Wikipedie

Bliss-Leavitt Mark 13

Bliss-Leavitt Mark 13 bylo americké 569mm letecké torpédo používané zejména letectvem amerického námořnictva za druhé světové války. Jako letecké torpédo nahradilo ve třicátých letech 20. století předchozí 450mm torpéda Mark 7 a používalo se až do roku 1950.[2] Od poloviny roku 1943 se začala torpéda Mark 13 používat i na torpédových člunech PT[4] kde nahradila 533mm torpéda Mark 8.

Bliss-Leavitt Mark 13
Pozdější model torpéda Mark 13 s dřevěnou ochranou hlavice a kormidel. Dřevěné konstrukce se po dopadu na vodní hladinu oddělily od torpéda. Paluba USS Wasp (CV-18) 13. října 1944.[1]
Pozdější model torpéda Mark 13 s dřevěnou ochranou hlavice a kormidel. Dřevěné konstrukce se po dopadu na vodní hladinu oddělily od torpéda. Paluba USS Wasp (CV-18) 13. října 1944.[1]
TypLetecké torpédo
Místo původuSpojené státy americké, 48 hvězd Spojené státy americké
Historie služby
Ve službě1935 – 1950[2]
PoužívánaUS Navy
USMC
USAAF
VálkyDruhá světová válka
Historie výroby
Navrženo1930[2]
Vyrobeno kusů17 000 ks během druhé světové války[3]
Základní údaje
Hmotnostpůvodní model:
1927 lb (874,1 kg)

pozdější model:
2216 lb (1005,2 kg)[2]
Délka13 stop 5 palců (4089,4 mm) celkem[2]
Rychlost33,5 uzlů (62,0 km/h)[4][5]
Účinný dostřel6300 yardů (5760,1 m) při 33,5 uzlech (62,0 km/h)[2]
Průměr22,4 palců (569,0 mm)[2]
Náplňpůvodní model:
401 lb (181,9 kg) TNT

pozdější model:
600 lb (272,2 kg) Torpexu[2]
Detonační mechanismuskontaktní Mk.4[6]

Během druhé světové války bylo s torpédem Mark 13 podniknuto 1287 útoků, dosaženo 514 zásahů a mezi oběťmi Mark 13 skončilo i šest letadlových lodí japonského císařského námořnictva a dvě největší bitevní lodě na světě: Jamato a Musaši.

Vývoj editovat

Vznik editovat

V roce 1925 zahájilo americké námořnictvo vývoj speciálního leteckého torpéda v rámci projektu G-6. Již následujícího roku byl ale projekt zastaven a byla dána přednost úpravě původně ponorkového 450mm torpéda Mark 7. V roce 1927 byl projekt G-6 obnoven a v srpnu 1930 bylo novému torpédu oficiálně přiděleno označení Mark 13. Již v říjnu téhož roku byl ale projekt opět zastaven, neboť americké námořnictvo vkládalo velké naděje do střemhlavého bombardování a torpédonosné letouny měly nést nová lehká torpéda. Koncepce lehkého 1000lb (453,6 kg) torpéda se ale neuplatnila a v červenci 1931 byly práce na Mark 13 obnoveny. V roce 1935 bylo Mark 13 přijato do výzbroje jako první speciálně navržené letecké torpédo amerického námořnictva.[2]

Velký torpédový skandál editovat

 
Mark 13 právě odhozené z TBF-1 4-T-2 od VT-4, pravděpodobně 1942. Jedná se o starší model torpéda. Jeho turbína byla nastartována již při odhozu, jak dosvědčuje pruh spalin za torpédem.

Původní model torpéda vyžadoval odhoz z výšky 50 stop (15,2 m) při rychlosti letadla 110 uzlů (203,7 km/h). To znamenalo značné ohrožení útočícího letounu protiletadlovou palbou a stíhači nepřítele. Navíc pohonný a řídící systém torpéda byly značně poruchové: ze 105 zkušebních shozů v roce 1943 se zjistilo, že pouze 31 % shozených torpéd pokračovalo k cíli správným kurzem a ve správné hloubce.[2]

Řešení se našlo v podobě překližkové „krabice“ kolem stabilizátorů a překližkovém válci chránícím hlavici torpéda. Díky těmto úpravám bylo torpédo při shozu stabilizováno, zpomaleno během pádu až o 40 % a dopadalo do vody hlavicí napřed. Dřevěný kryt hlavice rovněž absorboval energii nárazu na vodní hladinu. Po dopadu se kryt i „krabice“ kolem stabilizátorů od torpéda oddělily.[2][4] Rovněž se experimentovalo se stabilizací pomocí padáku místo překližkové „krabice“.[4] Díky těmto opatřením se modifikovaná torpéda dala shazovat z výšky 2400 stop (731,5 m) při rychlosti 410 uzlů (759,3 km/h).[2] Zlepšení parametrů pro odhoz torpéda ale s sebou přineslo další problém: u původního modelu se turbína spouštěla již při odhozu. Dlouhá doba letu (již při odhozech z 800 stop – tedy 243,8 metrů) ale způsobovala to, že se odporem vody nezatížená turbína rozletěla a torpédo bylo zničeno. Na spodní část střední sekce torpéda proto byla namontována malá ploutvička, která fungovala jako vačka a která spouštěla turbínu teprve po dopadu do vody.[5] Vývoj nového modelu torpéda Mark 13 probíhal na NAWS (Naval Air Weapons Station ~ Námořní letecká zbrojní stanice) China Lake.[7]

Novým modelem Mark 13 byly bojové jednotky kompletně vybaveny na podzim 1944.[2]

Popis editovat

 
Pohonný systém torpéda Mark 13: Zcela vlevo je rozříznutá nádrž na stlačený vzduch, napravo od ní je rozříznutá palivová nádrž. Následuje přepážka, která odděluje palivovou sekci od turbínové a převodové sekce v zadní části torpéda. Jeden ze dvou rotorů plynové turbíny je vidět vlevo nahoře (druhý je zakrytovaný). Napravo pod ním se nachází ozubené převody převádějící otáčky turbíny na vnitřní a vnější hřídel. Napravo nahoře je výfuková trubka odvádějící spaliny do zadní části torpéda, pod ní je vidět vnější hřídel pohánějící přední vrtuli. Vedle hřídele u ozubených kol je hloubkoměr a pod hřídelí vpravo je gyroskop.[4]

Mark 13 poháněla plynová turbína se dvěma protiběžnými rotory, které společně přes převod poháněly dvě čtyřlisté protiběžné vrtule. Plyn pro pohon turbíny vznikal spalováním alkoholu za pomoci stlačeného vzduchu a vstřikování sladké vody do spalovací komory (tzv. systém Wet-heater). Voda ochlazovala spalovací komoru a po přeměně v páru zvyšovala výkon turbíny. Směs spalin a páry byla po průchodu turbínou vyfukována zadní částí torpéda.[4][2][8] Unikající spaliny vytvářely viditelnou stopu na hladině za torpédem.

Na rozdíl od torpéd Mark 14 (pro ponorky) a Mark 15 (pro nadhladinové torpédomety), se kterými bylo po konstrukční stránce podobné, nemělo letecké torpédo Mark 13 možnost nastavit rychlost (a tím pádem i dosah) a k cíli se přibližovalo rychlostí 33,5 uzlů (62,0 km/h).[4][5]

Torpédo Mark 13 bylo vybaveno pouze kontaktním zapalovačem Mark 4, který byl spolehlivější než Mark 6 u torpéd Mark 14 a 15 díky nižší rychlosti při nárazu a díky absenci nespolehlivého magnetického detektoru.[3][6]

Pozdější upravený model torpéda, který se dal shazovat z větších výšek a při vyšších rychlostech, vstupoval do vody pod úhlem 26 až 30 °, přičemž se mohl ponořit až do hloubky 150 stop (45,7 m). Po 200 yardech (182,9 m) se torpédo odjistilo a po dalších 100 yardech (91,4) vystoupalo na přednastavenou hloubku. Ta se nastavovala před startem letounu podle charakteru předpokládaného cíle, ale bylo jí možné změnit i za letu podle aktuální situace. Maximální nastavitelná hloubka pro Mark 13 byla 50 stop (15,2 m).[2]

Nasazení editovat

 
Japonská nákladní loď Amagisan Maru zasažená torpédem Mark 13 během operace Hailstone 17. února 1944. Lze rozpoznat i stopu zanechanou torpédem na hladině.

Poprvé bylo Mark 13 nasazeno proti nepříteli 1. února 1942 během nájezdu na Marshallovy ostrovy. Ráno toho dne zaútočilo devět TBD-1 Devastator od VT-6 z USS Enterprise, které vedl LCDR Lance E. Massey, na japonské lodě v laguně atolu Kwajalein.[9] Americkým letounům se podařilo potopit transportní loď Bordeaux Maru a poškodit cvičný křižník Katori, minonosku Tokiwa, ponorku I-23, mateřskou loď ponorek Jasukuni Maru, tankery Toa Maru a Hojo Maru a některá další plavidla.[10] Není známo, zda se některá z těchto lodí stala obětí torpéd Mark 13, či zda všechna podlehla pumám ostatních letounů.

Během následujícího nájezdu na Lae a Salamaua 10. března 1942 se třinácti torpédy vyzbrojeným TBD-1 od VT-2 z USS Lexington podařilo potopit armádní transport Jokohama Maru, která byla zasažena nejméně jedním torpédem. Ostatní torpéda buďto selhala nebo se zaryla do dna mělkého přístavu.[11]

Dne 4. května 1942 zaznamenali letci VT-5 z USS Yorktown pouze jeden zásah na torpédoborci Kikizuki při spotřebě 23 torpéd.[12] Během bitvy v Korálovém moři byla 7. května letadlová loď Šóhó zasažena nejméně sedmi z 22 vypuštěných torpéd Mark 13.[13] Během útoku na Šókaku a Zuikaku následujícího dne ani jedno z 20 torpéd, vypuštěných letci VT-2 a VT-5, nezasáhlo.[14]

Naprostou katastrofu pro torpédonosné letouny znamenala bitva u Midway, kde utrpěly těžké ztráty nejenom torpédové bombardéry námořnictva (TBD od VT-8, VT-6 a VT-3 a nové TBF-1 od VT-8 na Midway), ale i nasazené armádní torpédonosné B-26. Jediným úspěchem amerických torpéd během této bitvy bylo poškození tankeru Akebono Maru jedním torpédem svrženým PBY-5A Catalinou v noci na 4. června.[15] USAAF rovněž nasadilo torpédy Mark 13 vyzbrojené B-26 při obraně Aleut během japonské operace AL, ale rovněž nedosáhlo žádného úspěchu.[16]

Během bitvy u východních Šalomounů bylo použito celkem dvanáct torpéd Mark 13, z toho sedm proti letadlové lodi Rjúdžó. Ta se po zásahu jedním torpédem (není jednoznačné, zda loď nebyla zasažena i několika pumami) potopila.[17]

Během bitvy ve Filipínském moři byla jedním torpédem zasažena letadlová loď Hijó, což přispělo k jejímu potopení.[18]

Na podzim 1944 byly bojové jednotky přezbrojeny na nový model torpéda Mark 13.[2]

Během série bitev u Leyte byla nejprve během bitvy v Sibuyanském moři potopena bitevní loď Musaši, kterou vedle pum zasáhlo 11 až 19 torpéd Mark 13.[19] Během bitvy u mysu Engaño byly torpédy zasaženy letadlové lodě Zuikaku (16 torpéd a pumy),[20] Čitose (až tři torpéda),[21] a Zuihó (dvě torpéda a pumy).[22] Nakonec během bitvy u ostrova Samar torpédům Mark 13 Avengerů z eskortních letadlových lodí padl za oběť těžký křižník Čikuma.[23] I nadále se torpéda Mark 13 uplatňovala při likvidaci císařského námořnictva během bojů o Filipíny, mimo jiné při potopení těžkých křižníků Nači a Kumano.

Během americké reakce na japonskou operaci Ten-gó byl sedmi torpédy (a několika pumami) zasažen a následně potopen lehký křižník Jahagi[24] a o něco později ho po minimálně deseti torpédech a několika pumách následovala i bitevní loď Jamato.[25]

Celkem bylo během druhé světové války s torpédem Mark 13 podle US Naval Weapons od Normana Friedmana podniknuto 1287 torpédových útoků a bylo docíleno 514 zásahů, což dává úspěšnost 39,9 %. Koncem války dokonce US Navy považovalo Mark 13 za nejlepší letecké torpédo a ponechalo si ho ve výzbroji až do roku 1950.[2]

Odkazy editovat

Reference editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mark 13 torpedo na anglické Wikipedii.

  1. ↑ USS Wasp (CV-18, later CVA-18 & CVS-18), 1943-1973: Photo #* 80-G-298609 [online]. Washington DC: Department of the Navy – Naval Historical Center, 2001-03-09, rev. 2006-06-08 [cit. 2013-05-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-03-04. (anglicky) 
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q DIGIULIAN, Tony. United States of America: Torpedoes of World War II [online]. navweaps.com, rev. 2008-08-13 [cit. 2010-11-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b MILFORD, Frederick J. US NAVY TORPEDOES: Part One: Torpedoes through the thirties [online]. Annandale, VA: Naval Submarine League, 1996 [cit. 2010-11-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky) 
  4. ↑ a b c d e f g MkXIII torpedo [online]. pt-boat.com [cit. 2010-11-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ a b c MARBLE, Robert F. Mark 14 Torpedo Engine Operation [online]. fleetsubmarine.com, 2002 [cit. 2010-11-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-05-31. (anglicky) 
  6. ↑ a b MILFORD, Frederick J. US NAVY TORPEDOES: Part Two: The great torpedo scandal, 1941-43 [online]. Annandale, VA: Naval Submarine League, 1996 [cit. 2010-11-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky) 
  7. ↑ China Lake [online]. globalsecurity.org [cit. 2010-11-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ DIGIULIAN, Tony. United States of America: Information on Torpedoes [online]. navweaps.com, rev. 2007-11-05 [cit. 2010-11-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-11-26. (anglicky) 
  9. ↑ LUNDSTROM, John B. The First Team: Pacific Naval Air Combat from Pearl Harbor to Midway. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 2005. Dostupné online. ISBN 159114471X. S. 70. (anglicky)  – citováno jako Lundstrom (I)
  10. ↑ HACKETT, Bob; KINGSEPP, Sander. HIJMS TOKIWA: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 2007 [cit. 2010-11-18]. Dostupné online. (anglicky)  a HACKETT, Bob; CUNDALL, Peter. IJN HOYO MARU: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 1998 [cit. 2010-11-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ Lundstrom (I), str. 127 a 129
  12. ↑ Lundstrom (I), str. 169, 171 a 172
  13. ↑ Lundstrom (I), str. 195 a 200 až 202
  14. ↑ Lundstrom (I), str. 225, 226, 232-234, 236, 239-241
  15. ↑ PERSHALL, Jonathan; TULLY, Anthony. Shattered Sword (The Untold Story of the Battle of Midway). Washington DC: Potomac Books, 2007. Dostupné online. ISBN 978-1-57488-924-6. S. 114. (anglicky) 
  16. ↑ Mark 13 Torpedo [online]. National Museum of the United States Air Force [cit. 2010-11-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky) 
  17. ↑ LUNDSTROM, John B. The First Team and the Guadalcanal Campaign: Naval Fighter Combat from August to November 1942. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 2005. Dostupné online. ISBN 978-1-59114-472-4. S. 116, 122 a 153. (anglicky)  – odkazováno jako „Lundstrom (II)“
  18. ↑ TULLY, Anthony P. IJN Hiyo: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 1998, rev. 2006-01-15 [cit. 2009-12-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ HACKETT, Bob; KINGSEPP, Sander. IJN MUSASHI: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 2000, rev. 2009 [cit. 2010-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. ↑ TULLY, Anthony P. IJN Zuikaku ("Happy Crane"): Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, rev. 2010 [cit. 2010-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. ↑ TULLY, Anthony P. IJN Chitose: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 2001 [cit. 2010-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ↑ TULLY, Anthony P. IJN Zuiho: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, rev. 2007 [cit. 2010-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. ↑ HACKETT, Bob; KINGSEPP, Sander. IJN CHIKUMA: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 1997 [cit. 2010-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. ↑ HACKETT, Bob; KINGSEPP, Sander. HIJMS YAHAGI: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 1997, rev. 2007-11-28 [cit. 2010-10-02]. 2. revize. Dostupné online. (anglicky) 
  25. ↑ HACKETT, Bob; KINGSEPP, Sander. IJN YAMATO: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 2000, rev. 2010-05-06 [cit. 2010-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura editovat

  • O.P. 629(A): UNITED STATES NAVY TORPEDOES MARK 13 AND MARK 13 MODIFICATION 1 AND 2. Newport, Rhode Island: Naval Torpedo Station, 1942. Dostupné online. Dostupné také na: [1]. (anglicky)  Archivováno 31. 5. 2020 na Wayback Machine.

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bliss-Leavitt_Mark_13&oldid=23150810“