Otevřít hlavní menu

Večerní Brno

divadelní soubor v Brně

Večerní Brno (také jako Satirické divadlo Večerní Brno, Kabaret Večerní Brno, Večerní Brno, Divadlo u Jakuba) je označení pro divadelní soubor, který mezi lety 1959 a 1992 působil v Brně. Jednalo se o jediné satirické divadlo v republice. Soubor působil v divadle Radost, Juranově domě a domě Jakub, kde dnes sídlí Divadlo Bolka Polívky. Se souborem jsou spjaty osobnosti jako herec Lubomír Černík, herec Jiří Pecha, zpěvačka Eva Pilarová, herec Miroslav Horníček nebo zpěvák Waldemar Matuška.[1] Divadlo bylo zrušeno v roce 1992.[2]

Večerní Brno
Chybí zde svobodný obrázek
Stát Československo
Místo Brno
Typ divadla profesionální divadlo
Zaměření činohra, satira
Vznik 1959
Zánik 1992
Další informace
Některá data mohou pocházet z datové položky.

HistorieEditovat

50. létaEditovat

Divadlo vzniklo z několika různých kulturních skupin působících v Brně. Jednou z nich byla například skupina členů Divadla Julia Fučíka,[3] dále kolektiv divadla Směr (L. Černík, V. Sís). Hlavními iniciátory založení Večerního Brna byli členové literární redakce

Názvy[1]
Název Období
Kabaret Večerní Brno 1959–1961
Večerní Brno 1961–1963
Satirické divadlo Večerní Brno 1963–1990
Divadlo u Jakuba 1990–1992

brněnského rozhlasu. V té době v rozhlasu pod vedením Jana Skácela pracovali Miroslav Skála, Vlastimil Pantůček a Karel Tachovský.[1]

Inspirací pro vznik Večerního Brna byly polské kabarety.[1] Založení souboru je spjato se jmény jako Olga Zezulová, Lubomír Černík, Ladislav Suchánek a Ladislav Štancl. Večerní Brno v tomto období stavělo repertoár především na improvizovaných estrádních večerech.[3]

Titul Večerní Brno nemá, podle Vladimira Fuxe, svého autora.[4] Vznikl jako narážka na skutečnost, že Praha má svůj večerník, zatímco Brno ne. Večerní Brno byl také název pro první kabaretní pásmo, které mělo premiéru 21. září 1959 v divadle Radost.[2]

60. létaEditovat

Vedení divadla[1]
Jméno Od Do
Evžen Sokolovský 1961 1967
Luděk Ambrož 1965 1966
Peter Scherhaufer 1967 1970
Arnošt Goldflam 1976 1978
Leonard Walletzký 1980 1985
Pavel Harvánek 1983 1990
Pavel Rímský 1984 1984
Otto Řídký 1988 1989
Jiří Tauber 1989 1990
Evžen Sokolovský 1990 1992

Po uvedení hry Anděl na střeše (1960) v Lidovém domě v Husovicích[2] zakotvilo divadlo v Juranově dělnickém domě.[1] Jako první v tomto prostoru byla uvedena inscenace Pozor

hodný pes (prosinec 1960) v režii Evžena Sokolovského.[2]

Mezi lety 1961 a 1966 stál v čele Večerního Brna jako umělecký vedoucí právě Sokolovský (ve stejném období působil také jako šéfrežisér Mahenovy činohry). Ukončil éru pásem a kabaretních forem, které se staly přežitkem, a zaměřil se výhradně na satirickou komedii.[1] V roce 1962 přišel s myšlenkou uvedení aktualizace Hamleta III od E. F. Buriana. Po zásadních aktualizacích, které provedl Vladimír Fux, se text od původní předlohy odchýlil natolik, až vznikl úplně nový dramatický text Hamlet IV. aneb Cirkus Elsinor. Po této inscenaci byla Fuxovi nabídnuta pozice dramaturga ve Večerním Brně.[4] Hereckou hvězdou tohoto období byl Lubomír Černík, který představoval typickou postavu přemýšlivého a inteligentního klauna. Další významní herci této doby byli Ladislav Suchánek, Dobroslav Riegel, Mája Beránková, Stáňa Klapková, Miroslav Výlet, Zdeněk Blažek, Jiří Jurka či Karel Augusta.[1]

Největším úspěchem této éry Večerního Brna byla inscenace hry Král-Vávra (1969) Milana Uhdeho.[3] Myšlenka inscenace Krále-Vávry se zrodila v dramaturgické pracovně Bořivoje Srby, tehdejšího dramaturga Mahenovy činohry, kterému Milan Uhde prezentoval svůj nápad dramatizovat text Král Lávra Karla Havlíčka Borovského. Vlivem doby, která znemožňovala uvedení textu tohoto typu v Mahenově činohře, byl Uhde Srbou poslán do Večerního Brna za Sokolovským, který se zinscenování tohoto textu zhostil.[4]

V roce 1965 se divadlo přestěhovalo do bývalého působiště Divadla bratří Mrštíků na Jakubském náměstí (dům Jakub, kde dnes sídlí Divadlo Bolka Polívky). Se změnou prostoru se pojila také změna repertoáru. Kromě autorských her členů Večerního Brna byly uváděny také mnohé hry jiných soudobých autorů, např. Vyrozumění (Václav Havel), Nežert (Ludvík Kundera). Divadlo se tehdy při uvádění činoherního repertoáru potýkalo s potížemi souvisejícími především s nedostatkem profesionálů v hereckém souboru.[1]

Následně se v čele divadla vystřídali Miroslav Zejda (1966-1967) a Peter Scherhaufer (1967-70). Společně s druhým jmenovaným přišli někteří herci, kteří spolu s ním absolvovali JAMU: František Hromada, Ludmila Kolářová, Jiří Pecha a Milan Rozkydálek.[2] V době obou ředitelů zesilovala linie uváděných inscenací, které utvářely image divadla politické

satiry s vyhraněnou politikou.[3] Uváděl se například Kat a blázen Voskovce a Wericha (září 1968) nebo aktualizovaná Svoboda v Koucourkově (1968) Jana Nepomuka Nestroye. Inscenace dosáhla sto dvaceti repríz, ale z důvodu nastávající normalizace byla společně s inscenací Kat a blázen stažena z repertoáru.[1]

S přicházející normalizací se režie Petera Scherhaufera změnily, musel inscenovat politicky méně dráždivé kusy. V této době dostal i režijní dozor. Na počátku 70. let musel Scherhaufer divadlo opustit, protože mu nebyla prodloužena smlouva. Spolu s ním odešli i další členové souboru, mezi nimi např. i Jiří Pecha.[1]

70. létaEditovat

Mezi lety 1970 a 1972 se stala výraznou součástí Večerního Brna dvojice Milan Lasica a Július Satinský, kteří se do Brna přesunuli poté, co jim byla zakázána činnost na Slovensku.[5] Na scéně Večerního Brna uvedli dvě inscenace, a to Večer pro dva (1970) a Jak vznikla slípka (1971).[1]

70. léta byla pro Večerní Brno kritická. Kromě Petera Scherhaufera odešel i Ladislav Štancl a dramaturg Rudolf Žák, zemřel ředitel Miroslav Zejda, Lubomír Černík byl donucen k odchodu a následně spáchal sebevraždu. V roce 1973 přišel do divadla Jiří Krejčík a začal se souborem Večerního Brna zkoušet inscenaci Manželství po francouzsku.[1] Divadlo ztratilo tvář autorské satirické scény a až do konce svého působení v roce 1992 se řadilo mezi běžná repertoárová divadla.[3]

80. létaEditovat

Období osmdesátých let charakterizují např. inscenace Pavla Dostála Gaudeamus igitur (1985) nebo Balada z hadrů (1986). Dalšími inscenacemi tohoto období byly např. Zojčin byt

Budovy[1]
Název Adresa Období
Loutkové divadlo Radost Bratislavská 32, Brno sezóna 1959/1960
Lidový dům Musilova 2, Brno – Husovice 1960
Juranův dům Milady Horákové 18, Brno 1960–1965
Dům Jakub Jakubské náměstí 5, Brno 1966–1992

(1985) Josefa Morávka a Velký kombinátor končí (1989) Vladimíra Morávka.[1]

90. létaEditovat

Mezi lety 1988 a 1990 bylo Večerní Brno součástí administrativního komplexu Brněnská divadla. Po zrušení tohoto uskupení se divadlo přejmenovalo na Divadlo U Jakuba a vrátil se do něj režisér Sokolovský.[3] Ten se rozhodl znovu uvést Hamleta IV. a divadlo tak přiblížit období jeho největší slávy. Tato snaha byla ovšem marná a v roce 1992 bylo divadlo k 7. říjnu rozhodnutím zřizovatele, města Brna, zrušeno.[1]

Výběr z repertoáruEditovat

Hamlet IV. aneb Cirkus Elsinor (1962)Editovat

Inscenace v režii Evžena Sokolovského měla premiéru 27. května 1962. Text Vladimíra Fuxe byl vytvořen na základě úpravy Hamleta III. E. F. Buriana. V průběhu zkoušení však došlo k mnoha přepisům a vkladům, až se z textu stala transkripce a vznikl Hamlet IV. aneb Cirkus Elsinor. Fux pracoval při přípravě inscenace jak s původním Shakespearovým Hamletem, tak s Hamletem Julesa Laforgua a s Hamletem III. E. F. Buriana.[1]

Inscenace byla divácky úspěšná. Jedním z důvodů byla také skutečnost, že si divák v inscenaci našel narážky i na takové věci, které autory nezamýšleli na scéně zobrazovat.[1] Kritika byla z inscenace nadšena a chválila ji např. v literárním časopise Host do domu i Divadelních novinách.[6]

Drak je drak čili kterak Žužličtí k rozumu přišli (1963)Editovat

Hru Drak je drak čili Kterak Žužličtí k rozumu přišli napsali společně Vladimír Fux, Miroslav Skála a Vlastimil Pantůček. Za režií opět stál Evžen Sokolovský a premiéru měla 17. ledna 1963. Jednalo se o kritiku režimu schovanou za příběhem o zmoudření středověkých Žužličanů, kteří si k zakrytí svých hříchů vymysleli neexistujícího draka.[3] V následujícím roce se tento text stal nejhranějším titulem v celém Československu. Na repertoáru jej mělo dvacet pět divadel.[1] Inscenace byla populární jak díky hudbě Ladislava Štancla, tak výtvarnému zpracování Vladimíra B. Růžičky a dosáhla více než sto repríz.[4]

Král-Vávra (1969)Editovat

Text Milana Uhdeho Král-Vávra, který měl premiéru 26. února 1969, zrežíroval opět Evžen Sokolovský. Na této inscenaci se podílela i šansoniérka Ljuba Hermanová. Zatímco hry Hamlet a Drak byly blízké tradiční poetice Osvobozeného divadla, Král-Vávra neměl s Osvobozeným divadlem mnoho společného.[1] Inscenace se stala největší satirou v historii divadla vůbec, neboť byl přímou kritikou režimu prezidenta Antonína Novotného.[2] Králem-Vávrou skončila nejvýznamnější etapa Večerního Brna.[7]

Autobus (1984)Editovat

V roce 1984 byl novým kmenovým režisérem Večerního Brna jmenován Pavel Harvánek. Hned jeho první inscenace ve Večerním Brně Autobus byla přijata velice pozitivně a posléze se stala největším úspěchem sezóny. Večerní Brno se s touto inscenací zúčastnilo jubilejní přehlídky ke 100. výročí brněnského divadelnictví.[1]

Gaudeamus igitur (1985)Editovat

Inscenace Pavla Dostála měla premiéru 25. dubna 1985. Jednalo se o inscenaci ze studentského prostředí z doby Heydrichiády. Inscenace se vyznačovala především hudbou Richarda Pogody.[4]

ReferenceEditovat

  1. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u SMEJKAL, ZDENĚK, 1927-. Bylo nebylo satirické divadlo Večerní Brno : 1959-1992. Brno: I. DE. A 167 s. s. ISBN 8023847929, ISBN 9788023847925. OCLC 85552121 
  2. a b c d e f KOVÁŘOVÁ, Klára. Režijní postupy Evžena Sokolovského v Satirickém divadle Večerní Brno [online]. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 2002 [cit. 2019-04-09]. Dostupné online. 
  3. a b c d e f g JUST, Vladimír. Večerní Brno [online]. Praha: Divadelní ústav, 2000 [cit. 2019-05-13]. Dostupné online. 
  4. a b c d e Večerní Brno - zmizelé divadlo. Česká televize [online]. [cit. 2019-05-13]. Dostupné online. (česky) 
  5. KYSELOVÁ, Eva. Divadlo na korze ‒ slovenská stopa štúdiových divadiel [online]. Brno: 2011 [cit. 2019-05-13]. Dostupné online. 
  6. REJNUŠ, MILOŠ. Kabaret večerní Brno : proces, vedený pěstiteli a milovníky veselých estrád a komunální satiry proti satirickému divadlu Večerní Brno. [s.l.]: Orbis OCLC 23079645 
  7. KOVÁŘOVÁ, Klára. Uhdeho Král-Vávra a jeho inscenace ve Večerním Brně. digilib.phil.muni.cz [online]. 2013-07-04 [cit. 2019-05-13]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • JEŘÁBEK, Dušan. Kolik příležitostí má satirické divadlo. In: SUCHOMELOVÁ, Jaroslava, ed. Divadlo je divadlo: sborník statí, úvah a glos k 85. výročí čes. divadla v Brně. Brno: Krajské kulturní středisko, 1969.
  • KOVÁŘOVÁ, Klára. Fuxův Hamlet IV. ve Večerním Brně. In: Theatralia: Sborník prací filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Brno: Masarykova univerzita Brno, 2005. Sv. Q8, s. 135-160. ISBN 80-210-2349-X.
  • KOVÁŘOVÁ, Klára. Režijní postupy Evžena Sokolovského v Satirickém divadle Večerní Brno [online]. Brno, 2002 [cit. 2019-04-09]. Dostupné z: <https://is.muni.cz/th/ozvme/>. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Július Gajdoš.
  • KOVÁŘOVÁ, Klára. Uhdeho Král-Vávra a jeho inscenace ve Večerním Brně. In: Otázky divadla a filmu: Sborník prací filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Brno: Masarykova univerzita Brno, 2003. Sv. Q6, s. 79-89. ISBN 80-210-2349-X.
  • REJNUŠ, Miloš. Kabaret Večerní Brno: proces vedený pěstiteli a milovníky veselých estrád a komunální satiry proti satirickému divadlu Večerní Brno. Praha: Orbis, 1965. Edice malých forem.
  • SMEJKAL, ZDENĚK. Bylo nebylo satirické divadlo Večerní Brno: 1959-1992. Brno: I. DE. A 167 s. s. Dostupné online. ISBN 8023847929, ISBN 9788023847925. OCLC 85552121

Externí odkazyEditovat