Otevřít hlavní menu

3. pěší pluk

pěší pluk Habsburské monarchie

Císařský a královský pěší pluk č. 3 (k.u.k. Infanterieregiment Nr. 3)[1] patřil mezi tradiční pluky habsburského císařství. Vznikl v roce 1715 a krátce po svém založení vstoupil do služby římského císaře Karla VI.. Od roku 1769 pluk používal označení „číslo 3” a od roku 1780 přijal podle svého nového majitele název „Arcivévoda Karel” č. 3 (Erzherzog Karl Nr. 3). Plukovní velitelství se nacházela po celé habsburské monarchii a nakonec se jeho domovem až do vypuknutí 1. světové války stala Morava a Slezsko.

3. pěší pluk
Nadporučík 3. pěšího pluku ve vycházkové uniformě, 1914
Nadporučík 3. pěšího pluku ve vycházkové uniformě, 1914
Země Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Existence 1715 - 1918
Typ pěchota
Podřízené jednotky 4 pěší prapory
Nadřazené jednotky

Rakousko-Uherská armáda

  • XV. armádní sbor
  • 12. pěší divize
Účast
Války

Válka o polské následnictví Válka o rakouské dědictví

První světová válka

Obsah

Vznik jednotkyEditovat

Pěší pluk č. 3 vznikl 27. července 1715 na základě nařízení trevírského kurfiřta, biskupa osnabrückého, Karla Ignáce vévody z Lotrinska a Baru. Označení IR 3 (Infanterie Regiment No. 3) získal pluk při zavedení plukovních čísel v roce 1769.

Organizace plukuEditovat

1715 – Předpokládaný stav pluku byl 2300 mužů. Pluk měl 15 fyzilírských rot po 140 mužích a 2 granátnické po 100 mužích. Fyzilíři byli vyzbrojeni puškou na křesadlový zámek (fusile) tulejovým bodákem a sumkou se 40 náboji. Pět rot tvořilo prapor. Do pluku nesměli být verbováni Francouzi, Italové, Švýcaři, Poláci, Maďaři a Chorvati.[2]

Jméno jednotkyEditovat

  • 1717: Infanterieregiment Jung-Lothringen zu Fuß
  • 1769: Infanterieregiment von Lothringen No. 3
  • 1780: Infanterieregiment „Erzherzog Karl” Nr. 3
  • 1860: Mährisches Infanterieregiment „Erzherzog Karl“ Nr. 3
  • 1915: Infanterie Regiment Nr. 3

Historie jednotkyEditovat

Egalizační barvaEditovat

1726: bílý kabát, modré manžety,

1738: bílý kabát, červené manžety

1767: bílý kabát, světle modré označení, bílé knoflíky

1868: tmavomodrá uniforma, výložky – nebeská modř, knoflíky bílé.[3]

1908: uniforma v barvě štičí šeď, výložky – nebeská modř, knoflíky bílé

1916: uniforma v barvě polní šeď, límcový rozlišovací proužek – nebeská modř

Verbovací obvodEditovat

Pluk byl doplňován nejprve z oblasti Augsburgu, Řezna, Ulmu, Würzburgu a Bamberka. V letech 1766-1806 se jeho verbovací oblastí stal Dolnorýnsko-vestfálský kraj (Niederrheinisch-Westfälischer Reichskreis). V roce 1781 obdržel v Dolních Rakousích okres Korneuburg a od roku 1872 v Haliči pomocný verbovací okres Přemyšl. V roce 1830 se stala doplňovací oblastí c.k. pěšího pluku č. 3 Morava. Klíčovým teritoriálním vojenským orgánem pro Moravu a Slezsko bylo Generální velitelství v Brně (k.k. Mährisch Schlesisches General Commando), které podléhalo přímo Dvorské válečné radě ve Vídni a po roce 1848 vídeňskému c.k. ministerstvu války. Nejpočetnější garnizony se nacházely v Olomouci, Brně a Opavě.[4] Nejprve pluk převzal po c.k. pěším pluku č. 29 brněnský verbovací okres, v roce 1853 po c.k. pěším pluku č. 1 doplňovací okres Uherské Hradiště a od roku 1857 doplňovací okres Kroměříž. V letech 1857-1860 verboval brance také z pomocné Trenčínské župy.[5]

Rakousko-turecká válka (1716–1718)Editovat

Bitva u Petrovaradínu (5. 8. 1716) – první nasazení v boji. Pluk (dva prapory) byl postaven ve druhé linii v pěší divizi, které velel generál pěchoty Jan Josef Filip hrabě Harrach Rohrau. Pluku velel Emmanuel princ d'Elboeuf von Lothringen.

Obléhání a dobytí Temešváru (srpen – říjen 1716) – během obléhání Temešváru měl pluk svoje pozice u cesty na Arad, kde zajišťoval dělostřelectvo. Zde byl pluk prakticky celou dobu obléhání. Asistoval pouze při otevření přístupů před útokem na předměstí Velká Palanka.

Obléhání trvalo 42 dnů. Ztráty pluku – 20 mrtvých a 52 zraněných. Z důstojníků padl kapitán Geltinghausen, a zranění byli kapitáni Altimus, Fessler a Doxal [2]

Válka o polské následnictví (1733 – 1738)Editovat

Bitva u Colorna r. 1734 (Battaglie di Colorno)
Náhrobní deska Leopolda hraběte z Lignéville (Léopold-Marc de Ligniville), vévodská kaple San Liborio (Cappella Ducale di San Liborio) v Colornu

Během války o polské následnictví se odehrály bitvy nejen na území Polska a Německa, ale také v Itálii. V říjnu 1733 se nacházel hlavní stan pluku pod velením Leopolda hraběte z Lignéville v Mantově (Mantua), další bataliony sídlily v Miláně (Mailand) a Novaře. Velitel pluku převzal velení i nad plukem kanonýrů. Naverbovaní nováčci byli ponecháni k ostraze hranic v Jižním Tyrolsku a teprve 16. května 1734 se přemístili do Governola. Po obléhání Milána (30. prosince 1733) a Novary (7. ledna 1734) se rakouské jednotky stáhly do Mantovy a 2. května 1734 překročily řeku Pád (Po). V bitvě u Colorna, kde se pluk vyznamenal, padl 1. června 1734 Leopold hrabě z Lignéville.[6]

Válka o rakouské dědictví (1740 – 1748)Editovat

Během válek o rakouské dědictví pluk bojoval v bitvách u Mollwitz (10. dubna 1741), Chotusic (17. května 1742), Hohenfriedbergu (4. června 1745), Hajnice (30. září 1745), u Rocoux (11. října 1746) a u Lawfeld (2. července 1747).

Prusko - rakouská válkaEditovat

(1866)

Povstání v BosněEditovat

(1882)

1. světová válkaEditovat

Dislokace pluku – únor 1914:

  • velitelství pluku,(Těšín),
I. prapor (Doboj),
II. a III. prapor (Těšín),
IV. prapor (Kroměříž),
nadřízené útvary: 12. pěší divize (I. armádní sbor)
  • Zařazení praporů v srpnu 1914:
I. prapor – 12. horská brigáda 48. pěší divize (XV. armádní sbor) – prapor určený pro frontu v Bosně a Hercegovině proti Srbsku.
II a III. prapor v – 23. pěší brigáda 12. pěší divize (divize přímo podřízená velitelství 1. armády) – pluk určený pro frontu v Haliči proti Rusku.
IV. prapor IR 3 – 8. pěší brigáda 4. pěší divize (II. armádní sbor) – prapor určený pro frontu v Haliči proti Rusku.

Velitelství plukuEditovat

Zpočátku pluk sídlil v posádkových městech po celé habsburské monarchii: v Dolních Uhrách, Rakousku, Neapolsku, Lombardii, Toskánsku, Horních Uhrách, Moravě, Belgii, Nizozemí, Čechách, Chorvatsku, po skončení tureckého tažení v letech 1719-1727 v Temešváru.

Bývalá kasárna c.k. pěšího pluku č. 3 v Kroměříži
Bývalá kasárna c.k. pěšího pluku č. 3 v Těšíně

Nejpočetnější posádku (garnizonu) na Moravě a ve Slezsku měla v první polovině 19. století Olomouc s prestižní kadetní školou. Plukovní velitelství zde bylo dislokováno v letech 1740-1749 a 1869-1882, v sídle zemských vojenských úřadů v Brně se pluk nacházel v letech 1771-1775, 1847-1849 a 1896-1904. V roce 1846 zde byly ubytovány čtyři setniny v počtu 389 mužů. Dále se posádkové velitelství nacházelo v Praze, Kroměříži, ve Znojmě a v Těšíně. Jednotlivé prapory nemusely být ubytovány ve stejné posádce jako velitelství pluku, stávalo se, že jeden nebo i dva prapory se nacházely v odloučených posádkových kasárnách (např. v Kroměříži, Mostaru).[7]

  • 1740–1749 Olomouc
  • 1771–1775 Brno
  • 1806–1813 Kroměříž
  • 1815–1821 Kroměříž
  • 1845–1847 Kroměříž
  • 1847–1849 Brno
  • 1866–1867 Praha
  • 1869–1882 Olomouc
  • 1884–1893 Znojmo
  • 1896–1904 Brno
  • 1904–1906 Mostar
  • 1906–1914 Těšín

Majitelé plukuEditovat

  • 1715 – trevírský kurfiřt, biskup osnabrücký, Karl Ignác vévoda z Lotrinska a Baru[8]
  • 1716 – František Štěpán princ Lotrinský [8]
  • 1726 – generální polní strážmistr (Generalfeldwachtmeister) Leopold hrabě z Ligneville (* 8. prosince 1708 Lunéville - † 1. června 1734 bitva u Colorna) [8][9]
  • 1736 – generální polní strážmistr Lucas Giovanni vikomt Pallavicini [8]
  • 1736 – polní maršál Karel vévoda Lotrinský [8]
  • 1780 – generalissimus a polní maršál arcivévoda Karel[8]
  • 1780–1791 Damián sv. pán Drechsler[8]
  • 1791–1809 Josef sv. pán Staader von Adelsheim[8]
  • 1809–1827 Mikuláš hrabě Weissenwolf – vojenský velitel v Horních Rakousích[8]
  • 1827–1840 Rudolf hrabě Salis-Zizers[8]
  • 1840–1852 Anton sv. pán Puchner[8]
  • 1853–1876 Josef sv. pán Fiedler.[3][8]

Velitelé plukuEditovat

 
hrob Johana Reyl-Hanisch von Greiffenthal, generálmajora v.v. na kroměřížském hřbitově
  • 1854 – plukovník Hannibal svobodný pán von Puchner
  • 1860 – plukovník Eduard Spilberger von Spilwall
  • 1865 – plukovník Adolph Pehm
  • 1866 – plukovník Ludwig Karl
  • 1874 – plukovník Sigmund Pollatschek von Nordwall
  • 1876 – plukovník Hugo von Henriquez
  • 1881 – plukovník Gustav urozený pán von Löw
  • 1882 – plukovník Hanns hrabě von Schulenburg
  • 1885 – plukovník Johan rytíř Reyl-Hanisch von Greiffenthal
  • 1887 – plukovník Anton svobodný pán von Gebauer von Fülnegg
  • 1892 – plukovník Ambros rytíř von Mras
  • 1897 – plukovník Hermann Pallas
  • 1898 – plukovník Albert rytíř Küffer von Asmansvilla
  • 1899 – plukovník Carl Rudziński von Rudno
  • 1905 – plukovník Johan rytíř Eisler von Eisenhort
  • 1909 – plukovník Joseph Schön
  • 1913 – plukovník Heinrich svobodný pán von Testa

Související článkyEditovat

Prameny a literaturaEditovat

  • ANDREAS VON THÜRHEIM. Gedenkblätter aus der Kriegsgeschichte der k.k. Armee. Svazek I.. Vídeň, Těšín: Buchhandlung für Militär-Literatur K. Prochaska, 1880. Dostupné online. S. 11. (německy) 
  • Schematismus 1914, p. 384

ReferenceEditovat

  1. k.k. Infanterieregiment Nr.3 Erzherzog Carl, I. Grenadier-Compagnie. www.ir3.at [online]. [cit. 2019-04-03]. Dostupné online. 
  2. a b JULIUS STANKA. Geschichte des k. und k. Infanterie-regimentes erzherzog Carl,. Svazek I.. Vídeň,: Im selbstverlage das Regiments, 1894. 686 s. ((německy)) 
  3. a b ANDREAS VON THÜRHEIM. Gedenkblätter aus der Kriegsgeschichte der k.k. Armee. Svazek I.. Vídeň, Těšín: Buchhandlung für Militär-Literatur K. Prochaska, 1880. 570 s. S. 11. ((německy)) 
  4. Michael Viktořík: Vojenské posádky na Moravě a v Rakouském Slezsku v 19. století.
  5. BARTOŠ, Václav. Československé vojenství. vojenstvi.cz [online]. 1999-01-01 [cit. 2019-04-03]. Dostupné online. 
  6. STANKA, Julius. Geschichte. [s.l.]: Рипол Классик 677 s. Dostupné online. ISBN 9785879452655. (německy) Google-Books-ID: MW8QAwAAQBAJ. 
  7. BARTOŠ, Václav. Československé vojenství. vojenstvi.cz [online]. 1999-01-01 [cit. 2019-04-04]. Dostupné online. 
  8. a b c d e f g h i j k l Militär-Schematismus des österreichischen Kaiserthumes. Vídeň,: [s.n.], 1856.  str.167
  9. Geschichte Des K. Und K. Infanterie-Regimentes Erzherzog Carl, Issue 3. [online]. s. 29: Das Gefecht bei Colorno 1. Juni 1734: Dostupné online.