Otevřít hlavní menu

Právo na vzdělání je jedním ze základních sociálních práv, které je v českém právním řádu zakotveno v Listině základních práv a svobod a vyplývá také z řady mezinárodních smluv. K tomu, aby bylo právo na vzdělání naplňováno, je potřeba existence dostatečného množství dostupných vzdělávacích institucí. Právo na vzdělání zahrnuje právo na povinné a bezplatné základní vzdělávání, přístup ke vzdělávání pro všechny a stejný přístup ke vzdělávacím institucím pro všechny. Právo na vzdělání by mělo být zajištěno i dětem se specifickými potřebami.

Obsah

Význam práva na vzděláníEditovat

Právo na vzdělání má pro občany, a především pro děti, klíčový význam. Pokud dítě nemá přístup ke vzdělání, nastávají tyto možné důsledky nejen pro dítě, ale i pro společnost, ve které žije:

  • negramotnost,
  • ztráta možnosti uplatnění na trhu práce, rozvoj černého pracovního trhu a chudoba,
  • nízká úroveň sociálního zabezpečení a omezený přístup ke zdravotní péči.[1]

Obsah práva na vzděláníEditovat

Podle Listiny základních práv a svobod ČREditovat

Právo na vzdělání je zakotveno v článku 33 Listiny základních práv a svobod ČR, který se nachází v hlavě IV. zahrnující Hospodářská, sociální a kulturní práva. Podle tohoto ustanovení má každý právo na bezplatné vzdělávání na základních a středních školách, případně na vysokých školách. V soukromých školách může být vzdělávání poskytované za finanční prostředky.[2] Mít právo na vzdělání znamená, že člověku nesmí být bráněno se vzdělávat. Patří sem rovný přístup každého člověka ke vzdělávacím prostředkům a institucím.[3] Právo na základní vzdělání je chápáno v rozsahu povinné školní docházky.[4] Právo na vzdělání přechází na svobodu tvorby a vědeckého bádání. Přístup ke vzdělání se odvíjí od přijímacích zkoušek na středních, vyšších odborných a vysokých školách a od omezení počtu míst vyšší vzdělávací soustavy. Přesto má každý právo se ucházet o toto vzdělávání. Pokud jako uchazeč není přijat, má právo na vysvětlení.[5] Je zde zakotvené právo zřizovat nestátní školy,[6] a proto by stát měl chránit práva žáků a studentů nejen státních škol, ale i škol nestátních (soukromých). Stát pomáhá při studiu příspěvky – sociálními, ubytovacími či prospěchovými stipendii.[7]

Právo na vzdělání se vyskytuje i v hlavě III. Listiny – Práva národnostních a etnických menšin. Etnické a národnostní menšiny mají právo na to se vzdělávat ve svém mateřském jazyku. Dále mají právo na užívání mateřského jazyka v úředním styku a na účast při řešení věcí, které se týkají národnostních a etnických menšin. Stát nesmí činit nic, co by vedlo k diskriminaci či vyloučení etnických a národnostních menšin. Listina garantuje tato práva menšin společně s právem na vzdělání bez ohledu na to, o kterou menšinu se jedná.[8] V České republice se toto právo zaměřuje spíše na menšiny, které dlouhodobě žijí na území České republiky. Je třeba rozlišovat právo na vyučování menšinového jazyka a právo na kompletní výuku v menšinovém jazyku. Vyučování v menšinovém jazyku může znesnadňovat integraci menšinových a etnických skupin do většinové společnosti. Školský zákon konkretizuje toto právo na vzdělávání v jejich jazyku. Mateřskou školu pro národnostní menšiny lze zřídit jen pokud se k menšině přihlásí alespoň 8 dětí. Základní školu pro národnostní menšiny, kde se bude vyučovat v jejich jazyku lze zřídit, pokud se k menšině přihlásí alespoň 10 žáků. Střední školu lze zřídit s 12 studenty, kteří se hlásí k určité národnostní menšině.[9]

Podle Úmluvy o právech dítěteEditovat

Úmluva o právech dítěte zaručuje v článku 28 právo dítěte na vzdělání, které zahrnuje:

  • bezplatné a povinné základní vzdělání,

Podle Všeobecné deklarace lidských právEditovat

Právo na vzdělání se ve Všeobecné deklaraci lidských práv vyskytuje v článku 26. Základní vzdělávání by mělo být povinné a bezplatné přinejmenším v základních stupních vzdělávání. Odborné a vyšší vzdělání má být všem stejně přístupné. Vzdělání má dále směřovat k rozvoji lidské osobnosti. Rodiče mají přednostní právo volit druh vzdělání pro své děti.[11]

Podle Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právechEditovat

Právo na vzdělání je v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech zakotvené v článku 13. Rovněž dle tohoto dokumentu by mělo být vzdělávání bezplatné a povinné pro všechny. V tomto paktu je právo na vzdělání navíc rozebráno podle jednotlivých stupňů vzdělání:

  1. Základní vzdělání je povinné a přístupné pro všechny.
  2. Středoškolské vzdělání je zpřístupněné pro všechny s postupným zaváděním bezplatného vzdělání.
  3. Vyšší vzdělání je zpřístupněné pro všechny s postupným zaváděním bezplatného vzdělání.[12]

Podle Listiny základních práv a svobod Evropské unieEditovat

Listina základních práv Evropské unie (též Charta základních práv Evropské unie) zaručuje v článku 14 právo na vzdělání a přístup k odbornému a dalšímu vzdělávání. Toto právo zahrnuje možnost získat bezplatné povinné vzdělání. Dle článku 14 odst. 3 mají být v souladu s vnitrostátními právními předpisy respektovány svoboda zakládat vzdělávací zařízení a právo rodičů zajišťovat vzdělání a výchovu svých dětí v souladu s jejich náboženským, filozofickým a pedagogickým přesvědčením.

Působnost Listiny základních práv Evropské unie je nicméně podle článku 51 omezena na jedné straně na orgány, instituce a jiné subjekty Evropské unie, a na druhé straně na členské státy Evropské unie při uplatňování práva Evropské unie. Proto nelze z hlediska Listiny základních práv EU posuzovat soulad vnitrostátních právních norem, které nebyly přijaty k provedení norem evropského práva.

Podrobnější informace naleznete v článku Listina základních práv Evropské unie.

Podle Evropské úmluvy o lidských právechEditovat

Právo na vzdělání je zakotveno v článku 2 protokolu č. 1 Evropské úmluvy o lidských právech. Podle tohoto ustanovení nesmí být nikomu odepřeno právo na vzdělání. Toto právo zahrnuje respektování práva rodičů na zajišťování výchovy a vzdělávání dětí v souladu s náboženským a filozofickým přesvědčením rodičů. Ve státech by měl fungovat rovný přístup ke vzdělání. To znamená, že každý má mít právo na stejný přístup k existujícím vzdělávacím institucím a zařízením smluvních států.[13]

Právo na vzdělání osob se zdravotním postiženímEditovat

Osoby se zdravotním postižením by měly mít stejné příležitosti a možnosti se vzdělávat jako ostatní a mít přístup k základnímu, střednímu a vysokoškolskému vzdělávání. V dnešní době se prosazuje integrace dětí s postižením do běžných škol. V určitých případech (např. u osob s těžkým mentálním postižením) se v oblasti vzdělávání využívají jiné metody (např. u osob se sluchovým postižením), někdy i jiné cíle než v běžných školách. Přesto by měl mít každý v dostupné formě přístup ke vzdělání. Školy musí mít k dispozici vybavení a pomůcky pro vzdělávání osob se zdravotním postižením tak, aby měly možnost dosáhnout stejné úrovně jako ostatní.[14] Podle Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením by jim měla být poskytnuta přiměřená úprava podle individuálních potřeb jako je:

  • studium znakové řeči a
  • odborné vzdělání učitelů v oblasti vzdělávání osob se zdravotním postižením.[15]

Klasifikace vzděláváníEditovat

Mezinárodní klasifikace vzdělávání – ISCED 1997Editovat

Mezinárodní klasifikace vzdělávání z roku 1997 je mezinárodní norma pro klasifikaci vzdělávání, kterou zpracovalo UNESCO. V rámci této klasifikace vzdělávání se také uplatňuje právo na vzdělání.

Členění Mezinárodní klasifikace vzdělávání:

Historie vzděláváníEditovat

Každý stát ve světě má do určité míry svůj vzdělávací systém, který se postupně vyvíjel. Například ve Francii tvoří mateřské školy součást základního vzdělávání pro děti ve věku od 2 do 11 let. Tyto školy jsou rozděleny do tří stupňů. Nižší stupeň (petite section) je pro děti od 2 do 4 let, střední stupeň (moyenne section) je určený pro děti od 4 do 5 let a vyšší stupeň (grande section) je pro děti ve věku od 5 do 6 let. V Německu je mateřská škola pro děti ve věku od 3 do 6 let. Ve Finsku existují dětská centra (päiväkoti), která se podobají českým mateřským školám a jeslím. Stejně tak i historie vzdělávání je v různých státech odlišná. Ne každý měl v minulosti (i dnes) přístup ke vzdělání. U nás byla zavedena povinná školní docházka Marií Terezií v roce 1774.

Ve školách se dále vyučovaly předměty, které se lišily podle doby, kdy byly vyučovány. Například v letech 1927/28 se na středních školách v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vyučovaly povinně tyto cizí jazyky: němčina, latina, řečtina, francouzština a angličtina. V České republice se v našich dějinách povinně vyučovala převážně němčina a dnes angličtina. To znamená, že se povinné předměty v průběhu let mění.

Krátký úvod do historie srovnávací pedagogikyEditovat

Srovnávací pedagogika sahá až do doby antického Řecka a Říma. V této době vznikaly písemné záznamy o výchově mládeže. Ve středověku cestovatelé, diplomaté a obchodníci publikovali své poznatky o školách a vzdělávání v různých zemích a porovnávali je s poměry ve své zemi. Poznatky o vzdělávání postupem času přicházely ze škol v zahraničí (ve Francii, Itálii, Německu apod.). Rozkvět srovnávací pedagogiky nastal ve 20. století v Evropě a v USA. Zakládaly se vědecké asociace a ústavy pro dokumentaci vzdělávacích systémů. Popisy vzdělávacích systémů byly vydávány především ze strany UNESCO, které se zaměřilo na rozvojové země.[16]

ReferenceEditovat

  1. CHÁRA, Petr a kol. Bohouš a Dáša za lidská práva. Praha: Člověk v tísni o.p.s., 2008. ISBN 978-80-86961-52-1.
  2. Listina základních práv a svobod ČR, čl. 33, hlava IV.
  3. WAGNEROVÁ, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod: Komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, ISBN 978-80-7357-750-6, str. 678
  4. WAGNEROVÁ, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod: Komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, ISBN 978-80-7357-750-6, str. 679.
  5. WAGNEROVÁ, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod: Komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, ISBN 978-80-7357-750-6, str. 680.
  6. WAGNEROVÁ, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod: Komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, ISBN 978-80-7357-750-6, str. 684.
  7. WAGNEROVÁ, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod: Komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, ISBN 978-80-7357-750-6, str. 685.
  8. WAGNEROVÁ, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod: Komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, ISBN 978-80-7357-750-6, str. 552.
  9. WAGNEROVÁ, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod: Komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, ISBN 978-80-7357-750-6, str. 558.
  10. Úmluva o právech dítěte, čl. 28.
  11. Mezinárodní dokumenty o lidských právech a humantitárních otázkách. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1989.
  12. Mezinárodní dokumenty o lidských právech a humantitárních otázkách. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1989.
  13. KOSAŘ, Kmec. BOBEK, Kratochvíl. Velké komentáře: Evropská úmluva o lidských právech. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, ISBN 978-80-7400-365-3.
  14. VYSOKAJOVÁ, Margerita. Hospodářská, sociální, kulturní práva a zdravotně postižení. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2000. ISBN 80-246-0057-9.
  15. Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, čl. 24.
  16. PRŮCHA, Jan. Vzdělávání a školství ve světě. 1. vyd. Praha: Portál, 1999. ISBN 80-7178-290-4.

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat