Otevřít hlavní menu
Vojáci preobraženského pluku vyhlašují v Zimním paláci Alžbětu Petrovnu za carevnu

Během palácového převratu z 25. listopadu 1741 (6. prosince podle juliánského kalendáře) byl svržen malý imperátor Ivan Antonovič (Ivan VI.) a jeho rodiče. Na trůn byla dosazena Alžběta Petrovna – dcera Petra I. Šlo o jeden z několika ruských palácových převratů 18. století a je považován za jeden z nejméně krvavých v celých jeho dějinách.

Obsah

Příprava spiknutíEditovat

Převrat nebyl pro nikoho v hlavním městě žádným překvapením.[zdroj?] Alžbětinými stoupenci byli především „džentlmeni“ jejího dvora. Při přípravě spiknutí ji podporovali spojenci, kteří jí zůstali na blízku i po převratu. Byli jimi dvorní lékař I. G. Lestok, její favorit A. G. Razumovskij a také bratři Alexandr a Petr Šuvalovy a M. I. Voroncov. Hlavními iniciátory spiknutí byli Alžběta a Lestok.

Diplomatickou a finanční podporu spiknutí zajišťoval francouzský velvyslanec markýz de Chétardie. Francouzská vláda byla nespokojena, protože se hlava ruské diplomacie A. I. Osterman, pevně držel rakousko-ruské aliance. Francouzi se tímto způsobem snažili rozvrátit, těsně před nevyhnutelnou válkou, rakousko-ruské spojenectví. Mimo jiné museli jednat v zájmu Švédska, na základě jejich dávných spojeneckých vztahů, v začínající rusko-švédské válce. Švédi předpokládali, že zmatek vyvolaný státním převratem nevyhnutelně oslabí pozici Rusů.

Hlavním centrem, které Alžbětu podporovalo, se stala kasárna gardového Preobraženského pluku. Alžběta tam trávila hodně času a snažila se získat sympatie gardistů. Dávala jim peníze a křtila jejich děti. Vojáci jí neřekli jinak než „matička.“ Ona je naopak oslovovala „děti moje.“

V roce 1737 věznila vláda Anny Ivanovny praporčíka Preobraženského pluku A. Barjatinského, který byl obviněn z pokusu vyvolat povstání (což proběhlo na Alžbětiny podněty). V roce 1740 se stal po smrti panovnice Anny Ivanovny regentem malého imperátora E. J. Biron, to vyvolalo nepokoje a byl gardisty zatčen. Ti očekávali, že moc přejde do rukou Alžběty, namísto toho byla na trůn dosazena matka malého imperátora Anna Leopoldovna. Alžběta, dcera Petra I., se stala pro gardisty symbolem národní státnosti, stavící se proti německé nadvládě.

Pluk byl připraven na rozhodující akci. V červnu 1741 se sešli gardisté s Alžbětou v Letním sadu, kde se na ní obrátili se slovy: „Matičko, my jsme všichni připraveni a pouze čekáme na tvé rozkazy.“ Alžběta jim odpověděla: „Rozejděte se a chovejte se pokojně, čas jednat ještě nepřišel. Varuji vás.“

Panovnici Annu Leopoldovnu a její ministry nejednou varovali před Alžbětinými ctižádostivými záměry. Upozorňovali ji na to špióni i diplomaté z různých zemí. Prvního ministra Ostermana nejvíce znepokojil dopis, který přišel ze Slezska z Vratislavi. Dobře informovaný agent sdělil, že Alžbětin plán na spiknutí byl definitivně dokončen a blíží se jeho uskutečnění. Agent v dopise doporučoval okamžité zadržení dvorního lékaře Lestoka, který byl ve vedení celé akce.

Anna Leopoldovna však Lestoka nezatkla. 23. listopadu 1741, v den přijímání návštěv u dvora, přerušila panovnice karetní hru, vstala od stolu a pozvala tetičku Alžbětu do sousedního pokoje. V rukou držela dopis z Vratislavi a pokusila se jí mezi čtyřma očima domluvit. Když se obě dámy vrátily k hostům, byly velmi rozrušeny, toho si okamžitě všimli přítomní diplomaté. Ihned poté odjela Alžběta domů. Generál K. G. Manštejn psal ve svých „Zápiscích“: „ Alžběta ustála tento rozhovor skvěle, ujišťovala velkokněžnu, že nikdy nepomyslela na to, učinit cokoliv proti ní nebo proti jejímu synovi. Považovala se za přespříliš zbožnou na to, aby porušila přísahu, kterou jí dala. Všechna tato tvrzení označila za výmysly jejích nepřátel, kteří si přejí, aby byla nešťastná...“

V kasárnách Preobraženského plukuEditovat

Když se Alžběta vrátila domů, svolala poradu, na které se rozhodlo, že se převrat uskuteční následující den večer. Prozíravost tohoto kroku se potvrdila, když dostaly gardové pluky na další den povolávací rozkaz do války se Švédy.

24. listopadu 1741 ve 23 hodin potvrdili gardisté Alžbětě, že jsou připraveni podpořit její „revoluci.“ Lestok poslal k Ostermanovi a Minichovi dva zvědy, aby zjistili, jaká tam panuje nálada, ti si ničeho podezřelého nevšimli. Lestok se vydal do Zimního paláce, když se vrátil k Alžbětě, našel ji, jak se modlí před ikonou Bohorodičky. Alžběta se zapřisáhla, že pokud bude jejich nebezpečný čin úspěšný, zruší trest smrti.

Ve vedlejším pokoji se sešli všichni její blízcí: Razumovskij, bratři Šuvalovy, Michail Voroncov, princ Hessensko-homburský a jeho žena Anastasija Ivanovna Trubecká, Alžbětini příbuzní: Vasilij Saltykov (strýc Anny Ivanovny) a její bratranci Skavronští; Jefimovští a Gendrikovští.

Alžběta si oblékla královský pancíř, sedla do saní a temnými zasněženými ulicemi hlavního města jela do kasáren Preobraženského pluku. Tam promluvila ke svým přívržencům se slovy, které historické prameny reprodukují různě: „Přátelé moji! S věrností jste sloužili mému otci a nyní posloužíte i mě!“ nebo: „Děti! Vy víte, čí jsem dcera, pojďte se mnou!“ Gardisté odpovídali: „Matičko, jsme připraveni, všechny je pobijeme.“ Ale Alžběta se vůči tomu ohradila: „Jestli chcete postupovat takovým způsobem, tak s vámi nepůjdu.“ Pochopila, že nenávist jejích stoupenců je směřovaná na cizince u dvora, proto okamžitě oznámila, že „je bere všechny pod svou ochranu.“ Vzala kříž, poklekla a za sebe i všechny přítomné řekla: „Přísahám, že za vás zemřu, přísaháte i vy, že za mne zemřete?“ „Přísaháme!!!“ – zaburácel dav.

Zadržení rodiny BraunschweigEditovat

Když vystoupila na Admiraltějském náměstí ze saní, zamířila Alžběta v doprovodu tří set vojáků k Zimnímu paláci. Vojáci byli nervózní a spěchali, ale Alžbětě se šlo po sněhu ztěžka, proto ji vzali na svá široká ramena a vynesli ji až do Zimního paláce. Všechny vchody a východy byli střeženy, ale stráže se okamžitě přidaly na stranu povstalců. Gardisté si pospíšili do imperátorských apartmánů v prvním patře, kde vzbudili a zatkli Annu Leopoldovnu a jejího muže Antona Ulricha.

Chétardie ve svém hlášení francouzské vládě uvedl: „Velkokněžnu našli v posteli, dvorní dáma Mengden ležela vedle ní. Alžběta jí nejprve oznámila, že je zadržena. Velkokněžna se okamžitě podrobila jejím příkazům a začala ji prosit, aby neublížila ani jí a její rodině, ani dvorní dámě Mengden, kterou si vyžádala ponechat u sebe. Nová panovnice jí to slíbila.“ Mnich, kterého přibližně v tu samou dobu povstalci vzbudili a dokonce zbili, napsal, že když vtrhla Alžběta do ložnice panovnice, pronesla banální frázi: „sestro je čas vstávat!“ Kromě těchto verzí jsou i další. Historici berou v úvahu i možnost, že po obsazení paláce, poslala Alžběta Lestoka a Voroncova s vojáky zaútočit na ložnici panovnice, ale sama se zatčení sestřenice neúčastnila.

Anna Leopoldovna s Antonem Ulrichem sešli z apartmánů ven a sedli si do připravených saní, kterými je odvezli ze Zimního paláce. Při „zatčení“ ročního imperátora nešlo vše tak hladce. Vojáci dostali příkaz nedělat hluk a vzít dítě pouze tehdy až se probudí. Asi hodinu mlčky stáli u kolébky, dokud chlapec neotevřel oči a strachy se při pohledu na gardisty nerozplakal. Ve zmatku navíc upustili na podlahu imperátorovu čtyřměsíční sestru Jekatěrinu Antonovnu. Ukázalo se, že princezna v důsledku této rány ohluchla.

Imperátora Ivana Antonoviče přinesli Alžbětě, která si ho vzala do náruče a údajně pronesla: „Drobečku, ty za nic nemůžeš!“ Co bude s nemluvnětem a jeho rodinou zatím nikdo pořádně nevěděl. Alžběta odjela s dítětem na rukou do svého paláce. Když se vrátila domů, poslala do všech konců města gardisty. Ti šli přednostně do míst, kde se nacházela vojska, odkud přivezli nové státní plukové prapory. Ke všem velmožům vyslala posly s rozkazem dostavit se okamžitě do paláce.

Manifest o dosazení na trůnEditovat

Nad ránem 25. listopadu roku 1741 byla připravena přísaha a manifest, ve kterém se slavnostně oznamovalo, že Alžběta I. Petrovna vstoupila na trůn „podle zákonného práva a příslušnosti ke královskému rodu.“ Tyto dokumenty vypracovali kníže A. M. Čerkasskij, který byl jmenovaný kancléřem, tajemník Brevern a nová hlava ruské diplomacie A. P. Bestužev-Rjumin.

Pluky, které byly předvolané a nastoupené u Zimního paláce, pronesly přísahu. Vojáci nejprve políbili evangelium a kříž a poté přistupovali ke svátečnímu poháru. Při slavnostních výkřicích „Vivat“ a salvách z bašty Admiráltějské a Petropavlovské pevnosti, se Alžběta slavnostně a důstojně odebrala do své rezidence.

28. listopadu byl vydán druhý manifest, ve kterém se s odkazem na závěť Kateřiny I. upevňovalo právo dcery Petra I. na ruskou korunu. Ivan Antonovič byl prohlášen za nezákonného panovníka bez jakýchkoliv nároků a práv na ruský trůn.“ Mince s jeho podobiznou byly staženy z oběhu a množství listů s přísahou věrnosti jeho osobě bylo veřejně páleno na náměstích za zvuku bubnů. Pro případ, že by se někdo pokusil panovnici sesadit z trůnu, byla v prosinci 1741 zřízena její osobní stráž. Nejmocnější osobnosti z předchozí vlády – Minich, Levenvolde a Osterman byli odsouzeni k trestu smrti, který byl vzápětí panovnicí zrušen. Tímto gestem chtěli Evropě ukázat shovívavost nové panovnice. Místo smrti byli činitelé posláni do vyhnanství na Sibiř. Rodina Braunschweig byla ze země vyhoštěna, ale po cestě do Evropy byla zadržena v Rize, kde bylo rozhodnuto o jejich osudu.

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Дворцовый переворот 1741 года na ruské Wikipedii.

Externí odkazyEditovat