V roce 1896 v souvislosti s přemístěním Palácového mostu z Alexandrijského sadu vykáceli část stromů ze strany Palácového náměstí a na tomto místě postavili Palácový průjezd spojující Vasiljevský ostrov s Něvskou třídou.

V průběhu let 1902 a 1903 bylo podle projektu N. Stukolkina rekonstruováno prostranství kolem Měděného jezdce. Jako opatření při obnově sadu navrhovali architekti M. Peretjatkovič, S. Beljaev, A. Grube, V. Pokrovskij a M. Ljalevič řešit situaci vykácením stromů a vytvořit zde parterní sad. Tato varianta přeměny území sadu byla zamítnuta, ale zato byl realizován kompromisní návrh architekta Ivana Fomina, podle kterého bylo navrženo prokácet pouze průseky umožňující výhled na tři hlavní třídy, aniž by byl zbytek sadu porušen. Tento projekt byl realizován již v roce 1923. Současně byly v sadu zřízeny květinové záhonky a růžové sady a toto tradiční osázení se zachovalo dodnes. V roce 1903 byl z důvodu chátrání zbourán skleník.

Koněspřežná dráha u Alexandrijského sadu, začátek 20. století První trasa tramvaje petrohradského pozemního dopravního systému, 1907

Alexandrijský sad je spjat s historií městské hromadné dopravy v Petrohradu. 16. září (29. září) roku 1907 od Alexandrijského sadu poprvé vyjela na svou trasu tramvaj pozemního dopravního systému (nedaleko sadu je na místě slavnostního vyjetí tramvaje postaven památník) a 11. listopadu ze sadu vyjel první autobus městské hromadné dopravy na trasu Alexandrijský sad – Baltské nádraží.

Sovětská epochaEditovat

Po revoluci a po stanovení sovětské nadvlády byly práce v sadu po určitou dobu přerušeny. V roce 1923 byl realizován předrevoluční projekt architekta Ivana Fomina a napříč sadem byly vytvořeny průseky.

V letech 1929 – 1931 byla provedena přestavba sadu podle projektu L. Iljina: pro pohodlný průchod demonstrantů z Urického náměstí (dnešní Palácové náměstí) na třídu Profsojuzov (dnešní Konnogvardějská třída) byl vykácen průchozí průsek. Všechny symetricky uspořádané trávníky a cestičky získaly obdélníkový tvar. Roh zasahující do Urického náměstí byl zbourán pro snadnější dopravu směřujíci od třídy 25. října (Něvské třídy). Společně s tím bylo zlikvidováno velké množství zahradních staveb a v sadu byla vybudována dětská a sportovní hřiště. Kromě toho bylo naplánováno povolení průjezdu nákladním autům (nezrealizováno).

V roce 1920 byl sad přejmenován na Dělnický sad a od 3. srpna 1936 nesl název Dělnický sad M. Gorkého.

V době blokády Leningradu byly v sadu umístěny protiletadlové dělostřelecké baterie. Během náletů sad utrpěl velkým množstvím leteckých úderů, mnoho stromů bylo poškozeno bombardováním a odstřelováním. Nicméně ani jeden strom nebyl leningradským obyvatelstvem pokácen na užitkové dřevo.

V 50. letech 20. století byl Alexandrijský sad podroben generální rekonstrukci. V roce 1958 probíhala v sadu výstava květin na otevřeném prostranství. Na ní byly představeny různé druhy květin užívané při osazování náměstí, ulic nebo městských sadů a parků. Poté byl v roce 1959 na území sadu nedaleko Isakijevského chrámu postaven betonový záhon se dvěma bazény a také bylo zřízeno rozárium, v němž bylo 25 druhů růží. V 60. letech se květinová výzdoba sadu skládala z tulipánů, narcisů a hyacintů. Právě tehdy byla obnovena dlouholetá tradice umisťování informačních tabulek se stručnou charakteristikou rostlin. V roce 1970 byl zchátralý dřevěný plot nahrazen zábradlím z růžové žuly. Vstupní místa do sadu byla vyzdobena žulovými polokoulemi na podstavcích. Podél stěn hlavního vchodu do sadu naproti Dzeržinské ulice (dnešní Gorochovaja) podél osy fontány a hlavní brány Admirality byly na obdélníkovitých podstavcích starobylé litinové kotvy.

V roce 1989 byl sad přejmenován na Admiralitní sad.

Současnost saduEditovat

V roce 1997 byl sadu vrácen původní název – Alexandrijský sad.

16. října roku 1998 byla na prostranství u fontány odkryta bysta ruského diplomata a knížete Alexandra Michajloviče Gorčakova z dílny sochaře A. Čarkina podle předlohy K. Godebského (malá bysta vyrobená v roce 1870). Odkrytí bysty bylo naplánováno na dvousetleté výročí narození diplomata.

Od června roku 2001 byl sad rekonstruován. Došlo k velkým změnám: byla obnovena zeď podél Admiralitního průjezdu od Palácového náměstí až k Admiralitnímu nábřeží (včetně historické Petrovské zdi), byly zasazeny stromy a keře, vysety trávníky а zаloženy květinové záhonky, aleje a chodníky. V sadu byly zlikvidovány stromy, kterým hrozilo spadnutí, proběhly terénní úpravy chodníků, byla přivezena půda vhodná pro výsadbu trávníků a květinových záhonů а také zde vybudovali kanalizaci. 20. srpna roku 2002 byly restaurátorské práce dokončeny.

 
Břeh řeky Něvy a v pozadí Alexandrijský sad

V rámci oslav spojených se Dnem Ruska 12. června 2007 v sadu uspořádali 1. mezinárodní festival květin. V rámci festivalu se také konaly „Květinový festival“ – průvod kolem Alexandrijského sadu, soutěž „Barevné sady“, které se účastnily petrohradské administrativní území, výstava květin, dekorativních rostlin a doplňků, dětské soutěže, „Květinový ples“, master classy odborníků z oblasti zahradnictví, aranžování květin а květinářství a mnohé další.

29. června roku 2007 v době probíhajícího koncertu skupiny The Rolling Stones na Palácovém náměstí vandalové poničili sochy v Alexandrijském sadu u Admirality. Závažně poškozenа byla bysta V. A. Žukovského. Tato skutečnost vedla odborníky z Muzea městského sochařství k nouzové restauraci soch.

Od zimy roku 2009/2010 se v Alexandrijském sadu každoročně staví návrší určené ke sjíždění. Tato tradice je obnovována podle rytin z 18. století. V té době bylo návrší v Alexandrijském sadu jednou ze základních vánočních zábav a hlavně byla velmi oblíbená mezi představiteli carského dvora. Оtevření návrší probíhá pod velením hlavního Dědy Mráze. Návrší před Admiralitou je otevřeno denně od 12 do 21 hodin od 30. prosince do 6. ledna.  

Historie názvů saduEditovat

Na konci 18. a na začátku 19. století se místo, kde se sad rozprostíral, nazývalo Admiralitní loukou. V roce 1819 byla na louce nedaleko budovy Admirality vybudována Admiralitní třída.

3. července 1872 byl založen nový sad, který byl slavnostně otevřen 8. června 1874. Sad byl na počest cara Alexandra II. pojmenován Alexandrijským sadem.

Protože chtěli, aby z toponymie města zmizela carská jména, byl v roce 1920 sad přejmenován na Dělnický sad a 3. srpna 1936 byla zvěčněna památka na spisovatele M. Gorkého (zemřel 18. června 1936), kdy bylo sadu propůjčeno jeho jméno.

V roce 1989 byl Dělnický sad Maxima Gorkého přejmenován na Admiralitní sad. Byl to mylný pokus o navrácení historického názvu. V roce 1997 byla tato chyba napravena a sad získal své historické pojmenování Alexandrijský sad. 

Národní název sadu je «Сашкин сад».

Sad dnesEditovat

Přírodní stav sadu v roce 2007Editovat

Podle informací petrohradského Úřadu pro správu sadů a parků Admiralitní oblasti Admiralitní sad zaujímá celkovou plochu o rozměru 90 007 m² (v rámci zeleně je to 61 116 m², záhonky 58 799 m², vydlážděno je 27 595 m², zástavba na ploše 548 m² a fontány 554 m²), záhonky jsou oploceny v celkové délce 7 000 m, žulové podstavce v délce 714 m, plot kovový 794 m, 80 laviček a 109 odpadkových košů. 

 
Dub s ohrádkou vysazený císařem Alexandrem II. 8. července roku 1874
 
Pohled na Isakijevský chrám z Alexandrijského sadu
Sazenice Alexandrijského sadu
Stromy ks Keře ks
Bříza bělokorá 9 Kdouloň obecná 29
Bříza pýřitá 7 Dřišťál obecný 22
Hloh 10 Dřišťál Thunbergův 138
Hloh sibiřský 10 Zimolez tatarský 26
Višeň 4 Skalník lesklý 2803
Jilm vaz 118 Mochna 70
Jilm horský 130 Růže turecká 25
Jilm horský smuteční 1 Parková růže 12
Dub letní 135 Šeřík 82
Smrk stříbrný 10 Šeřík karpatský 40
Vrba bílá 6 Šeřík obecný 287
Vrba stříbrná 4 Pámelník 46
Jírovec maďal 4 Tavolník japonský 9
Javor mléč 110 Zlatice 33
Javor Švendlerův 8 Pustoryl věncový 40
Javor jasanolistý 7 Pustoryl Lemoineův 42
Lípa stříbrná 1 Celkem jednotlivých keřů 1465
Lípa malolistá 379 a živých plotů 2506
Modřín opadavý 11
Jeřáb ptačí 6
Topol berlínský 5
Topol pensylvánský 1
Střemcha Maackova 12
Jasan ztepilý 55
Celkem 1043 Celkem 3971
Celkové množství sazenic v sadu: 5014

Pamětihodnosti saduEditovat

 
"Zde vedla první trať petrohradské tramvaje..."

Ve východní části saduEditovat

  • Památník V. A. Žukovského (1887, sochař W. Kreitan, architekt A. S. Lytkin) směřuje na Palácové náměstí. 
  • Socha Farnské Flóry (1833, architekt J. Charlemagne, jedná se o kopii antické sochy z konce 18. století sochaře Triscornia) se nachází na začátku Admiralitního průjezdu na rohu s Palácovým náměstím.
  • Pamětní deska na místě první trati petrohradské tramvaje (2007). Je umístěna na chodníku podél Admiralitní třídy. Nápis na desce: „Zde vedla první petrohradská tramvajová trať ve směru Hlavní Štáb – 8. linie Vasiljevského ostrova a byla otevřena 29. (16.) října roku 1907.“ 

V centru saduEditovat

  • Fontána (1879, architekti I. Merc, A. Geschwend, stavební inženýr N. Benois). Dno, ohrada a vnější okraj fontány byly vyrobeny ze serdobolské žuly z kamenolomu na finském ostrově Jänissaari. Bazén fontány je umístěn nad podzemními chodbami, pod kterými vede vodovodní potrubí. Výška podzemních chodeb je až 7 stop od podlahy, která je vydlážděna dlažebními kostkami. Z jedné strany je vchod do podzemních chodeb. Hlavní proud fontány stříká do výšky až 17 metrů. Kolem něj se nachází 8 trubic, které jsou namířeny k centrální tyči. Ostatních 40 trubic umístěných paralelně se stěnou vodní nádrže stříká cyklicky, tzn. jedna za druhou. Fontána je specifická tím, že její proudy se mohou přizpůsobovat taktu hudby, která v sadu hraje. Proto fontánu nazývají „hudební“ nebo „tancující“.
  • Památník M. J. Lermontova (1896, sochař W. Kreitan, architekt N. Maksimov)
  • Památník M. I. Glinky (1899, sochař V. Paschenko)
  • Památník A. M. Gorčakova (1998, sochař A. Čarkin podle předlohy K. Godebského (malá bysta vyrobená v roce 1870))
  • Památník N. V. Gogola (1896, sochař W. Kreitan, architekt N. Maksimov) 

V západní části saduEditovat

  • Památník N. M. Prževalskému (1892, sochař I. Šreder, podle nákresu A. von Bilderlinga). Bronzová bysta je umístěna na podstavci ve tvaru žulové skály, vedle kterého leží velbloud.
  • Socha Farnského Herkula (1833, architekt J. Charlemagne, jedná se o kopii antické sochy z konce 18. století sochaře Triscornia) se nachází v zatáčce Admiralitního průjezdu.
  • V sadu se dodnes zachovaly dobové toalety z éry Alexandra III. Dnes fungují jako veřejné WC. 
Památník V. A. Žukovského Památník M. J. Lermontova Památník M. I. Glinky Památník A. M. Gorčakova Památník N. V. Gogola Památník N. M. Prževalského
Socha Farnského Herkula Fontána Socha Farnské Flory

Sad v literatuře a lidové kultuřeEditovat

Admiralitní třída byla „centrem, ze kterého se po městě šířily zvěsti a fámy, často neuvěřitelné a absurdní“. Byly tištěny v novinách určených pro měšťany а maloměšťany. Noviny se jmenovaly „Bulvární zvěsti“. Etymologie pojmu „bulvární“, ve smyslu noviny nebo literatura, sahá až do proslulé Admiralitní třídy.  

Vzhledem k podobnosti bysty N. Prževalského v Alexandrijském sadu s J. Stalinem v městském folkloru vznikla legenda. „Proč Stalin s velbloudem?“ – to byla hloupá otázka nevypočitatelných turistů, ze kterých měli obavy všichni leningradští průvodci. Říká se, že dodnes nosící starší ženy kytice květin k památníku jsou loajálními a silnými stoupenkyněmi Stalina.

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Александровский сад (Санкт-Петербург) na ruské Wikipedii.

Externí odkazyEditovat

  Obrázky, zvuky či videa k tématu Alexandrijský sad ve Wikimedia Commons