Otevřít hlavní menu

Orson Welles

americký filmový herec, scenárista, režisér a producent

George Orson Welles (6. května 1915 Kenosha, USA10. října 1985 Los Angeles, USA) byl americký filmový, divadelní, rozhlasový a televizní režisér, scenárista, herec a producent oceněný Oscarem Akademie filmového umění a věd. Proslavil se svou rozhlasovou adaptací románu H.G.Wellse Válka světů, která vyvolala veřejnou paniku, protože posluchači se domnívali, že došlo k invazi mimozemských bytostí do New Jersey. [1] Jako filmový režisér natočil 13 celovečerních filmů, z nichž nejznámější je Občan Kane (1941). Při filmování uplatňoval nové režijní metody a zvukové techniky, netradiční práci s kamerou a střihem. V roce 2002 byl Welles zvolen největším filmovým režisérem všech dob ve dvou anketách britského filmového institutu. [2]

Orson Welles
Orson Welles 1937.jpg
Rodné jméno George Orson Welles
Narození 6. květen 1915
USA Kenosha, Wisconsin
Úmrtí 10. říjen 1985 (70 let)
USA Los Angeles, Kalifornie
Místo pohřbení Ronda
Alma mater Todd Seminary for Boys
School of the Art Institute of Chicago
Manžel(ka) Virginia Nicolson (1934-1940)
Rita Hayworthová (1943-1948)
Paola Mori (1955-1985)
Partner(ka) Oja Kodar (1966–1985)
Děti

Christopher 1938

Rebecca 1944

Beatrice 1955
Oscar
Nejlepší originální scénář
1941 - Občan Kane
Čestná Cena Akademie
1971 - za celoživotní dílo
Grammy
Nejlepší mluvené album
1977 - Great American Documents
1979 - Citizen Kane
1982 - Donovan's Brain
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Podpis Orsona Wellese

Obsah

ŽivotopisEditovat

Mládí a začátek kariéry (1915 - 1938)Editovat

 
Welles mezi novináři po uvedení rozhlasové adaptace Války světů v r. 1938

Jeho otec Richard Head Welles byl zámožný vynálezce, matka Beatrice Ives Welles klavíristka. Wellesovo dětství bylo poznamenáno předčasnou smrtí matky (r. 1924) a otcovou závislostí na alkoholu. Absolvoval prestižní školu Todd Seminary for Boys ve Woodstocku, kde získal první zkušenosti s divadelní a rozhlasovou tvorbou. Byl všestranně nadaný, hrál na klavír, rád maloval a kreslil, zkoušel různé iluzionistické triky.[3] Po smrti otce v r. 1931 odjel do Evropy a v Irsku se stal členem divadla Gate theatre v Dublinu, když se drze prohlásil za hvězdu z Broadwaye. Kromě herecké práce zde produkoval a navrhoval své vlastní inscenace. V r. 1932 se vrátil do USA a vytvořil ilustrace pro soubor Shakespearových her. V následujících dvou letech působil jako herec v několika divadelních společnostech a získal první práci v rozhlase. Koncem roku 1934 se oženil s herečkou Virginií Nicolsonovou. John Houseman, ředitel divadelního oddělení Negro Theater v New Yorku, pozval Wellese, aby se v roce 1935 připojil k projektu Federálního divadla pro financování uměleckých a zábavných programů v USA během velké hospodářské krize s cílem zaměstnávat divadelní pracovníky. V rámci tohoto projektu vytvořil Welles několik adaptací klasických divadelních her (Macbeth, Slaměný klobouk, Dr.Faustus), při nichž uplatnil svůj originální tvůrčí přístup. V listopadu 1937 Welles s Housemanem otevřeli vlastní divadlo Mercury moderním zpracováním Shakespearovy tragédie Julius Caesar, které bylo pojato jako politické melodrama odsuzující nástup fašismu. Všechna představení divadla měla velký úspěch u kritiky i diváků. Po úspěšném představení Julia Caesara dostal v roce 1938 nabídku angažmá od rozhlasové stanice CBS Radio. Jako spisovatel a režisér upravil pro rozhlas klasické divadelní hry a literární díla a také v nich účinkoval. Vytvářel a moderoval populární rozhlasové pořady. Vytvořil inscenaci podle románu Herberta George Wellse Válka světů, v níž evokoval atmosféru příletu mimozemšťanů tak sugestivně, že na mnoha místech v USA při vysílání 31. října 1938 vypukla mezi posluchači panika. Třiadvacetiletému Wellesovi, který vystupoval v roli fiktivního reportéra, přinesl pořad popularitu nejen v USA, ale i v zahraničí.

První filmy (1939 - 1948)Editovat

 
Orson Welles ve filmu Občan Kane

V roce 1939 podepsal smlouvu se polečností RKO Pictures a přestěhoval se do Hollywoodu. Jeho prvním filmem natočeným s velkou tvůrčí svobodou byl Občan Kane (Citizen Kane) k němuž napsal spolu s Hermanem J. Mankiewiczem scénář a také hrál titulní roli. Film měl průkopnický význam pro originalitu pojetí a uplatnění nových výrazových metod. Fiktivní životopis mediálního magnáta zaujal jak sociální a psychologickou linkou, tak stylem vyprávění. Jeho uvedení se neúspěšně snažil zabránit tiskový magnát W.R.Hearst, který v něm viděl kritický obraz svého života. [1][3] Film byl uveden 9. dubna 1941 a vyvolal nadšené reakce kritiků, divácky příliš úspěšný nebyl. Získal devět nominací na Oscara, ale proměnil pouze jednu za scénář. V roce 1942 byl uložen do trezoru. Větší úspěch měl v Evropě, kde se promítal po válce. Teprve po uvedení v televizi v r. 1956 začal být v USA oceňován jako jeden z nejlepších filmů všech dob.[4]

Jeho dalším filmem byli Skvělí Ambersonovi (The Magnificent Ambersons) z r. 1942, kteří získali čtyři oscarové nominace. Během natáčení filmu Welles také produkoval týdenní půlhodinový rozhlasový seriál The Orson Welles Show, v němž účinkovali mnozí protagonisté tohoto filmu. Angažoval se jako vyslanec dobré vůle projektu CIAA podporovaného N.Rockefellerem v Latinské Americe, kde v rozhlasových pořadech, rozhovorech a vystoupeních podporoval kulturní spolupráci. Natáčel dokumentární filmy v Mexiku a Brazílii a část materiálu chtěl použít pro svůj film Všechno je pravda, který však zůstal nedokončený. Nové vedení RKO Pictures s ním ukončilo smlouvu a odmítlo financovat další produkci filmu, protože překročil rozpočet.

Po návratu do USA během válečných let pracoval především v rozhlase, pro který vytvářel vlastenecké pořady a zábavné estrády pro příslušníky ozbrojených sil, na které přispěl i vlastními finančními prostředky. Podporoval prezidenta Roosevelta v jeho volební kampani a vyzýval Američany k nákupu válečných dluhopisů na financování invaze v Normandii.

V roce 1945 se po čtyřech letech vrátil k filmování jako režisér i herec. Natočil drama o vyšetřování válečných zločinů, ve kterém byly poprvé použity i dokumentární záběry z koncentračních táborů. Film Cizinec (The Stranger) byl uveden do kin v r. 1946 a přestože byl komerčně úspěšný, filmová společnost s ním neprodloužila smlouvu. Welles se přestěhoval do New Yorku, kde v roce 1946 režíroval na Broadway podle vlastního scénáře muzikál Okolo světa (adaptace románu Julese Verna) s hudbou Cole Portera. V rozhlase uváděl vlastní pořady a komentáře.

V roce 1947 natočil film Dáma ze Šanghaje (The Lady from Shanghai), ve kterém s ním hrála jeho druhá manželka Rita Hayworthová, s níž se však zanedlouho rozvedl. Snímek, který se nyní řadí mezi klasiku filmů noir, byl příznivě přijat v Evropě, ale v USA se dočkal uznání až po letech. Neuspěl ani jeho další film, nízkorozpočtová adaptace Shakespearova Macbetha, v němž použil postsynchrony jako jeden z inovativních prostředků pro snižování nákladů. Vlivné příznivce měl v Evropě, patřil mezi ně Jean Cocteau, který oceňoval jeho sugestivní atmosféru.

Práce v Evropě (1948 - 1969)Editovat

Od roku 1948 pobýval Welles v Evropě, kde vytvořil hlavní nebo výrazné epizodní role v řadě filmů: Černá magie (Cagliostro), Třetí muž (Harry Lime), Liščí princ (Cesare Borgia) , Černá růže (Bayan). V Anglii vystupoval v úspěšných rozhlasových pořadech. V letech 1949-51 točil v Itálii a Maroku filmovou verzi Shakespearovy tragédie Othello, ve kterém hrál hlavní roli. V r. 1952 snímek vyhrál Grand prix na festivalu v Cannes. Roku 1953 se krátce vrátil do USA, kde se poprvé objevil v televizi v titulní roli živě vysílaného dramatu Král Lear. V Evropě r. 1955 natočil film Důvěrná zpráva-Pan Arkadin (Mr.Arkadin), v němž hrál se svou třetí manželkou Paolou Moriovou. Natáčení provázely komplikace a producent Wellese odvolal a film dokončil bez něj. Nakonec vzniklo pět různých verzí filmu, dvě ve španělštině a tři v angličtině. Welles v té době režíroval dva autorské televizní seriály pro BBC.

V r. 1956 se Welles vrátil do Hollywoodu, účinkoval v televizních a rozhlasových pořadech. Jako herec byl angažován do filmu Dotek zla (Touch of Evil), ale na naléhání představitele hlavní postavy Charltona Hestona byl jmenován do funkce režiséra. Film byl v r. 1958 promítán na festivalu v Bruselu, kde získal cenu mezinárodní kritiky.

V šedesátých letech Welles znovu působil v Evropě jako filmový herec a současně natáčel film Don Quijote. V italské televizi režíroval sérii osmi epizod V zemi Dona Quijota a cestopisný seriál Kolem světa s Orsonem Wellesem. Ve Francii vytvořil v r. 1962 filmovou adaptaci Kafkova Procesu (The Trial) s Anthony Perkinsem v hlavní roli. Během natáčení se seznámil s chorvatskou herečkou Ojou Kodar, která se stala jeho partnerkou na posledních dvacet let života. Ve Španělsku natočil v r. 1965 film Falstaff (Chimes at Midnight) jako volné zpracování tří Shakespearových her, v němž sám vytvořil roli Falstaffa.

Návrat do USA a závěr života (1970 - 1985)Editovat

 
Orson Welles v r. 1973

Do USA se vrátil v r. 1970, kde pokračoval v samofinancování svých filmových a televizních projektů, které však z ekonomických důvodů zůstaly často nedokončeny. V r. 1971 mu Akademie udělila čestného Oscara za přínos světové kinematografii.[5] O rok dříve získal Zlatého lva na festivalu v Benátkách. Jeho poslední hlavní rolí v hraném filmu byl pirát John Silver v Ostrovu pokladů v r. 1972..

V r. 1973 dokončil svůj poslední celovečerní autorský film o pravdě a lži v umění s názvem Nic než pravda -Pravdy a lži (F pro Fake).[6] V dalších letech účinkoval ve známých televizních reklamách, natočil řadu krátkometrážních filmových dokumentů a televizních pořadů, namluvil několik rolí v animovaných filmech. V roce 1984 mu The Directors Guild of America ( americká asociace režisérů) projevila nejvyšší možné uznání, když mu přidělila D.W.Griffith Award. Byl držitelem několika cen Grammy za nejlepší mluvené slovo a v r. 1988 byl uveden do Národní rozhlasové síně slávy. V r. 1982 byl prezidentem Mitterandem jmenován rytířem Čestné legie.

Orson Welles zemřel na infarkt 10. října 1985 ve svém domě v Hollywoodu.

Filmová tvorbaEditovat

Welles celou svou kariéru bojoval se studii a většina jeho mistrovských děl utrpěla zásadními post-produkčními zásahy. Jeho debut Občan Kane je prakticky prvním a posledním filmem, který byl uveden do kin v podobě, kterou Welles zamýšlel. Vynikal talentem vnuknout svým snímkům komplexní i komplikovanou koncepci a zvláště neobvyklou hloubku, snahou nahlédnout hluboko do lidské duše, zkoumat paradoxy v subjektivním vnímání morálky a dumáním nad stavem společnosti.[7] Wellesovo spoléhání na vlastní produkci znamenalo, že mnoho z jeho pozdějších projektů bylo natočeno po částech nebo nebyly dokončeny. Filmy Don Quijote, Kupec benátský, Druhá strana větru byly uvedeny v remastrovaných verzích po jeho smrti. Svá nejlepší díla, v nichž uplatnil nové tvůrčí režisérské postupy, vytvořil na počátku kariéry.

Ve filmu využíval rychlé střídání obrazů, předmětů a situací v rámci jednoho záběru. Používal k tomu tzv. hloubku ostrosti – technickou operaci, která umožňovala vidět přesně nejen to, co se děje těsně před kamerou, ale i na vzdálenějším pozadí. Divák v jediném filmovém záběru dostal zhuštěnou konfrontaci různých obrazů, navrstvení několika dějových rovin. Tímto způsobem Welles posunul filmové umění k novým metodám montáže a vyprávění. Eliminoval statičnost, kterou do kinematografie přinesl vynález zvuku. Navázal na nejlepší pravidla a postupy němého filmu, které však přetvořil a ukázal, že jsou použitelná i ve zvukovém filmu. Pro zvýšení účinku při natáčení velkých scén využíval techniku kontrastů velikosti, např. záběr na malou postavu proti velkému davu. Zdokonalil techniku subjektivního vyprávění výběrem materiálu a využitím čistě filmových vizuálních prostředků, jako je volba úhlů pohledu kamery a zastropené dekorace. Přinesl nová technická řešení využití zvuku v hraném filmu. Zavrhl titulky dříve využívané pro posun děje a nahradil je mluveným komentářem. Experimentoval s dialogy tak, aby je co nejvíce přiblížil skutečnosti. [1][3]


HerectvíEditovat

Díky mohutné postavě a zachmuřenému vzhledu byl jako výrazný typ často obsazován do filmů jiných režisérů. Významnými rolemi byl agent sovětské tajné služby v bondovce Casino Royale, císař Justinián I. v historickém velkofilmu filmu Boj o Řím, generál Dreedle v Hlavě 22 nebo John Silver v Ostrově pokladů. Vytvořil řadu divadelních rolí, miloval Shakespearovy hry. Na počátku kariéry měl velký úspěch v Macbethovi, v padesátých letech hrál např. v Londýně v Othellovi nebo v New Yorku v Králi Learovi. Vystupoval v televizi v populárně-vědeckých pořadech a show, na kterých se podílel autorsky. Celý život se věnoval práci v rozhlase, kde se uplatnil jeho podmanivý výrazný baryton.

OceněníEditovat

V roce 1970 obdržel čestného Oscara ze celoživotní dílo.

Režijní filmografieEditovat

  • 1968 Nesmrtelný příběh
  • 1965 Falstaff
  • 1962 Proces
  • 1962 Za zavřenými dveřmi
  • 1958 Dotek zla
  • 1955 Pan Arkadin - Důvěrná zpráva
  • 1952 Othello
  • 1948 Macbeth
  • 1947 Dáma ze Šanghaje
  • 1946 Cizinec
  • 1943 Cesta do strachu
  • 1942 Skvělí Ambersonové
  • 1941 Občan Kane


Seznam referencíEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Orson Welles na anglické Wikipedii.

  1. a b c TOEPLITZ, Krzysztof Teodor. Chaplinovo království. 1.. vyd. Praha: Mladá fronta, 1965. S. 168-182. 
  2. BFI | Sight & Sound | Top Ten Poll 2002 - The Directors' Top Ten Directors. old.bfi.org.uk [online]. [cit. 2019-05-08]. Dostupné online. 
  3. a b c CODR, Milan; MACH, Jan. Přemožitelé času sv. 5. 1.. vyd. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1988. Kapitola Orson Welles, s. 159-162. 
  4. NOVOTNY (MICHAL@PROLIDI.CZ), Michal. Odborníci zvolili nejlepší filmy všech dob. filmserver.cz [online]. [cit. 2019-05-08]. Dostupné online. 
  5. The 43rd Academy Awards | 1971. Oscars.org | Academy of Motion Picture Arts and Sciences [online]. [cit. 2019-05-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. www.csfd.cz [online]. [cit. 2019-05-08]. Dostupné online. 
  7. Orson Welles - prokletý génius, kterého bychom měli ctít – G.cz. G.cz. 2016-05-01. Dostupné online [cit. 2019-05-08]. (česky) 

LiteraturaEditovat

  • Richard Blech a kol.: Encyklopédia filmu. Obzor, Bratislava 1993, ISBN 80-215-0219-3, s. 891

Externí odkazyEditovat