Wikipedie

2S1 Gvozdika

sovětská 122mm samohybná houfnice
(přesměrováno z 2S1)

2S1 Gvozdika (rusky: 2С1 Гвоздика, česky karafiát) je sovětská, resp. ruská samohybná houfnice z konce 60. let 20. století, která je schopná překonávat vodní překážky. První prototyp byl vyroben roku 1969, do výzbroje sovětské armády byla zařazena roku 1972. Jedná se o houfnici ráže 122 mm, která je umístěna ve věži na podvozku obrněného transportéru MT-LB. Ve věži je instalováno mechanické nabíjecí zařízení, které umožňuje rychlost střelby až 5 ran za minutu.

2S1 Gvozdika
Typ vozidlasamohybná houfnice
Země původuSovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz
Historie
VýrobceCHTZ
Návrh1969
Období výroby1971–1991
Vyrobeno kusůpřes 10 000
Ve službě1972–dosud
Základní charakteristika
Posádka4 - 5
Délka7,3
Šířka2,85 m
Výška2,74 m
Hmotnost15,7 t
Pancéřování a výzbroj
Pancéřovánído 20 mm
Hlavní zbraň1 × houfnice 2A18 ráže 122 mm
Pohon a pohyb
MotorJaMZ-238N, osmiválcový přeplňovaný vznětový
Síla motoru221 kW
Odpruženítorzní tyče
Max. rychlost60 km/h
Dojezd500 km
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Licenčně se stroj vyráběl i v Polsku a v Bulharsku. Gvozdika byla ve výzbroji Československé armády, resp. Armády ČR. V důsledku odzbrojovacích smluv byla část houfnic likvidována, část jich byla vyvezena do Uruguaye.

Vývoj editovat

Vývoj konstrukce samohybných houfnic ráže 122 mm začal ve specializovaném výzkumném institutu VNII-100. Zvažovaly se tři možnosti, přičemž každá z nich počítala s jiným podvozkem. Nakonec zvítězilo řešení, při kterém byl kanón 2A31 (modernizovaná D-30) umístěn v zadní části podvozku vozu „produkt 10“. Šlo o prodlouženou verzi vozidla MT-LB, které vyvíjely v Charkovském traktorovém závodě a později bylo zavedeno pod názvem MT-LBu. Výzkum zrealizovaný v institutu VNII-100 položil základy pro vývojové práce na houfnici 2S1 Gvozdika.

V srpnu 1969 začalo testování prvních čtyř prototypů nové houfnice. Konstruktéři však narazili na velmi nepříjemné překvapení, které téměř skončilo tragicky. Po sérii osmi výstřelů se posádka, která se nacházela v bojovém prostoru vozidla, těžce otrávila zplodinami hoření prachových náplní a musela být hospitalizována. Při střelbě z vlečných houfnic D-30 na otevřeném prostranství tento problém nikdy nenastal, protože prachové plyny se rozptýlily v okolním prostoru. Avšak ve stísněném uzavřeném prostoru bojového vozidla se plyny unikající po výstřelu zkoncetrovaly a představovaly skutečné nebezpečí pro posádku. Problém plynové kontaminace bojového prostoru 2S1 byl nakonec vyřešen použitím výkonnějšího vyhazovače a nábojnic s vylepšeným uzávěrem. Po ukončení všech typů zkoušek a odstranění připomínek byla samohybná houfnice 2S1 14. září 1970 zařazena do výzbroje.[1] Sériová výroba houfnic 2S1 Gvozdika probíhala až do roku 1991 a celkem jich bylo vyrobeno více než 10 000 kusů. Kromě Sovětského svazu se nacházely ve výzbroji více než 40 zemí.

Konstrukce editovat

 
Slovenská 2S1 Gvozdika na akci SAHARA 2013

Šasi samohybné houfnice 2S1 bylo vyvinuto v Charkovském traktorovém závodě na bázi obrněného transportéru MT-LB doplněného o jedno pojezdové kolo. Pohonná jednotka se nachází v pravé přední části vozidla. Pohon Gvozdiky zajišťuje přeplňovaný osmiválcový motor JaMZ-238N, který umožňuje vozidlu dosahovat maximální rychlosti 60 km/h na silnicích a v terénu rychlost do 32 km/h. Vůz je plně obojživelný, pohyb ve vodě mu zajišťují pásy. Stroj je schopen plavat rychlostí až 4,5 km/h. Dokáže překonat vodní tok do šířky maximálně 300 m, s výškou vln až do 15 cm a při rychlosti proudu maximálně 0,6 m/s. Osádku vozidla tvoří řidič, který sedí vpředu vlevo, střelec, velitel a nabíječ, kteří sedí ve věži.

Dělostřelecká věž byla vyvinuta v konstrukční kanceláři čj. 9 ve Sverdlovsku. Využita byla modernizovaná verze houfnice D-30 s úsťovou brzdou a zařízením na odvod plynů po výstřelu. Vozidlo může nést standardně 40 ks dělostřeleckých granátů. Používá se dělená munice. Kadence může dosahovat 5 výstřelů za minutu. Maximální dostřel je 15 200m. Při použití granátů s raketovým pohonem může dostřel dosahovat vzdálenosti až 21 900m. Gvozdika může střílet i laserem naváděný granát Kitolov-2M. Odměr kanónu je 360°, náměr dosahuje hodnot -3° až +70°.

Vozidlo je vybaveno optoelektronickými přístroji pro činnost v nočních podmínkách. Velitel je vybaven přístrojem TKN-3B s pětinásobným zvětšením při denním pozorování a 4,5násobným zvětšením při nočním pozorování, což mu umožňuje pozorovat cíle do vzdálenosti 300-400m. Střelec má k dispozici zaměřovač PG-2. Řidič pak má k dispozici přístroj pro noční vidění TVN-2, který mu umožňuje pozorovat okolí do vzdálenosti maximálně 60 metrů.

Houfnice je určena k vedení především nepřímé palby. Souřadnice cílů jsou poskytnuty obsluze Gvozdiky dělostřeleckými pozorovateli. Obsluha pak nastaví příslušné parametry. Gvozdika má poměrně malou hmotnost, což jí umožňuje dobře operovat i v mokrém terénu. Vůz je díky nízké výšce a váze možno přepravovat letadly An-12, An-124 a Il-76.[2]

Baterii 2S1 tvoří 6 dělostřeleckých zbraní. 3 baterie (baterie = rota) následně tvoří 1 oddíl (obdoba praporu u jiných druhů vojska). Stroje často doprovází speciálně upravené velitelské vozidlo pro koordinaci palby.

Služba editovat

Během války v Afghánistánu se mimořádně dobře osvědčily samohybné houfnice 2S1 Gvozdika a 2S3 Akacija. Díky velké palebné síle, manévrovatelnosti a balistické ochraně se tato vozidla stala na bojišti nepostradatelnými. Houfnice 2S1 se do historie afghánské války zapsaly hlavně během operace k dobytí oblastí Chaki Safed a Šingar. Baterie 2S1 umožnily postup motorizovaných jednotek pohybujících se po hřebenech a vrcholcích hor. Při postupu odhalily motostřelecké jednotky palebná místa nepřítele a ty byly následně zničeny přímou palbou z houfnic 2S1. Tím se výrazně snížily bojové ztráty postupujících sovětských sil. Houfnice 2S1 se v roce 1986 zúčastnily také útoku v provincii Kandahár, kde zničily 7 cílů nepřítele.[3]

Při okupaci Ukrajiny nasadilo Rusko do bojů houfnice 2S1. Za prvních 39 dní války ztratilo Rusko minimálně 6 houfnic Gvozdika a 2 houfnice 2S34 Chosta.[4]

Varianty editovat

  • 2S1M1 - ruská modernizovaná verze, ve které je integrován automatizovaný systém řízení palby ASUNO 1V168-1.
  • 2S34 Chosta - ruská modernizovaná verze 2S1, ve které byl kanón 2A31 nahrazen kanónem 2A80-1 a na věžičce velitele byl nainstalován 7,62 mm kulomet PKT. Tato varianta byla vyvinuta v roce 2003 a v roce 2008 vstoupil do služby v ruské armádě.
  • 2S1T Goździk - polská modernizovaná verze s automatizovaným systémem řízení palby ASUNO TOPAZ.
  • Rak-120 - polská modernizovaná verze s výměnou kanónu 2A31 za 120 mm minomet s hladkým vývrtem vybaveným automatickým nabíječem. Nesená munice se zvýšila ze 40 na 60 nábojů. Byla vyvinuta v letech 2008-2009, neexistují však žádné údaje o zahájení sériové výroby této modifikace.
  • Model 89 - varianta vyvinutá v Rumunsku v 80. letech. Od 2S1 se liší základním podvozkem - namísto MT-LB byl použit podvozek BMP MLI-84.
  • Raad-1 - íránská 122 mm samohybná houfnice vyvinutá v roce 1996 a uvedená do sériové výroby od roku 2002. Od 2S1 se liší základním podvozkem, namísto MT-LB je použit íránský BMP Boragh.

Uživatelé editovat

Současní editovat

 
Mapa uživatelů 2S1:
     Současní
     Bývalí
 
Modernizovaná 2S1 Gvozdika srbské armády
 
Polská 2S1 Gvozdika na dělostřelecké střelnici
 
Rumunský Model 89, používající věž z 2S1 na podvozku MLI-84
 
Irácká houfnice M-1974 uvízlá v poušti poté, co ji irácké síly opustily během války v Zálivu (Operace Pouštní bouře).

Dřívější editovat

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ САУ 2С1 «Гвоздика». Часть 1. naukatehnika.com [online]. naukatehnika.com [cit. 2022-04-02]. Dostupné online. 
  2. ↑ САУ 2С1 Гвоздика 122-мм ТТХ. Фото. Фидео. oruzhie.info [online]. oruzhie.info [cit. 2022-04-02]. Dostupné online. 
  3. ↑ Применение артиллерии в Афганистане. otvaga2004.ru [online]. otvaga2004.ru [cit. 2022-04-03]. Dostupné online. 
  4. ↑ Attack On Europe: Documenting Equipment Losses During The 2022 Russian Invasion Of Ukraine. www.oryxspioenkop.com [online]. oryxspioenkop.com. Dostupné online. 
  5. ↑ IISS 2024, s. 343.
  6. ↑ IISS 2024, s. 471.
  7. ↑ IISS 2024, s. 178.
  8. ↑ IISS 2024, s. 180.
  9. ↑ IISS 2024, s. 183.
  10. ↑ IISS 2024, s. 77.
  11. ↑ IISS 2024, s. 481.
  12. ↑ IISS 2024, s. 482.
  13. ↑ IISS 2024, s. 486.
  14. ↑ IISS 2024, s. 428.
  15. ↑ IISS 2024, s. 79.
  16. ↑ IISS 2024, s. 490.
  17. ↑ IISS 2024, s. 491.
  18. ↑ IISS 2024, s. 89.
  19. ↑ IISS 2024, s. 185.
  20. ↑ IISS 2024, s. 369.
  21. ↑ IISS 2024, s. 353.
  22. ↑ IISS 2024, s. 186.
  23. ↑ International Institute for Strategic Studies. The Military Balance 2016. [s.l.]: Routledge, February 2016. ISBN 9781857438352. S. 491. 
  24. ↑ IISS 2024, s. 188.
  25. ↑ IISS 2024, s. 371.
  26. ↑ IISS 2024, s. 125.
  27. ↑ IISS 2024, s. 131.
  28. ↑ IISS 2024, s. 193,198,201,205.
  29. ↑ IISS 2024, s. 133.
  30. ↑ IISS 2024, s. 521.
  31. ↑ IISS 2024, s. 520.
  32. ↑ IISS 2024, s. 386.
  33. ↑ IISS 2024, s. 207.
  34. ↑ IISS 2024, s. 209.
  35. ↑ IISS 2024, s. 212−214.
  36. ↑ IISS 2024, s. 452.
  37. ↑ IISS 2024, s. 215.
  38. ↑ IISS 2024, s. 324.
  39. ↑ IISS 2024, s. 394.
  40. ↑ IISS 2024, s. 529.
  41. ↑ a b IISS 2004, s. 84.
  42. ↑ IISS 1999, s. 51.
  43. ↑ IISS 1989, s. 46.
  44. ↑ IISS 1989, s. 47.
  45. ↑ IISS 2004, s. 55.
  46. ↑ Šablona:Cite report
  47. ↑ MITZER, Stijn; OLIEMANS, Joost. Vehicles and equipment captured by the Islamic State inside Syria until November 2014 [online]. Dostupné online. 
  48. ↑ IISS 2004, s. 130.
  49. ↑ IISS 2004, s. 68.
  50. ↑ IISS 1999, s. 97.
  51. ↑ KOČEVAR, Iztok. Micmac à tire-larigot chez Tito: L'arme blindée yougoslave durant la Guerre froide. Batailles et Blindés. Caraktère, August 2014, s. 66–79. ISSN 1765-0828. (francouzsky) 
  52. ↑ IISS 1989, s. 34,37.

Literatura editovat

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=2S1_Gvozdika&oldid=23894338“