Wikipedie

Rudolf Bárta

český chemik

Rudolf Bárta (30. ledna 1897, Praha[11] – 1. března 1985, Praha) (někdy uváděn jako Rudolf Barta mladší) byl chemik a technolog (badatel v oblasti chemie silikátů); podnikatel (průmyslník)[12] v oboru keramiky, skla a staviv; zakladatel časopisu Silikáty (dnes Ceramics-Silikáty);[12] pedagog (profesor chemie na VŠCHT[8] a děkan chemické fakulty ČVUT[12]). Přednosta Ústavu pro sklářství, keramiku a zkoušení staviv a člen několika mezinárodních vědeckých společností.[12] Autor stovek vědeckých prací a řady základních vysokoškolských učebnic z oboru sklářství, technologie cementu, žáruvzdorných materiálů a keramiky.[12][13]

Prof. Dr. Ing. Rudolf Bárta, DrSc
prof. dr. Ing. Rudolf Bárta DrSc (1946)
prof. dr. Ing. Rudolf Bárta DrSc (1946)
Rodné jménoBarta
Narození30. ledna 1897[1]
Praha, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí1. března 1985 (ve věku 88 let)[1]
Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Národnostčeská
Alma materVŠCHT Praha
PracovištěÚstav silikátů
Obormateriálové inženýrství
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
dědeček Ferdinand Barta (1838–1892)[2][3]
babička Barbora Bartová (rozená Stomeová) (1846–1878)[4]
otec Rudolf Barta (1868–1952)[5]
matka Božena Bartová (rozená Tichá) (1875–1943)[6]
manželka Marie Bartová (rozená Troltschová) (* 1898; svatba 1919)[7]
syn Jiří Bárta (1920–2002)[8][9]
syn Čestmír Bárta (* 1926)[10]
vnuk Jiří Bárta (* 1948)[10]
vnuk Čestmír Bárta (* 1954)[10]
vnučka Adrienna Demlová-Bartová (* 1959)[10]
Rudolf Bárta (1897–1985)
Jeho otec Rudolf Bárta (1868–1952)

Život editovat

Rodinný původ editovat

Rudolf Barta se narodil dne 30. ledna 1897 v Praze do podnikatelské rodiny Bartů, kteří patřili k významným podnikatelům v oboru výroby staviv.[8] Jeho dědeček Ferdinand Barta (1838–1892) se zabýval výrobou vápna a cementu prakticky od 60. let 19. století, založil firmu Ferdinand Barta a spol. a později se svým společníkem Karlem Tichým provozoval firmu Barta a Tichý, která vlastnila (v pražských Hlubočepích) tovární komplex na výrobu vápna, cementu a keramiky.

Jeho otcem byl Rudolf Barta (1868–1952), který pokračoval až do roku 1938 v komerčních aktivitách firmy na výrobu stavebních hmot. Firma Barta a Tichý, jíž byl spoluvlastník, se během jeho působení značně rozšířila a od 20. let 20. století pak vystupovala pod zkráceným označením Prastav a. s. (Spojené pražské továrny na staviva, a. s.). (Rudolf Barta zastával v Prastavu funkci generálního ředitele.[8])

Jeho matkou byla Božena Bartová (rozená Tichá) (1875–1943),[6] s níž se Rudolf Barta (1868–1952) oženil v roce 1896. Božena Tichá byla jedinou dcerou Bartova firemního společníka Karla Tichého[14] a Rudolf Barta (1868–1952) se tak v roce 1896 stal zetěm Karla Tichého.

Studia editovat

Na přání svého otce Rudolfa Barty se ještě během svých studií na reálce Rudolf Bárta vyučil kamenickému řemeslu.[8] Chemickou fakultu české techniky v Praze navštěvoval v letech 1914 až 1916 a poté přešel na českou techniku do Brna, kde nakonec v roce 1918 odpromoval.[8] Během svých brněnských vysokoškolských studií pracoval Bárta na keramickém oddělení u Otakara Kallaunera (1886–1972) jako soukromý asistent.[8] A také zde v listopadu roku 1918 obhájil Bárta svoji doktorskou práci s názvem O nasákavosti keramických výrobků.[8]

Působení ve firmě editovat

Do výzkumného a zkušebního ústavu firmy Prastav v Radotíně, který patřil do rodinného podniku, nastoupil Rudolf Bárta v roce 1919 a ještě v témže roce se oženil s Marií Troltschovou (* 1898).[7][8] (Marie Troltschová byla vnučka českého technika, průmyslníka a vynálezce Františka Křižíka.[8])[pozn. 1] Komerčním radou byl Bárta jmenován v roce 1926.[8] V listopadu 1938 opustil vedení podniku Prastav Rudolf Barta (odešel do důchodu) a svoje ředitelské místo přenechal od 1. ledna 1939 svému jedinému synovi Rudolfu Bártovi (ten, na rozdíl od svého otce, používal v příjmení dlouhé „á“).[18][8] Pod jeho vedením získala v Prastavu silný finanční podíl Živnobanka, ale autonomii rozhodování firmy to neohrozilo. Oproti roku 1921 se produkce firmy zvýšila jedenáctinásobně a výrazně byly posíleny i exportní aktivity firmy.[18]

Od praxe k teorii editovat

A byl to právě Bárta, kdo si uvědomil nezbytnost teoretického poznání technologie výroby stavebních hmot a na to konto prováděl chemické, fyzikální a mikroskopické analýzy nejen vstupních surovin, ale i polotovarů a finálních výrobků – staviv.[8] Tak se od praxe výroby postupně dostával i k její teorii, technologii a chemické podstatě výrobních dějů.[19] Účast na zahraničních vědeckých konferencích mu zároveň přinesla i odborné kontakty s řadou netuzemských odborníků v oboru (W. De Keyser, P. P. Budnikov[20] a jiní).[8]

Pedagogická činnost editovat

Současně s pronikáním do teorie technologie výroby stavebních hmot začal Bárta přednášet na vysoké škole.[8] Svůj zájem směřoval na problematiku technologie keramiky, žáruvzdorných materiálů a skla.[19] Jako soukromý docent pro technologii a zkoušení keramických hmot se v roce 1927 habilitoval na české technice v Brně a později (1930) začal působit i na ČVUT v Praze.[8] Onemocnění profesora sklářství a keramiky Josefa Buriana[pozn. 2] přivedlo Rudolfa Bártu od roku 1934 k přednášení (suplování) původně Burianem vedeného předmětu Sklářství a keramika na Chemické fakultě ČVUT.[8] O čtyři roky později (1937/1938) byl pak Bárta jmenován nejprve mimořádným profesorem ČVUT v Praze v oboru technologie silikátů[19] a po druhé světové válce (v roce 1945/1946) pak řádným profesorem.[8][19] Rudolf Bárta zastával i funkci děkana a prorektora školy.[8]

Druhá světová válka editovat

Jako významný podnikatel, vlastenec,[19] aktivní člen (funkcionář) vedení Československé obce sokolské (ČOS) (člen Sokola Praha IV; člen předsednictva ČOS a člen předsednictva vzdělávacího výboru ČOS.[21]) byl Rudolf Bárta dne 8. října 1941 zatčen gestapem v rámci německé represivní Akce Sokol a následně vězněn nejprve v policejní věznici gestapa v Malé pevnosti Terezín a od 15. ledna 1942 pak v koncentračním táboře v Osvětimi, odkud byl 2. června 1942 propuštěn.[21][pozn. 3]

  • Vězeňská identifikační trojfotografie Rudolfa Bárty (vězeň číslo 25 668) v Osvětimi
  •  
  •  
  •  

Do správní rady firmy Prastav bylo dosazeno několik Němců, kteří zde setrvali až do konce druhé světové války.[19] Jedním z důvodů Bártova zatčení mohla být i strategická poloha původního komplexu továren (vápenka, cementárna, keramička) na okraji Prahy v Prokopském údolí v těsné blízkosti Prokopského lomu.[19][pozn. 4]

Po druhé světové válce editovat

Znárodnění editovat

Dne 19. května 1945 byla do firmy Prastav dosazena (na základě Dekretu prezidenta republiky číslo 5/1945 Sbírky) národní správa.[19] Ta převzala celý podnik na dobu než budou dořešeny majetkové otázky.[19] Ihned po skončení druhé světové války (již v květnu 1945) se Bárta (po návratu z KT v Osvětimi) opět ujal vedení firmy Prastav[8] a podnik vedl „de iure“ až do jeho znárodnění dne 24. října 1945.[18] Znárodnění dolů a některých průmyslových podniků bylo vyhlášeno Dekretem číslo 100/1945 Sbírky, ale teprve na základě Vyhlášky ministra průmyslu číslo 63 ze dne 7. března 1946 došlo k majetkovému „rozbití“ firmy a začlenění jejích částí do dalších podniků.[19] V průběhu roku 1946 tak došlo k začlenění majetku Prastavu jednak do podniku České cementárny a vápenice, národní podnik s určeným hlavním závodem v Králově Dvoře (jinými slovy: Královodvorská cementárna) a dále pak do Ústředního podniku Československé keramické závody, n. p. (jinými slovy: Rakovnické keramické závody).[19] Nějakou přechodnou dobu byl Rudolf Bárta (v roce 1946) členem představenstev obou těchto podniků.[8][pozn. 5]

Opuštěnou podzemní továrnu v Prokopském lomu během několika týdnů od skončení druhé světové války obsadila armáda a postupem času (za dočasné koexistence s dělníky, kteří v části lomu ještě dotěžovali až do roku 1966 vápenec) zde vybudovala veřejnosti nepřístupný vojenský objekt.[19] Koncem 60. let 20. století se výroba z hlubočepské keramičky přesunula mimo Prahu a její budovy zůstaly opuštěny.[18] Vápenka v Hlubočepích ukončila provoz roku 1968 a byla zbourána.[18]

Pedagogická činnost editovat

Po druhé světové válce a obnovení sokolské organizace (ČOS) navázal Rudolf Bárta na svoji činnost v ČOS. Vykonával funkci prvního náměstka vzdělavatele; byl též předsedou komise pro sokolské dějiny a druhý odboj, předsedou Slovanského výboru a působil jako důvěrník sokolských žup Plzeňské a Podřipské.[21]

Po druhé světové válce navázal Bárta na svoji pedagogickou činnost na ČVUT a to poté, co byl v roce 1945/1946 jmenován řádným profesorem.[8] Vykonával funkci vedoucího katedry sklářství a keramiky a přednostu Ústavu sklářství, keramiky, technologie a zkoušení staviv.[8][19] Byl to také Rudolf Bárta, kdo v roce 1949 zřídil postgraduální kurs Keramické inženýrství.[8] Bárta se stal vedoucím Katedry technologie silikátů na VŠCHT poté, co se chemická fakulta v roce 1953 osamostatnila a přeměnila na Vysokou školu chemicko-technologickou.[8] Profesor Bárta vyučoval předmět Žáruvzdorné hmoty[8] a původně empirické pojetí výuky postupně změnil na koncepci výkladu, který byl založen na přísně fyzikálně chemických technologických základech.[8]

Na vysokých školách působil profesor Rudolf Bárta až do druhé poloviny 50. let 20. století.[19] Na základě tzv. třídně politických prověrek[19] byl v roce 1958 okamžitě vyhozen (přesněji řečeno: „poslán nuceně do důchodu“).[8] I přes tuto skutečnost ale Rudolf Bárta nepřestal vědecky dále pracovat a publikovat.[8]

Profesor Rudolf Bárta měl během svého pedagogického působení mnoho žáků a studentů. Byl mezi nimi i profesor chemie Vladimír Šatava (1922–2014), který přednášel na katedře silikátů Vysoké školy chemicko-technologické.[8] Dalším z Bártových žáků byl český chemik a emeritní profesor Vysoké školy chemicko-technologické v Praze Jan Hlaváč (1926–2018).[8] K Bártovo žákům patří i profesor na Massachusetts Institut of Technology v USA Ing. Svante Procháska, CSc. (Svante Procházka) (* 1928)[8]

Závěr editovat

Profesor Rudolf Bárta zemřel 1. března 1985 v Praze.[19]

Publikační činnost (výběr, chronologicky) editovat

Za svůj život Bárta publikoval přes 400 odborných statí.[19][8]

  • O primérních kaolinech moravských, in: Zprávy Československého svazu pro výzkum a zkoušení technicky důležitých látek 1, 1918, Odb. 2, č. 2, strany 7 a dále (s Otakarem Kallaunerem);[8]
  • Červený mramor slivenecký, in: Věda přírodní 1, 1920, stránky 82 a dále;[8]
  • Technicky důležité vlastnosti mramorů, in: Zprávy Československého svazu pro výzkum a zkoušení technicky důležitých látek, 1923, číslo 4, strany 1 a dále;[8]
  • Kamenina, in: Vědecké spisy Masarykovy akademie práce, 1921, ř. I, číslo 2, strana 102;[8]
  • Oteplování cementu při tuhnutí, in: Chemický obzor, 1935, číslo 3, 4 strana;[8]
  • Jak může kolísati jakost vápna v kruhovce, in: Stavivo 16, 1935, číslo 20, strana 19;[8]
  • BARTA, Rudolf. Keramika. Část 1, Cihlářské zboží. Praha: Česká společnost chemická, 1941. viiI-626 s. Chemická technologie; díl I. sešit 7.[8]
  • Buližníky – nová surovina pro výrobu dinasu, in: Zprávy Československé keramické a sklářské společnosti 25, 1949, čísla 2–4, stránka 150 a dále (s A. Orlovem aj.);[8]
  • BARTA, Rudolf a ŠATAVA, Vladimír. Teoretické základy sklářství a keramiky: (určeno) pro posluchače katedry technologie a silikátů. 1. díl a 2. díl; 1. vydání Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1951–1954. (2. díl měl 387 stran); Učební texty vysokých škol ( Vysoká škola chemická v Praze). Katedra technologie silikátů.
  • V roce 1952 vyšla Bártova čtyřdílná učebnice Sklářství a keramika, která se dočkala řady vydání:[19]
    • BARTA, Rudolf. Sklářství a keramika: pomůcka pro studující středních odborných i vysokých škol; 1. díl, Maltoviny. 1. vydání Praha: Průmyslové vydavatelství, 1952. 140 stran. Knižnice keramického průmyslu; svazek 5.[8]
    • BARTA, Rudolf. Sklářství a keramika. 2. díl, Hrubá keramika. 1. vydání Praha: Průmyslové vydavatelství, 1952. 241 stran; Knižnice keramického průmyslu; svazek 6.[8]
    • BARTA, Rudolf. Sklářství a keramika: učební příručka pro studující vysokých škol i středních odborných škol. 3. díl, Jemná keramika. 1. vyd. Praha: Průmyslové vydavatelství, 1952. 170 stran. Knižnice sklářského průmyslu; svazek 9.[8]
    • BARTA, Rudolf. Sklářství a keramika: učebnice pro studující středních i vysokých škol a studijní pomůcka pro pracovníky sklářských výzkumných a vědeckých ústvů. 4. díl, Sklo a smalty. 1. vyd. Praha: Průmyslové vydavatelství, 1952. 213 stran. Knižnice sklářského průmyslu; svatek 8.[8]
  • Využití odpadních zemin a uhelných odpadů Severočeské hnědouhelné pánve, in: Stavivo, 32, 1954, stránky 160 a dále (s Františkem Srbkem);[8]
  • Chemie a technologie silikátů, 1959;[8]
  • Další známou učebnicí byla v roce 1961 vydaná Bártova Chemie a technologie cementu:[19]
    • BARTA, Rudolf. Chemie a technologie cementu. 1. vydání; Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1961. 1107 stran; Československá akademie věd. Sekce technická.[8]

Vědecký a technický přínos editovat

Profesor Rudolf Bárta se, stručně a laicky řečeno, zabýval keramikou, žáruvzdornými materiály a sklem.[19] Ve vědecké kvalifikaci se ale zabýval oborem tzv. nerudných surovin, kam spadají kaoliny, dinasové suroviny, mramory a podobně.[8] Dále se odborně věnoval chemii a technologii keramiky, skla, cementu, silikátových a žáruvzdorných materiálů.[8]

  • Do průmyslové praxe Bárta zavedl nejen řadu nových strojů a technologických postupů, ale i využívání nových surovin a technických hmot.[8] [pozn. 6]
  • Na československých vysokých školách, ve výzkumných ústavech a v průmyslových laboratořích se po roce 1945 začala využívat tzv. diferenční termická analýza (DTA),[8] jejímž průkopníkem v chemii se profesor Rudolf Bárta stal.[19][pozn. 7]
  • Profesor Bárta studoval vlastnosti hydraulických vápen, výrobu slinutého korundu (pro účely elektrické izolace) a (spolu se svým synem mineralogem Čestmírem Bártou) syntézu žáruvzdorného nerostu mullitu.[8][pozn. 8]
  • Vliv městské atmosféry na stavební kámen navrhl Bárta experimentálně sledovat již v roce 1922; ve 30. letech 20. století doporučoval využívat beton při stavbě silnic v Československu.[8]
  • V letech 1927 až 1939 Bárta sestavoval každoroční zprávu o pokrocích ve vápenictví určenou pro Jednotu průmyslu vápenického v Československu.[8]
  • Přispíval do francouzského časopisu Revue des materiaux de construction (česky: Přehled stavebních materiálů) referáty mapujícími československou odbornou literaturu, která se zabývala stavebními hmotami a jejich vlastnostmi.[8]
  • Profesor Bárta byl z těch, kdo již počátkem 50. let 20. století propagoval využívání tzv. vedlejších surovin pocházejících ze severočeského hnědouhelného revíru. Jednalo se o např. o keramické a žáruvzdorné jíly, písky apod., které byly při lomové těžbě uhlí znehodnocovány.[8]
  • Bárta také (už v 50. letech 20. století) poukazoval na možnosti využívání českých surovin v oboru zvaném petrurgie.[8] Petrurgie se obecně zabývá procesy tavení, tuhnutí, krystalizace a tvarování sedimentárních a vyvřelých hornin a horninových masivů. V průmyslu lze výsledků petrurgie využít k výrobě tepelně, chemicky a mechanicky vysoce odolných materiálů na základě odlévání roztavených hornin.[8] Na Bártovy práce pak navázaly v 60. letech 20. století další výzkumy průkopníků petrurgie – Dr. Lubomíra Kopeckého staršího a J. Voldána.[8]

Odborné časopisy editovat

Profesor Rudolf Bárta byl v roce 1919 spoluzakladatelem odborného časopisu Stavivo a také stál u zrodu dalšího odborného periodika Zprávy Československé keramické společnosti (ta byla založena již roce 1924).[8] V letech 1957 až 1974 působil jako vědecký redaktor časopisu Silikáty, který od roku 1957 nahradil právě odborný časopis Zprávy Československé keramické společnosti.[8] Také vykonával funkci člena redakční rady pro řadu zahraničních časopisů s odbornou tematikou.[8]

Členství v organizacích editovat

Rudolf Bárta byl též zakládajícím členem Československé keramické a sklářské společnosti a v letech 1917 až 1957 vykonával funkci jejího sekretáře.[8] Také zakládal Československý svaz pro výzkum a zkoušení technicky důležitých látek.[8] V roce 1920 se Bárta stal členem Masarykovy akademie práce.[19][8] Prvním československým čestným členem v odborné společnosti American Ceramic Society (česky: Americká keramická společnost) se stal Bárta v roce 1928.[19][8] Ale postupem doby byl přijat do řady dalších mezinárodních odborných společností.[8] V roce 1932 se Bárta stal prezidentem chemické sekce v Association Internationale pour l’Essai des Matériaux (česky: Mezinárodní asociace pro zkoušení materiálů).[8] Čestným předsedou International Confederation for Thermal Analysis (česky: Mezinárodní konfederace pro termickou analýzu) se stal v roce 1968.[8] Ačkoliv se profesor Rudolf Bárta zasloužil mimořádným způsobem a dlouhodobě o rozvoj československého materiálového výzkumu a výroby nikdy v Československu nebyl oficiálně oceněn.[8]

Rodina editovat

Vnučka Ing.Adrienna Demlová (* 1959), roz. Bartová je absolventkou VŠCHT v oboru anorganické chemie. Působí ve firmě Seznam.cz

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. ↑ František Křižík (1847–1941)[15] měl dceru Růženu Troltschovou (rozenou Křižíkovou) (* 1875)[16] a ta měla dceru Marii Bartovou (rozenou Troltschovou) (* 1898)[17]
  2. ↑ Prof. Ing. dr. techn. Josef Burian (* 21. července 1873, Lužany u Přeštic – 5. října 1942 , Lužany u Přeštic) – profesor sklářství a keramiky, publikace odborné literatury z oboru.
  3. ↑ Některé prameny[8][18][19] uvádějí, že v koncentračním táboře v Osvětimi byl vězněn až do konce druhé světové války.
  4. ↑ Od roku 1943 (v souvislosti se sílícími nálety spojenců na německé průmyslové objekty) hledali Němci vhodné podzemní prostory pro ukrytí části zbrojní výroby. V Prokopském lomu zahájili výstavbu podzemní továrny Eulalie (krycí jméno Kali I), kam měla být přesunuta veškerá produkce pro továrnu Junkers (výroba částí leteckých motorů a produkce dílů pro německý stíhač tanků Jagdpanzer 38).[19] První výrobní podzemní hala (o rozměrech 200 m x 5 m) byla sice v prostorech lomu dokončena v březnu 1945, ale rychlý konec druhé světové války zabránil zahájení výroby.[19]
  5. ↑ Pod Královodvorskou cementárnu byly z Prastavu zařazeny: cementárna Radotín, lomy a vápenice Loděnice, Holyně, Bohdaneč u Kutné Hory, mramorové lomy ve Slivenci a výroba dřevocementových desek v Pečkách.[19] Podíly na prodejních kartelových společnostech pak převzaly Rakovnické keramické závody.[19][18][8]
  6. ↑ Do této kategorie patřil i vynález tzv. hrudkovacího talíře ze 30. let 20. století, který se poprvé použil pro zpracování vápence v cementárně v Radotíně.[8]
  7. ↑ Metoda DTA se užívá v chemii ke stanovení nerostného složení hornin a technických hmot, (zejména těch jemnozrnných) jako například různých druhů jílů.[8]
  8. ↑ Poměrně vzácně se vyskatující minerál mullit (Al6Si2O13) byl nalezen na skotském ostrově Mull a poprvé byl popsán v roce 1924.
  9. ↑ Dle pramenu[8] je vědecký pracovník Čestmír Barta (Čestmír Bárta) (* 1954) svojí odborností krystalochemik a specialista na materiálový výzkum v kosmu.[8]

Reference editovat

  1. ↑ a b KITLAR, Tomáš, Dr. Prof. Dr. Ing. Rudolf Barta (* 30. ledna 1897, Praha – 01. března 1985, Praha) [online]. Web: Geni com, rev. 2020-02-22 [cit. 2021-06-19]. Dostupné online. 
  2. ↑ VLAŠÍMSKÝ, Pavel. BARTA Ferdinand (též BÁRTA) (* 5. srpna 1838, Praha - 24. dubna 1892, Praha) – podnikatel v oboru staviv [online]. Web: Biografický slovník [cit. 2021-06-02]. Dostupné online. 
  3. ↑ KITLAR, Tomáš, Dr. Ferdinand Barta (1838 – 24. dubna 1892) – továrník [online]. Web: Geni com, rev. 2020-02-22 [cit. 2021-06-02]. Místo pohřbení: Olšany II-1-#487. Dostupné online. 
  4. ↑ KITLAR, Tomáš, Dr. Barbora Bartová (rozená Stomeová) (* 1846 – 20. prosince 1878) [online]. Web: Geni com, rev. 2020-02-22 [cit. 2021-06-02]. Místo pohřbení: Olšany II-1-#487. Dostupné online. 
  5. ↑ KITLAR, Tomáš, Dr. Rudolf Barta (* 13. října 1868 – 12. září 1952) [online]. Web: Geni com, rev. 2020-02-22 [cit. 2021-06-02]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b KITLAR, Tomáš, Dr. Božena Bartová (rozená Tichá) (* 27. ledna 1875, Praha – 24. února 1943) [online]. Web: Geni com, rev. 2020-02-25 [cit. 2021-06-12]. Dostupné online. 
  7. ↑ a b KITLAR, Tomáš, Dr. Marie Bartová (rozená Troltschová) (* 27. ledna 1898) [online]. Web: Geni com, rev. 2020-02-22 [cit. 2021-06-19]. Dostupné online. 
  8. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj ak al am an ao ap aq ar as at au av aw ax ay az ba bb bc bd be bf bg bh bi bj bk bl bm bn bo bp bq br bs bt bu bv bw bx by bz ca cb cc VLAŠÍMSKÝ, Pavel; BÁRTA, Čestmír. BARTA Rudolf 30.1.1897-1.3.1985 [online]. Web: Biografický slovník [cit. 2021-06-19]. Dostupné online. 
  9. ↑ KITLAR, Tomáš, Dr. Jiří Barta (* 1920 – 2002) [online]. Web: Geni com, rev. 2020-02-22 [cit. 2021-06-19]. Dostupné online. 
  10. ↑ a b c d Čestmír Bárta (Barta) (* 11. července 1926, Praha) [online]. Web: Databáze autorit, autoritní záznam NK ČR [cit. 2021-06-19]. Ing. Čestmír Barta, CSc. – mineralog a krystalochemik, pracovník Ústavu fyziky pevných látek Československé akademie věd, práce z oboru; Identifikační číslo: jk01010793. Dostupné online. 
  11. ↑ Rudolf Karel Maria Ferdinand – Matriční záznam o narození a křtu (farnost při kostele Nejsvětější Trojice v Podskalí v Praze) [online]. Web: Archiválie; Katalog archiválií hlavního města Prahy [cit. 2021-06-19]. Otec: Barta (Bárta) Rudolf prokurista v Praze (syn Ferdinanda Barty, měšťana, továrníka a velkoobchodníka v Praze); Matka: Božena Aloisie rozená Tichá z Prahy (dcera Karla Tichého, měšťana a továrníka). Dostupné online. 
  12. ↑ a b c d e Prof. Rudolf Bárta (Profesor Dr. Ing. Rudolf Bárta) [online]. Archivní web: Ústav skla a keramiky; Vysoká škola chemicko-technologická v Praze (VŠCHT) [cit. 2021-06-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-02-01. 
  13. ↑ a b c Prof. Rudolf Bárta - stručný životopis [online]. Web: Databáze knih cz [cit. 2021-06-21]. Dostupné online. 
  14. ↑ BÁRTA, Čestmír; VLAŠÍMSKÝ, Pavel. BARTA, Rudolf (též BÁRTA), (* 13. 10. 1868, Praha – † 12. 9. 1952, Praha) – podnikatel v oboru staviv [online]. Web: Biografický slovník [cit. 2021-06-11]. Dostupné online. 
  15. ↑ KITLAR, Tomáš, Dr. Ing. František rytíř Křižík (8. července 1847, Plánice, Klatovy, Plzeň – 22. ledna 1941 Stádlec u Tábora, jižní Čechy) [online]. Web: Geni com, rev. 2017-11-23 [cit. 2021-06-19]. Dostupné online. 
  16. ↑ KITLAR, Tomáš, Dr. Růžena Troltschová (rozená Křižíková) (* 25. dubna 1875, Plzeň) [online]. Web: Geni com, rev. 2017-11-23 [cit. 2021-06-19]. Dostupné online. 
  17. ↑ KITLAR, Tomáš, Dr. Marie Bartová (rozená Troltschová) (* 27. ledna 1898, Praha) [online]. Web: Geni com, rev. 2020-02-22 [cit. 2021-06-19]. Dostupné online. 
  18. ↑ a b c d e f g ŠIMEK, Robert. Ferdinand Bárta, Karel Tichý: Králové stavebních hmot [online]. Web: Redakce EURO.CZ, 2008-12-10 [cit. 2021-05-24]. Dostupné online. 
  19. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab PÍŠA, Rudolf. Prastav neznamená prastarý [online]. MCP News; Věstník Praha 26. ledna 2011; ročník IV, číslo 1 [cit. 2021-06-02]. Dostupné online. 
  20. ↑ P. P. Budnikov (Technology of ceramics and refractories; Technologie keramiky a žáruvzdorných materiálů), 1964 [online]. [cit. 2021-06-20]. Dostupné online. 
  21. ↑ a b c KŘIKAVOVÁ, Lenka. Vězeň číslo 25 668 Rudolf Bárta [online]. Památný den Sokola (brožura pro Sokol Brno I), 2013-11-23 [cit. 2023-10-14]. Strany 50, 51. Dostupné online. 
  22. ↑ KITLAR, Tomáš, Dr. Jiří Barta (1920–2002) [online]. Web: Geni com, 2020-02-22 [cit. 2021-06-20]. Dostupné online. 
  23. ↑ Čestmír Barta (* 11.7.1926, Praha) – Ing. CSc., mineralog a krystalochemik, pracovník Ústavu fyziky pevných látek Československé akademie věd, práce z oboru. [online]. Web: Příjmení cz (Významné osobnosti se jménem Čestmír) [cit. 2021-09-20]. Dostupné online. 
  24. ↑ Osobnost: Čestmír Barta (* 1954) – Vědecký pracovník [online]. Web: Přijmení cz [cit. 2021-06-20]. Dostupné online. 

Literatura editovat

  • Rudolf Bárta, mladší in: Sklář a keramik číslo 7, 1957, stránky 99 a dále;
  • Vladimír Šatava, in: Silikáty číslo 11, 1967, strana 1; Silikáty číslo 29, 1985, strana 289;
  • Příspěvky k dějinám skla a keramiky I, in: Rozpravy NTM (Rozpravy Národního technického muzea), svazek 45, 1971;
  • OSND (Ottův slovník naučný nové doby). Dodatky k Ottovu slovníku naučnému, 1/1, strana 460 (d. 1–6), Praha 1930–1943;
  • ČsB (Československo – Biografie) 1, nestránkováno (soupis díla do 1939); (d. 1–3), 1936–1941;
  • SVOBODA, Josef, ed. NGS (Naučný geologický slovník). Díl II, N-Ž. 1. vydání Praha: ČSAV, 1961. 827 stran, 40 stran obrazových příloh; Práce ČSAV. Sekce geologicko-geografická; strana 662;
  • ČBS (Československý biografický slovník), strana 26; Praha 1992;
  • Tomeš 1 (Josef Tomeš a kolektiv, Český biografický slovník XX. století), strany 46 a déle; (d. 1–3), Praha 1999;
  • Myška (Milan Myška a kolektiv, Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska), strana 29 (kde je i soupis literatury); Ostrava 2003.
  • GARKISCH, Miloš a kol. Příběhy pražských cementáren. (Mokrá-Horáková) Českomoravský cement - Závod Králův Dvůr-Radotín, 2011. 374 stran; ISBN 978-80-260-0492-9.

Související články editovat

Externí odkazy editovat

  •   Obrázky, zvuky či videa k tématu Rudolf Bárta na Wikimedia Commons
  • Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Rudolf Bárta
  • Soupis pražského obyvatelstva 1830-1910 (1920), rodina Rudolfa Barty staršího (1868–1952) [online]. Web: Archiválie (Archivní katalog hlavního města Prahy) [cit. 2021-06-19]. Dostupné online. 
  • Prof. Rudolf Bárta (Profesor Dr. Ing. Rudolf Bárta) [online]. Archivní web: Ústav skla a keramiky; Vysoká škola chemicko-technologická v Praze (VŠCHT) [cit. 2021-06-19]. Stručný životopis + fotografie. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-02-01. 
  • Prof. Rudolf Bárta - stručný životopis [online]. Web: Databáze knih cz [cit. 2021-06-19]. Dostupné online. 
  • GARKISCH, Miloš. Příběhy pražských cementáren, 140 let výroby cementu v Radotíně 1871–2011 [online]. 2011 [cit. 2021-06-21]. 191 stran; ke stažení ve formátu *.pdf (velikost souboru 9,4 MBytes). Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-06-24. 
  • GECKO, Tomáš. Cementárna v Radotíně – založení, produkce, podnikatelské strategie 1871 - 1921. Praha, 2011 [cit. 2021-06-14]. 66 s. Bakalářská. Univerzita Karlova v Praze; Filozofická fakulta; Ústav hospodářských a sociálních dějin FF UK. Vedoucí práce prof. PhDr. Eduard Kubů, CSc.. Ke stažení ve formátu *.pdf. Dostupné online.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Rudolf_Bárta&oldid=23629737“