Tobiášova huť

zaniklá osada v Česku

Tobiášova huť je zaniklá šumavská samota rozkládající se kolem bývalé sklářské huti jižně od Kvildy.

Tobiášova huť
Dřevěná vyřezávaná socha na lesní mýtině v místech Tobiášovy sklářské huti
Dřevěná vyřezávaná socha na lesní mýtině v místech Tobiášovy sklářské huti
Lokalita
Charaktersamota
ObecKvilda
OkresPrachatice
KrajJihočeský
Historická zeměČechy
StátČeskoČesko Česko
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Katastrální územíKvilda, Bučina
Nadmořská výška1100 m n. m.
Tobiášova huť
Tobiášova huť
Další údaje
Zaniklé obce.cz14747
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Erbovní znak sklářského rodu Adlerů

HistorieEditovat

V roce 1802 fungovaly v bezprostředním okolí Kvildy tři sklářské hutě: Huť U Pivního hrnce (od roku 1749); Hraběcí Huť (od roku 1794) a Tobiášova huť (od roku 1796).[1]

LokalizaceEditovat

Sklářská Tobiášova huť (podle jména zakladatele: Tobiashütte;[2] též Tafelberská huť; německy: Tafelberg glasshütte podle německého pojmenování Tafelberg pro Stolovou horu (1.254 m n.m.)[2]; nebo německy Antonia Hütte, Antonínova huť podle syna zakladatele sklárny) se nacházela uprostřed šumavských lesů na vyvýšeném (v nadmořské výšce 1.100 m n.m.) a odlehlém místě[2] v údolí Bučinského potoka[2] (přesněji nad pravým břehem potoka Bučina) na severoseverozápadním svahu Stolové hory v katastru Kvildy.[3][4] Mýtina, kde huť původně stávala, je dnes (rok 2022) označována jako Tobiáška[4] (stejně jako cesta k ní vedoucí a mýtinou procházející) a nachází se asi 3 km vzdušnou čarou jihovýchodním směrem od centra Kvildy.[2]

Huť pod vedením Tobiáše Rafaela AdleraEditovat

Tobiášovu huť nechal postavit Tobiáš Rafael Adler (* 3. dubna 1741 – 26. srpna 1810) v roce 1796.[4][2][p. 1]

Celodřevěná budova hutě (vystavěná v roce 1796) byla 22 sáhů dlouhá a 11 sáhů široká (1 sáh představuje asi 190 cm) a měla šindelovou střechu.[1] Uvnitř objektu byly kromě hutní haly s pecemi (tavicí pec s deseti pánvemi) ještě dvě obytné místnosti, dvě komory a kuchyň.[1] Vedle budovy sklářské hutě stála další dřevěná budova (4 obytné místnosti a kuchyň) opět krytá šindelem, ve které bydlel mistr sklář (skelmistr).[1] Poblíž domu skelmistra se nacházela dřevěná stáj s kapacitou pro osm kusů dobytka.[1] Součástí sklárny byla celodřevěná stoupa na drcení křemene o rozměrech 9 x 3 sáhy.[1] Huť měla při průměrném provozu roční spotřebu 5.000 sáhů dřeva (1 sáh je cca 7 kubických metrů).[1] Dřevo bylo získáváno z lesů Zdíkovského panství.[1]

Huť byla (podle farní kroniky) posvěcena místním farářem v úterý 22. listopadu 1796.[4][2] V roce 1796 pracovali na huti jen 4 skláři.[1] V roce 1798 získala sklárna (dva roky po zahájení činnosti) dodatečné povolení Českého gubernia k provozu.[1]

Sklářská huť produkovala páteříky (skleněné kuličky pro růžence) a duté sklo, které bylo broušeno a malováno.[4] Výrobky sklárny byly určeny především na vývoz.[2] Zaměstnání zde nalézali jeden brusič a dva malíři skla.[4] Jedním z malířů skla byl i Franz Opittz.[4][2] S manželkou a sedmi dětmi zde žil sklář Johann Rosenauer.[4]

Dne 22. července 1799 se v kostele na Kvildě oženil Tobiášův syn – sklářský mistr Antonín Josef Adler (* 6. prosince 1767 – 23. srpna 1848) s Julianou Schuster (* 1780) a za svědka jim byl majitel panství hrabě František ze Sickingenu.[1]

Huť pod vedením Antona Josefa AdleraEditovat

Sklářským mistrem zde byl od roku 1796 syn Tobiáše Rafaela Adlera.[2] Podle jeho jména Antonín (Anton Josef Adler) byla sklářská huť později pojmenována názvem Antonia Hütte.[4] V roce 1799 je Antonín Josef Adler uváděn v dokumentech jako sklářský mistr; při soupisu obyvatel z let 1801 až 1803 je sklárna (s názvem Tafelberg glasshütte) uváděna pod adresou Kvilda číslo popisné 53[2] a s názvem Antonia Hütte - Antonínova.[1] V soupisu obyvatel z roku 1805 došlo k přečíslování a místo čísla 53 bylo uváděno číslo 62 (později přibyly ještě budovy s čísly 63 a 64).[1]

V průběhu dalších sedmi let (od svatby v roce 1799) se Antonovi a jeho manželce Julianě narodily čtyři potomci:[1]

  • Johana Adlerová (* 7. listopadu 1799 – 18. prosince 1800);
  • Josef Adler (* 3. listopadu 1800 – 15. března 1801);
  • Tobiáš Rafael Adler (* 20. srpna 1805) a
  • Karel Josef Adler (* 8. listopadu 1807).

Spory o pastviny mezi poddanými z Kvildy a skelmistrem se rozhořely v roce 1800 a provoz huti byl toho roku na 12 měsíců zastaven.[1] V únoru 1801 byla výroba v huti obnovena a v roce 1802 byla podepsána smlouva na provozováni huti na dalších 6 let.[1] V letech 1803 až 1804 vznikly spory majitele huti s hrabětem ze Sickingenu o vrácení peněz z půjčky, kterou hrabě nezaplatil.[1] Maximálního rozkvětu dosáhla Tobiášova sklářská huť v letech 1804 až 1808, kdy ve sklárně pracovalo 15 až 21 lidí.[1] V roce 1809 vypršela smlouva o nájmu lesů a sklárna nebyla obnovena.[1]

V neděli dne 26. srpna 1810[2] odešel na věčnost zakladatel huti Tobiáš Rafael Adler. Zemřel v obytné části Tobiášovy huti na „bolesti od kamene“ a byl pohřben na kvildském hřbitově v hrobě, kde spočívala jeho dvě zemřelá vnoučata (Johana Adlerová a Josef Adler).[1] Po smrti zakladatele huti se jeho syn Anton Josef Adler marně pokoušel znovuobnovit provoz sklárny.[4] Ještě do roku 1812 žili Antonín a Juliana na huti.[1]

Konec provozu sklárny není znám, ale pravděpodobně došlo k ukončení produkce před rokem 1816, kdy končila nájemní smlouva.[4] V roce 1816 jsou Antonín Josef Adler se ženou Julianou a dvěma dětmi vyškrtnuti ze soupisu obyvatel Kvildy.[2] Antonín se přestěhoval do Kašperských Hor ke svému švagrovi[2] Augustinovi Müllerovi (majiteli statku Palvínova – Vatětic; purkmistrovi Kašperských Hor).[1]

Bývalý skelmistr z Tobiášovy huti Antonín Josef Adler žádal (po vyhašení sklárny) opakovaně v letech 1811 až 1816 o místo lesníka ve Schwarzenberských službách na Zdíkovském panství.[1] Nakonec byl přijat jako lesník na Zdíkovském panství a to nejprve v Oseku u Prachatic a v roce 1825 v Mlynářovicích.[1] V témže roce byl pak od 1. května 1825 penzionován a dne 23. srpna 1848 na Staré huti na Zdíkovsku vydechl naposledy.[1] Byl pochován na hřbitově ve Zdíkově.[1]

Oba synové Antonína Josefa Adlera (Tobiáš Rafael Adler a Karel Josef Adler) nepokračovali ve sklářském podnikání.[1] Absolvovali studium v oboru lesnictví a nastoupili do Schwarzenberských služeb.[1] Tobiáš Rafael Adler ve Štýrsku a Karel Josef Adler na polesí Šachrov, Mlynářovice, Strážný a Doubrava u Chýnova.[1][p. 2]

Závěr činnosti hutiEditovat

Existence a provoz sklářské huti měl za následek odlesnění okolní půdy.[4] Ta byla zemědělsky využívána.[4] Budovy kdysi obývané skláři následně využívali noví osídlenci – zemědělci[4] a dřevaři.[3] V roce 1837 bylo místo v katastru stále ještě označováno jako Tobiashütte a bylo tu celkem evidováno pět budov.[4] V roce 1848 již na místě Tobiášovy huti byl jen Tobiashof a žili zde už pouze dřevaři.[1] Týden po požáru Kvildy – v červenci 1889 vyhořel zcela i velký dům u sklářské huti.[3] V roce 1890 byly budovy zničeny požárem.[4] Na místě bývalé sklářské huti zůstala jen rozsáhlá mýtina se zarůstajícími základy staveb.[1] Až do konce druhé světové války sloužily zemědělcům plochy po vyhašené huti jako pole a louky.[1]

Turistická dostupnostEditovat

Mýtina, kde stávala Tobiášova huť, je nejlépe dostupná z Kvildy při jízdě (chůzi) po Bučinské asfaltce (cyklotrase 331) do kopce směrem na Bučinu. Za lokalitou zvanou Lesní Chalupy odbočuje (křižovatka na GPS souřadnicích 49°0'23.875"N, 13°35'6.782"E) doleva nápadná asfaltka (zvaná Vlasatá, nebo též Signálka) vedoucí k samotě Nová Boubská nad Borovou Ladou.[5] Tuto křižovatku je třeba ignorovat[2] a pokračovat dále po Bučinské asfaltce do mírného kopce až na další odbočku doprava (GPS souřadnice 49°0'11.085"N, 13°35'11.232"E).[5] Zpevněná lesní silnička (využívaná lesními dělníky) se nazývá Tobiáška[2] a jejích prvních 500 metrů vede v mírném klesání jihovýchodním směrem, aby se pak v táhlém oblouku stočila na jih a po dalších 500 metrech po rovince opět na jihovýchod.[5] K cílové mýtině Tobiášce s informační tabulí a dřevěnou vyřezávanou sochou je to odsud už jen asi 200 m chůze (jízdy).[5] Cesta Tobiáška pokračuje dále nyní spíše východním směrem asi 900 metrů od mýtiny Taobiáška, kde na křižovatce dvou cest (GPS souřadnice 48°59'34.305"N, 13°36'20.600"E) končí:[5]

  • Jedna z cest této křižovatky v „geometrickém“ prodloužení Tobiášky stoupá do vrchu (podle mapy, v terénu neověřeno) nezpevněná lesní cesta směrem k vrcholu Vysokého stolce (1.251 m n.m.).[5]
  • Druhá cesta této křižovatky je vysypána hrubým štěrkem a kamením a nazývá se Tvrdá.[5] Pokud turista odbočí na křižovatce (GPS souřadnice 48°59'34.305"N, 13°36'20.600"E) doleva a vydá se po Tvrdé cestě severním (později severovýchodoním) směrem, dojde ve stálém klesání po cca 850 metrech chůze až na dříve zmíněnou lesní asfaltku Vlasatou (GSP souřadnice 48°59'53.900"N, 13°36'45.775"E). Tady může zabočit doleva a po asfaltce Vlasaté se vrátit (po cca 3 km) nad Kvildu nad lokalitu Lesní Chalupy.[5]

Rod AdlerůEditovat

Sklářský rod Adlerů (datovaný k roku 1600) se poprvé historicky připomíná v Dolním Rakousku (obec Pöggstall).[1] Ve zdejším farním kostele se konal sňatek Martina Adlera (* 1635), syna Kryštofa Adlera (* 1600).[1] Adlerové provozovali v Dolním Rakousku sklárny v několika lokalitách (Saggraben, Leopoldschlag).[1] V Saggrabenu se narodil i Tobiáš Samuel Adler (Tobias Samuel Adler; * 16. srpna 1665).[1]

Před rokem 1694 přišli Adlerové do Čech a začali podnikat v Posázaví v hutích: Stará Huť; Sěchobuz; Slavětín; Kácov; Talenberg; Fryšava.[1] Huťmistři s rodovým jménem Tobiáš v roce 1710 odešli z Posázaví: Tobiáš Samuel Adler (* 16. srpna 1665) a jeho syn Tobiáš Matěj Adler (Tobiáš Matthias Adler; * 20. ledna 1709) na huť rožmitálskou u Rožmitálu pod Třemšínem.[1] V té době se Adlerové hlásili k Němcům a dle dokumentů z roku 1714 udávali svůj původ z Bavor se vztahem k Pasovu.[1] Tobiáš Matthias Adler (* 20. ledna 1709) byl otec Tobiáše Rafaela Adlera (* 3. dubna 1741; zakladatele Tobiášovy huti) a dědeček Antonína Rafaela Adlera (* 6. prosince 1767; posledního skelmistra na Tobiášově huti).[1]

Do Čech přišli Adlerové v pobělohorské době (1620 až 1740) během rekatolizace českých zemí a první zmínka o nich se datuje do doby po třicetileté válce (ta skončila v roce 1648).[1] Adlerové nebyli poddaní, byli svobodní a v matrikách byli označováni jako vznešení.[1] Mívali hodně dětí (to oslabovalo kumulaci kapitálu tříštěním majetku v rámci dědění) a místa hutí často střídali (huť brzy vyčerpala místní zdroje surovin a bylo nutno ji buď odprodat nebo zrušit).[1] Obě skutečnosti vedly k rychlému regionálnímu rozptýlení hutí do značného prostoru a brzy k proniknutí sklářského podnikání za zdroji dřeva – logicky i na Šumavu.[1]

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Pramen[3] uvádí letopočet založení sklářské hutě Tobiášem Adlerem na rok 1750, což vzhledem k letopočtu jeho narození 1741 není možné.[3]
  2. Pramen[2] tvrdí něco poněkud jiného: Jeden z jeho synů pak pracoval ve Schwarzenbergových službách jako knížecí revírník. Druhý syn byl vysvěcen a stal se farářem v Záblatí u Prachatic.[2]

ReferenceEditovat

  1. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj ak al am an ao ap aq ar Česky psaná veřejně přístupná informační tabule (s nadpisem: „Tobiášova sklářská huť řečená též Tafelberská nebo Antonia hütte“) nacházející se v místě bývalé Tobiášovy sklářské hutě na mýtině kam ústí lesní cesta Tobiáška
  2. a b c d e f g h i j k l m n o p q r OUŘEDNÍK, Jakub. Tobiášova huť (Tobiashütte); také: Tafelberská huť (Tafelberg glasshütte); nebo: Antonia hütte [online]. web: Zaniklé obce cz, 2010-11-04 [cit. 2022-08-07]. Dostupné online. 
  3. a b c d e Z historie Kvildy: část 1. [online]. web: Facebook ("přátelé roty PS Kvilda"), 2019-10-05 [cit. 2022-08-07]. Dostupné online. 
  4. a b c d e f g h i j k l m n o p 13 – Kvilda / Tobiášova huť [online]. web: Region Šumava Bavorský les [cit. 2022-08-07]. Dostupné online. 
  5. a b c d e f g h Bývalá Tobiášova huť (zaniklý objekt či ves; Kvilda - Bučina, Česko) [online]. web: Mapy cz [cit. 2022-08-07]. GPS souřadnice: 48.9947675N, 13.5943411E (48°59'41.163"N, 13°35'39.628"E). Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • VÁVROVÁ, Jaroslava. Kapitoly z minulosti Kvildy. 2., rozšířené vydání, Kvilda: Jaroslava Vávrová; 2005; 141 stran; ISBN 80-239-5105-X.
  • BLAU, Josef. Die Glasmacher im Böhmer - und Bayerwald in Volkskunde und Kulturgeschichte. (Skláři na Šumavě a v Bavorském lese ve folkloru a kulturní historii). Kallmünz: Michael Lassleben, 1954, 285 stran; Beiträge zur Volkstumforschung; Bd. 8.; (německy); ISBN 3-87553-206-6; ISBN 9783875532067.

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat