Aero A-18

stíhací letadlo

Aero A-18 byl jedinou sériově vyráběnou stíhačkou firmy Aero, továrna letadel, dr. Kabeš, Praha-Vysočany. Tento dvouplošník smíšené konstrukce byl dovršením linie stíhaček Aero Ae-02 a Aero Ae-04.[2]

Aero A-18
rekonstruovaný letoun Aero A-18
rekonstruovaný letoun Aero A-18
Určení stíhací letoun
Výrobce Aero
Šéfkonstruktér Antonín Husník[1]
První let březen 1923
Zařazeno 1923
Vyřazeno 1931
Uživatel Československé letectvo
Vyrobeno kusů 20
Vyvinuto z typu Aero Ae 04
Varianty Aero A-18b, Aero A-18c
Aero A-19
Další vývoj Aero A-20
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vznik a vývojEditovat

 
Aero A-18 na lyžích

V první polovině roku 1923 přesídlila firma Aero do vlastních budov ve Vysočanech a zaměstnávala na 450 dělníků a 60 úředníků. Toho roku představila stíhací letoun Aero A-18.[3]

Tento malý a vysoký letoun byl přezdíván „špaček“. Prototyp byl zalétán v první polovině března 1923. Malý letoun měl smíšenou konstrukci tzn. trup z ocelových trubek a křídla s dřevěnou kostrou. Motor byl řadový, vodou chlazený šestiválec BMW IIIa o výkonu 136 kW/185 k, který později v licenci vyráběla společnost Walter pod označením Walter-IIIa. Výzbroj tvořily na trupu 2 kulomety Vickers.[2]

Letoun byl světové veřejnosti představen na mezinárodní letecké výstavě ve švédském Göteborgu ve dnech 22.7. - 14.8.1923. Letoun byl do Göteborgu přepraven po železnicí.[4]

 
Aero A-18 a pilot Jan Novák vítězí 7. září v II. závodu v rychlosti o cenu presidenta republiky (1924)

Chladič letounu Aero A-18 se jako technický unikát zachoval a je dnes zabudován v rekonstruovaném letounu, vystavovaném v leteckém muzeu v Praze Kbelích. Letoun vznikl na základě tovární dokumentace a původních dílů v letech 1985–1986 v Leteckých opravnách Trenčín. Letoun nese označení Leteckého pluku 2.[5]

V prototypu zůstal následovník, cvičný/stíhací Aero A-19 1925), který vyšel z konstrukce A-18 a měl být poháněn šestiválcovým řadovým motorem Praga Perun I z továrny Breifeld & Daněk (1923) o výkonu 136 kW (185 k). Mimo výkonu i ostatními parametry (vrtání/zdvih, objem, komprese) se tento motor nápadně podobal motoru BMW IIIa. S prototypem šéfpilot Novák získal národní výškový rekord s nákladem 250 kg.[2]

 
Šéfpilot Josef Novák a Aero A-18

Popis letounuEditovat

Aero A-18 byl jednomotorový, jednomístný vzpěrový dvouplošník s nestejným rozpětím křídel. Potah dřevěných křídel, pohyblivých i pevných ocasních ploch byl tvořen plátnem. Trup letounu byl svařen z ocelových trubek a potažen překližkou a plátnem. Kokpit pilota byl otevřený, chráněný pouze větrným štítkem. Pro případ havárie a překlopení byla zadní část pilotního prostoru chráněna pyramidou. Krycí plechy šestiválcového řadového motoru byly z duralu. Motor poháněl pevnou, dřevěnou dvoulistou vrtuli. U letounu verze A-18c byl namontován speciální chladič z měděných trubiček, který byl "rozmístěn" po horní ploše obou křídel. Díky této důmyslné konstrukci chladič nijak nerušil čisté linie draku letounu. Pevný kolový podvozek byl odpružen gumovými provazci a vzadu byla pevná ostruha.[6]

Jednalo se o stroje s výbornou obratností a vyhovující max. rychlostí 229 km/h. Tyto vlastnosti předurčily letoun pro využití při konstrukci závodních strojů Aero A-18b a A-18c.[7]

 
Aero A-18 (1924)

PoužitíEditovat

Po záletu v březnu 1923 objednalo Ministerstvo národní obrany (MNO) 20 sériových letounů. Československé stíhací letectvo začalo přebírat leteckými útvary první vyrobené stroje v roce 1924. Aera A-18 se v provozu celkem osvědčila, ale měla poměrně velký počet nehod,[8] přičemž jejich slabinou byl příliš vysoký a úzký podvozek. Letové vlastnosti však byly vcelku dobré.[9]

V červenci roku 1923 se 5 letounů Aero A-18 zúčastnilo I. ročníku rychlostních závodů o cenu prezidenta republiky. V hlavní kategorii závodu zvítězil upravený "speciál" označený Aero A-18b s nímž, šéfpilot Josef Novák dosáhl rychlosti 230 km/h.[6] Druhý v tomto závodě skončil kpt. V. Černý s neupravenou, základní verzí A-18, ze které byla sejmuta pouze výzbroj, a dosáhl rychlosti 224,4 km/h.[2] V říjnu téhož roku se dva stroje účastnily etapového letu do Paříže spolu se dvěma Aviemi BH-3 a jedním Letovem Š-1. Tato eskadrila startující z leteckého učiliště v Chebu byla tvořena celkem 5 letouny. Doprovázela prezidenta T. G. Masaryka na jeho první oficiální návštěvě Francie, Belgie a Anglie.[10]

 
Aero A-18c v Leteckém muzeu Kbely (2019)

Pro druhý ročník rychlostního závodu o cenu prezidenta republiky (září 1924) připravila továrna Aero aerodynamicky dále zlepšený typ Aero A-18c. Poháněl jej speciálně upravený motor Walter W-IV (licence BMW IV) o výkonu 220 kW/300 k (tato verze motoru byla označena jako Walter W-300) a především byl vybaven povrchovým chladičem rozprostřeným na zkrácených křídlech, takže splynul s povrchem letounu a nezvyšoval čelní odpor vzduchu.[2] Ve zmiňovaném závodě opět zvítězil šéfpilot Josef Novák v čase 45:33,2 min. a dosáhl rychlosti 263,427 km/h. Reportáž v magazínu Světozor uváděla, že vítězný letoun byl ještě typu Aero A-18b,[11] avšak s motorem Walter 300 HP (nebo-li varianta typu W-IV se zvýšeným nominálním výkonem z 280 na 300 k).[12]

Tyto letouny rovněž dosáhly tří národních výškových rekordů. Šéfpilot továrny Aero Josef Novák vytvořil 21. března 1925 s letounem Aero Ae-18 čs. národní výškový rekord, když dosáhl výšky 8651 m, aby jej na stejném stroji s motorem Walter W-IV 14. května pokořil novou hodnotou 9140 m.[13]

 
Aero A-18b s motorem W-IV spec.(1924)

Specifikace (Aero A-18)Editovat

Údaje podle[6][14]

Technické údajeEditovat

  • Osádka: 1 (pilot)
  • Délka: 5,90 m (A-18), 6,20 m (A-18 b/c)
  • Rozpětí: 7,60 m (A-18), 5,70 m (A-18 b/c)
  • Nosná plocha: 15,90 m2 (A-18), 9,84 m2 (A-18 b/c)
  • Plošné zatížení: 54,2 kg/m2 (A-18)
  • Prázdná hmotnost: 637 kg (A-18), 650 kg (A-18 b/c)
  • Vzletová hmotnost: 862 kg (A-18), 920 kg (A-18 b/c)
  • Pohonná jednotka:
  • Výkon pohonné jednotky:
    • jmenovitý, nominální: BMW IIIa 136 kW (185 k), W-IV 176 kW (240 k), W-300 176 kW (240 k)
    • vzletový, maximální: BMW IIIa 147 kW (200 k), W-IV 206 kW (280 k), W-300 220 kW (300 k)

VýkonyEditovat

  • Maximální rychlost: 229 km/h (A-18), 275 km/h (A-18 b/c)
  • Cestovní rychlost: 195 km/h
  • Dostup: 9 000 m
  • Stoupavost: výstup do výše 5 000 m za 8,5 minuty
  • Dolet: 400 km

VýzbrojEditovat

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Eventuálně jeho československá licenční kopie Walter W-IIIa.
  2. Licence BMW IV.

ReferenceEditovat

  1. ADAM, Tomáš. Letecký konstruktér Antonín Husník [online]. fronta.cz, 2006-04-06 [cit. 2018-11-08]. Dostupné online. 
  2. a b c d e NĚMEČEK, Václav. Československá letadla (1918-1945). III. vyd. Praha: Naše vojsko, 1983. 368 s. S. 68-69. 
  3. MICKA, František škpt. ing. Pět let práce v čs. letadlovém průmyslu. Letectví. Březen 1924, roč. IV. (1924), čís. 3, s. 41. Dostupné online. 
  4. Mezinárodní letecká výstava a meeting v Göteborgu. Letectví. Červenec 1923, roč. III. (1923), čís. 7, s. 124. Dostupné online. 
  5. Československý stíhací letoun Aero A-18, výr. č. 5 [online]. Praha: Vojenský historický ústav [cit. 2020-06-10]. Dostupné online. 
  6. a b c ŠOREL, Václav. Encyklopedie českého a slovenského letectví. I. vyd. Brno: CP Books, 2005. 448 s. ISBN 80-251-0733-7. S. 36, 311. 
  7. PAVLŮSEK, Alois. Sportovní a cvičná letadla. I. vyd. Brno/Praha: CPress v Albatros media, 2016. 128 s. ISBN 978-80-264-1146-8. S. 19-20. 
  8. DUCHOSLAV, Petr. Časté havárie brzdily ,,Špačka" v rozletu. Jediná sériově vyráběná stíhačka firmy Aero [online]. Praha: SECURITY magazín, 2019-11-07 [cit. 2020-06-10]. Dostupné online. 
  9. VINAŘ, Luboš. AERO A-18 [online]. Nalžovice: vinar.cz [cit. 2020-06-10]. Dostupné online. 
  10. Československé letectvo doprovází presidenta Masaryka. Letectví. Říjen 1923, roč. III. (1923), čís. 10, s. 170. Dostupné online. 
  11. Z LETECKÝCH ZÁVODŮ O CENU PANA PRESIDENTA 7. ZÁŘÍ. Světozor. 25.9.1924, roč. 1924-1925 (25.), čís. 1, s. 6. Dostupné online. 
  12. O cenu presidenta republiky. Letectví. Září 1924, roč. 4. (1924), čís. 9, s. 187-193. Dostupné online. 
  13. Jak participují motory firmy Walter na rekordech a úspěších českoslov. letetectví?. Národní listy. 27.9.1925, roč. 65. (1925), čís. 265, s. 12. Dostupné online. 
  14. NĚMEČEK, Václav. Československá letadla (1918-1945). III. vyd. Praha: Naše vojsko, 1983. Kapitola Příloha 1: Technická data československých letadel, s. 248-249. 

Související článkyEditovat

LiteraturaEditovat

  • ŠOREL, Václav; VELC, Jaroslav. Letadla československých pilotů I. Praha: Albatros, 1979. 430 s. 
  • PAVLŮSEK, Alois: Československé stíhací letouny, Praha: Albatros Media, 2018, 128 s., S. 20-22, ISBN 978-80-264-1809-2
  • KOLMAN, Petr: Aero A.18, Letectví & kosmonautika, Praha, roč. 84 (2008), č. 2, S. 50-53

Externí odkazyEditovat