Otevřít hlavní menu

Vladimír Lavický

český malíř a grafik

Vladimír Lavický (13. března 1923, Třebíč - 19. prosince 1997, Třebíč)[1] byl český malíř, grafik, básník, výtvarný kritik a publicista.

Vladimír Lavický
Narození 13. března 1923
Třebíč
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 19. prosince 1997 (ve věku 74 let)
Třebíč
ČeskoČesko Česko
Místo pohřbení Starý hřbitov
Povolání malíř, grafik, spisovatel a básník
Ocenění Slavnostní plaketa k výročí založení třebíčského kláštera 1101–2001 (2001)
Podpis Vladimír Lavický signatura.jpg
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Ve výtvarné práci byl ovlivněn Otakarem Nejedlým, Imrichem Plekancem, Cyrilem Boudou a Jaroslavem Švábem. Do 21. srpna 1968 levicově orientován – poválečný člen Komunistické strany Československa. V roce 1971 byl z KSČ vyloučen za kontrarevoluční činnost v kultuře.

Obsah

ŽivotEditovat

Mezi lety 1938 a 1941 byl Vladimír Lavický učněm v tiskárně Emanuela Čapka v Třebíči a od ledna 1941 byl členem třebíčské trampské osady „Miriam.“ Šerifem byl jeho bratr Jarda Lavický a osada jezdila pod hrad Kozlov na malý ostrov v řece Jihlavě, kterému se říkalo „Kamčatka.“ Trampská osada byla známá zejména pro svoji provozovanou sportovní činnost. V zimě se hrála hokej, přes léto opět míčové hry v podobě volejbalu a fotbalu a také se zdě pěstoval box a zápas. Hybnou silou byl Vladimír Lavický, známý pod přezdívkou Indián a jeho žena Eliška, zvaná Saza. Od roku 1941 do roku 1950 byl tiskařem v tiskárně Emanuela Čapka v Třebíči. Od roku 1950 byl úředníkem v Instalačních závodech v Třebíči, od roku 1955 pak byl vedoucím úředníkem organizace Svazarm v Třebíči a v roce 1958 pak byl kulturním pracovníkem Osvětového domu v Třebíči. Mezi lety 1959 a 1963 pak Osvětový dům v Třebíči vedl, od roku 1963 pak byl knihovníkem v Okresní knihovně v Třebíči, kdy knihovnu pak od roku 1968 do roku 1970 také vedl. Mezi lety 1971 a 1983 pracoval jako reklamní výtvarník a aranžer ve firmě Restaurace a jídelny Třebíč a od roku 1988 do roku 1989 byl externím učitelem v Lidové škole umění v Náměšti nad Oslavou.[2]

Umělecký životEditovat

Mezi lety 1942 a 1945 studoval kresbu a malbu v kurzu Decart v Praze, v té stejné době pak také soukromě studoval u akademického malíře Imricha Plekance v Třebíči. V roce 1959 pak soukromě studoval u prof. Antonína Kybala v Praze a v Ptáčově u Třebíče. V roce 1960 spolu s Jiřím Novosadem, spolužákem Vítězslava Nezvala na Gymnáziu v Třebíči, založili Nezvalovu Třebíč – Festival moderní poezie. Na podzim roku 1968 sestavil protiokupační sborník z děl českých básníků Hle, žezlo veršů - frontispice od národního umělce Cyrila Boudy, ten vydala Okresní knihovna v Třebíči, kterou v tu dobu vedl. O rok později pak sestavil sborník Hle, žezlo veršů označen normalizačním režimem za nejvýraznější projev kontrarevoluce v kultuře na Třebíčsku a v roce 1970 redigoval Kulturní kalendář města Třebíče – Třebíč´70. V tomtéž roce získal První cenu za grafiku na Krajské výstavě amatérské výtvarné tvorby v Prostějově. V roce 1971 pak redigoval Kulturní zpravodaj města Třebíče - Třebíč´71 a v téže roce byl vyloučen z KSČ a byl tak vyloučen z veřejného kulturního života, dalších šestnáct let nevystavoval a nepublikoval. V tomto roce se také stal členem výtvarné skupina Konfese v Brně, později tvořil v ústraní a to až do roku 1986, v roce 1972 se však stal členem skupiny Integrace v Brně. V roce 1987 se pak vrátil se k veřejnému vystupování autorskou výstavou v Třebíči.[3]

TvorbaEditovat

Ve 40. letech 20. stol. vytvořil na čtyři sta komorních krajinářských akvarelů, z nichž vyzařuje okouzlení přírodou a započal tvorbu volné grafiky - linoryt a dřevořez. Volnou grafikou se však zabýval šířeji až od počátku 70. let - suchá jehla. Vedle realistických grafických přepisů námětů ze skutečnosti orientoval se na autorský tisk fantastických krajin a vegetace. V krajinářských olejomalbách byl vzdálen popisu objektivní skutečnosti, vynikají barevným scelením tvarů kompozičních jednotlivostí a náladou vystupující z nitra motivu. Na konci 60. let otevřel se před ním svět fantazie. I když nikdy definitivně neopustil realistickou krajinářskou malbu, imaginativní kolážová tvorba, a pak i tvorba alchymážová a dekalková, cele saturovala jeho kreativitu. Vznikla početná série imaginativních krajin a portrétů v duchu Maxe Ernsta. Později se přiklonil k českému imaginativnímu umění, v jehož obraznosti nacházel velkou míru lyričnosti, jež mu byla vždy blízká. Soupis tvorby Vladimíra Lavického obsahuje na 900 maleb, grafických listů a komorních prací na papíře. Většina z nich nebyla dosud vystavena. V roce 1993 opožděně vyšla v nakladatelství Arca JiMfa Třebíč sbírka básní Vladimíra Lavického s titulem Na paletě krajin, napsaná v roce 1946.

Editorská a kurátorská činnostEditovat

VýstavyEditovat

První autorskou výstavu měl v roce 1970 ve Žďáru nad Sázavou, další v letech 1971 až 2000 ve Zlíně, Düsseldorfu (Spolková republika Německo), vícekrát v Třebíči, Dačicích, Náměšti nad Oslavou. V roce 2017 probíhá v Galerii Ladislava Nováka výstava Alchymáže a Koláže, kdy jsou vystavena díla Vladimíra Lavického ze sbírky Dagmar Benešové a Jana Dočekala. Výstava je uspořádána ke 20. výročí od úmrtí Vladimíra Lavického.[3]

LiteraturaEditovat

  • Seznam dělSouborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vladimír Lavický
  • Štanclová,Dagmar: Magické portréty Vladimíra Lavického, 1998, Arca JiMfa Třebíč
  • Dočekal,Jan: Umělci budou zase chudí, míní malíř Vladimír Lavický, Českomoravský Profit, 2.2.1998
  • Cancák, Jura (Procházka Jiří): Trampská historie řeky Jihlavky. Oslavany, edice Lesní ozvěny, Zvláštní sborník prací časopisu Oslavské boudy, svazek č. 12, 1997, 17 stran + obrazová příloha.

ReferenceEditovat

  1. DOČEKAL, Jan. Síla umění vychází ze svobodného tvoření. Literární noviny [online]. Literární noviny, 2017-02-17 [cit. 2017-02-19]. Dostupné online. 
  2. DOČEKAL, Jan. Proti okupačním tankům vztyčil pravdu poezie. Kulturní noviny [online]. Kulturní noviny - vydavatelské a mediální družstvo, 11/2013 [cit. 2017-02-18]. Dostupné online. 
  3. a b ap. Lavického imaginativní dekalky. Horácké noviny [online]. Yashica, 2017-02-13 [cit. 2017-02-18]. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat