Wikipedie

Wikipedista:Tereza Šindýlková/Pískoviště

< Wikipedista:Tereza Šindýlková

Památník Lidicím (anglicky Memorial to Lidice) je zhruba osmi minutová orchestrální skladba pro symfonický orchestr věnovaná jako pietní hold obětem nacistické okupace v Československu. Navzdory tomu, že ji Bohuslav Martinů složil v exilu, dokázal, že myšlenkami zůstával nerozlučitelně spjat se svou rodnou zemí. Dílo dokomponoval 3. 8. 1943, podle katalogu Harryho Halbreicha nese číslo H. 296.

Okolnosti vzniku díla editovat

Brzy poté, co Martinů dokončil svou první symfonii, se 27. května 1942 odehrál atentát na Reinharda Heydricha. Lidice byly 10. června 1942 nařčeny z napomáhání parašutistům Jozefu Gabčíkovi a Janu Kubišovi při tomto útoku, a následně byly vypáleny. Krutost nacistů otřásla celým světem a neméně Čechoslováky žijící mimo vlast. Jako okamžitá reakce přišla Martinů od exilové československé vlády z Londýna žádost složit hudební dílo, jež by uctilo oběti Lidic. V srpnu Martinů vypracoval první skicu, ale nebyl s ní spokojený, neboť nebyl schopen ihned reagovat tak, jak by chtěl. Na žádost krajanů žijících v Americe složil 2. symfonii, která měla být oslavnou kompozicí k 25. výročí vzniku Československa a která sklidila velký úspěch i respekt kritiky. Právě v tomto díle se přiblížil formě concerta grossa, kterou následně využil i v Památníku Lidicím. Léto 1943 trávil Martinů s chotí Charlottou v malém městě Darien mezi New Yorkem a Bostonem, kde se mimo jiné stýkal s dalšími československými imigranty. Osud a tragika Lidic ho nepřestaly pronásledovat. Když byl Martinů spolu s dalšími šestnácti umělci vyzván Americkou ligou skladatelů složit dílo inspirované válečnými událostmi, jeho myšlení se vracelo právě k Lidicím. Dostal nápad pojmout dílo jako chorální meditace orchestru. Zabýval se tehdy meditativní smuteční hudbou, ve které, jak píše ve svém deníku, nechtěl „vzrušovat nervy, ale hovořit k duši“.[1] Dílo pak dokončil během velmi krátké doby, rok a necelé dva měsíce od tragické události. Podle vzpomínek Miloše Šafránka, tehdejšího českého diplomata v Paříži, tato skladba měla být střední větou plánovaného triptychu k jehož složení již nedošlo.

O díle editovat

V orchestrální skladbě Památník Lidicím Martinů vyjádřil pietní hold válečným obětem s neobyčejnou komunikativností. V měkkém zastřeném zvuku nechal plynout tichý zpěv symfonického orchestru. Dílo prostupuje hluboký patos (Šafránek 1961, s. 74), je patrný soucit se sužovanou vlastí, i výraz vzdoru a vůle k vítězství. Skladba má volnou třídílnou formu, krajní věty kontrastují tempově i rytmicky s větou střední:

  • Adagio – skladba začíná mohutným drtivým akordem, po kterém následuje jemný dechový dvojhlas s reminiscencemi na chorál „Svatý Václave“. Z bolestné melodie, která popisuje chmurný ráz události roste síla vzdoru reprezentovaná violami a violoncelly. Proti nim je nasazen celý orchestr, který je v gradačních vlnách přehluší (Zouhar 1957, s.80–85).
  • Andante moderato – navzdory živějšímu tempu přetrvává chmurná nálada. Smyčce udržují výraz síly, odhodlání a boje za vítězství. Kadence určované chorální melodií vrcholí subdominantním akordem, na které se orchestrální proud v silné dynamice zastaví. (Zouhar 1957, s.80–85).
  • Vrací se Adagio (Tempo primo): Jako symbol vzdoru se „v unisonu lesních rohů se ozve citace Beethovenova motivu osudu (úvodní čtyři tóny Beethovenovy 5. symfonie), jež se stala symbolem svobodného světa v době okupace. Obrovský vrchol zvolna slábne… medituje nad strašnou událostí“[2] a vyjadřuje smutek nad ztracenými životy tolika lidí.

Ve svých poznámkách autor dílo popsal jako "náboženský chorál, vystavěný na konturách modlitby a odezvy".

Premiéra a recepce editovat

Premiéru uskutečnila Newyorská filharmonie 28. října 1943, v den 25. výročí založení Československa, na slavnostním koncertu v Carnegie Hall v New Yorku pod taktovkou Artura Rodzinkého. Skladatel se jí však neúčastnil, neboť byl přítomen v Clevelandu, kde se ve stejný čas uskutečnila premiéra jeho druhé symfonie. Ještě ten večer Martinů volali přátelé z New Yorku, aby skladateli pogratulovali a sdělili hluboký dojem, který v nich skladba zanechala. Američtí interpreti i posluchači litovali, že kompozice trvá pouhých 8 minut. Úřady Spojených států udělaly nahrávku tohoto díla pro exkluzivní vysílání v zahraničí. Skladba se tehdy stala symbolem odporu proti fašismu a všemu nesmyslnému násilí.

Toto období nazýval Martinů „premiérovým útokem“ na americkou veřejnost, protože během tří měsíců proběhly čtyři významné premiéry (společně s jeho 2. symfonií, koncertem pro dva klavíry a orchestr, a koncertem pro house a orchestr). Od toho večera dobýval Martinů Ameriku nečekanou rychlostí. Recenze byly velmi pozitivní, o Martinů začaly projevovat zájem špičkoví dirigenti. Martinů se stal repertoárovým autorem předních hudebních těles, psalo se o něm jako o „Smetanově dědici“ a o Památníku Lidicím se prohlašovalo, že patří mezi skladatelova nejlepší díla. Obdivována byla především vyváženost formy, přirozená ucelenost a bohatě vyvinutý melodický fond.

Přestože Martinů zažíval mimořádné úspěchy, stále toužil vrátit se zpět do Československa. Do článku pro newyorské listy napsal: „Je jedna věc, kterou nesmíme zapomenout: že za to, že jsme my zůstali svobodní a měli možnost práce; že za to platí ti, kteří zůstali, a že budou mít právo se zeptat, co jsme udělali, a jak jsme tuto svobodu a možnost využili a jakými jsme byli v době, kdy oni trpěli.“[3] Podle Charlotty Martinů měl umělec skleslou náladu i po „premiérovém útoku“, protože se válka stále vlekla a z domova nechodily dobré zprávy. V roce 1944 Martinů zemřela matka, následující zima byla jedna z nejhorších v jeho životě. Byl přepracovaný, unavený, velkoměsto ho tížilo. Při půlroční tvůrčí krizi hledal útěchu v knihách. Doufal, že dostane nabídku na funkci ředitele pražské konzervatoře, ta však nepřicházela a pocity zklamání, že na něj Češi zapomněli, střídaly pocity křivdy a trpkosti. Jeho symfonie se už dávno hrály v Ženevě i při osvobození Paříže, ale Československo neprojevilo zájem ani o Památník Lidicím, což nesl velmi těžce.

Po válce přeci jen Martinů zažil úspěchy na rodné půdě s 2. symfonií i s Památníkem Lidicím a dočkal se i nabídky na převzetí vedení pražské konzervatoře, kvůli které odmítl nabídku v Baltimore. První uvedení tohoto rozměrem malého, ale významem velkého díla v Československu bylo 14. března 1946, v předvečer sedmého výročí vstupu německých vojsk do Československa. Provedeno bylo Českou filharmonií pod taktovkou Rafaela Kubelíka. Jeho Lidice se mezi léty 1945–1948 hrály v Moskvě, Ženevě, Paříži, Bělehradu a také Bukurešti, kde je nastudoval Karel Ančerl, jenž přežil Terezín a Mauthausen. Po komunistickém převratu 1948 se na východě na Martinů opět zapomíná, zatímco v Americe byl jeho Památník Lidicím stále na repertoáru předních hudebních těles USA i Kanady.

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ MIHULE, Jaroslav. Bohuslav Martinů: Profil života a díla. 1. vyd. Praha: Editio Supraphon, 1974. 261 s. S. 124-125. 
  2. ↑ ZOUHAR, Zdeněk. Bohuslav Martinů : sborník vzpomínek a studií. Brno: Krajské nakladatelství, 1957. 155 s. S. 84. 
  3. ↑ MIHULE, Jaroslav. Martinů - osud skladatele. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2002. 626 s. ISBN 80-246-0426-4. S. 345. 

Literatura editovat

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Tereza_Šindýlková/Pískoviště&oldid=16455326“