Otevřít hlavní menu

Velká pohanská armáda

vojenská konfederace vikinských družin

Velká pohanská armáda (staroanglicky mycel hæþen here, anglicky Great Heathen Army) je křesťanský výraz ze středověké Anglosaské kroniky pro vojenskou konfederaci vikinských družin, která napadla Anglii v roce 865. Pro nepřesný a jasně zaujatý charakter výrazu tehdejšího anglosaského kronikáře je dnes často upravován na Velká vikinská armáda nebo Velká dánská armáda, protože byla tvořena převážně Dány. Okrajově v ní byli také Norové, Švédové a vikingové z Irska a Fríska a možná i kdokoli další, kdo se nechal do ní naverbovat. Anglická historie tradičně vzpomíná na útočící vikingy jako na Dány. Anglosaská kronika nejmenuje vikingy jinak než jako Dány, pohany nebo seveřany. Dle legend byla výprava proti Anglii organizována třemi syny legendárního vikinského vůdce Ragnara Lodbroka, tj. Ivarem Bezkostým, Halfdanem a Ubbou, a to jako odvetu za smrt otce. Lodbrok měl být roku 865 zajat a popraven northumbrijským králem Ællou II., údajně vhozením do jámy s jedovatými hady. Toto však není historicky potvrzené.

Tažení Velké pohanské armády
konflikt: Vikinské výpravy a nájezdy
Tažení Velké pohanské armády
Tažení Velké pohanské armády
trvání: 865878
místo: Anglie, Britské ostrovy
casus belli: příčina neznámá
smrt Ragnara Lodbroka(?)
výsledek: dohoda ve Wedmoru,
vznik Danelawu
strany
Raven Banner.svg vikingové
  • Dánové
  • Norové
  • Švédové
  • ostatní vikingové
anglosaská království

Strathclyde
Piktové

velitelé
Halfdan Ragnarsson
Ivar Bezkostý
Ubba
Guthrum Starý
Bagsecg
král Ælla II. z Northumbrie
král Burgred z Mercie
král Edmund Vých. ang.
Wessex dragon.svg král Ethelred
Wessex dragon.svg král Alfréd Veliký
Wessex dragon.svg biskup Heahmund
Wessex dragon.svg Ethelwulf z Berkshiru
Wessex dragon.svg Odda z Devonu

HistorieEditovat

Přibližně od roku 800 byly vlny dánských útoků na britské pobřeží následovány úspěšnými dánskými osadníky. Dánští nájezdníci se poprvé začali v Anglii usazovat v roce 865, kdy velká vikinská armáda, snad pod vedením bratří Halfdana a Ivara Bezkostého, připlula k břehům Kentu a přezimovala ve Východní Anglii. Obě království se s vikingy dohodli o průchodu svým územím, ani to se místy neobešlo bez rabovaní a plenění. Východní Anglové oplátkou za mír poskytli seveřanům kromě zimoviště také tolik důležité koně. Brzy se vikingové přesunuli na sever a v roce 867 obsadili Northumbrii a její hlavní město Eoferwic (York). Seveřané poté dosadili na trůn Northumbrie loutkového krále, Angličana Ecgberta. Poté se obrátili proti Mercii a dobyli Nottingham.

 
Mince s podobiznou Ethelreda I.

Mercijský král Burgred, wessexký král Ethelred a jeho syn Alfred zareagovali na vikinskou invazi vysláním společné armády k Nottinghamu. Nepodařilo se jim však přinutit seveřany opustit pevnost. Král Burgred nakonec vyjednal s Ivarem mír, ponechal jim Nottingham výměnou za bezpečnost zbytku Mercie. Roku 868 vikingové přezimovali v Yorku a zdrželi se zde po většinu roku 869.

Seveřané pod vedením Ivara následně pokračovali ve své invazi a v roce 870 dobyli Východní Anglii porážkou krále Edmunda u Hoxne, v té době již pozbyla platnosti předchozí smlouva o míru. Tentokrát utrpěli těžké ztráty. V létě roku 871 dorazilo ze Skandinávie další vojsko vikingů vedené Bagsecgem a posílilo prořídlé řady seveřanů. Dne 7. ledna 871 Ethelred a Alfréd porazili vikingy u Ashdown. Tentokrát byli odraženi s těžkými ztrátami, také vůdce Bagsecg v bitvě padl. Seveřané ustoupili k Basingu (v Hampshire), kde Ethelred zaútočil a byl tentokrát poražen. Ivar navázal na toto vítězství dalším v březnu u Meretum (nyní Marton, Wiltshire).

Brzy poté, 23. dubna 871, král Ethelred zemřel a po něm nastoupil jako král Wessexu Alfréd. Jeho armáda však byla slabá a byl nucen platit Ivarovi daň za zachování míru. V zimě roku 871872 přebývala velká vikingská armáda v Londýně, aby na jaře se mohla vrátit do Northumbrie. V té době již docházelo v Northumbrii nepokojům, možná i k organizovanému povstání s cílem sesadit Dány dosazeného krále Ecgberta. Seveřané se obrátili sever, aby podpořili svého slábnoucího spojence a následně zaútočili na Mercii tažením, které trvalo až do roku 874. Během tohoto tažení zemřel jak dánský vojevůdce Ivar, tak i mercijský král Burgred. Ivar byl nahrazen Guthrumem Starým, který dokončil tažení proti Mercii. Dánové tak během deseti let získali kontrolu nad Východní Anglií, Northumbrií a Mercií, pouze Wessex se jejich vpádu ubránil.

 
Mince s triquetrou a praporem vikingů, ražená v Jórviku za vlády Olafa Cuarana
 
Mince s havranem z praporu vikingů

Roku 875 zamířila vikinská armáda na sever do Skotska, kde se střetla s Pikty a královstvím Strathclyde. Když se roku 876 vrátili zpět na jih, rozdělili si mezi sebou dobyté území Northumbrie, přetvořené nyní na království Jórvik, tím byli položeny základy dánské nadvlády a práva v Anglii, pojmenovaných jako Danelaw. Halfdan se stal prvním vikinským králem v Northumbrii a pretendentem královského trůnu ve vikinském království Dublin. Roku 877 ale padl v bitvě u Strangford Loughu, když se snažil dosáhnout svých irských nároků.

Mír mezi Dány a Wessexem byl ujednán v roce 876 poté, co seveřané obsadili pevnost Wareham a Exeter. Alfréd je oblehl a seveřané se byli nuceni vzdát, jelikož jejich posily se ztratily v bouři. O dva roky později podnikl Guthrum překvapivý útok proti Alfrédovi, který přezimoval v Chippenhamu ve Wiltshire. Severaká armáda vpadla Alfrédovi do týlu, byl však zázračně zachráněn, když byli útočníci poraženi slabými anglosaskými jednotkami u Countisbury Hill. Alfréd se poté musel nějakou dobu skrývat, až na jaře roku 878 shromáždil armádu a zaútočil na Guthruma v Ethandunu. Dánové byli poraženi a ustoupili do Chippenhamu, kde je Alfréd oblehl a přinutil je se vzdát. Jako součást mírových podmínek přinutil Alfréd Guthruma nechat se pokřtít.

Mír trval až do roku 884, kdy Guthrum opět zaútočil na Wessex. Byl poražen a nucen s Alfrédem uzavřít mírovou smlouvu. Smlouva vymezila hranice Danelaw a umožnila dánskou samosprávu oblasti. Smlouva znamenala upevnění Alfrédovy moci a společně s Guthrumovou konverzí ke křesťanství indikovala změnu poměru sil.

Následky a příčinyEditovat

Důvody pro imigrační vlny jsou široké a jsou spojeny s politickou situací ve Skandinávii. Navíc imigranti přicházeli v době, kdy vikingové také upevňovali své pozice na Hebridách, Orknejích, Faerských ostrovech, Islandu, v Rusku, Bělorusku a na Ukrajině.

Skandinávie se nikdy nevzdala svých nároků na anglické území. V letech 10161035 bylo celé anglické království pod vládou Knuta Velikého jako část dánské severské říše. V roce 1066 dva vikinští rivalové vedli invazi do Anglie. Haraldu Hardradovi se podařilo vyplenit York, ale v bitvě u Stamford Bridge byl poražen a zabit. Druhý z nich, Vilém Dobyvatel a jeho Normané, zvítězili nad anglosaskou armádou v bitvě u Hastingsu a podřídili si území Anglie. Dánské právo se však v legislativě objevovalo ještě ve 12. století.

Související článkyEditovat