Otevřít hlavní menu

Olena Mondičová (rozená Ilona Sinali, uváděna také jako Helena Mandičová-Šinályová, Jelena Mandičová či Mondičová) (26. září 1902, Gyulafalva, Rakousko-Uhersko, dnes Giulesti, Rumunsko12. března 1975, Košice) byla československá sochařka rusínské národnosti, která umělecky ztvárnila T. G. Masaryka a významné osobnosti rusínského národa. V letech 1921–25 byla žákyní Jana Štursy, žila na Podkarpatské Rusi, v Praze, v Budapešti a nakonec v Košicích.

Olena Mondičová
Narození 26. září 1902
Giulești
Úmrtí 12. března 1975 (ve věku 72 let)
Košice
Národnost Rusíni
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Obsah

ŽivotEditovat

Pocházela z rodiny učitele působícího v uherském Sedmihradsku, po studiu na gymnáziích v Budapešti a v Košicích absolvovala Vyšší umělecko-průmyslovou školu v Praze a poté Akademii výtvarných umění. Z té doby pocházejí její sochy rusínských buditelů 19. století. Když v roce 1927 vyhrála soutěž na realizaci pomníku T. G. Masaryka pro město Užhorod, prezident vyhověl jejímu přání stát pro tuto sochu modelem. Období druhé světové války prožila v Budapešti, kde ji postihla nemoc kloubů a Olena Mondičová se tak nadále nemohla věnovat sochařství. Návrat do Prahy po válce znamenal zklamání v důsledku zdevastovaného bytu a obsazeného ateliéru. Svaz výtvarných umělců ji odmítl přijmout jakožto sochařku buržoazních politiků. Jeho požadavek vytvoření sochy dojičky na důkaz svého „obrácení“ odmítla. Nakonec se sochařka usadila Košicích, kde pracovala jako prodavačka v obchodě s textilním zbožím a jako účetní. Byla provdána za právníka Ivana Mondiče, jejich manželství bylo bezdětné.

DíloEditovat

Sochařské práce z 20. a 30. let:

  • Eugen Fencik, Užhorod
  • T. G. Masaryk, Užhorod
  • Dřevorubec
  • Alegorická kompozice
  • Pastýř
  • Karpatoruská píseň
  • Dobrjanský (poprsí)
  • Mytrak, Mukačevo
  • Duchnovič, Chust
  • Alexander Duchnovič, Prešov
  • Okřídlené kolo, nádraží Bratislava hlavná stanica
  • busta J. Hrbka
  • sochy/poprsí mnoha dalších politiků zejména Podkarpatska (mj. Petrigalla, A. Rozsypala, G. Žatkoviče, A. Beskida, A. Hajna, J. Nečase, J. Patejdla, V. Klofáče, E. Frankeho, A. Tučného)

LiteraturaEditovat

HRBEK, Antonín. Podkarpatská Rus. Olomouc: Poznání, 2018. 259 s. ISBN 978-80-87419-70-0. Kapitola Podkarpatské sochařství, s. 222-228. 

Externí odkazyEditovat