Právo na rodinu

Právo na rodinu je jedním ze sociálních lidských práv deklarovaných Všeobecnou deklarací lidských práv a zakotvených v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a dalších mezinárodních dokumentech. Je jedním z výchozích principů práva sociálního zabezpečení a rodinného práva.

Rodina je chápána jako přirozená a základní jednotka společnosti. V tomto smyslu jsou státy zavázány zajistit zejména:

  • nejširší možnou ochranu a pomoc rodině, zvláště k jejímu založení, a po dobu, kdy odpovídá za péči a výchovu nezletilých dětí,
  • zvláštní ochranu matkám v přiměřeně dlouhém období před a po narození dítěte,
  • zvláštní opatření pro ochranu a pomoc všem dětem a mládeži bez jakékoli diskriminace na základě rodinného původu nebo jiných podmínek, před hospodářským a sociálním vykořisťováním a před dětskou prací.

 Právní ukotvení na mezinárodní úrovniEditovat

Právo na rodinu vychází z lidských práv, které byly uznány Organizací spojených národů a vyhlášeny Všeobecnou deklarací lidských práv. Deklarace není závazným právním aktem, ale vycházejí z ní pozdější mezinárodní úmluvy, které již závazné jsou a patří mezi ně např. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen a Úmluva o právech dítěte.

Z dalších dokumentů je důležité také právní ukotvení na úrovni Rady Evropy, zde jde o Evropskou sociální chartu a Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod.

Poslední úrovní jsou dokumenty na rovině Evropské unie, především pak Listina základních práv Evropské unie.

Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právechEditovat

Je dokument, který upravuje základní lidská práva na mezinárodní úrovni a definuje tři základní oblasti práva na rodinu, a to pomoc a ochranu rodině, která pečuje o děti, zvláštní ochranu matkám v čase kolem těhotenství a zvláštní ochranu dětí.

Článek 10Editovat

1. Nejširší možná ochrana a pomoc by měla být poskytnuta rodině, která je přirozenou a základní jednotkou společnosti, zvláště k jejímu založení a po dobu, kdy odpovídá za péči a výchovu nezletilých dětí.

2. Zvláštní ochrana by měla být poskytována matkám v průběhu přiměřeného období před a po narození dítěte. Během tohoto období by pracujícím matkám měla být poskytnuta placená dovolená nebo dovolená s odpovídajícími požitky sociálního zabezpečení.

3. Zvláštní opatření by měla být činěna pro ochranu a pomoc všem dětem a mládeži bez jakékoli diskriminace na základě rodinného původu nebo jiných podmínek. Děti a mládež by měly být ochraňovány před hospodářským a sociálním vykořisťováním. Jejich zaměstnávání prací, která by škodila jejich morálce nebo zdraví nebo byla nebezpečná jejich životu, nebo by mohla brzdit jejich normální vývoj, by měla být trestná podle zákona.

Mezinárodní pakt o občanských a politických právechEditovat

Definuje rodinu jako základní jednotku společnosti a z toho plynoucí právo na ochranu. Také pojednává o ochraně práv dětí v článku 24.

Článek 23Editovat

1. Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má právo na ochranu společnosti a státu.

Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem diskriminace ženEditovat

Byla přijata Valným shromážděním OSN v roce 1979. Obsahuje preambuli a 30 článků, které definují, co všechno představuje diskriminaci žen. Navrhuje také postupy, jak tuto diskriminaci na úrovni jednotlivých států odstranit. Přijetím Úmluvy se státy zavázaly provést řadu opatření k odstranění diskriminace žen ve všech formách.[1]

Vychází z Všeobecné  deklarace lidských práv, která potvrzuje zásadu nepřípustnosti diskriminace a prohlašuje, že všichni lidé se rodí svobodní a rovní pokud jde o důstojnost a práva a že každý má nárok na všechna práva a svobody, jež jsou v ní zakotveny, bez jakéhokoli rozdílu, včetně rozdílu založeného na pohlaví, konstatujíce, že státy, smluvní strany mezinárodních paktů o lidských právech mají povinnost zabezpečit rovnoprávnost mužů a žen při využívání všech hospodářských, sociálních, kulturních, občanských a politických práv.[2]

Mezinárodní úmluva o právech dítěteEditovat

Úmluva o právech dítěte vychází z toho, že základní péči o dítě mohou vykonávat rodiče, členové širší rodiny nebo jiné osoby a dítě má právo na ochranu svých vztahů s nimi.[3] Dítětem se v právním kontextu Listiny rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jež se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve. Vychází se z předpokladu, že dítě potřebuje společenskou ochranu, protože se o sebe ještě nemusí být schopno postarat samo.[4]

Smluvní strany úmluvy o právech dítěte jsou povinny zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaké je nezbytná pro jeho blaho, přičemž musí brát ohled na práva a povinnosti jeho rodičů nebo zákonných zástupců a musí pro to činit všechna potřebná zákonodárná a správní opatření; zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.[3]

Evropská sociální chartaEditovat

Byla vydána Radou Evropy a spolu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod tvoří základní dokumenty pro ochranu lidských práv na evropské úrovni. Má zajistit občanům států, které smlouvu ratifikovaly, sociální práva. V první části je vyjmenováno 19 práv a principů této smlouvy. Mezi práva patří například: právo dětí a mladých osob na ochranu, právo zaměstnaných žen na ochranu, právo na sociální zabezpečení, právo rodiny na sociální, právní a hospodářskou ochranu, právo matek a dětí na sociální a hospodářskou ochranu.

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobodEditovat

Úmluva přijatá členskými státy Rady Evropy navazující na Všeobecnou deklaraci lidských práv. Lidská práva chrání život a důstojnost každé lidské bytosti. Jsou postavena na principu stejné morální hodnoty každého jednotlivce, kdy tato práva má každý člověk.[5]

Článek 8 - Právo na respektování soukromého a rodinného životaEditovat

1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

Tento článek chrání čtyři související zájmy: soukromí, rodinný život, domov a korespondenci.[5]

Rodinný život aplikuje na rodinné vztahy a předpokládá existenci rodiny. Rodinou chápe vztahy mezi rodiči a nezletilými dětmi. Soužití rodičů a dětí je základním prvkem rodinného života. Rodinný život existuje ale i mezi matkou a adoptovaným dítětem, při náhradní péči nebo když nejsou přítomni oba rodiče. Zahrnuje také vztahy mezi dalšími příbuznými: sourozenci, prarodiči a dětmi, strýcem/tetou a synovci/neteřemi, dále také zahrnuje i lidi žijící mimo manželství a v registrovaném partnerství.[5]

Listina základních práv Evropské unieEditovat

Vychází z ústavních tradic a mezinárodních závazků společných členským státům Evropské unie, z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ze sociálních chart přijatých Unií a Radou Evropy a z judikatury Soudního dvora Evropské unie a Evropského soudu pro lidská práva.[6] Uvádí pět principů pro formulaci lidských práv: důstojnost, svoboda, rovnost, solidarita a občanská participace ve věcech veřejných.[4] Zaručuje zejména: právo na vzdělání, právo na zdraví a životní styl, právo na práci, právo odborového sdružování, zvláštní pracovní podmínky ženám a mladistvým, právo na sociální zabezpečení, každý má právo na ochranu zdraví, právo na rodinu a její ochranu, rovnost příslušníků menšin. Tyto práva jsou pod ochranou soudu.

 Právní ukotvení v českém ústavním právuEditovat

Listina základních práv a svobodEditovat

Právo na rodinu se do české legislativy dostává skrz Listinu základních práv a svobod, která stanovuje ochranu rodiny, práva dětí, práva rodičů a zvláštní péči o těhotné ženy.

Článek 32Editovat

(1) Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena.

(2) Ženě v těhotenství je zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích a odpovídající pracovní podmínky.

(3) Děti narozené v manželství i mimo ně mají stejná práva.

(4) Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.

(5) Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu.

Komentář k odstavci 1Editovat

Ochrana je zdůvodněna významem rodiny jako základní a přirozené jednotky společnosti.

Zdůrazňuje ochranu rodičovství, rodiny, dětí a mladistvých jako ústavou chráněných hodnot, ale není samo o sobě přímo vykonavatelné, lze se jich domáhat je v mezích zákona. Není činěn rozdíl mezi manželským svazkem a manželským soužitím, rozhodující je existence rodinného svazku. Dbá na posuzování společenských změn, tedy ne jen tradiční formy rodiny. Rodičovství je rodičovství otce a matky, i jich obou zároveň, a to bez ohledu na to, zda jsou manželé či nikoli.[3]

Komentář k odstavci 2Editovat

Zavádí pojem péče, je širší než pojem právní ochrana a implikuje i poskytnutí úlev a výhod těhotné ženě, včetně vytvoření takové sociální situace, aby byla chráněna před újmami, které ji hrozí v důsledku jejího těhotenství (resp. i budoucího mateřství).[3] Má antidiskriminační charakter, který má vést k tomu, aby právní ochrana nevedla k vyloučení chráněné ženy z trhu práce či omezení jejích šancí na tomto trhu.[3]

Komentář k odstavci 3Editovat

Listina nezavedla pravidlo rovnosti dětí manželských a nemanželských, pouze je stvrzuje.[3]

Komentář k odstavci 4Editovat

Ustanovení o právu rodičů pečovat o své děti a vychovávat je  a o právu dětí na rodičovskou výchovu a péči jasně  zakotvuje primát rodinných vztahů nad státní ingerencí do nich. Tento zásah, omezení rodičovských práv nebo odloučení dětí od svých rodičů proti jejich vůli Listina připouští pouze rozhodnutím soudu a na základě zákona při respektování obecného pravidla o mezích omezení základních práv, tedy tak, že bude šetřena jejich podstata a smysl a nebudou zneužívány k jiným účelům než bylo stanoveno.[3]

Sociální nouze rodičů či nedostatečné bytové podmínky nemohou být jediným důvodem odebrání dětí rodičům.

Komentář k odstavci 5Editovat

Jedná se o pozitivní závazek státu poskytovat rodičům pečujícím o děti pomoc. V prvé řadě se bude jednat o materiální pomoc, ale také se předpokládá pomoc a podpora nemateriální.[3]

Pozitivní povinnost státu pomáhat rodičům pečujícím o děti navazuje na zákaz odebírání dětí rodičům pouze z důvodů špatné sociální situace, chudoby rodiny nebo špatných bytových poměrů; v takových případech je stát povinen svými specializovanými orgány či prostřednictvím orgánů samosprávy v prvé řadě napomoci rodičům tuto situaci řešit, než přistoupí k odebrání dětí rodičům.[3]

 Právo na rodinu v České republiceEditovat

Výše zmíněné právní dokumenty (mezinárodní úmluvy a Listina základních práv a svobod) jsou pro Českou republiku závazné. Právní dokumenty deklarují povinnost státu pomáhat svým občanům v obtížných sociálních situacích a vychází z nich poskytování sociálních služeb, sociálního zabezpečení a také ochrana dětí a rodiny jako základní společenské jednotky.

Realizace práva na rodinu v ČR je různorodá. Setkáme se s ním v sociálním právu České republiky v systém sociálního zabezpečení v rámci prvního pilíře - systému sociálního pojištění jako nemocenské pojištění. Dále v druhém pilíř státní sociální podporysoukromém právu. Zákony, které se věnují právu na rodinu jsou: zákon o státní sociální podpoře, občanský zákoník, zákon o sociálněprávní ochraně dítěte a trestní zákon.

Hlavními pojmy uskutečňování práva na rodinu jsou ochrana a podpora:

  • Ochrana zahrnuje povinnost bránit právo občanů na svobodu volby partnera při založení rodiny a proti rodinnému násilí.[4]
  •  Podporou státu se rozumí jeho povinnost podle potřeby rodinám poskytovat: rodinné poradenství a právní ochranu, dávky či daňové úlevy a další ekonomickou podporu, jako např. podporovat bydlení pro rodiny a podporovat rodiny v jejich úsilí o výchovu dětí i jinými vhodnými přiměřenými prostředky a relevantními službami.[4]

Rodinné právoEditovat

Rodinné právo je součástí soukromého práva. Upravuje práva a povinnosti osob, které v různých rolích vystupují v rodině. Stěžejní část právní úpravy se nachází v občanském zákoníku.[7]

Jde především o úpravu těchto práv a povinností:

  • mezi manžely navzájem,
  • mezi rodiči a dětmi a
  • mezi dětmi a dalšími osobami, které jim nahrazují rodiče, či jejich funkci nějak doplňují.

Obsah je tvořen následujícími oblastmi:

ManželstvíEditovat

Obsahuje povinnosti a práva manželů, definuje pojem manželství, jmenuje zákonné překážky pro uzavření manželství (nedostatek věku, trvající manželství, atd.) a způsoby uzavření manželství. Dále řeší důvody neplatnosti manželství a zdánlivé manželství, také definuje způsoby zániku manželství.

Manželské majetkové právoEditovat

Upravuje společné jmění manželů a  řeší otázku dluhů v souvislosti se společným jměním manželů.

Příbuzenství a švagrovstvíEditovat

Rodiče a děti mají vůči sobě navzájem práva a povinnosti, kterých se nemohou vzdát či zříci.

Určování rodičovstvíEditovat

Definuje mateřství a otcovství a možnosti popření otcovství.

OsvojeníEditovat

Pojednává o možnosti osvojení nezletilého a osvojení zletilého.

Jiné formy péče o dětiEditovat

Popisuje tyto možnosti péče o děti: poručenství, svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, ústavní výchova a opatrovnictví.

VýživnéEditovat

Řeší vyživovací povinnost mezi manželi, rodiči a dětmi, rozvedenými manželi, potomky a předky.

 Státní sociální podporaEditovat

Stát považuje rodinu za přirozenou základní jednotku společnosti, a proto se ji snaží podporovat a pomáhat. Hlavním smyslem ochrany a podpory rodiny je nejlepší zájem dítěte.[4] Nástrojem státní politiky na podporu rodiny je zákon o státních sociálních dávkách, podle tohoto zákona se poskytují dávky:

Přídavek na dítěEditovat

Jde o dávku poskytovanou rodinám s dětmi. Účelem je přispět rodině k úhradě zvýšených nákladů spojených s výchovou dítěte a omezit tak snižování životní úrovně rodin s dětmi ve srovnání s bezdětnými rodinami.[4]

Rodičovský příspěvekEditovat

Nárok na rodičovský příspěvek má rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně, celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině.[8]

Příspěvek na bydleníEditovat

Je příspěvek, kterým stát pomáhá rodinám i jednotlivcům s nízkými příjmy na náklady spojené s bydlením.

PorodnéEditovat

Nárok na porodné má rodina, které se narodilo první nebo druhé živé dítě. Rodina musí splnit určitá kritéria, aby ji částka byla přiznán.

PohřebnéEditovat

Na pohřebné má nárok osoba, která vypravila pohřeb nezaopatřenému dítěti, nebo osobě která byla rodičem nezaopatřeného dítěte.

Kromě státní sociální podpory nabízí stát také služby: zdravotní, školské a sociální.

Ochrana a podpora těhotenství a mateřstvíEditovat

Jde o ochranu ženy v době těhotenství, při narození dítěte a v době těsně po narození dítěte. Tyto aspekty upravuje nemocenské pojištění a zákoník práce.

Nemocenské pojištěníEditovat

Peněžitá pomoc v mateřstvíEditovat

Je zajištěno zákonem o nemocenské pojištění. Žena má nárok na peněžitou pomoc, pokud splnila určitou dobu účasti na pojištění.

OšetřovnéEditovat

Na ošetřovné má nárok zaměstnanec, který nemůže pracovat z důvodu, že musí

  • ošetřovat nemocného člena domácnosti, nebo
  • pečovat o zdravé dítě mladší 10 let, protože školské nebo dětské zařízení bylo uzavřeno (z důvodu havárie, epidemie, jiné nepředvídané události), dítěti byla nařízena karanténa, nebo osoba, která jinak o dítě pečuje, sama onemocněla.[9]

Zákoník práceEditovat

Dočasné převedení na jinou práciEditovat

Pokud současná práce ohrožuje těhotenství, má žena právo na dočasné převedení. Pokud nová práce je méně placená má žena nárok na vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství, který spadá pod nemocenské pojištění.[9]

Mateřská dovolenáEditovat

Ve vysokém stupni těhotenství potřebuje žena pracovní volno, jde o omluvenou a tolerovanou absenci a důvod pro přiznání dávky, která ženu hmotně zabezpečuje. Mateřskou dovolenou upravuje zákoník práce.

Ochrana a pomoc zanedbávaným dětemEditovat

Ochrana dětí je zakotvena v mezinárodních paktech, nejdůležitější je Úmluva OSN o právech dítěte. Jejím cílem je hájit zájmy dítěte a chránit jeho blaho. V České republice je to Listina základních práv a svobod: péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči, práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.[4]

Občanský zákoníkEditovat

Rodiče, kteří pečují, mají právo na pomoc od státu, která je stanovená v občanském zákoníku, ten upravuje především vztahy uvnitř rodiny, přiznává členům rodiny práva a ukládá povinnosti, vymezuje předpoklady, za jakých se tyto práva a povinnosti mohou vykonávat a stanovuje podmínky, za jakých může stát zasahovat do rodiny.[4]

Nejdůležitější pojmem je rodičovská odpovědnost, což je systém práv a povinností (např. péče o zdraví, tělesný vývoj, atd.). Pokud rodiče své dítě zanedbávají, přistupuje stát k výchovným opatřením, které mají tyto nedostatky odstranit.

Sociálněprávní ochrana dětíEditovat

Je upravena zákonem o sociálně právní ochraně dětí (zákon č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí). Zahrnuje především zajištění práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu, ochranu oprávněných zájmů dítěte a působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny.[4]

Trestněprávní ochrana dětíEditovat

Trestní zákoníkEditovat

Poskytuje ochranu dětem před pachateli trestných činů. Rozlišuje řadu forem trestné činnosti na dětech a to přímé (konkrétní trestný čin spáchaný na dítěti) a nepřímé jednání, kdy je strádání a ohrožení vývoje dítěte důsledkem jiné trestné činnosti.[4] Mezi nejzávažnější činy páchané na dětech patří ty, které souvisejí se sexuální sférou (pohlavní zneužití, sexuální nátlak, svádění k pohlavnímu styku, znásilnění). Druhou skupinou jsou činy, které vedou k negativním důsledkům ohrožení života nebo zdraví (zanedbání povinné výživy, opuštění dítěte, týrání svěřené osoby a týrání osoby žijící ve společném obydlí).

 OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Česká ženská lobby. Česká ženská lobby. [online]. 2007 [cit. 2015-06-22]. Dostupné z: http://www.czlobby.cz/cedaw/ Archivováno 16. 6. 2015 na Wayback Machine
  2. Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen, New York 1979, dostupné z http://www.osn.cz/wp-content/uploads/2015/03/umluva-o-odstraneni-vsech-forem-diskriminace-zen.pdf
  3. a b c d e f g h i Listina základních práv a svobod: komentář. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, xxv, 906 s. ISBN 978-80-7357-750-6.
  4. a b c d e f g h i j TOMEŠ, Igor. Sociální právo České republiky. 1. vydání. vyd. Praha: Linde P||raha a.s., 2014. 320 s. ISBN 978-80-7201-938-0. 
  5. a b c Evropská úmluva o lidských právech: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, xxvii, 1660 s. ISBN 978-80-7400-365-3.
  6. Listina základních práv Evropské unie, 2007, dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/PDF/?uri=OJ:C:2007:303:FULL&from=CS
  7. Nový občanský zákoník. 2013–2015 Ministerstvo spravedlnosti ČR. [online]. 24.5.2015 [cit. 2015-05-24]. Dostupné z:http://obcanskyzakonik.justice.cz/rodinne-pravo/obecne/ Archivováno 19. 6. 2015 na Wayback Machine
  8. Integrovaný portál MPSV. MPSV. [online]. 2015 [cit. 2015-05-08]. Dostupné z: https://portal.mpsv.cz/soc/ssp/obcane/rodicovsky_prisp Archivováno 11. 8. 2015 na Wayback Machine
  9. a b Ministerstvo práce a sociálních věcí. MPSV. [online]. 2013 [cit. 2015-05-08]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/7

LiteraturaEditovat

  • Evropská úmluva o lidských právech: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, xxvii, 1660 s. ISBN 978-80-7400-365-3.
  • Listina základních práv a svobod: komentář. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, xxv, 906 s. ISBN 978-80-7357-750-6.
  • Tomeš, Igor. Sociální právo České republiky. 1. vydání. vyd. Praha: Linde Praha a.s.,2014. 320 s. ISBN 978-80-7201-938-0