Simone Veilová

francouzská politička a právnička
Možná hledáte: Simone Weilová.

Simone Veilová, rozená Jacobová (13. července 1927 Nice30. června 2017[1]), byla francouzská politička a právnička.

Simone Veilová
Simone Veilová (2008)
Simone Veilová (2008)
Předsedkyně Evropského parlamentu
Ve funkci:
17. července 1979 – 19. ledna 1982
PředchůdceEmilio Colombo
NástupcePiet Dankert
Ministryně zdravotnictví Francie
Ve funkci:
29. března 1993 – 18. května 1995
Předseda vládyÉdouard Balladur
PředchůdceBernard Kouchner
NástupceÉlisabeth Hubert
Ve funkci:
27. května 1974 – 4. července 1979
Předseda vládyJacques Chirac
Raymond Barre
PředchůdceMichel Poniatowski
NástupceMichel Poniatowski
Poslankyně Evropského parlamentu
Ve funkci:
17. července 1979 – 30. března 1993
Stranická příslušnost
ČlenstvíUnie pro francouzskou demokracii

Narození13. července 1927
Nice, FrancieFrancie Francie
Úmrtí30. června 2017 (ve věku 89 let)
7. obvod, Paříž, FrancieFrancie Francie
Místo pohřbeníPantheon (48°50′46″ s. š., 2°20′46″ v. d.)
NárodnostŽidé
ChoťAntoine Veil
RodičeAndré Jacob
DětiJean Veil
Pierre-François Veil
Claude-Nicolas Veil
PříbuzníDenise Vernayová (sourozenec)
Alma materInstitut d'études politiques de Paris
Pařížská právní fakulta
Profesepolitička, magistrát a advokátka
Oceněníčestný doktor Princetonské univerzity (1975)
Monismanienpriset (1977)
čestný doktor Bar-Ilanovy univerzity (1979)
Doctor honoris causa Univerzity v Edinburghu (1980)
čestný doktorát Hebrejské univerzity v Jeruzalémě (1980)
… více na Wikidatech
PodpisSimone Veilová, podpis
CommonsSimone Veil
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Narodila se v Nice v židovské rodině. V roce 1944 byla celá rodina deportována do koncentračního tábora Osvětim a odtud do Bergen-Belsenu. V koncentračních táborech a v transportech židů zemřeli její matka, otec i bratr.[2]

Vystudovala pařížský Institut d'études politiques a nejprve byla zaměstnána na úředních pozicích na ministerstvu spravedlnosti.[3]

V roce 1974 se stala první ženou ve francouzské vládě jako ministryně zdravotnictví v kabinetu premiéra Jacquese Chiraca (1974–1979). Proslula především zákonem z roku 1975 (tzv. „Loi Veil“), který francouzským ženám umožnil bez omezení využívat institut interrupce.

Po svém zvolení do Evropského parlamentu v roce 1979 byla hned zvolena jeho předsedkyní a stala se vůbec první ženou v čele této instituce. Funkci vykonávala do roku 1982, evropskou poslankyní byla do roku 1993. V rámci svého působení v parlamentu stála například v čele jeho liberálně demokratické frakce (1984–1989).

Následně se vrátila do vlády Édouarda Balladura, znovu do funkce ministryně zdravotnictví (1993–1995).

Od roku 1998 do roku 2007 byla členkou Ústavní rady. Kritiku vyvolala tím, že se souhlasem ostatních členů rady v roce 2005 přerušila výkon své funkce a věnovala se aktivně kampani na podporu tzv. evropské ústavy. Potvrdila tak svou pověst velké bojovnice za jednotnou Evropu, kterou se stala na základě svých zkušeností z druhé světové války.[4]

Když v roce 2000 vznikla francouzská Nadace památky holocaustu, stala se její prezidentkou a zůstala jí až do roku 2007, od té doby byla její čestnou prezidentkou.

Kniha Muži si to také pamatují (francouzsky Les hommes aussi s'en souviennent) obsahuje její texty a proslovy, včetně slavného proslovu před poslanci při předložení zákona o interrupcích z roku 1975. Kniha vyšla v roce 2004.[5]

Soukromý životEditovat

S manželem Antoinem Veilem se vzali 26. října 1946 a měli tři syny: Jeana, Clauda-Nicolase a Pierra Françoise.

Vyznamenání a oceněníEditovat

I díky svému zákonu o interrupcích je vnímána jako významná osobnost boje za práva žen, což jí také přineslo účast v první stovce ankety Největší Francouz z roku 2005.

Je první ženou-nositelkou Ceny Karla Velikého z roku 1981[6] a čestných doktorátů na dvou desítkách univerzit po celém světě.

V roce 2008 byla uvedena do Francouzské akademie.[7] Na meči, který každý člen akademie dostává, jsou jako symboly vyryty její číslo z koncentračního tábora Osvětim, heslo francouzské revoluce Volnost, rovnost, bratrství a heslo Evropské unie Jednotná v rozmanitosti.[8]

Státní vyznamenáníEditovat

Stát Stuha Název Datum udělení
Francie  Francie   Velkokříž Řádu čestné legie[9] 13. července 2012
Portugalsko  Portugalsko[10]   Velkokříž Řádu za zásluhy 31. října 1987
  Velkokříž Řádu prince Jindřicha 26. března 1993

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Simone Veil est décédée à 89 ans [online]. 2017-06-30. Dostupné online. (francouzsky) 
  2. Simone Veil. Jewish Women's Archive [online]. [cit. 2017-06-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Simone Veil, défenseuse de l’avortement [online]. L'Histoire par les femmes, 2014-02-14 [cit. 2017-06-30]. Dostupné online. 
  4. Zemřela Simone Veilová, expředsedkyně EP. Českénoviny.cz [online]. Česká tisková kancelář, 2017-06-30 [cit. 2017-06-30]. Dostupné online. (česky) 
  5. MATĚJKA, Ondřej. Muži si to také pamatují. Respekt. 2004-12-05. Dostupné online [cit. 2017-06-30]. 
  6. Who is awarded the Prize?. Karlspreis.de [online]. Der Internazionale Karlspreis Aachen [cit. 2017-06-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ERLANGER, Steven. World Briefing : Europe : France: Ex-Minister To Join Academy. The New York Times. 2010-03-18. Dostupné online [cit. 2017-06-30]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  8. Simone Veil, une icône à l'Académie. Le Parisien. 2010-03-18. Dostupné online [cit. 2017-06-30]. (francouzsky) 
  9. Simone Veil faite grand'croix de la Légion d'honneur. Le Parisien. 2012-09-10. Dostupné online [cit. 2017-06-30]. (francouzsky) 
  10. ENTIDADES ESTRANGEIRAS AGRACIADAS COM ORDENS PORTUGUESAS - Página Oficial das Ordens Honoríficas Portuguesas. www.ordens.presidencia.pt [online]. [cit. 2019-08-07]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • Michel Sarazin: Une femme Simone Veil, Robert Laffont 1987.
  • Maurice Szafran: Simone Veil: Destin, J'ai lu, Littérature Générale 1996.

Externí odkazyEditovat

13. křeslo Francouzské akademie
Předchůdce:
Pierre Messmer
20082017
Simone Veilová
Nástupce:
Maurizio Serra